Blogia
prowilliamson

Des discussions difficiles - IIIème partie / Discusiones difíciles III / Schwierige Diskussionen III / Discussoes Difíceis III / Obtizne diskuse III / ТЯЖЁЛЫЕ ОБСУЖДЕНИЯ III

DES DISCUSSIONS DIFFICILES - IIIème PARTIE

Deux objections mettent en relief la nature, les buts et les limitations des discussions doctrinales qui doivent s’ouvrir bientôt entre les autorités romaines et la Fraternité Saint-Pie X. Selon la première objection, la Doctrine Catholique n’est pas discutable. Selon la seconde, aucun Catholique ne peut prétendre discuter sur un pied d’égalité avec les représentants du Pape. Dans des circonstances normales, ces deux objections sont valables, mais nous ne sommes pas dans un temps normal.

En ce qui concerne la première objection, bien évidemment la doctrine Catholique inchangée et inchangeable ne peut pas être discutée. Le problème à présent, c’est que Vatican II a entrepris de la changer. Par exemple, un état catholique peut-il ou doit-il tolérer la pratique publique de religions fausses ? La Tradition Catholique dit que c’est le « peut » qui vaut, mais uniquement pour éviter un plus grand mal ou pour atteindre un plus grand bien. Par contre Vatican II dit que c’est le « doit » qui vaut, et ce en toutes circonstances. Mais si Jésus-Christ est reconnaissable comme étant Dieu incarné, alors pas plus que le « peut » n’est vrai. En revanche, si le « doit » est vrai, alors Jésus-Christ n’est pas nécessairement reconnaissable comme étant Dieu. Le « peut » et le « doit » sont aussi loin l’un de l’autre que Jésus-Christ Dieu par nature divine est loin de Jésus-Christ Dieu par choix humain. C’est toute la distance entre Jésus-Christ étant, et n’étant pas, objectivement, Dieu !

Et cependant, les autorités romaines d’aujourd’hui prétendent que la doctrine de Vatican II n’est pas en rupture mais en continuité avec le dogme Catholique. A moins donc - à Dieu ne plaise ! - que la Fraternité ne trahisse elle aussi le dogme Catholique, ce n’est pas discuter si Jésus est Dieu ou pas que la Fraternité entend faire, ni soumettre la doctrine Catholique à la discussion. Elle espère plutôt persuader tout Romain capable encore de l’entendre que la doctrine de Vatican II contredit gravement la Doctrine Catholique. Et même si très peu de ces Romains sont capables de l’entendre, la Fraternité estimera néanmoins qu’il aura été de son devoir de rendre ce témoignage à la Vérité.

Mais les autorités Romaines pourraient répondre : « Nous représentons le Pape. Comment osez-vous prétendre discuter avec nous ? » C’est la seconde objection ; et pour toute personne qui pense que la Rome Conciliaire est dans la Vérité, cette objection apparaît valide. Mais, c’est la Vérité qui fait Rome et pas Rome qui fait la Vérité. Notre Seigneur Lui-même a déclaré de façon répétée dans l’Evangile de St. Jean que sa doctrine n’est pas de lui mais de son Père (par exemple dans St Jean VII, 16). Mais alors, s’il n’est pas dans le pouvoir de Jésus de changer la Doctrine Catholique, encore moins est-ce dans le pouvoir de son Vicaire le Pape ! Si donc un Pape, par l’usage du libre-arbitre que Dieu lui a imparti, choisit de s’éloigner dans une certaine mesure de la Doctrine Catholique, alors, tout en restant Pape, dans cette mesure-là il met de côté sa dignité de Pape, et dans la même mesure il se met avec ses représentants en dessous de quiconque reste fidèle à la Doctrine du Maître divin.

Autrement dit, cette dignité que le Pape met de côté pour autant qu’il se départit de la Vérité sera assumée par tout Catholique qui reste fidèle à la Vérité. Comme l’a dit Monseigneur Lefebvre dans une réplique fameuse aux autorités Romaines qui l’interrogeaient sur ses dissensions avec le Pape Paul VI : « C’est moi qui devrait vous interroger ! ». Faire valoir la Vérité de Dieu le Père est la fierté et l’humilité, la vocation et la gloire de la petite Fraternité de Monseigneur Lefebvre. Si jamais il y avait le moindre danger que ces discussions avec Rome fissent abandonner à la Fraternité cette vocation, c’est à ce moment-là qu’il ne faudrait absolument plus discuter !

Kyrie eleison.

Londres, Angleterre

DISCUSIONES DIFÍCILES III

Dos objeciones al principio mismo de que la Fraternidad de San Pio X ingrese en las discusiones doctrinales que probablemente se suscitarán pronto con las autoridades de la Iglesia en Roma, ayudarán a enmarcar la naturaleza, objetivo y limitaciones de dichas discusiones. La primera objeción dice que la Doctrina Católica no está sujeta a discusión. La segunda dice que ningún católico debe atreverse a discutir con representantes del Papa, como si estuviera con él en pie de igualdad. Ambas objeciones aplican en circunstancias normales, pero las circunstancias actuales no son normales.

En lo que se refiere a la primera objeción, es claro que la doctrina Católica que no se cambia y no se puede cambiar no está sujeta a discusión. El problema es que el Vaticano II emprendió exactamente el cambio de dicha doctrina. Por ejemplo ¿puede, o debe un Estado católico tolerar la práctica pública de religiones falsas? La Tradición Católica dice que "puede", pero únicamente para evitar un mal mayor o lograr un bien mayor. El Vaticano II dice "debe", bajo toda circunstancia. Pero si Jesucristo es evidentemente el Verbo encarnado, nada más que el "puede" es verdad. Por el contrario, si el "debe" es verdad, entonces Jesucristo no es más necesariamente reconocido como Dios. El "puede" y el "debe" están tan distantes de sí como Jesucristo siendo Dios por naturaleza divina o por elección humana, es decir, entre que Jesús sea, o no sea, objetivamente, ¡Dios!

Sin embargo las autoridades Romanas de hoy en día claman que la doctrina del Vaticano II no representa ruptura alguna con el dogma Católico, sino su evolución continua. A no ser que - ¡Dios no lo permita! - la FSSPX también esté abandonando el dogma Católico, no pretende discutir con estas autoridades si Jesús es Dios, tampoco someter a discusión la doctrina Católica, por el contrario, espera persuadir a cualquier Romano que quiera escuchar que la doctrina del Vaticano II se opone gravemente a la Doctrina Católica. Con respecto a esto, aún cuando el éxito de la FSSPX resulte mínimo, ésta consideraría aún que era su deber dar testimonio de la Verdad.

Pero los Romanos pueden responder diciendo "Nosotros representamos al Papa. ¿Cómo es que se atreven a discutir con nosotros?" Esta es la segunda objeción, y para todos aquellos que piensan que la Roma Conciliar está en la Verdad, esta objeción parece válida. Pero es la Verdad la que hace a Roma y no Roma la que hace la Verdad. Nuestro Señor en repetidas ocasiones declara en el Evangelio de San Juan que su doctrina no es de él, sino de su Padre (Juan VII, 16). Y si Jesús no tiene la facultad de cambiar la Doctrina Católica, mucho menos está en el poder de su Vicario el cambiarla, es decir ¡en la capacidad del Papa! Si entonces el Papa, por el libre albedrío que Dios le dio, decide apartarse de la Doctrina Católica, hasta ese punto ha abandonado su estatus Papal, y únicamente hasta ese punto -- sigue siendo Papa - él y/o sus representantes se colocan por debajo de quienquiera permanezca fiel a la Doctrina del divino Maestro.

Por lo tanto, cualquier católico que se adhiera a la Verdad adquiere el mismo estatus que el Papa habrá puesto de lado, en la medida en que se separe de la Verdad. Así como dijo el Arzobispo Lefebvre cuando estaba ante las autoridades Romanas que lo interrogaban por su desacuerdo con el papa Paulo VI, "¡Soy yo el que debería estar interrogándolos a ustedes!" El defender la Verdad de Dios Padre es el orgullo y la humildad, la vocación y la gloria de la pequeña FSSPX del Arzobispo. Si las discusiones con Roma significaran el más mínimo peligro de la FSSPX de ser infieles a esta vocación, es ahí cuando no deberían de haber discusiones.

Kyrie eleison.

Londres, Inglaterra

Schwierige Diskussionen III

Es gibt zwei Einwände gegen die bloße Möglichkeit, daß Diskussionen über Doktrin zwischen den kirchlichen Autoritäten und der Priesterbruderschaft Pius des Zehnten bald stattfinden werden. Diese Einwände dienen dazu, die Natur, den Zweck und die Grenzen von solchen Diskussionen aufzuzeigen. Der erste Einwand besagt, daß die katholische Lehre nicht zur Diskussion steht. Der zweite Einwand lautet, daß sich kein Katholik dazu erdreisten dürfe, mit einem Vertreter des Papstes zu diskutieren, gleich so als ob er mit diesem ebenbürtig sei. Beide Einwände gelten unter normalen Umständen - aber die heutigen Umstände sind nicht normal.

Zu dem ersten Einwand: Natürlich steht die sich nicht ändernde und unabänderliche katholische Lehre nicht frei zur Diskussion. Das Problem besteht aber darin, daß das Vaticanum II gerade diese Lehre ändern will. Zum Beispiel, darf oder muß ein katholischer Staat das öffentliche Praktizieren von falschen Religionen tolerieren? Die katholische Tradition antwortet darauf mit einem "darf" dies aber auch nur dann, um größeren Schaden abzuwenden oder, um einen größeren Nutzen daraus zu ziehen. Vaticanum II besteht dagegen auf einem "muß" - und dies unter allen Umständen. Wenn aber Jesus Christus erkennbar der menschgewordene Gott ist, dann kann nichts mehr als "darf" wahr sein. Wenn im Gegenteil "muß" wahr wäre, dann ist der Mensch Jesus Christus nicht mehr notwendig als Gott erkennbar. Das "darf" und das "muß" sind in diesem Fall so weit von einander entfernt wie Jesus Christus Gott kraft seiner göttlichen Natur von Jesus Christus Gott durch menschliche Wahl entfernt ist; anders gesagt, ebenso weit wie Jesus objektiv Gott von Jesus nicht objektiv Gott entfernt ist.!

Dennoch verkünden die römischen Autoritäten, daß die Lehre von Vaticanum II keinen Bruch mit der katholischen Lehre darstellt, sondern vielmehr deren kontinuierliche Weiterentwicklung. Also entweder will auch die Priesterbruderschaft - was Gott bewahren möge! - die katholische Lehre aufgeben; oder sie hat keineswegs vor, mit den Römern zu diskutieren ob Jesus Gott ist oder nicht, ebensowenig die katholische Lehre in Frage zu stellen. Vielmehr hofft sie darauf, einige Römer mit offenen Augen und Ohren davon zu überzeugen, daß Vaticanum II auf das Schärfste der katholischen Lehre widerspricht. In dieser Hinsicht, selbst wenn die Priesterbruderschaft so gut wie keinen Erfolg hätte, würde sie es immerhin als ihre Pflicht erachten, Zeugnis für die Wahrheit abgelegt zu haben.

Aber die Römer mögen vielleicht hierauf erwidern: "Wir repräsentieren den Papst. Wie könnt ihr es wagen euch anzumaßen mit uns zu diskutieren?" Dies ist der zweite Einwand und für all jene, die das Vaticanum II für wahr halten, erscheint dieser Einwand als gerechtfertigt. Aber es ist die Wahrheit, die Rom macht, und nicht Rom, welches die Wahrheit macht. Unser Herr erklärt wiederholt im Evangelium von Johannes, daß er nicht seine eigene Lehre weitergibt, sondern die seines Vaters (vgl. Joh. VII, 16). Wenn sich nun aber die katholische Lehre nicht einmal von Jesus ändern lässt, wie viel weniger ist diese Kraft zur Änderung bei einem Vikar, i.e. dem Papst, vorhanden! Wenn sich nun aber der Papst, kraft seines von Gott gegebenen freien Willens, dazu entscheidet, sich von der katholischen Lehre abzuwenden, dann hat er im selben Ausmaß - er bleibt doch Papst - seinen päpstlichen Status hingelegt - und im selben Ausmaß ordnet er sich selbst bzw. seine Stellvertreter gleich welchen Katholiken unter, die der Lehre des göttlichen Meisters treu bleiben.

Anders gesagt, derselbe Status in Diskussionen, den der Papst beiseite legt, insofern er sich von der Wahrheit entfernt, wird von jedem Katholik erworben, der treu gegenüber der Wahrheit ist. Wie es Erzbischof Lefebvre einst bedeutsam vor den römischen Autoritäten, welche ihn aufgrund seiner Stellungnahme Papst Paul VI entgegen verhörten, sagte: "Ich bin es eigentlich, der euch hier verhören sollte!" Für die Wahrheit von Gott dem Vater einzustehen ist der Stolz und die Demut, die Berufung und die Ehre der kleinen SSPX des Erzbischofs. Wenn Diskussionen mit Rom nur die geringste Gefahr bedeuteten, daß die Priesterbruderschaft dieser Berufung untreu würde, dann spätestens wäre der Punkt angekommen, wo keine weiteren Diskussionen stattfinden sollten.

Kyrie eleison.

DISCUSSÕES DIFÍCEIS III

Duas objeções ao próprio princípio da Fraternidade São Pio X possivelmente entrando em breve em discussões doutrinais com as autoridades da Igreja em Roma, ajudam a enquadrar a natureza, propósito e limitações de tais discussões. A primeira objeção diz que a Doutrina Católica não é para ser discutida. A segunda diz que nenhum Católico pode presumir discutir com representantes do Papa em pé de igualdade. Ambas as objeções aplicam-se em circunstâncias normais, mas as de hoje não são normais.

Quanto a primeira objeção, é claro que a imutável e imutada doutrina Católica não é discutível. O problema é que Vaticano II empreendeu mudá-la. Por exemplo, pode, ou deve um Estado Católico tolerar a prática pública de falsas religiões? A Tradição Católica diz "pode", mas apenas para evitar um mal maior ou alcançar um bem maior. Vaticano II diz "deve" em todas as circunstâncias. Mas se Jesus Cristo é reconhecivelmente o Deus encarnado, então não mais que "pode" é verdadeiro. Pelo contrário, se "deve" é verdadeiro, então Jesus Cristo não pode ser necessariamente reconhecível como Deus. O "pode" e o "deve" estão distantes como ser Jesus Cristo Deus por divina natureza ou por escolha humana; ou seja, entre Jesus ser, ou não ser, objetivamente, Deus!

Ainda que as autoridades Romanas afirmem que a Doutrina de Vaticano II não representa ruptura com o dogma Católico, mas sim seu desenvolvimento contínuo. A menos, então - que Deus proíba!-- que a FSSPX abandone também o dogma Católico, ela não discutirá com essas autoridades se Jesus é Deus, não se trata de por em discussão a doutrina Católica, mas sim esperar persuadir quaisquer Romanos com ouvidos abertos que a doutrina de Vaticano II é gravemente contraposta à doutrina Católica. A esse respeito, mesmo que o sucesso da FSSPX se mostrasse mínimo, ainda se consideraria que fora seu dever dar testemunho da Verdade.

Mas os Romanos podem replicar: "Nós representamos o Papa. Como ousam presumir uma discussão conosco?" É a segunda objeção e para todos aqueles que pensam que a Roma Conciliar está na Verdade, a objeção parece válida. Mas é a Verdade que faz Roma e não Roma que faz a Verdade. Nosso Senhor mesmo repetidamente declara no Evangelho de S. João que sua doutrina não é sua mas de seu Pai(ex. Jo. 7, 16). Mas se a Doutrina Católica não compete a Jesus mudar, quão menos competirá a seu Vigário mudar, i.e., o Papa! Se então o Papa, por seu livre-arbítrio dado por Deus, escolhe se apartar da Doutrina Católica, no tocante a essa medida ele depôs seu status de Papa e nesse tocante apenas -- ele continua o Papa -- ele se põe e/ou seus representantes abaixo de quem permanecer fiel à Doutrina do Divino Mestre.

Portanto o mesmo status na discussão com o Papa reside na medida em que ele se aparta da Verdade, qualquer Católico a assume, sendo fiel à Fé. Como de maneira célebre disse uma vez Monsenhor Lefebvre diante das Autoridades Romanas que o interrogavam por sua dissensão com o Papa Paulo VI, "Eu que devia estar interrogando vocês!" Defender a Verdade de Deus Pai é o orgulho e a humildade, a vocação e a glória pequena FSSPX do Arcebispo. Se as discussões com Roma significarem o menor perigo que seja de a FSSPX ser infiel à sua vocação, então não deveria haver discussões.

Kyrie Eleison.

Londres, Inglaterra

Obtizne diskuse III

Dve namitky proti samemu východisku mozneho brzkeho vstupu SSPX do naukových diskusi s cirkevnimi autoritami v Rime pomahaji vymezit podstatu, ucel a omezeni vsech takovýchto diskusi. Prvni namitka rika, ze o katolicke nauce se nediskutuje. Druha rika, ze zadný katolik si nemuze troufnout diskutovat s poverenci papeze, jako kdyby byl na stejne urovni. Obe namitky plati za normalnich okolnosti, ale dnesni okolnosti nejsou normalni.

K prvni namitce: samozrejme ze nemenna a nezmenitelna katolicka nauka neni predmetem k diskusi. Problem je, ze Druhý vatikanský koncil se pokusil zmenit onu nauku. Napriklad: smi, nebo musi katolický stat tolerovat verejne praktikovani nepraveho nabozenstvi? Katolicka tradice rika "muze", ale jen, aby se vyhnul vetsimu zlu nebo dosahl vetsiho dobra. Druhý vatikanský koncil rika "musi" za vsech okolnosti. Ale pokud je Jezis Kristus rozpoznatelne vtelený Buh, nic jineho nez "muze" neni pravdive. Naopak kdyby "musi" bylo pravdive, pak by Jezis Kristus nutne nemohl být rozpoznatelný jako Buh. "Muze" a "musi" jsou tak daleko od sebe, jako ze je Jezis Kristus Bohem bud bozskou podstatou, nebo lidskou volbou, tedy, mezi tim, ze Jezis je nebo neni objektivne Buh!

Lec autority soucasneho Rima prohlasuji, ze nauka Druheho vatikanskeho koncilu nepredstavuje prelom v katolickem dogmatu, ale spise jeho prubezný vývoj. Pokud tedy SSPX - nedej Boze - take neopusti katolicke dogma, nejde s temito autoritami o diskusi, zda je Jezis Buh, neni to diskuse o katolicke nauce, ale spise nadeje na presvedceni tech predstavitelu Rima, kteri maji usi k slyseni, o tom, ze nauka Druheho vatikanskeho koncilu je v zavaznem rozporu s katolickou naukou. V tomto ohledu, i kdyz by byl uspech SSPX to dokazat minimalni, stale je treba vzit do uvahy, ze to byla jeho povinnost svedcit o pravde.

Ale predstavitele Rima mohou odpovedet: "Reprezentujeme papeze. Jak se odvazujete troufnout si s nami diskutovat?" To je druha namitka a pro vsechny ty, kdo si mysli, ze konciliarni Rim je v Pravde, se tato namitka zda být platna. Ale je to Pravda, co tvori Rim, a ne Rim, co tvori pravdu. Nas Pan sam opakovane prohlasuje v Evangeliu sv. Jana, ze jeho nauka neni jeho ale Otcova (napr. Jan 7,16) Ale pokud zmenit katolickou nauku neni v Jezisových silach, o kolik mene je to v silach jeho Namestka, tj. v papezových? Pokud si tedy papez svou od Boha danou svobodnou vuli zvoli opustit katolickou nauku, v takovem rozsahu odlozil svuj papezský status, a jen v tom rozsahu - je stale papezem - klade sam sebe a/nebo sve zastupce pod kohokoliv, kdo zustava verný k Nauce bozskeho Pana.

Proto stejne postaveni v diskusi, který papez odlozil stranou v tem mire, v jake se vzdalil od Pravdy, jakýkoliv katolik ziskava tim, ze je Pravde veren. Jak arcibiskup Lefebvre jednou skvele rekl pred rimskými autoritami, ktere se ho tazaly na neshody s papezem Pavlem VI.: "Jsem to ja, kdo by se mel tazat vas!" Stat za Pravdou Boha Otce je hrdost a pokora, povolani a slava arcibiskupova maleho SSPX. Pokud by diskuse s Rimem znamenaly nejmensi nebezpeci, ze SSPX se zproneveri tomuto povolani, pak by se zadne diskuse nemely konat.

Kyrie eleison.

Londyn, Anglie

ТЯЖЁЛЫЕ ОБСУЖДЕНИЯ III

Два возражения на самое возможное участие Общества святого Пия X в обсуждениях с церковными властями Рима Католического вероучения помогут выявить природу, цель и пределы любых подобных обсуждений. Первое возражение говорит, что Католическое вероучение не может являться предметом обсуждения. Второе возражение утверждает, что никакой католик не может предположить дискуссии с представителями Папы на равных. Оба возражения применимы в нормальных обстоятельствах, но сегодня обстоятельства не нормальные.

Касательно первого возражения: безусловно, неизменное и не подлежащее изменению Католическое вероучение не предмет для обсуждения. Проблема в том, что Второй Ватиканский собор взялся изменить это вероучение. В частности, может или должно католическое государство терпеть практику ложных религий? Католическая традиция говорит «может», но только, чтобы избежать большего зла или достичь большего блага. Второй Ватиканский собор говорит, что «должно» при любых обстоятельствах. Но если Иисус Христос признаётся единосущным Богу Отцу, то ничто большее, нежели «может», не является истинным. Напротив, если «должно» - это истина, тогда Иисус Христос не может безусловно признаваться Богом. Выбор «может» или «должно» - это выбор между тем, является ли Иисус Христос Богом по Своей Божественной Природе, или ответ на этот вопрос зависит от человеческого выбора, т.е. выбор между тем, был ли Иисус Христос Богом или не был!

По-прежнему сегодня римские власти взывают к тому, что решения Второго Ватиканского собора не порывают с католической догмой, но лишь продолжают её развитие. Если же нет (что Бог запрещает!), Общество святого Пия X также нарушает католическую догму, оно не обсуждает с этими властями, является ли Иисус Богом, оно не выставляет Католическое вероучение для обсуждения, оно лишь надеется обратить внимание любых сторонников Рима, у которых уши остались открытыми, что учение Второго Ватиканского собора чудовищно противоречит Католическому вероучению. В этой связи, даже если успех Общества будет минимальным, оно по-прежнему будет считать своим долгом свидетельствовать об Истине.

Но сторонники Рима могут возразить: «Мы представляем Папу. Как вы можете спорить с нами?» Это второе возражение, и для всех, кто считает, что концилиаристский Рим - это Истина, возражение представляется весомым. Но Истина предопределяет Рим, а не Рим предопределяет Истину. Наш Господь Сам неоднократно провозглашает в Евангелии от Иоанна, что Его учение не Его, но Отца (например, Ин. 7: 16). Но если Католическое вероучение не может быть изменено даже властью Иисуса, насколько же меньше сил для этого у Его викария, т.е. у Папы! Если Папа, руководствуясь данной ему Богом свободной волей, решает отойти от Католического вероучения, то из этого следует, что насколько он покидает свой папский статус, настолько же он (по-прежнему оставаясь Папой) ставит себя и (или) своих представителей ниже, чем те, кто остаётся верен Божественной Доктрине Творца.

Поэтому такой статус в обсуждении, который Папа откладывает в сторону постольку, поскольку он отступает от Истины, любой католик приобретает, будучи преданным этой Истине. Как архиепископ Лефевр однажды ярко сказал римским властям, допрашивавшим его в связи с его несогласием с Папой Павлом VI: «Это я тот человек, который должен допрашивать вас!» Отстаивать Бога и Истину Бога-Отца - это гордость и смирение, призвание и слава маленького Общества, основанного архиепископом. Если обсуждения с Римом подразумевают малейшую угрозу, что Общество перестанет соответствовать этому призванию, тогда не должно быть никаких обсуждений.

Господи, помилуй!

Лондон, Англия

0 comentarios