Blogia
prowilliamson

ANXIÉTÉ SÉDÉVACANTISTE I / ANSIEDAD SEDEVACANTISTA I / SEDISVAKANTISTEN-ANGST I / ANSIA SEDEVACANTISTA I / SEDEVACANTIST ANXIETY I / POKRAČUJÍCÍ POŠKOZOVÁNÍ I

 

ANXIÉTÉ SÉDÉVACANTISTE I

Comentaire Eleison CCCXLI

Les paroles et les actes du Pape François depuis son élection au début de l’année passée ont été si peu catholiques et si outranciers qu’ils ont relancé l’idée que les derniers papes ne furent pas réellement Papes (« sédévacantisme »). Remarquons d’abord que le Pape François ne fait qu’exprimer plus ouvertement que ses prédécesseurs la folie de Vatican II. La question demeure de savoir si les six Papes Conciliaires (excepté éventuellement Jean-Paul I) peuvent réellement avoir été Vicaires du Christ.

La question n’est pas d’une importance primordiale. S’ils n’ont pas été Papes, de toute manière la Foi catholique et la morale, au moyen desquelles je dois « faire mon salut avec crainte et tremblement » (Filip.II,12) n’ont pas changé d’un iota. Et, s’ils ont été Papes, de toute façon je ne peux leur obéir dans la mesure où ils se sont éloignés de cette Foi et de cette morale, car « nous devons obéir à Dieu avant que d’obéir aux hommes » (Actes V,29). Néanmoins je crois qu’il convient d’offrir quelques réponses à certains arguments des sédévacantistes, car il y a des sédévacantistes qui paraissent désirer faire de la vacance du Siège de Rome un dogme que les Catholiques doivent absolument croire. A mon avis ce n’est pas le cas. « Dans les choses douteuses, la liberté » (Saint Augustin).

Je pense que la clef du problème dont le sédévacantisme n’est qu’une expression entre autres, c’est que Vatican II a été un désastre sans précédent dans toute l’histoire de l’Église de Jésus-Christ, tandis qu’en même temps il fut la conclusion logique pour les prélats catholiques d’une longue décadence qui remonte à la fin du Moyen Âge. D’un côté la nature divine de l’Église Catholique et les principes qui gouvernent toutes ses crises, y compris la crise Conciliaire, ne peuvent changer. D’un autre côté, l’application de ces principes doit prendre en compte les circonstances humaines toujours changeantes à l’intérieur desquelles ces principes jouent. Et le degré de la corruption humaine de nos jours n’a pas de précédent.

Ceci dit, deux des principes qui ne changent pas sont d’un côté que l’Église est indéfectible, puisque Notre Seigneur a promis que les portes de l’Enfer ne prévaudront pas contre elle (Mt.XVI,18). D’un autre côté Notre Seigneur s’est aussi demandé s’il trouverait encore la Foi sur la Terre lors de sa Seconde Venue (Lc.XVIII,8), citation importante car elle suggère clairement que l’Église aura presque complètement déserté à la fin du monde, tout comme elle paraît être en train de le faire en 2014. En effet si aujourd’hui nous ne vivons pas la fin du monde, nous sommes certainement en train de vivre la répétition générale de cette fin du monde, ainsi que Notre Dame de La Salette, le Vénérable Holzhauser et le Cardinal Billot l’ont tous suggéré.

Par conséquent aujourd’hui, comme à la fin du monde, la défection peut aller très loin. Certes elle ne peut aller plus loin que Dieu Tout-puissant ne l’aura permis, afin de garantir que son Église ne disparaisse pas totalement. Mais la défection peut aller aussi loin que Dieu le permettra – en d’autres mots rien n’empêche que son Église ne disparaisse pas presque complètement. Et jusqu’où exactement ce « presque complètement » peut-il aller? Dieu seul le sait, aussi n’y a-t-il que le temps qui puisse nous le dire, car nul d’entre nous autres hommes ne sonde l’esprit de Dieu, et seulement les faits peuvent nous révéler après coup ce qui était prévu dans l’esprit divin. Mais Dieu nous révèle en partie son esprit dans l’Écriture Sainte.

Or, en ce qui concerne la fin du monde, bon nombre des interprètes du Chapitre XIII,11-17 de l’Apocalypse pensent que la Seconde Bête, semblable à un agneau et au service de l’Antéchrist, n’est autre que les autorités de l’Église, car si celles-ci tenaient tête à l’Antéchrist, jamais il ne serait en mesure de vaincre – mais l’Ecriture dit qu’il vaincra. Donc : est-il si extraordinaire que lors de la répétition générale de la fin du monde les Vicaires du Christ parlent et se comportent comme des ennemis du Christ ? A la lumière de ces antécédents nécessaires, le « Commentaire » de la semaine prochaine proposera des réponses à quelques-uns des principaux arguments des sédévacantistes.

Kyrie eleison

ANSIEDAD SEDEVACANTISTA I

Comentario Eleison CCCXLI

Las palabras y actos del Papa Francisco desde su elección a principios del año pasado han sido tan poco católicos y tan ultrajantes que se le ha dado un nuevo impulso a la idea que los Papas recientes no han sido realmente Papas (“sedevacantismo”). Noten que el Papa Francisco meramente expresa, sólo que más descaradamente que sus cinco predecesores, la locura del Vaticano II. Permanece la cuestión de si los seis Papas Conciliares (con la posible excepción de Juan Pablo I) pueden realmente haber sido Vicarios de Cristo.

La cuestión no es de importancia primordial. Si ellos no han sido Papas, de todas maneras la Fe católica y la moralidad, por medio de las cuales debo “obrar mi salvación con temor y temblor” (Filip.II,12), no han cambiado ni una iota. Y, si ellos han sido Papas, de todas maneras no puedo obedecerles puesto que ellos se han apartado de esa Fe y de esa moralidad, porque “nosotros debemos obedecer a Dios antes que a los hombres” (Hech.V,29). Sin embargo creo en deber ofrecer respuestas a algunos de los argumentos de los sedevacantistas, porque hay sedevacantistas que parecen desear convertir la vacancia de la Sede de Roma en un dogma que los Católicos deben creer. En mi opinión no es tal cosa. “En las cosas dudosas, la libertad” (San Agustín).

Pienso que la clave del problema del cual el sedevacantismo es meramente una expresión, es que el Vaticano II fue un desastre sin precedentes en toda la historia de la Iglesia de Jesucristo, mientras que al mismo tiempo fue la conclusión lógica de una larga decadencia de los prelados católicos que se remonta a los finales de la Edad Media. Por un lado, la naturaleza divina de la Iglesia católica y los principios gobernando cualquiera de sus crisis, incluyendo la crisis Conciliar, no pueden cambiar. Por otro lado, la aplicación de esos principios debe tomar en consideración las siempre cambiantes circunstancias humanas dentro de las cuales esos principios operan. El grado de corrupción humana hoy en día, no tiene precedente.

Ahora bien, dos de los principios que no cambian son que por un lado la Iglesia es indefectible puesto que Nuestro Señor prometió que las puertas del Infierno no prevalecerán contra ella (Mt.XVI,18). Por otro lado, Nuestro Señor también se preguntó si encontraría todavía fe sobre la tierra en su Segunda Venida (Lc.XVIII,8), cita importante porque claramente sugiere que la Iglesia habrá casi completamente desertado al final del mundo, tanto como Ella parece haber casi completamente desertado en el 2014. Pues, si no estamos hoy en día viviendo durante el final del mundo, por cierto estamos viviendo durante el ensayo general para ese final del mundo, tal como Nuestra Señora de La Salette, el Venerable Holzhauser y el Cardenal Billot, todos ellos sugirieron.

Por consiguiente hoy, así como al final del mundo, la defección puede ir muy lejos. Sin embargo no puede ir más allá del poder de Dios Todopoderoso que garantiza que su Iglesia no va a desaparecer o fracasar del todo. Puede ir sólo tan lejos como Dios lo permitirá – en otras palabras nada necesita parar su Iglesia de defeccionar casi completamente. Y, exactamente, ¿cuán lejos es ese “casi completamente”? Sólo Dios lo sabe y así sólo el tiempo lo dirá porque ninguno de nosotros hombres estamos en la mente de Dios y solamente los hechos pueden revelarnos luego del evento los contenidos de la mente divina. Pero Dios ciertamente revela parcialmente su mente en las Escrituras.

Ahora bien, en cuanto al fin del mundo, muchos intérpretes del Capítulo XIII, 11-17 del Apocalipsis piensan que la Segunda Bestia, parecida a un cordero y sirviendo al Anticristo, no es otra que las autoridades de la Iglesia, porque si esas autoridades resistieran al Anticristo, él no podría nunca prevalecer tal como las Escrituras dicen que lo hará. Entonces, ¿es ello tan extraordinario si en el ensayo general del final del mundo los Vicarios de Cristo hablan y se comportan como enemigos de Cristo? A la luz de estos necesarios antecedentes, el “Comentario” de la próxima semana propondrá respuestas a algunos de los principales argumentos de los sedevacantistas.

  Kyrie eleison

SEDISVAKANTISTEN-ANGST I

 Eleison kommentare CCCXLI

Seit seiner Wahl Anfang letzten Jahres sind die Worte und Taten von Papst Franziskus so wenig katholisch und so unverschämt gewesen, daß die Vorstellung von einem „Sedisvakantismus“ – wonach die letzten Päpste gar keinen wirklichen Päpste gewesen seien – neuen Auftrieb erhalten hat. Beachten wir allerdings, daß Franziskus den Wahnsinn des Zweiten Vatikanischen Konzils lediglich unverblümter ausdrückt als seine fünf Vorgänger. Also bleibt die Frage, ob die sechs Konzilspäpste (vielleicht mit Ausnahme von Johannes Paul I.) wirklich Stellvertreter Christi gewesen sein können.

Nun ist diese Frage allerdings nicht von zentraler Bedeutung. Denn selbst wenn diese sechs Männer keine Päpste gewesen sein sollten, so hat doch der katholische Glaube und die katholische Moral kein Jota sich verändert, und diesem unveränderlichen Glauben sind wir gemäß der Hl. Schrift verpflichtet: „Wirkt euer Heil mit Furcht und Zittern!“ (Philipper 2,12). Sollten hingegen diese Männer Päpste gewesen sein, so kann ich ihnen dennoch in all dem nicht folgen, wo sie vom wahren Glauben und von der Moral abgewichen sind, weil auch dann die Hl. Schrift gilt: „Man muß Gott mehr gehorchen als den Menschen“ (Apostelgeschichte 5,29). Trotzdem halte ich es für wichtig, auf einige Argumente des Sedisvakantismus einzugehen, weil verschiedene Sedisvakantisten die Vakanz des Heiligen Stuhles zum Glaubensdogma für uns Katholiken erheben wollen. Meines Erachtens ziemt das sich nicht. „Im Zweifel Freiheit“, sagte der Hl. Augustinus.

Zu dem Problem, wovon der Sedisvakantismus lediglich ein Ausdruck ist, halte ich die Tatsache für einen Schlüssel, daß in der ganzen Geschichte der Kirche Christi das Zweite Vatikanum eine beispiellose Katastrophe war; wenngleich diese Katastrophe gewiß eine logische Folge des langen Verfalls der Kirchenmänner seit dem Spätmittelalter ist. Einerseits ist die göttliche Natur der katholischen Kirche und ihre Prinzipien, welche selbst während ihren Krisen inklusive der konziliaren Krise herrschen, unveränderlich. Andererseits muß die Anwendung dieser Prinzipien die stets sich ändernden menschlichen Umstände berücksichtigen, in welchen diese Prinzipien wirken. Und der heutige Grad an menschlicher Verkommenheit ist noch nie dagewesen.

Zwei dieser unveränderlichen Prinzipien sind zum einen, daß die Kirche niemals völlig abtrünnig werden kann, denn Unser Herr versprach, daß selbst die Pforten der Hölle sie nicht überwältigen werden (Matthäus 16,18). Zum anderen hat Unser Herr aber auch gefragt, ob er bei seiner zweiten Wiederkehr auf Erden noch Glauben vorfinden werde (Lukas 18,8). Letzteres ist ein wichtiges Zitat, weil es deutlich darauf hinweist, daß die Kirche am Ende der Welt fast vollständig abtrünnig geworden sein wird, so wie es schon heute im Jahre 2014 der Fall zu sein scheint. Und in der Tat, falls wir heute auch noch nicht das Weltende erleben mögen, so stehen wir doch wenigstens mitten in der Generalprobe für dieses Weltende, wie Unsere Liebe Frau von La Salette, der ehrwürdige Pfarrer Holzhauser und Kardinal Billot nahelegen.

Somit kann heute und am Weltende die Abtrünnigkeit der Kirchenmänner sehr weit gehen. Zwar kann sie nicht die Kraft des allmächtigen Gottes übersteigen, welcher garantiert, daß die Kirche nie ganz verschwinden und scheitern wird. Doch der Treuebruch kann so weit gehen, wie Gott ihn erlaubt; oder anders gesagt hält nichts die Kirche davon ab, fast vollständig untreu zu werden. Wie weit reicht denn der Begriff „fast vollständig“? Gott alleine weiß es, und somit wird nur die Zeit es uns zeigen. Denn niemand von uns kann Gottes Gedanken lesen, und nur die Tatsachen können nach dem Ereignis den Inhalt der göttlichen Denkweise uns mit Sicherheit offenbaren. In der Hl. Schrift teilt Gott seine Denkweise immerhin teilweise mit.

Was nun das Ende der Welt betrifft, so halten viele Ausleger der Apokalypse (siehe Offenbarung des Johannes 13,11-17) die Kirchenautoritäten für das lamm-ähnliche zweite Tier, welches dem Antichrist dient. Denn widerstünden diese Kirchenautoritäten dem Antichrist, so könnte er niemals obsiegen, was er allerdings gemäß der Hl. Schrift tun wird. Ist dann während der Generalprobe für das Weltende es noch verwunderlich, wenn die Stellvertreter Christi wie Feinde Christi reden und sich benehmen? Vor diesem notwendigen Hintergrund folgen in den „Eleison Kommentaren“ der nächsten Woche Antworten auf einige der wichtigsten Argumente der Sedisvakantisten.

Kyrie eleison

ANSIA SEDEVACANTISTA I

Comentario Eleison CCCXLI

Le parole e le azioni di Papa Francesco, fin dalla sua elezione ai primi dell’anno scorso, sono state così poco cattoliche e così scandalose che l’idea che i papi recenti non siano realmente Papi (“sedevacantismo”) ha ricevuto una nuova prospettiva vitale. Si noti che Papa Francesco presenta semplicemente in modo più sfacciato dei suoi predecessori la follia del Vaticano II. Resta da sapere se uno qualsiasi dei sei Papi conciliari (con la possibile eccezione di Giovanni Paolo I) possa realmente essere stato Vicario di Cristo.

La questione non è di primaria importanza. Se essi non sono stati Papi, la Fede e la morale cattoliche con le quali io devo “attendere alla mia salvezza con timore e tremore” (Cfr. Fil. II, 12), non cambiano di uno iota. E se essi sono stati Papi, non posso obbedire a loro ogni volta che si sono allontanati da questa Fede e da questa morale, perché “Bisogna obbedire a Dio piuttosto che agli uomini” (Atti, V, 29). Tuttavia, io penso di offrire delle risposte ad alcuni degli argomenti dei sedevacantisti, alcuni dei quali sembra che vogliano fare della sede vacante di Roma un dogma acui i cattolici non possono non credere. A mio parere le cose non stanno così. “Nelle cose dubbie, libertà” (Sant’Agostino).

Io penso che la chiave del problema, di cui il sedevantismo è semplicemente una delle espressioni, sta nel fatto che il Vaticano II è stato un disastro senza precedenti in tutta la storia della Chiesa di Gesù Cristo, e al tempo stesso è stato la logica conclusione di una lunga decadenza degli uomini di Chiesa cattolici, decadenza che risale al tardo Medioevo. Da un lato, la natura divina della Chiesa cattolica e dei principii che governano ognuna delle sue crisi, compresa la crisi conciliare, non può cambiare. Dall’altro, l’applicazione di questi principii deve tenere conto delle mutevoli circostanze umane entro le quali tali principii operano. Oggi, il grado di corruzione umana è senza precedenti.

Ora, due dei principii immutabili sono che, per un verso la Chiesa è indefettibile perché Nostro Signore ha promesso che le porte dell’Inferno non prevarranno contro di essa (Mt. XVI, 18); e per l’altro verso Nostro Signore ha chiesto se alla Sua seconda venuta ci sarebbe stata ancora la fede sulla terra (Lc. XVIII, 8), annotazione importante che suggerisce chiaramente che la Chiesa, alla fine del mondo, sarà quasi completamente abbandonata, proprio come sembra quasi completamente abbandonata nel 2014. In effetti, se noi oggi non stiamo vivendo la fine del mondo, sicuramente stiamo vivendo la prova generale di questa fine del mondo, come suggerito dalla Madonna de La Salette, dal Venerabile Holzhauser e dal Cardinale Billot.

Pertanto, oggi, come alla fine del mondo, la defezione può spingersi molto avanti. Essa non può spingersi oltre il volere di Dio Onnipotente che garantisce che mai la Sua Chiesa sparirà del tutto o verrà meno, ma può spingersi fino a dove Dio lo permette. In altre parole, nulla impedisce che la Sua Chiesa venga meno quasi completamente. E fino a che punto arriva questo “quasi completamente”? Dio solo lo sa, e così solo il tempo può dirlo, perché nessuno di noi uomini è nella mente di Dio, e solo i fatti possono rivelarci a posteriori ciò che sta nella mente di Dio. Ma Dio rivela in parte il suo volere nella Scrittura.

Ora, come pensano molti interpreti del capitolo XIII, 11-17 dell’Apocalisse, alla fine del mondo, la Seconda Bestia simile all’agnello che servirà l’Anticristo, sarà costituita dalle autorità della Chiesa, perché se queste autorità resistessero all’Anticristo esso non potrebbe prevalere, come secondo la Scrittura prevarrà. Quindi, è così straordinario che nella prova generale della fine del mondo i Vicarii di Cristo parlino e si comportino come nemici di Cristo? Sulla base di questo necessario contesto, il “Commento” della prossima settimana proporrà delle risposte ad alcuni dei principali argomenti dei sedevacantisti.

Kyrie eleison.

SEDEVACANTIST ANXIETY I

Eleison Comments CCCXLI

The words and deeds of Pope Francis since his election earlier last year have been so little Catholic and so outrageous, that the idea that recent popes have not really been Popes (”sedevacantism”) has been given a new lease of life. Notice that Pope Francis merely expresses more blatantly than his five predecessors the madness of Vatican II. The question remains whether any of the six Conciliar Popes (with the possible exception of John-Paul I) can really have been Vicars of Christ.

The question is not of prime importance. If they have not been Popes, still the Catholic Faith and morals by which I must “work out my salvation in fear and trembling” (Phil. II, 12) have not changed one iota. And if they have been Popes, still I cannot obey them whenever they have departed from that Faith and those morals, because “we ought to obey God rather than men” (Acts, V, 29). However I believe in offering answers to some of the sedevacantists’ arguments, because there are sedevacantists who seem to wish to make the vacant See of Rome into a dogma which Catholics must believe. In my opinion it is no such thing. “In things doubtful, liberty” (Augustine).

I think that the key to the problem of which sedevacantism is merely one expression is that Vatican II was a disaster without precedent in all the history of the Church of Jesus Christ, while at the same time it was the logical conclusion of a long decadence of the Catholic churchmen reaching back to the late Middle Ages. On the one hand the divine nature of the Catholic Church and the principles governing any of its crises, including the Conciliar crisis, cannot change. On the other hand the application of those principles must take into account the ever changing human circumstances within which those principles operate. The degree of human corruption today has no precedent.

Now two of the unchanging principles are that on the one hand the Church is indefectible because Our Lord promised that the gates of Hell would not prevail against it (Mt.XVI, 18). On the other hand Our Lord also asked if he would find faith on earth at his Second Coming (Lk. XVIII, 8), an important quotation because it clearly suggests that the Church will almost completely have defected at the end of the world, just as it seems to be almost completely defecting in 2014. For indeed if we are not today living through the end of the world, we are surely living through the dress rehearsal for that end of the world, as Our Lady of La Salette, the Venerable Holzhauser and Cardinal Billot all suggest.

Therefore today, as at world’s end, the defection can go very far. It cannot reach beyond the power of Almighty God to guarantee that his Church will never altogether disappear or fail, but it can reach as far as God will allow, in other words nothing need stop his Church from defecting almost completely. And just how far is that “almost completely”? God alone knows, and so time alone can tell, because none of us men are in the mind of God, and only the facts can reveal to us after the event the contents of the divine mind. But God does partly reveal his mind in Scripture.

Now as to the end of the world, many interpreters of Chapter XIII, 11-17 of the Apocalypse think that the lamb-like Second Beast serving the Antichrist is the authorities of the Church, because if those authorities resisted the Antichrist he could never prevail, as Scripture says he will. Then is it so extraordinary if in the dress rehearsal for the end of the world the Vicars of Christ talk and behave like enemies of Christ ? Against this necessary background, next week’s “Comments” will propose answers to some of the sedevacantists’ main arguments.

Kyrie eleison.

ANSIEDADE SEDEVACANTISTA I

Comentários Eleison  CCCXLI

As palavras e atos do Papa Francisco desde sua eleição no início do ano passado são tão pouco católicas e tão ultrajantes, que a ideia de que os papas recentes não são verdadeiramente Papas (“sedevacantismo”) vem sendo reavivada. Notem que o Papa Francisco simplesmente expressa a loucura do Vaticano II mais ostensivamente do que seus cinco predecessores. Permanece a questão de se os seis Papas conciliares (com a possível exceção de João Paulo I) são realmente Vigários de Cristo ou não.

A questão, porém, não é de primordial importância. Se eles não são Papas, a moral e a Fé católicas pelas quais eu devo “trabalhar por minha salvação com temor e tremor” (Fl 2, 12) seguem sem mudar um jota. E se eles são Papas, disto se segue que eu não posso obedecê-los enquanto estiverem afastados dessa fé e dessa moral, pois “nós devemos obedecer antes a Deus do que aos homens” (At 5, 29). No entanto, eu acho por bem responder a alguns argumentos dos sedevacantistas, pois há entre eles quem queira fazer da vacância na Sé de Roma um dogma no qual os católicos devem acreditar. Em minha opinião, não existe tal coisa. “Nas coisas duvidosas, a liberdade” (Agostinho).

Eu acho que a chave do problema de o sedevacantismo ser simplesmente uma expressão é que o Vaticano II foi um desastre sem precedentes em toda a história da Igreja de Jesus Cristo e, ao mesmo tempo, a conclusão lógica de um longo processo de decadência do clero católico que remonta ao final da Idade Média. Por um lado, a natureza divina da Igreja Católica e os princípios que governam quaisquer de suas crises, incluindo a conciliar, não podem mudar. Por outro lado, a aplicação desses princípios deve levar em consideração as circunstâncias humanas em constante mudança nas quais esses princípios operam. O atual grau de corrupção humana não tem precedente.

Pois bem, dois dos princípios imutáveis são aqueles em que, por um lado, a Igreja é indefectível, pois Nosso Senhor prometeu que os portões do inferno não prevalecerão contra ela (Mt 16, 18); e por outro lado, Nosso Senhor também perguntou se Ele encontrará fé na Terra em Sua Segunda Vinda (Lc 18, 8) – uma importante citação, porque claramente sugere que a Igreja estará quase que completamente deserta no fim do mundo, exatamente como ela parece estar quase completamente deserta em 2014. Pois, de fato, se nós não estamos hoje vivendo o fim do mundo, estamos certamente vivendo o ensaio geral para o fim do mundo, como Nossa Senhora de La Salete, o venerável Holzhauser e o Cardeal Billot sugeriram.

Assim, hoje, como no fim do mundo, a deserção pode ir muito longe. Porém ela não pode ir para além do poder de Deus Todo Poderoso, que garante que a Igreja nunca desaparecerá ou falhará completamente, mas pode ir tão longe quanto Deus permitir. Em outras palavras, nada precisa impedir que Sua Igreja seja destruída quase por completo. E até onde vai esse “quase por completo”? Só Deus sabe, e só o tempo poderá dizer, porque nenhum de nós homens está na mente de Deus, e apenas os fatos podem nos revelar, depois do evento, o conteúdo da mente divina. Mas Deus revela parcialmente Sua mente nas Escrituras.

Agora, quanto ao fim do mundo, muitos intérpretes do Capítulo 13, 11-17 doApocalipse pensam que a segunda besta, que é como um cordeiro e serve ao Anticristo, representa as autoridades da Igreja, porque se essas autoridades resistissem ao Anticristo, ele nunca poderia prevalecer como as Escrituras dizem que irá. Seria então algo muito extraordinário se no ensaio geral para o fim do mundo os Vigários de Cristo falassem e se comportassem como inimigos de Cristo? Com base nesse quadro necessário, os Comentários da semana que vem proporão respostas a alguns dos principais argumentos dos sedevacantistas.

Kyrie eleison.

POKRAČUJÍCÍ POŠKOZOVÁNÍ I

Komentář Eleison CCCXLI

Slova a činy papeže Františka od jeho zvolení předešlého roku jsou tak málo katolická a tak strašlivá, že myšlenka, že poslední papežové ve skutečnosti nejsou papeži („sedesvakantismus“) chytila druhý dech. Všimněte si, že papež František pouze bezostyšněji než pět jeho předchůdců vyjadřuje šílenství Druhého vatikánského koncilu. Zůstává otázkou, zda kterýkoliv z šesti koncilních papežů (s možnou výjimkou Jana Pavla I.) může opravdu být Kristovým náměstkem.

Tato otázka nemá prvořadou důležitost. Jestliže papeži nebyli, i tak se katolická Víra a mravy, jimiž musím „s bázní a chvěním uvádět ve skutek své spasení“ (Flp. II, 12), nezměnily ani o čárku. A jestliže papeži byli, i tak je nemohu poslechnout, kdykoliv se odchýlili od Víry a oněch mravů, protože „sluší se více poslouchati Boha než lidí“ (Skut. V, 29) Mám však za to, že by se měly nabídnout odpovědi na některé sedesvakantistické argumenty, protože existují sedesvakantisté, u nichž se zdá, že chtějí učinit uprázdněnost Římského stolce dogmatem, jemuž musí katolíci věřit. Dle mého názoru to ničím takovým není. „V nerozhodnutém svoboda.“ (Augustin)

Myslím, že klíčem k problému, jehož je sedesvakantismus pouze jedním vyjádřením, je, že Druhý vatikánský koncil byl pohromou bezprecedentní v celých dějinách Církve Ježíše Krista, přičemž to byl zároveň logický konec dlouhého úpadku katolického duchovenstva sahajícího zpět do pozdního středověku. Na jednu stranu se Božská povaha katolické Církve a zásady regulující jakoukoliv z jejich krizí, včetně krize koncilní, nemohou změnit.  Na druhou stranu aplikace těchto zásad musí brát v potaz stále se měnící lidské okolnosti, v rámci nichž tyto zásady působí. Stupeň lidské zkaženosti dnes je bezprecedentní.

Dvěma z neměnných zásad jsou, že na jednu stranu je Církev nepomíjející, protože Náš Pán slíbil, že brány pekelné ji nepřemohou (Mt. XVI, 18). Na druhou stranu se Náš Pán také ptal, zda nalezne víru na zemi při svém druhém příchodu (Luk. XVIII, 8), což je důležitý citát, protože jasně naznačuje, že Církev na konci světa takřka zcela odpadne, přesně jak se zdá, že Církev takřka úplně odpadá v roce 2014. Protože vskutku, pokud dnes nežijeme během konce světa, jistě žijeme během generální zkoušky na tento konec světa, jak naznačuje Naše Paní z La Salette, ctihodný Holzhauser a kardinál Billot.

Proto dnes, jako na konci světa, může odpadnutí zajít velmi daleko. Nemůže dosáhnout za moc Všemohoucího Boha, aby bylo zaručeno, že jeho Církev nikdy úplně nezmizí či neselže, může však dosáhnout tak daleko, jak Bůh dovolí. Jinak řečeno, nic nemusí zastavit jeho Církev od takřka úplného odpadnutí. A jak daleko znamená ono „takřka úplně“? Sám Bůh ví a jen čas sám může říci, protože nikdo z nás lidí není v Božím myšlení, a pouze fakta po události nám mohou odkrýt obsah Božího myšlení. Bůh však částečně odkrývá své myšlení v Písmu svatém.
Pokud se týče konce světa, mnozí vykladači kapitoly XIII, 11-17 Apokalypsy si myslí, že tou beranu podobnou druhou šelmou sloužící Antikristovi jsou církevní autority, protože kdyby tyto autority vzdorovaly Antikristu, nikdy by se nemohl prosadit, jak Písmo svaté říká, že se prosadí. Je tedy pak tak mimořádné, jestliže při generální zkoušce na konec světa mluví a jedná Kristův náměstek jako nepřátelé Krista? Na tomto nezbytném pozadí nabídne „Komentář“ příští týden odpovědi na některé hlavní sedesvakantistické argumenty.

Kyrie Eleison

Zdroj: http://www.dinoscopus.org     

Překlad: D. Grof

 

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 
¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres

0 comentarios

¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres