Blogia
prowilliamson

...Et si jamais... / ... Y si en algún momento ... / ...Wenn jemals ... / ... E se... / ... A kdyby nekdy ... / ... И ВСЁ-ТАКИ ЕСЛИ...

...ET SI JAMAIS...

...Et si jamais les discussions à tenir entre Rome et la Fraternité St Pie X semblaient sur le point d’aboutir à un "accord pratique" non doctrinal entre les deux parties, alors tout Catholique désirant sauver son âme aurait à étudier de près cet accord, et en particulier les petits caractères, en vue de voir qui nommerait à l’avenir le chef ou les chefs et leurs successeurs dans la Fraternité désormais agréée par Rome.

On pourrait affubler ce chef de n’importe quelle appellation plaisant aux parties concernées, par exemple "Supérieur Général" ou "Prélat Personnel" ou "Aumônier Général des Galères" - n’entrons pas dans ces détails sémantiques. Le point crucial serait de savoir qui doit prendre les décisions, et qui nomme à leur poste ceux qui prennent les grandes décisions. Ce chef serait-il nommé par le Pape ou par la Congrégation du Clergé ou par n’importe quel officiel romain, ou serait-il nommé encore indépendamment de Rome, à partir de l’intérieur de la FSSPX, par exemple comme maintenant dans une élection tenue tous les 12 ans par le suffrage de 40 prêtres importants dans la FSSPX (élection prochaine en 2018) ? Pourtant que vaudrait à Rome un "accord" qui ne lui assureraitpas ce contrôle du gouvernement de la FSSPX ?

L’histoire de l’Eglise Catholique est parsemée d’exemples de cette lutte entre les amis et les ennemis de Dieu - en règle générale l’Eglise et l’Etat respectivement, mais plus aujourd’hui ! - pour le contrôle et la nomination des évêques catholiques. En effet, comme tout ami ou ennemi intelligent de l’Eglise le sait bien, les évêques sont la clef de l’avenir même de l’Eglise. (Mgr. Lefebvre le disait bien, au grand dam des sottises du démocratisme moderne, ce sont les évêques qui forment le peuple catholique, et non pas le peuple qui forme les évêques.)

Un exemple classique de cette lutte nous est fourni par le Concordat napoléonien de 1801, moyennant lequel la toute récente République maçonnique de France s’assura qu’elle acquerrait une influence capitale dans le choix des évêques de France. Tous les évêques qui étaient encore trop catholiques furent prestement limogés, et le cap de l’Eglise filait sur Vatican II. De même en 1905, alors que les francs-maçons détruisaient l’union de l’Eglise et de l’Etat en vue de mieux la persécuter, l’héroïque Pape Pie X profita de cette nouvelle et intempestive indépendance pour nommer et consacrer personnellement une poignée de neuf évêques dont pourtant le catholicisme viril effara tant les francs-maçons qu’ils se hâtèrent de revenir à la table de négociation, dès la mort de Pie X, pour élaborer une nouvelle collaboration de l’Eglise et de l’Etat dans le but essentiel de récupérer le contrôle maçonnique sur la nomination des évêques français - ainsi se retrouva le cap de Vatican II !

Le même phénomène se répéta en 1988 quand il n’y eut que la foi et le courage héroïques de Mgr Lefebvre pour sauver la FSSPX par le sacre des quatre évêques indépendamment du désaveu explicite de la Rome conciliaire comme de la République laïque. Les mêmes renards conciliaires pourraient maintenant offrir la lune pour reprendre le contrôle des quatre vilains petits canards et de leurs successeurs éventuels - aucun renard ne rechigne sur du canard laqué ! Dieu bénisse l’abbé Schmidberger et Mgr Fellay et tous leurs successeurs qui maintiendront cette sainte indépendance tant que Rome marchera à côté de ses sandales catholiques !

Kyrie eleison.

Londres, Angleterre

... Y SI EN ALGUN MOMENTO ...

... Y si en algún momento llegara a existir una discusión entre Roma y la Sociedad de San Pío X en donde pareciera que están llegando a un "acuerdo práctico" no-doctrinal entre ellos, entonces todos los Católicos que desean salvar sus almas se verían en la necesidad de estudiar detenidamente este "acuerdo" - especialmente las letras pequeñas - para poder ver quien quedará como responsable a futuro de nombrar a el líder o líderes, y a sus sucesores, en la FSSPX aprobada por Roma.

Podría otorgársele cualquier título que satisficiera a alguna de las dos partes "Superior General" o "Prelado Personal" o "Capellán General de las Galeras" (personaje de título y categoría de nobleza) - el nombre no tendría importancia. Lo crucial estaría en ¿quién sería responsable de tomar las decisiones? y ¿quién designaría a la persona responsable de hacer estas decisiones? ¿Sería este nombrado por el Papa o por la Congregación del Clero, o por cualquier dirigente Romano, o seguiría siendo nombrado independientemente de Roma desde dentro de la FSSPX como hasta ahora, a través de una elección sometida a unos 40 sacerdotes principales de la FSSPX por un período de 12 años (la próxima elección se llevará a cabo en el 2018)? Pero ¿que le habría dado este "acuerdo" a Roma si no les otorgara el control de nombrar al líder de la FSSPX?

La historia de la Iglesia Católica está plagada con ejemplos de la batalla entre los amigos y enemigos de Dios - normalmente La Iglesia y El Estado, respectivamente, pero ¡ya no! - que luchan por el control de designar a los obispos Católicos. Como cualquier inteligente amigo o enemigo de la Iglesia bien lo sabe, los obispos son la llave de su futuro. (Como el Arzobispo Lefebvre solía decir, desafiando las tonterías del democratismo actual, son los obispos los que forman a la gente Católica y no la gente la que forma a los obispos.)

Un ejemplo clásico de esta lucha es el Concordato Napoleónico de 1801 a través del cual el recientemente creado Estado Francés francmasónico se aseguró de adquirir un grado significativo de control sobre la elección de los obispos en la Iglesia en Francia. Rápidamente todos los obispos pre-revolucionarios, que aún eran demasiado Católicos, fueron hechos a un lado y la Iglesia firmemente se encaminaba al Vaticano II. De modo semejante, cuando en 1905 los Francmasones rompieron toda unión del Estado Francés con la Iglesia, siendo mejor el poder perseguirla, el heroico Papa Pío X se beneficiaba de su indeseada nueva independencia de ese Estado para designar, y él mismo consagrar, a un grupo de nueve obispos. Su viril Catolicismo de ellos asustó tanto a los Francmasones que tan pronto como Pío X murió, se apresuraron a volver y renegociar una cierta comunión entre el Estado y la Iglesia si solo pudieran recuperar el control del nombramiento de los obispos Franceses - y el Vaticano II estaba de nuevo en marcha.

El patrón se repitió en 1988 cuando la fe heroica y la valentía del Arzobispo Lefevbre por si solas salvaron a la FSSPX consagrando a cuatro obispos aún teniendo la desaprobación explícita de la Roma Conciliar. Los mismos zorros Conciliares pueden hoy en día "poner en oferta la tienda" para recobrar así el control de los cuatro "patitos feos" de la FSSPX y de sus sucesores potenciales - ¡los patitos son un exquisito bocado para zorros hambrientos! ¡Dios bendiga al Padre Schmidberger y al Obispo Fellay y a todos los sucesores que mantendrán esa independencia Católica durante todo el tiempo necesario mientras Roma se encuentre fuera de su sentido Católico!

Kyrie eleison.

Londres, Inglaterra

...Wenn jemals ...

Wenn jemals irgendwelche Diskussionen, die zwischen Rom und der Priesterbruderschaft St. Pius X. stattfinden sollten, den Anschein haben, in eine nicht lehrmäßige "praktische Übereinkunft" zwischen beiden zu führen, dann müssen alle Katholiken, die ihre Seele zu retten trachten, diese "Übereinkunft" genau studieren - besonders das Kleingedruckte -, um zu erkennen, wer in Zukunft den oder die Oberen und deren Nachfolger in der von Rom gebilligten FSSPX ernennen würde.

Dieser Obere mag einen beiden Seiten gefallenden beliebigen Titel erhalten: "Generaloberer", "Personal-Prälat" oder "Oberster Scharfrichter" ( "eine Persönlichkeit edlen Standes und Titels") - der Name ist ohne Bedeutung. Bei dieser Überlegung ausschlaggebend wäre, wer die Entscheidungen zu treffen hat und wer jenen beruft, der diese Entscheidungen trifft. Würde der Papst oder die Kongregation des Klerus oder irgendeine römische Amtsperson ihn ernennen, oder würde weiterhin das Generalkapitel der Bruderschaft ihn ernennen, unabhängig von Rom, wie bisher mittels einer 12-jährlichen Wahl durch ungefähr 40 führende Bruderschafts-Priester (nächste Wahl ist 2018) ? Doch welchen Vorteil würde die "Übereinkunft" Rom gebracht haben, wenn sie nicht die Kontrolle über die Ernennung der FSSPX-Führung erhalten würde?

Die Geschichte der katholischen Kirche ist voll mit Beispielen, daß zwischen den Freunden und Feindes Gottes darum gekämpft wird, die Benennung der Bischof zu kontrollieren - normalerweise geht der Kampf zwischen Kirche und Staat, doch nun nicht mehr. Denn wie jeder intelligente Freund oder Feind der Kirche gut weiß, sind die Bischöfe der Schlüssel zur Zukunft der Kirche. (Wie Erzbischof Lefebvre dem ganzen heutigen demokratischen Unsinn zum Trotz zu sagen pflegte: Nicht das katholische Volk formt den Bischof, sondern umgekehrt der katholische Bischof bildet das Volk.)

Ein klassisches Beispiel dieses Kampfes stellt das Napoleonische Konkordat von 1801 dar. Durch dieses Abkommen stellte der neue freimaurerische französische Staat sicher, die Kontrolle über die Wahl der Bischöfe in der Kirche Frankreichs in bedeutendem Ausmaß zu erlangen. Unverzüglich verloren alle vor-revolutionären Bischöfe, die noch zu katholisch waren, ihren Posten. So war die Kirche auf dem sicheren Weg zum Vatikanum II. Im Jahre 1905 brachen die Freimaurer die Verbindung zwischen dem französischen Staat und der Kirche ab, um sie stärker verfolgen zu können; in dieser Situation nützte der heroische Papst Pius X. diese ungewollte neue Unabhängigkeit vom Staat aus, indem er eine Handvoll Bischöfe (neun an der Zahl) ernannte und selber konsekrierte. Doch jagte die kraftvolle Katholizität dieser neu Konsekrierten den Freimaurern großen Schrecken ein. Deshalb sobald Pius X. gestorben war, gingen sie eilends daran, eine gewisse Wiedervereinigung von Kirche und Staat neu auszuhandeln; denn sie wollten wenigstens die Kontrolle über die Ernennung der französischen Bischöfe zurückgewinnen. Damit war die Bahn wieder frei für Vatikanum II.

Dieses Schema wurde im Jahre 1988 wiederholt, denn damals rettete der Erzbischof Lefebvre durch seinen heroischen Glauben und Mut allein die Bruderschaft mit seiner Weihe von vier Bischöfen, unabhängig von der ausdrücklichen Mißbilligung die vom konziliaren Rom herkam. Die gleichen "konziliaren Füchse" könnten jetzt "das Tafelsilber verkaufen", um die Kontrolle über die vier "häßlichen Entlein" der Bruderschaft, und deren möglicherweise unabhängige Nachfolger, zurückzuerlangen - junge Entlein sind bekanntlich hungrigen Füchsen ein Leckerbissen! Gott segne Pater Schmidberger und Bischof Fellay, und alle ihre Nachfolger, die diese katholische Unabhängigkeit solange aufrechterhalten werden, bis Rom das rechte katholische Denken wiedererlangt hat.

Kyrie eleison.

... E SE...

...E se quaisquer discussões a serem mantidas entre Roma e a Fraternidade São Pio X parecerem encaminhar a um "acordo prático" não-doutrinal entre os dois, então todos os católicos que desejam salvar suas almas teriam que estudar o "acordo" cuidadosamente - especialmente nas letras miúdas - para ver quem seria, no futuro, o líder ou líderes, e seus sucessores, da FSSPX aprovada por Roma.

Ele receberia qualquer título que agradasse a ambas as partes: "Superior Geral" ou "Prelado Pessoal" ou "Senhor Alto Executivo" (um personagem de nobre posto e título) - o nome não seria importante. Crucial seria quem tomasse as decisões; e quem apontaria quem tomaria essas decisões? Seria escolhido pelo Papa ou pela Congregação do Clero, ou por qualquer autoridade Romana, ou continuaria a ser escolhido independentemente de Roma no interior da FSSPX como é hoje, por uma eleição a cada doze anos por meio de 40 padres líderes da Fraternidade (sendo a próxima eleição em 2018)? E mais: que "acordo" aceitaria Roma se não lhe garantisse o controle sobre a eleição da liderança da FSSPX?

A História da Igreja Católica está entulhada de exemplos de lutas entre os amigos e os inimigos de Deus - Normalmente Igreja e Estado respectivamente, mas não mais! - pelo controle da escolha dos bispos Católicos. Pois como qualquer amigo ou inimigo inteligente da Igreja sabem, os bispos são a chave de seu futuro. (Como Monsenhor Lefebvre costumava dizer, em desafio de toda a bobajada democrática de hoje, são os bispos que formam o povo Católico e não o povo que forma os bispos.)

Um exemplo clássico desta luta é o Pacto Napoleônico de 1801 pelo qual o então recente Estado Maçônico Francês assegurou que adquiriria um grau significativo de poder sobre a escolha dos bispos da Igreja em França. Prontamente todos os bispos pre-Revolucionários que eram Católicos demais foram retirados, e a Igreja estava então seguramente em seu caminho rumo a Vaticano II. Similarmente, quando em 1905 os Maçons romperam a união do Estado Francês com a Igreja, para melhor persegui-la, o heróico Papa Pio X aproveitou-se de sua indesejada nova independência do Estado para escolher, e em pessoa consagrar, um simples punhado de nove bispos, mas seu Catolicismo viril assustou tanto os maçons que, tão logo morto Pio X, apressaram-se em renegociar uma certa reunião da Igreja com o Estado, se ao menos eles pudessem recuperar o controle da escolha dos bispos Franceses - e Vaticano II retornou aos trilhos.

O padrão foi repetido em 1988 quando a fé e coragem heróicas de Monsenhor Lefebvre sozinho salvaram a FSSPX consagrando quatro bispos independentemente da explícita desaprovação da Roma Conciliar. As mesmas raposas Conciliares podem agora "recuar" com o objetivo de reganhar o controle dos quatro "patinhos feios" da FSSPX, e seus potenciais sucessores independentes - patinhos dão um apetitoso bocado para raposas! Deus abençoe Pe. Schmidberger e Dom Fellay, e todos os seus sucessores que manterão independência Católica pelo tempo em que Roma estiver fora de seu juízo Católico!

Kyrie Eleison.

Londres, Inglaterra

A KDYBY NEKDY

... A kdyby se nekdy nejake rozhovory, ktere maji být vedeny mezi Rimem a Spolecnosti sv. Pia X. zdaly vest k nedoktrinalni "prakticke dohode" mezi nimi, pak by vsichni katolici, kteri chteji spasit sve duse, museli dukladne studovat "dohodu" -- zejmena to, co je malými pismeny -- aby videli, kdo v budoucnu bude jmenovat predstaveneho nebo predstavene a jejich nastupce v Rimem uznanem SSPX.

At uz by mel jakýkoliv titul, který by se libil obema stranam: Generalni predstavený, osobni prelat, nejvyssi mistr popravci (osobnost vznesene hodnosti a titulu), jmeno by nemelo zadnou dulezitost. Velmi dulezite by bylo, kdo by mel rozhodovat, a kdo jmenuje toho, kdo bude rozhodovat? Byl by jmenovan papezem nebo Kongregaci pro klerus, nebo nejakým rimským urednikem, nebo by pokracovalo jeho jmenovani nezavisle na Rimu zevnitr SSPX, jako je tomu ted, dvanactiletou volbou 40 vedoucich knezi SSPX (dalsi bude 2018)? Ale co by dala dohoda Rimu, kdyby nedostal zadný vliv na jmenovani vedeni SSPX?

Dejiny katolicke Cirkve jsou zaneradeny priklady boje mezi prateli a neprateli Boha -- obvykle vzajemne mezi statem a Cirkvi, nyni uz ne! - o kontrolu nad jmenovanim katolických biskupu. Protoze jak vsichni inteligentni pratele ci nepratele Cirkve dobre vedi, biskupove jsou klicem k jeji budoucnosti. Jak rikaval arcibiskup Lefebvre, navzdory vsemu dnesnimu demokratickemu nesmyslu, jsou to biskupove, kdo formuje katolický lid a nikoliv lid, kdo formuje biskupy.

Klasickým prikladem tohoto boje je napoleonský konkordat z roku 1801, kterým si nove zednarský francouzský stat zajistil, ze ziska významný stupen moci nad výberem biskupu ve francouzske Cirkvi. Okamzite byli vyhozeni vsichni predrevolucni biskupove, kteri byli stale prilis katolicti, a Cirkev byla bezpecne na ceste k Druhemu vatikanskemu koncilu. Podobne kdyz v roce 1905 zednari prerusili spojeni francouzskeho statu s Cirkvi, aby ji mohli pronasledovat, hrdinský papez Pius X. vytezil z teto nechtene nove nezavislosti na statu to, ze jmenoval a sam vysvetil pouhou hrsku deviti biskupu, jejichz silný katolicismus ale podesil zednare tak, ze jakmile Pius X. zemrel, spechali znovu vyjednat jiste opetne spojeni Cirkve a statu, jen aby mohli obnovit vliv na jmenovani francouzských biskupu -- a Druhý vatikanský koncil byl opet na ceste.

Tento vzor se opakoval v roce 1988, kdy pouze tataz heroický vira a odvaha arcibiskupa Lefebvra zachranila SSPX tim, ze vysvetil ctyri biskupy nezavisle na výslovnem nedovoleni koncilniho Rima. Tytez koncilni lisky se mozna ted vzdavaji, aby ziskali znovu moc nad ctyrmi "osklivými kacatky" ze SSPX a jejich moznými nezavislými nasledovniky - kacatka jsou lahodným pamlskem pro hladove lisky! Buh zehnej o. Schmidbergerovi a biskupu Fellayovi a vsem jejich naslednikum, kteri udrzi katolickou nezavislost na takovou dobu, nez Rim nabude katolicke mysli.

Kyrie eleison.

Londyn, Anglie

.. И ВСЁ-ТАКИ ЕСЛИ...

... И всё-таки если обсуждения, которые должны будут состояться между Римом и Обществом святого Пия X, завершаться каким-либо «практическим соглашением» между ними, не касающимся вероучения, то все католики, желающие спасти свои души, должны будут изучить такое «соглашение» особенно внимательно (в первую очередь то, что будет написано мелким шрифтом), чтобы увидеть, кто в будущем станет лидером или лидерами, а также их наследниками в признанном Римом Обществе.

Он может получить такой титул, который сочтут подходящим: «Верховный Смотритель», или «Персональный Прелат», или «Верховный Лорд-Исполнитель» (личность с благородный рангом и титулом), - наименование не будет иметь никакого значения. Существенным будет то, кто будет принимать решения, и кто будет назначать того, кто принимает решения. Будет ли он назначаться Папой или Конгрегацией духовенства, или кем-либо из римских сановников, или он по-прежнему будет избираться в кругу самого Общества, как сейчас, на 12-летний срок из числа 40 самых именитых духовных лиц Общества (следующие выборы в 2018 г.)? Для чего Риму может понадобиться «соглашение», если не для того, чтобы установить контроль, кто будет руководить Обществом?

История Католической Церкви полна примеров борьбы между друзьями и врагами Божиими (обычно, но не сейчас (!), между Церковью и государством соответственно) за то, кто будет назначать католических епископов. Как прекрасно знает любой образованный как друг, так и враг Церкви, епископы - путь к её будущему (как говорил архиепископ Лефевр, в отличие от всей сегодняшней демократической бессмыслицы, епископы - это те, кто образовывает католический народ, а не народ - те, кто образовывает епископов).

Классический пример такой борьбы - это наполеоновский конкордат 1801 г., благодаря которому молодое масонское французское государство получало уверенность, что оно обладает определяющей степенью контроля за выбором тех, кто станет епископами во Франции. Вскоре все дореволюционные епископы, которые были ещё слишком католиками, были уволены, и Церковь устойчиво встала на свой путь ко Второму Ватиканскому собору. Так, когда в 1905 г. масоны разорвали союз Французского Государства и Церкви, этим наилучшим образом воспользовался героический Папа Пий X, использовавший эту нежелательную независимость, чтобы независимо от государства назначить девять епископов, но подлинный католицизм этих епископов столь испугал масонов, что как только Папа Пий X скончался, они поспешили назад пересмотреть некоторые вопросы отношений Церкви и государства, лишь бы вернуть контроль за назначением французских епископов - и возобновить путь ко Второму Ватиканскому собору.

Этот пример был повторён в 1988 г., когда вера и вдохновение архиепископа Лефевра в одиночку спасли Общество, когда он единолично рукоположил четверых епископов, несмотря на неодобрение концилиаристского Рима. Также и теперь лисы концилиаризма готовы «открыть двери в сарай», чтобы вернуть под свой контроль «четырёх гадких утят» из Общества, а также их потенциально независимых преемников - утятина чрезвычайно привлекательна для голодных лис! Храни Господи отца Шмидбергера и епископа Феллэя и всех их преемников, которые будут хранить католическую независимость столь долго, сколь долго Рим будет пребывать вне католического рассудка!

Господи, помилуй!

Лондон, Англия

0 comentarios