GREC I

GREC I Comentaire Eleison CCXCIV Il y a un peu plus d’un an, un petit livre de quelque 150 pages, fut publié en France. Il doit constituer un grand embarras pour les dirigeants d’une certaine Fraternité religieuse, car il montre comment leurs efforts en vue de l’union avec la Nouvelle Église remontent à de nombreuses années, au moins aux années 1990. Bien sûr, s’ils sont fiers de ces efforts ils ne doivent en ressentir aucun embarras, mais s’ils ont pendant des années occulté ces efforts, alors il faut souhaiter qu’au moins les lecteurs de ce petit livre ouvrent les yeux. « Pour la Nécessaire Réconciliation » fut écrit par un prêtre de la Nouvelle Église, le Père Michel Lelong, sans doute parce que lui au moins est ouvertement fier du rôle de premier plan qu’il a joué dans la tentative du GREC de mener à terme la « nécessaire réconciliation » de Vatican II avec la Tradition, plus précisément des autorités Romaines avec la Fraternité Saint Pie X. Ordonné en 1948 et profondément impliqué dans les relations interreligieuses même avant Vatican II, en particulier avec l’Islam, il salua « avec joie et espoir » (Gaudium et Spes) le Concile qui s’efforcerait à adapter l’Église aux temps modernes. L’un de ses collaborateurs laïcs dans cette tâche fut un distingué diplomate françai s et haut fonctionnaire du gouvernement français, Gilbert Pérol, Ambassadeur de France au Vatican de 1988 à 1992. En tant que diplomate professionnel et catholique pratiquant, Pérol croyait profondément qu’il fallait réconcilier la FSPX, vraiment catholique, avec le Vatican, assurément catholique. Comment pouvait-il y avoir cette confrontation entre les deux ? Les deux étaient catholiques ! Une telle confrontation n’avait aucun sens. Ainsi en 1995 il esquissa une solution dans un texte bref qui servirait de charte pour ce qui est devenu le GREC, un laboratoire d’idées lancé dans les salons de Paris qui prit son nom des initiales de Groupe de Réflexion Entre Catholiques. Reflétant le trouble de millions de catholiques écartelés depuis les années 1960 entre le Concile et la Tradition, le texte de Pérol mérite un moment d’attention. N’étant pas théologien, dit-il, il pense que la situation actuelle de l’Église et du monde exige de poser le problème des divisions entre catholiques à la suite du Concile « en termes entièrement nouveaux ». C’est plutôt en tant que diplomate qu’il propose que d’un côté Rome doit admettre qu’elle a gravement malmené le rite Tridentin de la Messe et elle doit lever les excommunications de 1988, tandis que de l’autre côté la FSPX ne doit pas totalement rejeter le Concile et elle doit reconnaître que Rome est toujours la plus haute autorité dans l’Église. En d’autres mots, Pérol en tant que diplomate proposait qu’il suffirait de quelques petites concessions mutuelles à faire de part et d’autre, pour que la confrontation acharnée entre le Concile et la Tradition perdît tout son acharnement, en sorte que les catholiques pourraient à nouveau vivre heureux pour toujours. Ainsi, lui-même et des millions d’autres catholiques ne seraient plus contraints soit d’abandonner Rome pour garder la Tradition, soit d’abandonner la Tradition pour obéir à Rome. Merveilleux ! De retour au confort des années 1950 ! Mais les années 1950 sont parties pour toujours. Alors, où est l’erreur dans son raisonnement ? Elle se trouve au tout début lorsqu’il dit qu’il n’est pas théologien. C’est bien vrai qu’il n’a pas été un théologien de profession, mais tout catholique doit être un théologien amateur, ou mieux dit, doit bien connaître son catéchisme, car ce n’est qu’à la lumière de sa doctrine qu’il pourra juger des questions de la Foi. Lorsque Notre Seigneur nous avertissait qu’il faut discerner entre les agneaux et les loups (Mt.VII,15-20), il ne s’adressait pas qu’aux théologiens professionnels ! Aussi Pérol, en renonçant à la « théologie » en faveur de la diplomatie, présente-t-il encore un exemple de l’incapacité de l’homme moderne de saisir l’importance de la doctrine. Cette incapacité est la leçon la plus importante &agra ve; retirer du petit livre sur le GREC. Kyrie eleison.	GREC I Comentario Eleison CCXCIV Hace algo más de un año, un pequeño libro de unas 150 páginas fue publicado en Francia. Eso debe ser muy embarazoso para los dirigentes de una cierta Fraternidad religiosa pues él demuestra que los esfuerzos de ellos apuntando a la unión con la Nueva Iglesia se remontan de hecho a muchos años, al menos a los años 1990. Por supuesto, si esos dirigentes están orgullosos de sus esfuerzos, no sentirán ningún tipo de remordimiento, pero si ellos durante años han ocultado estos esfuerzos, hay que desear que, por lo menos a los lectores de este librito, se les abran los ojos. “Para la Necesaria Reconciliación” fue escrito por un sacerdote de la Nueva Iglesia, el Padre Michel Lelong, sin duda porque él, por lo menos, se muestra abiertamente orgulloso del papel de primer plano que él ha tenido en la tentativa del GREC para llevar a buen término la “necesaria reconciliación” del Vaticano II con la Tradición, o sea de las autoridades Romanas con la Fraternidad San Pío X. Ordenado en 1948 y profundamente implicado en las relaciones interreligiosas incluso aún antes del Concilio Vaticano II, en particular con el Islam, saludó “con alegría y esperanza” (¿suena familiar? –¿Gaudium et Spes?) el Concilio que se esforzaría en adaptar la Iglesia a los tiempos modernos. Uno de sus colaboradores laicos en esta tarea fue un distinguido diplomático francés y alto funcionario gubernamental, Gilbert Pé rol, Embajador de Francia en el Vaticano de 1988 a 1992. Como diplomático profesional y católico practicante, Pérol creía profundamente en la necesidad de reconciliar la FSPX, verdaderamente católica, con el Vaticano, sin duda católico. ¿Cómo pues podría darse la menor oposición entre los dos? ¡Los dos eran Católicos! La oposición no tenía pues por que existir. Por ello en 1995 redactó el esquema de una solución en un texto corto que serviría de carta magna para lo que sería el GREC, un laboratorio parisino de ideas que recibió su nombre a partir de las iniciales del Grupo de Reflexión Entre Católicos. Haciéndose eco del drama de millones de Católicos desgarrados desde los años 1960 entre el Concilio y la Tradición, el texto de Pérol merece un momento de atención. No siendo él un teólogo, según dice él mismo, él piensa que la situación actual de la Iglesia y del mundo requiere que el problema de las divisiones entre Católicos, después del Concilio, tendría que ser reformulado “en términos totalmente nuevos”. Es más bien como diplomático que él propone que, por un lado, Roma tiene que admitir que ha gravemente maltratado el rito Tridentino de la Misa y tiene que levantar las excomuniones de 1988, mientras que por el otro lado, la FSPX no tiene que rechazar totalmente el Concilio y debe reconocer que Roma es siempre la mas alta autoridad en la Iglesia. En otras palabras, como diplomático, Pérol proponía que con sólo algunas pequeñas concesiones mutuas, de una parte y de otra, entonces la lucha encarnizada vería esfumarse su aspereza al desaparecer la oposición entre el Concilio y la Tradición, y todos los Católicos podrían de nuevo vivir felices para siempre. De tal manera que él mismo, como millones de otros Católicos, no se verían en la obligación de elegir entre abandonar Roma para salvar a la Tradición o abandonar la Tradición para salvar a Roma. ¡Maravilloso! ¡De vuelta a la zona confortable de los años 1950! Pero los años 1950 se han ido para siempre. Entonces, ¿Dónde está el error en su razonamiento? Se encuentra justo en el principio cuando él dice que no es teólogo. Es cierto, puede no haber sido un teólogo profesional, pero todo Católico debe ser un teólogo amateur, o, mejor dicho, debe conocer su catecismo, porque es solamente a la luz de su doctrina que él puede juzgar cuestiones de Fe. Cuando Nuestro Señor nos advirtió que hay que discernir entre los corderos y los lobos (Mt.VII,15-20) ¡no se dirigía solamente a los teólogos profesionales! Así, Pérol renunciando a la “teología” en favor de la diplomacia, constituye un ejemplo más de la incapacidad del hombre moderno de aprehender la importancia de la doctrina. Esta incapacidad es la lección más importante que hay que sacar de este librito sobre el GREC. Kyrie eleison.
GREC I Eleison kommentare CCXCIV Vor etwas mehr als einem Jahr wurde in Frankreich ein kleines, 150seitiges Buch veröffentlicht, welches die Oberen einer gewissen Bruderschaft in große Verlegenheit bringen muß. Denn dieses Buch belegt, daß ihre Bestrebung nach Vereinigung mit der Neukirche viele Jahre zurückreicht – mindestens bis in die 1990er-Jahre. Wenn die Oberen stolz auf diese Einigungsbestrebung sind, so werden sie freilich nicht verlegen sein. Wenn sie allerdings diese Bestrebung seit vielen Jahren zu verschleiern suchen, so mögen zumindest die Leser dieses kleinen Buches aufwachen. Ein Priester der Neukirche, Hw. Michel Lelong, schrieb dieses Buch und gab ihm den Titel „Für die notwendige Versöhnung“; zweifellos, weil er unverhohlen stolz ist auf seine Führungsrolle beim Versuch der GREC-Gruppe, die „notwendige Versöhnung“ herbeizuführen zwischen dem Zweiten Vatikanum und der Tradition, oder genauer gesagt zwischen den römischen Autoritäten und der Priesterbruderschaft St. Pius X. Im Jahre 1948 zum Priester geweiht und bereits vor dem Zweiten Vatikanum stark eingebunden in interreligiöse Beziehungen, begrüßte er „mit Freude und Hoffnung“ (kommt uns das bekannt vor? - Gaudium et spes ?) das Konzil, welches danach streben würde, die Kirche mit der modernen Zeit zu verbinden. Einer seiner Laienmitarbeiter bei dieser Arbeit war der angesehene französische Diplomat und Regierungsbeamte Gilbert Pérol, französischer Botschafter im Vatikan vo n 1988 bis 1992. Als berufsmäßiger Diplomat und praktizierender Katholik glaubte Pérol fest an die Versöhnung der wahrhaft katholischen Priesterbruderschaft mit dem doch gewiß katholischen Vatikan. Wie hatte es überhaupt zu diesem Zusammenprall zwischen den beiden kommen können? Waren denn nicht beide katholisch? Der Zusammenstoß war ihm nicht nachvollziehbar. Also entwarf er im Jahre 1995 in einem kurzen Text eine Lösung, welche als Grundsatzpapier für eine Pariser Denkfabrik von Katholiken fungierte: der GREC (Groupe Réflexion Entre Catholiques). Pérols Text verdient einen Augenblick unsere Aufmerksamkeit, weil er das Anliegen von Millionen von Katholiken ausdrückt, welche ab den 1960er Jahren zwischen dem Konzil und der Tradition hin- und hergerissen waren. Obwohl er kein Theologe sei, so Pérol, erfordere die derzeitige Situation in Kirche und Welt, daß das Problem der durch das Konzil gespaltenen Katholiken „mit ganz neuen Begrifflichkeiten dargelegt werden müsse“. Eher als Diplomat schlägt er somit vor, daß Rom einerseits zugeben solle, den Tridentinischen Meßritus schlecht behandelt zu haben und daß es die Exkommunikationen von 1988 aufheben möge, während andererseits die Priesterbruderschaft das Konzil nicht rundweg ablehnen dürfe, und außerdem anerkennen müsse, daß Rom immer noch die höchste Kirchenautorität sei. Mit anderen Worten schlug Pérol als echter Diplomat vor, daß, wenn nur jede Seite ein paar Schritte auf die andere zugehen würde, so dem schmerzlichen Zusammenprall zwischen Konzil und Tradition ein Ende gesetzt werden könnte, und fortan alle Katholiken „glücklich miteinander bis ans Ende ihrer Tage leben“ könnten. Auf diese Weise würde er und Millionen Katholiken nicht länger damit konfrontiert sein, entweder Rom zuliebe der Tradition, oder die Tradition zuliebe Rom verlassen zu müssen. Einfach entzückend. Endlich zurück in den Komfortbereich der 1950er Jahre. Doch diese Zeit ist für immer vergangen. Wo also liegt Pérols Denkfehler? Der Fehler liegt gleich im Anfang von Pérols Ausführung, wo er sagt, daß er kein Theologe sei. Fürwahr mag er kein fachmännischer Theologe, wohl aber muß jeder Katholik ein Laientheologe sein, oder besser gesagt muß jeder seinen Katechismus gut kennen. Denn Glaubensfragen kann der Katholik nur im Licht der Lehre ebendieses Katechismus beurteilen. Die Warnung unseres Herrn, die Schafe von den Wölfen zu unterscheiden (Matthäus 7,15-20) war nicht nur für berufsmäßige Theologen gemünzt. Pérols Lossagung von der „Theologie“ zugunsten seiner Diplomatie ist ein weiteres Beispiel vom Unvermögen des modernen Menschen, die Wichtigkeit der Glaubenslehre zu begreifen. Dieses Unvermögen ist die wichtigste Lektion, welche wir aus diesem Buch über GREC zu lernen haben. Kyrie eleison.	GREC I Comentario Eleison CCXCIV Poco più di un anno fa, è stato pubblicato in Francia un piccolo libro di circa 150 pagine che dev’essere stato di grande imbarazzo per i capi di una certa Fraternità religiosa, perché mostra come la loro promozione dell’unione con la neo-Chiesa risalga a molti anni fa, almeno agli anni ‘90. Ovviamente, se essi sono orgogliosi di questa promozione, non proveranno alcun imbarazzo, ma se per molti anni hanno dissimulato questa promozione, almeno adesso questo libretto aprirà gli occhi a molti lettori. “Per la necessaria riconciliazione” è stato scritto da un prete della neo-Chiesa, Padre Michel Lelong, indubbiamente perché egli, da parte sua, è apertamente orgoglioso del ruolo di primo piano che ha svolto nel tentativo del GREC di realizzare la “necessaria riconciliazione” del Vaticano II con la Tradizione o delle autorità romane con la Fraternità San Pio X. Ordinato prete nel 1948, e pesantemente coinvolto nelle relazioni interreligiose anche prima del Vaticano II, egli accolse “con gioia e speranza” (ricorda qualcosa? – Gaudium et Spes?) il Concilio che si sarebbe sforzato di mettere in relazione la Chiesa con i tempi moderni. Uno dei collaboratori laici in questo lavoro fu un distinto diplomatico francese e alto funzionario governativo, Gilbert Pérol, ambasciatore di Francia in Vaticano dal 1988 al 1992. Come diplomatico di professione e cattolico praticante, Pérol credeva profondamente nella riconciliazione della veramente cattolica FSSPX con il Vaticano sicuramente cattolico. Com’è possibile che ci fosse questo scontro tra i due? Entrambi erano cattolici! Lo scontro non era ragionevole. Così, nel 1995, egli abbozzò una soluzione in un breve testo che sarebbe servito come manifesto per quello che divenne il GREC, un laboratorio di ricerca parigino per cattolici, noto con le iniziali del Groupe de Réflexion Entre Catholiques. Dal momento che esprime la preoccupazione di milioni di cattolici lacerati, dagli anni ‘60 in poi, tra il Concilio e la Tradizione, il testo di Pérol merita un momento di attenzione. Egli dice che, non essendo teologo, pensa che l’attuale situazione della Chiesa e del mondo richieda che il problema della divisione tra i cattolici dopo il Concilio “dovrebbe essere posto in termini completamente diversi”. E come diplomatico, egli propone piuttosto che, da un lato, Roma dovrebbe ammettere di aver gravemente bistrattato il Rito tridentino della Messa e dovrebbe sospendere le scomuniche del 1988, mentre, dall’altro lato, la FSSPX non deve rigettare totalmente il Concilio e deve riconoscere che Roma è ancora la più alta autorità nella Chiesa. In altre parole, come diplomatico, Pérol prospettava che se solo ci fosse stato un po’ di dare e di avere da entrambe le parti, l’angoscia dello scontro tra il Concilio e la Tradizione sarebbe venuta meno e tutti i cattolici avrebbero potuto vivere di nuovo felici e contenti. Così che lui e milioni di altri cattolici non si sarebbero più trovati di fronte alla scelta: o di abbandonare Roma per amore della Tradizione o di abbandonare la Tradizione per amore di Roma. Bellissimo! Ritornare ai tempi confortanti degli anni ’50! Ma gli anni ’50 sono finiti per sempre! Dov’è allora il difetto in questo ragionamento? È esattamente all’inizio, quando dice che non è un teologo. Vero è che poteva non essere un teologo di professione, ma ogni cattolico dev’essere un teologo dilettante o, per meglio dire, deve conoscere bene il suo catechismo, perché è solo alla luce della dottrina di esso che egli può giudicare le questioni di fede. L’avvertimento di Nostro Signore di discernere tra pecore e lupi (Mt. VII, 15-20) non è rivolto solo ai teologi di professione! Ma Pérol, rinunciando alla “teologia” per la diplomazia è esattamente ancora un esempio della manchevolezza dell’uomo moderno che non coglie l’importanza della dottrina. Questa manchevolezza è la lezione più importante da trarre da questo libretto sul GREC. Kyrie eleison.
GREC I Eleison Comments CCXCIV Just over one year ago was published in France a little book of some 150 pages which has to be a big embarrassment for the leaders of a certain religious Society, because it shows how their promotion of union with the Newchurch goes back many years, at least to the 1990’s. Of course if they are proud of that promotion, they will feel no embarrassment, but if they have for many years been disguising that promotion, then let at least readers of the little book open their eyes. “For the Necessary Reconciliation” was written by a Newchurch priest, Fr Michel Lelong, no doubt because he for one is openly proud of the leading part he played in GREC’s attempt to bring about the “necessary reconciliation” of Vatican II with Tradition, or of the Roman authorities with the Society of St Pius X. Ordained in 1948, and heavily involved in inter-religious relations even before Vatican II, he welcomed “with joy and hope” (does that ring a bell? – Gaudium et Spes ?) the Council that would strive to relate the Church to modern times. One of the lay collaborators in his work was a distinguished French diplomat and high government official, Gilbert Pérol, French Ambassador to the Vatican from 1988 to 1992. As a professional diplomat and practising Catholic, Pérol believed profoundly in reconciling the truly Catholic SSPX with the assuredly Catholic Vatican. How could there be such a clash between the two? Both were Catholic! The clash was not reasonable. So in 1995 he sketched out a solution in a brief text which would serve like a charter for what became GREC, a Parisian think-tank for Catholics, named from the initials of Groupe de Réflexion Entre Catholiques. Expressing the concern of millions of Catholics torn from the 1960’s onwards between the Council and Tradition, Pérol’s text deserves a moment’s attention. Not being a theologian, he says, he thinks that the present situation of Church and world requires that the problem of the divisions between Catholics following on the Council “should be stated in entirely new terms.” It is rather as a diplomat that he proposes that on the one side Rome should admit that it has gravely mistreated the Tridentine rite of Mass, and it should suspend the excommunications of 1988, while on the other hand the SSPX must not totally reject the Council and it must recognize that Rome is still the highest authority in the Church. In other words as a diplomat Pérol proposed that if only there were a little give and take on each side, then the agony could be emptied out of the clash between the Council and Tradition, and all Catholics could once more live happily ever after. Thus he and millions of other Catholics would no longer be faced with having to either abandon Rome for the sake of Tradition, or abandon Tradition for the sake of Rome. Lovely! Back to the comfort zone of the 1950’s! But the 1950’s are gone, and gone for ever. Then where is the flaw in his thinking? It is at the very outset when he says he is no theologian. True, he may have been no professional theologian, but every Catholic must be an amateur theologian, or, better said, must know his catechism, because only in the light of its doctrine can he judge questions of the Faith. Our Lord’s warning to discern between sheep and wolves (Mt.VII, 15-20) was not addressed only to professional theologians! So Pérol’s renouncing “theology” in favour of diplomacy is yet one more example of modern man’s failure to grasp the importance of doctrine. This failure is the most important lesson to be drawn from this book on GREC. Kyrie eleison.	GREC I Comentários Eleison CCXCIV Há pouco mais de um ano foi publicado na França um pequeno livro de cerca de 150 páginas que tem sido um grande embaraço para os líderes de certa sociedade religiosa porque mostra como a promoção da sua união com a Neo-Igreja remonta há muitos anos, pelo menos à década de 1990. É claro que se eles estão orgulhosos dessa promoção, não irão sentir nenhum constrangimento, mas, se eles vêm há muitos anos disfarçando essa promoção, então que pelo menos os leitores do pequeno livro abram os olhos. For the Necessary Reconciliation [“Para a necessária reconciliação”] foi escrito por um padre da Neo-Igreja, Pe. Michel Lelong, sem dúvida porque ele, mais que ninguém, se orgulha do papel de liderança que desempenhou na tentativa do GREC de fazer a “necessária reconciliação” do Concílio Vaticano II com a Tradição, ou das autoridades romanas com a Fraternidade São Pio X. Ordenado em 1948 e fortemente envolvido em relações inter-religiosas, mesmo antes do Concílio Vaticano II, ele saudou “com alegria e esperança” (isso faz soar um alarme? - Gaudium et Spes?) o Concílio que iria se esforçar para relacionar a Igreja aos tempos modernos. Um dos colaboradores leigos em seu trabalho foi um distinto diplomata francês e alto funcionário do governo, Gilbert Pérol, Embaixador da França no Vaticano de 1988 a 1992. Como diplomata profissional e católico praticante, Pérol acreditava profundamente na conciliação entre a FSSPX verdadeiramente católica com o Vaticano seguramente católico. Como poderia haver tal conflito entre os dois? Ambos eram católicos! O confronto não era razoável. Assim, em 1995 ele esboçou uma solução em um breve texto que serviria como uma carta para o que se tornou o GREC, um think-tank parisiense para os católicos, cuja sigla significa Groupe de Réflexion Entre Catholiques. Expressando a preocupação de milhões de católicos dos anos de 1960 divididos entre o Concílio e a Tradição, o texto de  Pérol merece um momento de atenção. Não sendo um teólogo, como diz, ele acha que a situação atual da Igreja e do mundo exige que o problema das divisões entre católicos após o Concílio “deve ser expresso em termos totalmente novos”. É mais como um diplomata que ele propõe que, por um lado, Roma deve admitir que tem maltratado gravemente o rito Tridentino da Missa, além de suspender as excomunhões de 1988; enquanto que, por outro lado, a FSSPX não deve rejeitar totalmente o Concílio, e deve reconhecer que Roma ainda é a mais alta autoridade na Igreja. Em outras palavras, Pérol propôs, como diplomata, que, se houvesse um pouco de dar e receber de cada lado, então a agonia do confronto entre o Concílio e a Tradição poderia ser esvaziada e todos os católicos poderiam mais uma vez viver felizes para sempre. Assim, ele e milhões de outros católicos deixariam de ser confrontados com a necessidade de renunciar a Roma pelo bem da Tradição ou abandonar a Tradição por causa de Roma. Encantador! Devolta para a zona de conforto da década de 1950! Mas a década de 1950 já se foi, e se foi para sempre. Então, onde está a falha em seu pensamento? É logo no início, quando ele diz que não é teólogo. Na verdade, ele pode não ter sido teólogo profissional, mas todo católico deve ser um teólogo amador, ou, melhor dito, deve saber seu catecismo, porque só à luz da sua doutrina ele pode julgar questões de Fé. A madvertência de Nosso Senhor para discernir entre ovelhas e lobos (Mt.VII, 15,20) não foi dirigida apenas aos teólogos profissionais! Então, Pérol, renunciando à “teologia” em favor da diplomacia, é mais um exemplo de fracasso do homem moderno em compreender a importância da doutrina. Esse fracasso é a lição mais importante por retirar deste livro sobre o GREC. Kyrie eleison. Tradução: Mosteiro da Santa Cruz
GREC I Komentář Eleison CCLXCIV Právě před rokem a něco byla ve Francii publikována knížečka o nějakých 150 stránkách [podrobnější článek o knize zde], která musí být velkou nepříjemností pro vůdce jistého náboženského Bratrstva, protože ukazuje, jak mnoho let nazpět se jejich podpora sjednocení s novocírkví datuje; přinejmenším do 90. let 20. století. Samozřejmě, pokud jsou na tuto podporu hrdí, nebudou cítit žádnou nepříjemnost, pokud však po mnoho let tuto podporu skrývali, pak přinejmenším čtenáři této knížečky otevřou svoje oči. [Knížečka] „Pro nutné smíření“ byla napsána knězem novocírkve P. Michelem Lelongem, bezpochyby proto, že je otevřeně hrdý na vůdčí roli, kterou sehrál ve snaze GREC dosáhnout tohoto „nutného smíření“ Druhého vatikánského koncilu s Tradicí, nebo římských autorit s Bratrstvem sv. Pia X. Byl vysvěcen v roce 1948 a intenzivně se zapojil do mezináboženských vztahů dokonce ještě před Druhým vatikánským koncilem, „s radostí a nadějí“ uvítal (neslyšeli jste to již? – Gaudium et Spes?) koncil, který by se pokusil uvést do souladu Církev s moderní dobou. Jedním z laických spolupracovníků v jeho díle byl význačný francouzský diplomat a vysoce postavení oficiální činitel Gilbert Pérol, francouzský velvyslanec ve Vatikánu v letech 1988 až 1992. Jakožto profesionální diplomat a praktikující katolík Pérol hluboce věřil ve smíření skutečně katolického FSSPX s nepochybně katolickým Vatikánem. Jak tu mohl být takový střet mezi oběma? Oba byli katoličtí! Střet nebyl racionální. V roce 1995 tedy nastínil řešení v krátkém textu, který posloužil jako zakládající listina toho, z čeho se stal GREC, pařížská expertní komise pro katolíky pojmenovaná podle počátečních písmen Group de Réflexion Entre Catholiques. Protože vyjadřuje starost mnoha milionů katolíků rozpolcených od 60. let 20. století mezi koncilem a Tradicí, zasluhuje si Pérolův text chvilku pozornosti. Říká, že protože není teologem, myslí si, že současná situace Církve a světa si vyžaduje, aby byl problém pokoncilního rozdělení mezi katolíky „vyjádřen ve zcela nových pojmech“. Spíše jako diplomat navrhuje, že by na jedné straně Řím měl připustit, že nesmírně špatně zacházel s tridentským mešním ritem a měl by pozastavit exkomunikace z roku 1988, zatímco na druhou stranu nesmí FSSPX úplně odmítat koncil a musí uznat, že Řím je stále nejvyšší autoritou v Církvi. Jinak řečeno Pérol jako diplomat navrhnul, že kdyby došlo jen k malým vzájemným ústupkům na obou stranách, pak by utrpení bolesti ve střetu mezi koncilem a Tradicí mohlo vymizet a všichni katolíci by potom mohli opět žít šťastně. On a miliony katolíků by tak již nemuseli čelit tomu, že buď opustí Řím kvůli Tradici, nebo opustí Tradici kvůli Římu. Skvělé! Zpět do pohodlné zóny padesátých let! Padesátá léta jsou však pryč, a pryč navždy. Kde je tedy chyba v jeho myšlení? Je úplně na počátku, když říká, že není teolog. Pravda, není možná žádný profesionální teolog, ale každý katolík musí být amatérský teolog, nebo lépe řečeno, musí znát svůj katechismus, protože pouze ve světle jeho nauky může posuzovat otázky Víry. Varování Našeho Pána, abychom rozlišovali ovce a vlky (Mt. VII, 15-20), nebylo adresováno jen profesionálním teologům! Takže Pérolovo zřeknutí se „teologie“ ve prospěch diplomacie je jen dalším příkladem selhání moderního člověka pochopit význam nauky. Toto selhání je nejdůležitějším poučením z této knihy o GREC.   Kyrie eleison. Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz