DIGNITÉ INDIGNE / INDIGNA DIGNIDAD / WÜRDELOSE MENSCHENWÜRDE /DIGNITA’ INDEGNA/ UNDIGNIFIED DIGNITY / DIGNIDADE INDIGNA / NEDŮSTOJNÁ DŮSTOJNOST

DIGNITÉ INDIGNE Comentaire Eleison CCXCVI Une lectrice a présenté des arguments en faveur de l’enseignement de Vatican II sur la liberté religieuse. Même si le sujet a été souvent évoqué dans les « Commentaires Eleison », ses raisons valent sûrement la peine que l’on s’y arrête, parce qu’il est de toute importance que les catholiques d’aujourd’hui comprennent à fond la fausseté de cet enseignement. Ce que le Concile a enseigné dans le paragraphe 2 de sa Déclaration sur la Liberté Religieuse (Dignitatis Humanae),c’est que tout homme doit être libre de toute coaction exercée par n’importe quels autres hommes ou groupes d’hommes quand il s’agit pour lui d’agir en privé ou en public selon ses croyances. Plus encore, tout État humain doit inscrire ce droit naturel comme un droit constitutio nnel ou civil. Au contraire, jusqu’à Vatican II l’Église catholique a systématiquement enseigné que tout État, en tant qu’il incarne l’autorité civile de Dieu sur les créatures humaines de Dieu, est obligé comme tel d’utiliser cette autorité pour protéger et favoriser l’unique véritable Église de Dieu, l’Église catholique du Dieu Incarné, Notre Seigneur Jésus-Christ. Évidemment, les États non-catholiques seront condamnés davantage pour leur manque de Foi que pour ne pas avoir donné de protection civile à cette Foi. Également, les États catholiques peuvent s’abstenir d’interdire la pratique publique des fausses religions là où une telle interdiction ferait plus de mal que de bien au salut éternel des citoyens. Néanmoins le principe demeure intact: les &Eacu te;tats de Dieu doivent protéger la vraie religion de Dieu. En fait l’enseignement Conciliaire implique ou que les États ne sont pas de Dieu, ou qu’il n’y a pas une vraie religion de Dieu. Dans les deux cas l’État est implicitement libéré de Dieu, et la liberté de l’homme est ainsi placée au-dessus des droits de Dieu ou, plus simplement, l’homme au-dessus de Dieu. Voilà pourquoi Mgr. Lefebvre disait que l’enseignement Conciliaire était un blasphème. Et il ne sert à rien de dire que les autres paragraphes de DH contiennent un bon enseignement catholique. Une seule déchirure faite par l’iceberg fut suffisante pour faire sombrer le Titanic. DH#2 à lui seul est suffisant pour faire sombrer la doctrine catholique. Mais voyons les arguments qui prétendent défendre l’enseignement du Concile. 1 DH fait partie du Magistère Ordinaire, lequel doit être pris bien au sérieux. DH est venu des Magistres (Maîtres) qui ont la charge de l’enseignement dans l’Église, oui, mais non du Magistère ordinaire infaillible, puisque DH contredit l’enseignement traditionnel de l’Église, ainsi que cela vient d’être démontré ci-dessus. 2 DH ne fait que manifester les droits humains qui sont garantis par la loi naturelle. La loi naturelle place les droits de l’homme en dessous, et non au-dessus, des droits de Dieu. 3 DH ne renie pas le modèle catholique des relations Église-État. Mais bien sûr qu’il le fait ! Le paragraphe #2 libère l’État de son obligation intrinsèque envers l’unique véritable Église. 4 DH est rédigé dans le contexte du monde moderne où tous croient aux droits de l’homme. Depuis quand l’Église doit-elle s’adapter au monde, et non le monde à l’Église ? 5 DH n’enseigne pas que l’homme a un droit à l’erreur. Si l’État de Dieu doit garantir un droit civil à pratiquer, en public, les fausses religions, il s’ensuit qu’on oblige Dieu à donner un droit à l’erreur. 6 DH est un appel aux gouvernements modernes pour qu’ils garantissent la moitié d’une tranche de pain, ce qui est mieux que pas de pain du tout. La vraie doctrine catholique est si logique et si cohérente qu’en abandonner une partie, c’est l’abandonner toute entière. Et quelle brebis se sauve en s’offrant elle-même au loup ? 7 Les catholiques ne doivent pas se retirer du monde moderne dans un ghetto doctrinal. Les catholiques doivent faire tout ce qu’ils ont à faire, et aller où qu’ils doivent aller, afin de ne pas trahir les droits de Dieu ni compromettre Son honneur. Si cela signifie le martyre, qu’il en soit ainsi ! Kyrie eleison.	INDIGNA DIGNIDAD Comentario Eleison CCXCVI Una lectora presentó argumentos a favor de la enseñanza del Vaticano II sobre la libertad religiosa. Aún cuando el tema ha sido varias veces enfocado en los “Comentarios Eleison”, sus razones merecen seguramente ser consideradas porque es vital para los católicos de hoy asir exhaustivamente la falsedad de esta enseñanza. Lo que el Concilio enseñó en el párrafo 2 de su Declaración sobre la Libertad Religiosa (Dignitatis Humanae) es que todos los hombres, cuando se trata de actuar en privado o en público según sus creencias, deben estar libres de toda coacción ejercida por cualesquiera otros hombres o grupos de hombres. Mas aún todo Estado humano debe hacer de este derecho humano un derecho constitucional o civil. Por el contrario, a lo largo de toda la historia de la Iglesia antes del Concilio Vaticano II, la Iglesia católica ha enseñado sistemáticamente que todo Estado, en tanto que él encarna la autoridad civil de Dios sobre las criaturas humanas de Dios, está obligado como tal de utilizar esta autoridad para proteger y favorecer la única verdadera Iglesia de Dios, la Iglesia católica del Dios Encarnado, Nuestro Señor Jesucristo. Evidentemente, los Estados no-católicos serán condenados más por su falta de Fe que por no haber dado protección civil a esta Fe. Igualmente los Estados católicos pueden abstenerse de prohibir la práctica pública de las falsas religiones ahí donde tal prohibición provocaría mas daño que bien para la salvación eterna de los ciudadanos. Sin embargo el principio permanece intacto: los Estados de Dios deben proteger la verd adera religión de Dios. De hecho, la enseñanza Conciliar implica o bien que los Estados no son de Dios, o bien que no existe una verdadera religión de Dios. En los dos casos, esta enseñanza al Estado le libera implícitamente de Dios y por este mismo hecho coloca la libertad del hombre por encima de los derechos de Dios o, más simplemente, al hombre por encima de Dios. Es la razón por la cual Mons. Lefebvre decía que la enseñanza Conciliar constituye una blasfemia. Y no nos digan que los otros párrafos de DH contienen una buena enseñanza católica. Una sola rajadura provocada por el témpano fue suficiente para hacer zozobrar al Titanic. DH #2 por sí solo basta para hacer zozobrar la doctrina católica. Pero veamos los argumentos que pretenden defender la enseñanza del Concilio. 1 DH es parte del Magisterio Ordinario, el cual debe ser tomado muy en serio. DH proviene de los que tienen el deber de enseñar dentro de la Iglesia, es cierto, pero no proviene del Magisterio ordinario infalible, ya que DH contradice la enseñanza tradicional de la Iglesia, como acabamos de demostrarlo arriba. 2 DH no hace más que manifestar derechos humanos que están garantizados por la ley natural. La ley natural coloca los derechos del hombre abajo y no por encima, de los derechos de Dios. 3 DH no reniega del modelo católico en las relaciones Iglesia-Estado. ¡Pero por supuesto que sí lo hace! El párrafo #2 libera al Estado de su obligación esencial para con la única verdadera Iglesia. 4 DH está escrita en el contexto del mundo moderno donde todo el mundo cree en los derechos del hombre. Y, ¿desde cuando la Iglesia debe adaptarse al mundo y no el mundo a la Iglesia? 5 DH no enseña que el hombre tiene un derecho al error. Si el Estado de Dios debe garantizar un derecho civil a practicar en público religiones falsas, entonces se deduce que uno obliga a Dios a otorgar un derecho al error. 6 DH es una llamada a los gobiernos modernos para que garanticen la mitad de una rebanada de pan, lo que es mejor que nada de pan. La verdadera doctrina católica es tan lógica y tan coherente que al abandonar una parte, se la abandona enteramente. Y, ¿qué oveja se salvó ofreciéndose ella misma al lobo? 7 Los católicos no deben retirarse del mundo moderno encerrándose en un ghetto doctrinal. Los católicos deben hacer lo que tienen que hacer, ir a cualquier lugar donde deben ir, para que no abandonen los derechos de Dios ni comprometan Su honor. Si esto significa el martirio, ¡que así sea!   Kyrie eleison.
WÜRDELOSE MENSCHENWÜRDE Eleison kommentare CCXCVI Eine Leserin brach eine Lanze für die Lehre des Zweiten Vatikanischen Konzils über die Kultfreiheit, auch Religionsfreiheit genannt. Selbst wenn die „Eleison Kommentare“ dieses Thema schon öfter behandelten, ist es lohnenswert, ihre Argumente durchzugehen, denn die heutigen Katholiken sollten dringend die Falschheit dieser Lehre begreifen. Das Konzil lehrte in seiner Erklärung über die Religionsfreiheit (Dignitatis Humanae) im Abschnitt 2, daß alle Menschen, wenn sie privat oder öffentlich ihrem Glauben entsprechend handeln, frei sein müssen von irgendeinem Zwang durch andere Menschen oder Menschengruppen. Darüberhinaus müsse jeder Menschenstaat dieses Naturrecht in seiner Verfassung oder seinem Bürgerrecht verankern. Im Gegensatz dazu lehrte die katholische Kirche beständig bis zum Zweiten Vatikanum, daß jeder Staat – als Verkörperung von Gottes bürgerlicher Autorität über Gottes menschliche Geschöpfe – als Staat verpflichtet ist, diese Autorität zum Schutze und zur Förderung von Gottes einer und wahrer Kirche auszuüben, welche die katholische Kirche des menschgewordenen Gottes, unseres Herrn Jesus Christus, ist. Nicht-katholische Staaten werden daher offensichtlich mehr für ihren Mangel an Glauben verurteilt werden, denn dafür, daß sie diesem Glauben keinen bürgerlichen Schutz einräumten. Zudem dürfen katholische Staaten von ihrem Recht, das öffentliche Ausüben von falschen Religionen zu verbieten, absehen, wenn ein solches Verbot für die Seelenrettung eher abträglich denn nützlich sein sollte. Doch das Prinzip bleibt bestehen, wonach Gottes Staaten Gottes wahre Relig ion begünstigen und schützen müssen. Die konziliare Lehre bedeutet in Wirklichkeit, entweder daß die Staaten nicht von Gott sind, oder daß es keine eine und wahre Religion Gottes gibt. In jedem Fall befreit diese Konzilslehre den Staat vorbehaltlos von Gott und stellt somit die Freiheit des Menschen über die Rechte Gottes, oder einfacher gesagt den Menschen über Gott. Aus diesem Grunde nannte Erzbischof Lefebvre die Konzilslehre gotteslästerlich. Und daran ändert auch der Hinweis nichts, daß es andere Abschnitte in Dignitatis Humanae gibt, welche der katholischen Lehre entsprechen. Bereits der eine vom Eisberg verursachte Riß brachte die Titanic zum Sinken. Auf ähnliche Weise genügt schon Abschnitt 2 von Dignitatis Humanae, um die katholische Lehre zu versenken. Betrachten wir kurz die Argumente der Leserin, welche die Konzilslehre verteidigt: 1) „Dignitatis Humanae (kurz DH) ist Teil des ordentlichen Lehramtes (Magisterium), welches ernstgenommen werden muß.“ Zwar stammt DH von den Kirchen-Magistern, d.h. -Lehrern, aber nicht vom unfehlbaren Lehramt, weil DH der überlieferten Lehre der Kirche widerspricht, wie oben gezeigt. 2) „DH verdeutlicht lediglich die Menschenrechte, welche durch das Naturrecht gewährt werden.“ Das Naturrecht ordnet die Rechte des Menschen unter die Rechte Gottes ein, nicht über sie. 3) „DH verneint keinesfalls das katholische Muster für die Beziehung zwischen Kirche und Staat.“ Durchaus verneint DH dieses Muster. Abschnitt 2 befreit den Staat von seiner innewohnende Verpflichtung gegenüber der einen und wahren Kirche. 4) „DH wurde im Zusammenhang der modernen Welt geschrieben, wo jeder an die Menschenrechte glaubt.“ Seit wann muß die Kirche der Welt angepaßt werden, anstatt die Welt an die Kirche? 5) „DH lehrt jedoch nicht, daß der Mensch ein Recht auf Irrtum habe.“ Indem DH vom Staate Gottes verlangt, ein Bürgerrecht auf die öffentliche Ausübung von falschen Religionen zu gewähren, verlangt DH tatsächlich von Gott ein Recht auf Irrtum. 6) „DH ist ein Gesuch an die modernen Regierungen, wenigstens einen halben Laib zu gewähren, anstatt gar kein Brot.“ Die wahre katholische Glaubenslehre ist so logisch und folgerichtig aufgebaut, daß bereits die Aufgabe eines Teiles von ihr gleichbedeutend ist mit der Aufgabe der gesamten Lehre. Und welches Schaf kann sich retten, indem es sich selber dem Wolf anbietet? 7) „Katholiken dürfen sich nicht aus der modernen Welt zurückziehen in ein lehrmäßiges Ghetto. Um die Rechte Gottes aufrechtzuerhalten und seine Ehre zu schützen, müssen Katholiken stets das tun, was sie zu tun haben, und dorthin gehen, wo sie hingehen müssen. Wenn dies zum Martyrium führt, so geschehe es. Kyrie eleison.	DIGNITA’ INDEGNA Comentario Eleison CCXCVI Una lettrice ha argomentato in favore della libertà religiosa del Vaticano II. Anche se l’oggetto è stato spesso affrontato nei “Commenti Eleison”, i suoi argomenti meritano di essere considerati, perché oggi è di vitale importanza per i cattolici cogliere a fondo la falsità di questo insegnamento. Quello che il Concilio ha insegnato nel paragrafo 2 della Dichiarazione sulla Libertà Religiosa (DignitatisHumanae), è che tutti gli uomini, quando agiscono in privato o in pubblico in conformità con le loro convinzioni, devono essere liberi da ogni coercizione da parte di altri uomini o di gruppi. Inoltre, ogni Stato umano deve inserire questo diritto naturale nel diritto costituzionale o civile. Al contrario, lungo tutta la sua esistenza, fino al Vaticano II, la Chiesa cattolica ha costantemente insegnato che ogni Stato, come incarnazione dell’autorità civile di Dio sulle umane creature di Dio, è obbligato, come tale, ad usare questa autorità per proteggere e favorire l’unica vera Chiesa di Dio: la Chiesa cattolica del Dio Incarnato, Nostro Signore Gesù Cristo. Ovviamente, gli Stati non cattolici saranno condannati, non tanto per non aver dato protezione civile a questa fede, quanto per la loro mancanza di fede. Inoltre, gli Stati cattolici possono astenersi dal proibire la pratica pubblica delle false religioni laddove tale proibizione procurasse più male che bene per la salvezza delle anime dei cittadini, ma il principio rimane intatto: gli Stati di Dio devono proteggere la vera religione di Dio. In effetti, l’insegnamento conciliare implica o che gli Stati non sono da Dio, o che non esiste l’unica vera religione di Dio. In entrambi i casi esso libera implicitamente lo Stato da Dio, mettendo così la libertà dell’uomo al di sopra dei diritti di Dio o, semplicemente, l’uomo al di sopra di Dio. È per questo che Mons. Lefebvre diceva che l’insegnamento conciliare è blasfemia. Ed è inutile dire che gli altri paragrafi della DH contengono della buona dottrina cattolica. Un solo squarcio procurato da un iceberg fu sufficiente ad affondare il Titanic. Il paragrafo 2 della DH da solo è sufficiente ad affondare la dottrina cattolica. Ma vediamo gli argomenti in difesa degli insegnamenti del Concilio. 1. DH fa parte del Magistero Ordinario della Chiesa, che dev’essere preso seriamente. DH viene dai Magistri della Chiesa, o maestri, certo, ma non dal Magistero Ordinario infallibile, perché DH contraddice l’insegnamento tradizionale della Chiesa, come mostrato sopra. 2. DH chiarisce semplicemente uno dei diritti umani che sono garantiti dalla legge naturale. La legge naturale colloca i diritti dell’uomo sotto e non sopra i diritti di Dio. 3. DH non nega il modello cattolico delle relazioni Chiesa-Stato. Invece fa proprio questo! Il paragrafo 2 libera lo Stato dal suo obbligo intrinseco verso la sola vera Chiesa. 4. DH è scritto nel contesto del mondo moderno, dove tutti credono nei diritti umani. Da quando la Chiesa dev’essere adattata al mondo e non il mondo alla Chiesa? 5. DH non insegna che l’uomo ha diritto all’errore. Se lo Stato di Dio deve garantire un diritto civile a praticare, in pubblico, le false religioni, allora si rende Dio garante del diritto all’errore. 6. DH è un appello ai governanti moderni a garantire mezza pagnotta, che è meglio di nessuna pagnotta. La vera dottrina cattolica è così logica e coerente che accantonarne una parte significa accantonarla tutta. Forse che la pecora si salva offrendosi al lupo? 7. I cattolici non devono isolarsi dal mondo moderno in un ghetto dottrinale. Al fine di non tralasciare i diritti di Dio o di non compromettere il Suo onore, i cattolici devono fare tutto quello che va fatto, e devono andare dove loro tocca. E se questo significa il martirio, così sia! Kyrie eleison.
UNDIGNIFIED DIGNITY Eleison Comments CCXCVI A reader has argued in favour of the Vatican II teaching on religious liberty. Even if the subject has often come up in “Eleison Comments”, her arguments are surely worth going through, because it is vital for Catholics today to grasp thoroughly the falsehood of that teaching. What the Council taught in paragraph #2 of its Declaration on Religious Liberty (Dignitatis Humanae), is that all men are to be free from all coercion by any other men or group of men when it comes to acting in private or in public in accordance with their beliefs. Moreover every human State must make this natural right into a constitutional or civil right. On the contrary, all the way up to Vatican II the Catholic Church consistently taught that every State, as embodying God’s civil authority over God’s human creatures, is obliged as such to use that authority to protect and favour God’s one true Church, the Catholic Church of the Incarnate God, Our Lord Jesus Christ. Obviously, non-Catholic States will be condemned rather for their lack of faith than for not giving civil protection to that faith. Likewise Catholic States may refrain from prohibiting the public practice of false religions where such prohibition will do more harm than good for the salvation of the citizens’ souls. But the principle remains intact: God’s States must protect God’s true religion. In fact the Conciliar teaching implies either that States are not from God, or that there is no one true religion of God. Either way it is implicitly liberating the State from God, and so putting the liberty of man above the rights of God, or, simply, man above God. That is why Archbishop Lefebvre said that the Conciliar teaching was blasphemy. And it is no use saying that the other paragraphs of DH contain good Catholic teaching. One gash by the iceberg was enough to sink the Titanic. DH#2 alone is enough to sink Catholic doctrine. But let us see the arguments in defence of the Council’s teaching. 1 DH is part of the Church’s Ordinary Magisterium, which must be taken seriously. DH came from the Church’s Magisters, or masters, yes, but not from the infallible Ordinary Magisterium, because DH contradicts the Church’s traditional teaching, as shown above. 2 DH merely makes clear human rights that are granted by natural law. Natural law puts the rights of man below, and not above, the rights of God. 3 DH does not negate the Catholic model for Church-State relations. It most certainly does! Paragraph #2 liberates the State from its intrinsic obligation to the one true Church. 4 DH is written in the context of the modern world where everybody believes in human rights. Since when must the Church be adapted to the world, and not the world to the Church? 5 DH does not teach that man has a right to error. If God’s State must grant a civil right to practise, in public, false religions, then God is being made to grant a right to error. 6 DH is a plea to modern governments to grant half a loaf, which is better than no bread. True Catholic doctrine is so logical and so coherent that to give away any of it is to give away all of it. And what sheep saved itself by offering itself to the wolf? 7 Catholics must not retreat from the modern world into a doctrinal ghetto. Catholics must do whatever they have to do, go wherever they have to go, in order not to give away the rights of God or compromise his honour. If that means martyrdom, so be it! Kyrie eleison.	DIGNIDADE INDIGNA Comentários Eleison CCXCVI Uma leitora argumentou em favor do Vaticano II ensinando sobre a liberdade religiosa. Com certeza vale à pena analisar os argumentos dela, mesmo que o assunto tenha frequentemente aparecido nos “Comentários Eleison”, porque é vital para os católicos de hoje que compreendam completamente a falsidade daquele ensino. O que o Concílio ensinou no parágrafo n.2 de sua Declaração Sobre a Liberdade Religiosa (Dignitatis Humanae) é que todos os homens devem ser livres de toda coerção por qualquer outro homem ou grupo de homens quando atua em privado ou em público de acordo com suas crenças. Ao contrário, em todo o caminho até o Vaticano II a Igreja Católica ensinou constantemente que cada Estado, ao incorporar a autoridade civil de Deus sobre as criaturas humanas de Deus, é obrigado, assim, a usar essa autoridade para proteger e favorecer a única verdadeira Igreja de Deus, a Igreja Católica do Deus Encarnado, Nosso Senhor Jesus Cristo. Obviamente, Estados não-católicos serão condenados mais por sua falta de fé do que por não proverem proteção civil a essa fé. Além disso, Estados Católicos podem evitar proibir o culto público das falsas religiões onde tal proibição causará mais dano do que bem para a salvação das almas dos cidadãos. Mas o princípio se mantém intacto: os Estados de Deus devem proteger a verdadeira religião de Deus. 1 A DH é parte do Magistério Ordinário da Igreja, que deve ser levado seriamente. A DH veio dos Magisters da Igreja, ou mestres, sim, mas não do Magistério Ordinário Infalível, porque a DH contradiz o ensino tradicional da Igreja, como mostrado acima. 2  A DH simplesmente deixa claro os direitos humanos, que são concedidos pela lei natural. A lei natural coloca os direitos do homem abaixo, e não acima dos direitos de Deus. 3  A DH não nega o modelo católico para as relações Igreja-Estado. Isso ela certamente faz! O parágrafo n.2 libera o Estado de sua obrigação essencial para com a única verdadeira Igreja. 4  A DH é escrita no contexto do mundo moderno onde todos acreditam nos direitos humanos. Desde quando a Igreja deve ser adaptada ao mundo, e não o mundo à Igreja? 5  A DH não ensina que o homem tem o direito de errar. Se o Estado de Deus é obrigado a conceder o direito civil de praticar em público as falsas religiões, então está se fazendo com que Deus deva garantir o direito ao erro. 6. A DH  é um apelo para que os governos modernos concedam metade de um pão, que é melhor do que nenhum pão. A verdadeira doutrina católica é tão lógica e tão coerente que dar algo disso é dar tudo disso. E qual ovelha salva a si mesma se entregando ao lobo?   7 Os católicos não devem fugir do mundo moderno para um gueto doutrinário. Os católicos devem fazer o que quer que tenham que fazer, ir para onde quer que tenham que ir, para não abandonar os direitos de Deus e não comprometer a sua honra. Se isso significa o martírio, então que seja! Kyrie eleison. Tradução: Mosteiro da Santa Cruz
NEDŮSTOJNÁ DŮSTOJNOST Komentář Eleison CCXCVI Jedna čtenářka argumentovala ve prospěch učení Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě. I když bylo toto téma v „Komentářích Eleison“ často probíráno, její argumenty jistě stojí za to, abychom je prošli, protože je pro katolíky dnes životně důležité zcela porozumět nepravdivosti tohoto učení. Koncil v odstavci č. 2 své Deklarace o náboženské svobodě (Dignitatis Humanae) učil, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany skupin, když přijde na to, že v soukromí nebo veřejně jednají v souladu se svou vírou. Nadto každý lidský stát musí toto přirozené právo učinit ústavním nebo občanským právem. Naopak po celou dobu do Druhého vatikánského koncilu katolická Církev trvale učila, že každý stát, jakožto ztělesnění Boží občanské autority nad Božími lidskými stvořeními, má jako takový povinnost užívat tuto autoritu k ochraně a upřednostňování jediné pravé Církve, katolické Církve Vtěleného Boha, Našeho Pána Ježíše Krista. Zjevně budou nekatolické státy odsouzeny spíše za svůj nedostatek víry, než pro to, že by neposkytly občanskou ochranu této víře. Podobně katolické státy mohou upustit od zakazování veřejně praktikovat mylná náboženství, když takový zákaz udělá více škody než užitku pro spásu duší občanů. Princip však zůstává nedotčený: Boží státy musí chránit pravé náboženství Boha. Koncilní učení ve skutečnosti nepřímo říká buď, že státy nejsou od Boha, nebo, že neexistuje žádné pravé náboženství Boha. Obojím způsobem skrytě osvobozuje stát od Boha a tím klade svobodu člověka nad Boží práva, nebo prostě člověka nad Boha. Proto arcibiskup Lefebvre řekl, že toto koncilní učení je rouháním. A nemá užitek říkat, že další odstavce DH obsahují dobré katolické učení. Jedna trhlina od ledovce stačila na potopení Titanicu. Článek 2 DH stačí na potopení katolické nauky. Podívejme se však na argumenty na obranu koncilního učení. 1 DH je částí řádného učitelského úřadu Církve, který se musí brát vážně. DH vyšlo od učitelů Církve, nebo mistrů, ano, nikoliv však z neomylného řádného učitelského úřadu Církve, protože DH odporuje tradičnímu církevnímu učení, jak jsme ukázali výše. 2 DH pouze vyjasňuje lidská práva, která jsou zaručena přirozeným zákonem. Přirozený zákon klade práva člověka pod a nikoliv nad práva Boží. 3 DH neruší katolický model vztahů Církve a státu. To zcela jistě ruší! Odstavec č. 2 osvobozuje stát od povinnosti k jediné pravé Církvi plynoucí ze samé jeho podstaty. 4 DH je napsaná v kontextu moderního světa, kde každý věří v lidská práva. Odkdy se Církev musí přizpůsobovat světu a nikoliv svět Církvi? 5 DH neučí, že člověk má právo na omyl. Jestliže stát musí zaručit občanské právo praktikovat veřejně mylná náboženství, pak se z Boha činí ten, kdo zaručuje právo na omyl. 6 DH je naléhavou prosbou k moderním vládám, aby zaručily půl chleba, což je lepší, než žádný chleba. Pravá katolická nauka je tak logická a tak konzistentní, že vzdát se čehokoliv z ní znamená vzdát se jí celé. A která ovce se spasila tím, že se vydala vlkovi? 7 Katolíci se nesmí z moderního světa stáhnout do naukového ghetta. Katolíci musí udělat všechno, co musí udělat, jít kamkoliv musí jít, aby nezahodili Boží práva nebo nezradili jeho čest. Znamená-li to mučednictví, nechť se tak stane!   Kyrie eleison. Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz