Blogia

prowilliamson

ANXIÉTÉ SÉDÉVACANTISTE II / ANSIEDAD SEDEVACANTISTA II / SEDISVAKANTISTEN-ANGST II / ANSIA SEDEVACANTISTA II / SEDEVACANTIST ANXIETY II / POKRAČUJÍCÍ POŠKOZOVÁNÍ II

 

ANXIÉTÉ SÉDÉVACANTISTE  II

Comentaire Eleison CCCXLII

1 Ou bien on accepte les Papes Conciliaires en bloc (comme le font les libéraux – Dieu nous en préserve !) ou bien on les rejette en bloc (comme le font les sédévacantistes). Les accepter partiellement oui et partiellement non, c’est sélectionner et choisir ce que l’on acceptera, comme le fit Luther, et comme le font tous les hérétiques (du Grec : celui qui choisit). Cela est vrai si l’on sélectionne et choisit selon son propre choix personnel, mais cela n’est pas vrai si, comme Monseigneur Lefebvre, on juge selon la conformité ou non à la Tradition catholique, laquelle se trouve dans le trésor de 2000 ans de documents magistériels de l’Église. Dans ce cas on juge en accord avec 260 Papes contre seulement six, mais cela ne prouve pas l’invalidité de ces six derniers Papes.

2 Mais ces six Papes Conciliaires ont empoisonné la Foi et ont mis en danger le salut éternel de millions de Catholiques : cela est contraire à l’indéfectibilité de l’Église. Lors de la crise Arienne du 4ème siècle, le Pape Libère mit la Foi en danger en condamnant Saint Athanase et en accordant son appui aux évêques Ariens de l’Est. Alors pour un certain temps l’indéfectibilité de l’Église n’était plus assurée par l’intermédiaire du Pape mais par son adversaire apparent. Cependant cela ne signifie pas que Libère ait cessé d’être le Pape, ni qu’Athanase ait été le Pape. De même aujourd’hui, l’indéfectibilité de l’Église passe par ceux qui suivent fidèlement la ligne de conduite établie par Monseign eur Lefebvre, mais cela ne signifie pas nécessairement que Paul VI n’ait pas été le Pape.

3 Ce que les évêques du monde enseignent, unis au Pape, c’est le Magistère Ordinaire Universel de l’Église, lequel est infaillible. Or voici que, au cours des 50 dernières années, les évêques du monde unis aux Papes Conciliaires ont enseigné le délire Conciliaire. Par conséquent ces Papes ne peuvent avoir été de vrais Papes.Si le Magistère Ordinaire de l’Église devait s’éloigner de la Tradition en opposition avec elle, il ne serait plus « Ordinaire »,mais plutôt tout ce qu’il y a de plus extraordinaire, parce que la doctrine de l’Église n’admet pas de nouveautés, devant être « Universel » autant dans le temps que dans l’espace. Or la doctrine Conciliaire s’écarte de beaucoup de la Tradition (par exemple la liberté relig ieuse et l’œcuménisme). Par conséquent la doctrine qui est propre au Concile ne tombe pas sous le Magistère Ordinaire Universel, et elle ne peut servir de preuve que les Papes Conciliaires ne furent point Papes.

4 Le Modernisme est « la synthèse de toutes les hérésies » (Saint Pie X). Or, les Papes Conciliaires furent tous des modernistes « publiques et manifestes », c’est-à-dire des hérétiques d’une nature telle que Saint Robert Bellarmin déclarait qu’ils ne pouvaient être membres de l’Église, et à plus forte raison en être la tête. Voyez le « Commentaire » de la semaine dernière. Aux jours de Saint Bellarmin les choses étaient beaucoup plus claires, à savoir « publiques et manifestes », qu’elles ne le sont de nos jours où c’est la confusion qui règne dans les esprits et les cœurs. L’hérésie objective des Papes Conciliaires (c’est-à-dire ce qu’ils disent) est publique et manifeste, m ais ce n’est pas le cas de leur hérésie subjective ou formelle (c’est-à-dire leur intention consciente et résolue de nier ce qu’eux savent être l’immuable dogme catholique). La preuve de leur hérésie formelle ne peut être obtenue que par une confrontation avec l’autorité doctrinale de l’Église, par exemple l’Inquisition ou Saint Office (quelque soit son nom). Mais le Pape est lui-même l’autorité doctrinale la plus haute de l’Église, au dessus et au-delà de la Congrégation pour la Doctrine de la Foi. Comment donc pourrait-il être lui-même prouvé coupable d’appartenir à cette classe d’hérétique dont on suppose qu’elle seule peut le rendre incapable d’être le chef de l’Église ?

5 Mais dans ce cas-là l’Église a fait naufrage sans possibilité de s’en sortir. Encore une fois, voyez le « Commentaire » de la semaine dernière. Les esprits sont aujourd’hui si universellement embrouillés que Dieu seul peut débrouiller un tel chaos. Plutôt que de prouver que ces Papes embrouillés ne sont pas Papes, cette objection suggérerait que Lui seul doit intervenir (et vite, dirait-on !). Mais patience. Dieu nous soumet tous à l’épreuve, et Il a parfaitement le droit de le faire.

Kyrie eleison

ANSIEDAD SEDEVACANTISTA II

Comentario Eleison CCCXLII
1 O bien uno acepta a los Papas Conciliares en todo (como los liberales - ¡Dios no lo permita!) o bien uno los rechaza en todo (como los sedevacantistas). Aceptarlos parcialmente sí y parcialmente no, es escoger y elegir lo que uno aceptará tal como lo hizo Lutero y como lo hacen todos los herejes (del griego “electores”). Eso es cierto si uno escoge y elige de acuerdo a su propia elección personal, pero no es cierto si, como Monseñor Lefebvre, uno juzga de acuerdo con la Tradición Católica, la cual se encuentra en el tesoro de 2000 años de documentos magisteriales de la Iglesia. En ese caso, uno está juzgando de acuerdo con 260 Papas contra unos meros seis, pero eso no prueba la invalidez de estos seis.

2 Pero los Papas Conciliares han envenenado la Fe, y han puesto en peligro la salvación eterna de millones sobre millones de Católicos. Eso es contrario a la indefectibilidad de la Iglesia. En la crisis Arriana del siglo 4to, el Papa Liberio puso en peligro la Fe al condenar a San Atanasio y respaldar a los obispos Arrianos del Este. Por un cierto tiempo la indefectibilidad de la Iglesia no estuvo más asegurada por intermedio del Papa sino de su aparente adversario. Sin embargo ello no significó que Liberio no fuera Papa ni que Atanasio fuera Papa. Del mismo modo, la indefectibilidad de la Iglesia hoy en día pasa a través de los seguidores fieles de la línea tomada por Monseñor Lefebvre, lo cual no necesariamente significa que Pablo VI no era Papa.

3 Lo que los obispos del mundo enseñan, en unión con el Papa, es el Magisterio Ordinario Universal de la Iglesia, el cual es infalible. Ahora bien, durante los últimos 50 años los obispos del mundo en unión con los Papas Conciliares han enseñado el disparate Conciliar. Por consiguiente estos Papas no pueden haber sido verdaderos Papas. Si el Magisterio Ordinario de la Iglesia fuera a apartarse de la Tradición y oponerse a ésta, no sería ya más “Ordinario” sino, más bien, de lo más extraordinario, porque la doctrina de la Iglesia no admite novedades, siendo el “Universal” tanto en el tiempo como en el espacio. Ahora bien, la doctrina Conciliar sale de lejos afuera de la Tradición (por ejemplo la libertad religiosa y el ecumenismo). Por consiguiente la doctrina propia del Concilio no cae bajo el Magisterio Ordinario Universal y ella no puede servir par a probar que los Papas Conciliares no eran Papas.

4 El Modernismo es “la síntesis de todas las herejías” (San Pío X). Los Papas Conciliares han sido todos modernistas “públicos y manifiestos”, es decir herejes de una naturaleza tal que San Roberto Belarmino declaró que no podían ser miembros de la Iglesia, menos aún su cabeza. Vean el “Comentario” de la semana pasada. Las cosas eran mucho más claras, o sea “públicas y manifiestas”, en los días de San Belarmino, que lo son hoy en día en medio de la reinante confusión de mentes y corazones. La herejía objetiva de los Papas Conciliares (es decir lo que dicen y hacen) es pública y manifiesta pero no lo es su herejía subjetiva o formal (es decir su intención consciente y resuelta de negar lo que ellos reconocen como siendo el inmutable dogma católico). Y p robar su herejía formal solamente puede ser hecho por una confrontación con la autoridad doctrinal de la Iglesia, por ejemplo la Inquisición o Santo Oficio, llámese como se quiera (“Con cualquier nombre, una rosa olería igualmente dulce”, dice Shakespeare). Pero el Papa es él mismo la autoridad doctrinal más alta de la Iglesia, por encima y por detrás de la Congregación para la Doctrina de la Fe. ¿Cómo entonces puede él probarse a sí mismo y acusarse de pertenecer a tal clase de hereje que lo vuelve incapaz de ser jefe de la Iglesia?

5 ¡Pero en ese caso la Iglesia está en un barullo sin salida! De nuevo, vean el “Comentario” de la semana pasada. Las mentes humanas están hoy en día tan universalmente embarulladas que solamente Dios puede desenmarañar tal barullo. En todo caso esta objeción puede más bien tener el mérito de probar que solo El debe intervenir (¡y pronto!) más que tratar de probar que los embarullados Papas no son Papas. Paciencia. Dios nos está poniendo a todos a prueba y El tiene perfectamente todo el derecho de hacerlo.

Kyrie eleison

SEDISVAKANTISTEN-ANGST II

Eleison kommentare CCCXLII

1) Entweder müssen wir die Konzilspäpste ganz anerkennen (wie die Liberalen -- Gott bewahre), oder aber sie ganz zurückweisen (wie die Sedisvakantisten). Sie allerdings teilweise anzuerkennen und teilweise abzulehnen, bedeutet nach eigener Erkenntnis auszuwählen, wie das schon Luther tat und alle Häretiker es tun (aus dem Griechischen: „Auswähler“).
Das träfe zu, wenn wir nach eigenem Ermessen auswählen würden. Es trifft jedoch nicht zu, wenn wir, wie Erzbischof Lefebvre, in Übereinstimmung mit der katholischen Überlieferung urteilen, welche in den Kirchendokumenten von 2000 Jahren enthalten ist. Auf diese Weise beurteilen wir in Übereinstimmung mit 260 Päpsten gegenüber bloß sechs Konzilspäpsten. Doch dieser Mangel an Übereinstimmung beweist noch nicht die Ungültigkeit dieser sechs.

2) Aber die Konzilspäpste haben doch den Glauben vergiftet und das Seelenheil von Millionen und Abermillionen von Katholiken in Gefahr gebracht. Das steht im Widerspruch zum Dogma der Unvergänglichkeit der Kirche.

Während der Arianismus-Krise im 4. Jahrhundert gefährdete Papst Liberius den Glauben durch seine Verurteilung des Hl. Athanasius und durch seine Unterstützung der arianischen Bischöfe im Osten. Für ein paar Augenblicke im Leben der Kirche lag die kirchliche Unvergänglichkeit nicht mehr beim Papst, sondern bei seinem scheinbaren Gegner. Doch beraubte das weder Liberius seines Papstamtes, noch machte es Bischof Athanasius zum Papst. Auf ähnliche Weise ruht heute die Unvergänglichkeit der Kirche auf den gläubigen Nachfolgern jener Kirchenlinie, welche Erzbischof Lefebvre gefestigt hatte. Doch heißt das nicht, daß Paul VI. kein Papst gewesen wäre.

3) Wenn die Bischöfe der Weltkirche in Einheit mit dem Papst lehren, dann spricht das Ordentliche und Universelle Lehramt der Kirche, welches unfehlbar ist. Doch seit 50 Jahren lehren die Bischöfe der Welt in Einheit mit den Konzilspäpsten konziliaren Unsinn. Aus diesem Grunde können diese Päpste keine echten gewesen sein.

Stünde das ordentliche Lehramt der Kirche außerhalb der Überlieferung, so wäre es nicht mehr „ordentlich“, sondern höchst außerordentlich, denn die Kirche kennt keine Neuerungen, und das Wort „universell“ umfaßt Raum und Zeit. Nun aber steht die konziliare Lehre weit außerhalb der Überlieferung (z.B. Kultfreiheit und Ökumenismus). Daher fällt die eigentliche Konzilslehre nicht unter das Ordentliche Allgemeine Lehramt, und sie kann also auch nicht als Beweis dafür herhalten, daß die Konzilspäpste keine Päpste wären.

4) Der Modernismus ist das „Sammelbecken aller Häresien“ (Hl. Pius X.) Die Konzilspäpste waren allesamt „öffentlich und augenscheinlich“ Modernisten, d.h. Häretiker in einer Form, worüber der Hl. Robert Bellarmin sagte, daß sie nicht Glieder der Kirche sein können, geschweige denn ihr Haupt.

Siehe „Eleison Kommentare“ von letzter Woche. Zu Zeiten des Hl. Bellarmin lagen die Dinge deutlich klarer, oder sagen wir „öffentlich und augenscheinlich“, als in der heutigen Verwirrung der Gedanken und Herzen. Die objektive Häresie der Konzilspäpste (d.h. was sie sagen) ist zwar öffentlich und augenscheinlich, nicht jedoch ihre subjektive und formale Häresie (d.h. ihr bewußte und entschlossene Absicht zu leugnen, was sie als unveränderliches katholisches Dogma kennen). Den Nachweis ihrer formalen Häresie könnte nur eine Gegenüberstellung mit der kirchlichen Lehrautorität erbringen, z.B. die Heilige Inquisition oder das Heilige Offizium – nenne man es, wie man will („Was ist ein Name? Was uns Rose heißt, wie es auch hieße, würde lieblich duften“, so Shakespeare). Jedoch ist der Papst als solcher die höchste Lehrautorität der Kirche und s teht über und hinter der heutigen Glaubenskongregation. Wie könnte dann der Beweis erfolgen, daß er jene Form von Häretiker ist, welche unmöglich Oberhaupt der Kirche sein kann?

5) Dann befindet die Kirche sich in einem ausweglosen Durcheinander!

Erneut verweise ich auf die „Eleison Kommentare“ von letzter Woche. Das Denken der modernen Menschen ist so umfassend durcheinander, daß nur noch Gott allein diesen Saustall auszumisten vermag. Jedoch spricht dieser Einwand eher dafür, daß Gott eingreifen muß (und zwar bald!), als für die These, daß die durcheinandergebrachten Päpste keine Päpste seien. Haben wir Geduld. Gott unterzieht uns einer schweren Prüfung, und er hat alles Recht dazu.

Kyrie eleison

ANSIA SEDEVACANTISTA II

Comentario Eleison CCCXLII

1 O si riconoscono in toto i Papi conciliari (come lo fanno i liberali - Dio non voglia!), o li si rifiutain toto (come lo fanno i sedevacantisti ). Riconoscerli in parte sì e in parte no, significa cogliere e scegliere ciò che si intende riconosce, come fece Lutero, e come fanno tutti gli eretici (in greco: “persone che scelgono”). Questo è vero se si coglie e sceglie secondo la propria scelta personale, ma non è vero se, come Mons. Lefebvre, si giudica secondo la Tradizione cattolica, che si coglie nel valore dei documenti di 2000 anni della Chiesa. In questo caso si sta giudicando insieme a 260 Papi contro solo sei, cosa che però non prova l’invalidità di questi sei.

2 Ma i Papi conciliari hanno avvelenato la Fede e messo in pericolo la salvezza eterna di milioni e milioni di cattolici. Questo è contrario alla indefettibilità della Chiesa. Nella crisi ariana del IV secolo, Papa Liberio mise in pericolo la fede condannando Sant’Atanasio e sostenendo i vescovi ariani in Oriente. Per poco tempo l’indefettibilità della Chiesa non passò per il Papa, ma per il suo apparente avversario. Tuttavia, questo non significa che Liberio non fosse Papa, né che fosse Papa, Atanasio. Allo stesso modo, oggi l’indefettibilità della Chiesa passa per i fedeli seguaci della linea adottata da Mons. Lefebvre, senza che necessariamente debba significare che Paolo VI non è stato Papa.

3 Ciò che insegnano i vescovi del mondo, in unione con il Papa, è Magistero Ordinario Universale della Chiesa, che è infallibile. Ora, negli ultimi 50 anni i vescovi del mondo in unione con i Papi conciliari, hanno insegnato le sciocchezze conciliari. Pertanto, questi Papi non possono essere stati veri Papi. Se il Magistero Ordinario della Chiesa dovesse divergere dalla Tradizione, non sarebbe più “Ordinario”, ma molto straordinario, perché la dottrina della Chiesa non ammette novità, l’“Universale” " attiene al tempo e allo spazio. Ora, la dottrina conciliare va ben al di fuori della Tradizione (ad esempio la libertà religiosa e l’ecumenismo). Pertanto la dottrina propria del Consiglio non rientra nel Magistero Ordinario Universale, e non può servire a dimostrare che i Papi conciliari non siano stati Papi.

4 Il modernismo è “la sintesi di tutte le eresie” (San Pio X). Ma i Papi conciliari sono stati tutti modernisti “pubblici e manifesti”, cioè eretici di una natura tale che, come affermato da san Roberto Bellarmino, non possono essere membri della Chiesa, figuriamoci a capo di essa. Si veda il “Commento” della scorsa settimana. Al tempo di Bellarmino le cose erano molto più chiare, o “pubbliche e manifeste”, da quello che sono in mezzo all’odierna confusione delle menti e dei cuori. L’oggettiva eresia dei Papi Conciliari (cioè quello che dicono) è pubblica e manifesta, ma non la loro eresia soggettiva o formale (cioè la loro cosciente e decisa intenzione di negare ciò che sanno essere immutabile dogma cattolico). E dimostrare la loro eresia formale si potrebbe fare solo con un confronto con l’autorità dottrinale della Chiesa, ad esempio , l’Inquisizione o il Sant’Uffizio, la si chiami come si vuole (“Una rosa con qualsiasi nome avrà sempre il suo dolce profumo”, dice Shakespeare). Ma il Papa è sempre lui stesso la massima autorità dottrinale della Chiesa, sopra e dietro l’attuale Congregazione per la Dottrina della Fede. Come si può quindi dimostrare che egli è quel tipo di eretico impossibilitato ad essere il capo della Chiesa?

5 Ma in questo caso la Chiesa è in un pasticcio senza speranza! Anche qui, si veda il “Commento”della settimana scorsa. Oggi, le menti degli uomini sono così universalmente disordinate che solo Dio può raddrizzare il disordine. Ma questa obiezione può provare che egli deve intervenire (e presto!) piuttosto che i Papi pasticcioni non siano Papi. Pazienza. Dio ci sta mettendo alla prova, come ha tutto il diritto di fare.

Kyrie eleison.

SEDEVACANTIST ANXIETY II

Eleison Comments CCCXLII

1 Either one recognizes the Conciliar Popes all the way (like the liberals – God forbid !), or one refuses them all the way (like the sedevacantists). To recognize them partly, and partly not, is to pick and choose what one will recognize, as did Luther, as do all heretics (in Greek, “choosers”). That is true if one picks and chooses according to one’s own personal choice, but it is not true if, like Archbishop Lefebvre, one judges in accordance with Catholic Tradition, which can be found in 2000 years’ worth of Church documents. In that case one is judging with 260 Popes against a mere six, but that does not prove the invalidity of these six.

2 But the Conciliar Popes have poisoned the Faith and endangered the eternal salvation of millions upon millions of Catholics. That is contrary to the Church’s indefectibility. In the Arian crisis of the 4th century, Pope Liberius endangered the Faith by condemning St Athanasius and by backing Arian bishops in the East. For a few moments the Church’s indefectibility went not through the Pope but through his seeming adversary. However that meant neither that Liberius was not Pope nor that Athanasius was Pope. Similarly the indefectibility of the Church today goes through the faithful followers of the line taken by Archbishop Lefebvre, but that need not mean that Paul VI was not Pope.

3 What the bishops of the world teach, in union with the Pope, is the Church’s Ordinary Universal Magisterium, which is infallible. Now for the last 50 years the world’s bishops in union with the Conciliar Popes have taught Conciliar nonsense. Therefore these Popes cannot have been true Popes. If the Church’s Ordinary Magisterium were to go outside Tradition, it would no longer be “Ordinary”, but most extraordinary, because Church doctrine admits of no novelties, the “Universal” being in time as well as space.Now Conciliar doctrine goes way outside Tradition (e.g. religious liberty and ecumenism). Thereforedoctrine proper to the Council does not come under the Ordinary Universal Magisterium, and it cannot serve to prove that the Conciliar Popes were not Popes.

4 Modernism is “the synthesis of all heresies”(Pius X). But the Conciliar Popes have all been “public and manifest” modernists, i.e. heretics of such a kind as St Robert Bellarmine declared cannot be members of the Church, let alone its head. See last week’s “Comments”. Things were much more clear, or “public and manifest”, in Bellarmine’s day, than they are amidst today’s confusion of minds and hearts.The objective heresy of the Concilar Popes (i.e. what they say) is public and manifest, but not their subjective or formal heresy (i.e. their conscious and resolute intention to deny what they know to be unchangeable Catholic dogma). And to prove their formal heresy could only be done by a confrontation with the Church’s doctrinal authority, e.g. the Inquisition or the Holy Office, call it what one will (“A rose by any name would smell as sweet”, says Shakespeare). But the Pope is himself the Church’s highest doctrinal authority, above and behind today’s Congregation for the Doctrine of the Faith. How then can he be proved to be that kind of heretic that is incapable of being head of the Church ?

5 But in that case the Church is in a hopeless mess ! Again, see last week’s “Comments”. Men’s minds are today so universally messed up that God alone can straighten out the mess. But this objection may prove rather that he must intervene (and soon !) than that the messed up Popes are not Popes. Patience. God is putting us to the trial, as he has every right to do.


Kyrie eleison.

ANSIEDADE SEDEVACANTISTA II

Comentários Eleison  CCCXLII
1. Ou se aceita todos os Papas Conciliares (como os liberais – Deus nos livre!), ou se recusa todos eles (como os sedevacantistas). Aceitá-los parte sim e parte não, é selecionar e escolher o que se deve ou não aceitar, como fez Lutero e como fazem todos os hereges (em grego, “escolhedores”).

Isso é certo se alguém seleciona e escolhe segundo a sua própria escolha pessoal, mas não é verdade se, como Monsenhor Lefebvre, se julga segundo a Tradição Católica, que pode ser encontrada no tesouro de 2000 anos de documentos magisteriais da Igreja. Nesse caso se está julgando com 260 Papas contra apenas seis, mas isto não prova a invalidade desses seis.

2. Mas os Papas conciliares têm envenenado a Fé e posto em perigo a salvação eterna de milhões e milhões de católicos. Isso é contrário à indefectibilidade da Igreja.

Na crise Ariana do século IV, o Papa Libério pôs a Fé em perigo ao condenar Santo Atanásio e apoiar os bispos arianos no Oriente. Durante algum tempo, a indefectibilidade da Igreja esteve assegurada não pelo Papa, mas por seu aparente adversário. Mas isso não quer dizer que Libério não foi Papa, nem que Atanásio o foi. De modo similar, a indefectibilidade da Igreja encontra-se atualmente nos fieis seguidores da linha assumida por Monsenhor Lefebvre, mas isso não significa dizer que Paulo VI não foi Papa.

3. O que os bispos do mundo ensinam, em união com o Papa, é o Magistério Ordinário Universal da Igreja, que é infalível. Mas nos últimos 50 anos os bispos do mundo em união com os Papas conciliares vêm ensinando os absurdos conciliares. Portanto, esses Papas não são verdadeiros Papas.

Se o Magistério Ordinário da Igreja estivesse afastado da Tradição, ele não seria mais considerado “Ordinário”, mas do tipo mais extraordinário, pois a doutrina da Igreja não admite novidades, já que o “Universal” é tanto no tempo como no espaço. Ora, a doutrina conciliar se distancia da Tradição (por exemplo: liberdade religiosa e ecumenismo). Por isso a doutrina própria do Concílio não está sob o Magistério Ordinário Universal, e não pode servir para provar que os Papas conciliares não são Papas.

4. O Modernismo é “a síntese de todas as heresias” (São Pio X), e os Papas conciliares são todos modernistas “públicos e manifestos”, ou seja, hereges do tipo tal como os que São Roberto Belarmino declarou que não podem ser membros da Igreja, e muito menos seu chefe.

Vejam os “Comentários” da semana passada. As coisas eram muito mais claras – eram “públicas e manifestas” – na época de São Belarmino, do que elas são nos dias de hoje em meio à tamanha confusão de mentes e corações. A heresia objetiva dos Papas conciliares (ou seja, o que eles dizem) é pública e manifesta, mas não o é a sua heresia subjetiva ou formal (ou seja, sua intenção consciente e resoluta de negar o que reconhecem como dogma católico imutável). E provar sua heresia formal é algo que pode ser feito apenas por meio de uma confrontação com a autoridade doutrinal da Igreja, como, por exemplo, a Inquisição ou o Santo Ofício – chamem do que quiserem (“não importa que nome se dê a uma rosa, seu odor é sempre doce”, diz Shakespeare). Mas o Papa é a maior autoridade doutrinal, que está acima e por trás da atual Congregação para a Doutrina da Fé; como então pode ser provado que ele mesmo seja esse tipo de herege que é incapaz de ser chefe da Igreja?

5. Mas nesse caso, a Igreja está em um beco sem saída!

Novamente, vejam os “Comentários” da semana passada. As mentes dos homens estão hoje tão universalmente confusas que de tal situação só Deus pode livrá-las. De qualquer modo, essa objeção parece estar muito mais próxima de provar que Ele deve intervir (e logo!) do que provar que os confusos Papas não são Papas. Deus está nos pondo à prova, como Ele tem todo direito de fazer.

Kyrie eleison.

POKRAČUJÍCÍ POŠKOZOVÁNÍ II

Komentář Eleison CCCXLII


1 Buď člověk uznává koncilní papeže úplně (jako liberálové – chraň Bůh!), nebo je člověk úplně odmítá (jako sedesvakantisté). Částečně je uznávat a částečně ne, znamená volit a vybírat si, co člověk uzná, jako to činil Luther, jako to činí všichni heretici (v řečtině „ti, kteří si volí“). To je pravda, jestliže si člověk volí a vybírá dle své vlastní osobní volby, ale není to pravda, jestliže člověk, stejně jako arcibiskup Lefebvre, soudí v souladu s katolickou Tradicí, která se nalézá v souhrnu církevních dokumentů 2000 let. V takovém případě člověk soudí s 260 papeži proti pouhým šesti, což však neprokazuje neplatnost těchto šesti.

2 Koncilní papeži ale otrávili Víru a ohrozili věčnou spásu milionů a milionů katolických duší. To je v rozporu s nepomíjejícností Církve. V ariánské krizi ve 4. století ohrozil papež Liberius Víru tím, že zavrhnul sv. Atanáše a tím, že podpořil ariánské biskupy na Východě. Na několik okamžiků pokračovala nepomíjejícnost Církve nikoliv skrze papeže, ale skrze jeho zdánlivého nepřítele. To však neznamenalo ani to, že Liberius není papežem, ani to, že Atanáš je papežem. Podobně dnes nepomíjejícnost Církve pokračuje skrze věrné stoupence linie přijaté arcibiskupem Lefebvrem, to však nemusí znamenat, že Pavel VI. nebyl papežem.

3 To, co biskupové světa učí v jednotě s papežem, je řádné univerzální Magisterium Církve, které je neomylné. Biskupové světa v jednotě s koncilními papeži posledních 50 let učili koncilní nesmysly. Tito papežové tudíž nemohli být pravými papeži. Jestliže by řádné Magisterium Církve mělo vystoupit vně Tradice, nebylo by již „řádné“, ale zcela mimořádné, protože nauka Církve nepřipouští žádné novoty, je „univerzální“ v čase i prostoru. Koncilní nauka odchází vně Tradice (např. náboženská svoboda a ekumenismus). Tudíž nauka vlastní koncilu nespadá pod řádné univerzální Magisterium a nemůže sloužit tomu, aby prokázala, že koncilní papežové nebyli papeži.

4 Modernismus je „snůškou všech herezí“ (Pius X.). Koncilní papežové však všichni byli „veřejnými a zjevnými“ modernisty, tj. heretiky takového typu, o nichž sv. Robert Bellarmin prohlásil, že nemohou být členy Církve, natožpak její hlavou. Podívejte se na „Komentář“ z minulého týdne. Věci v Bellarminově době byly mnohem jasnější či „veřejné a zjevné“, než jsou uprostřed dnešního zmatení myslí a srdcí. Objektivní hereze koncilních papežů (tj. co říkají) je veřejná a zjevná, nikoliv však jejich subjektivní neboli formální hereze (tj. jejich vědomý a rozhodný úmysl popírat to, o čem vědí, že je neměnným katolickým dogmatem). A prokázat jejich formální herezi se dá jedině konfrontací s učitelskou autoritou Církve, např. s Inkvizicí či Svatým officiem, ať to člověk nazývá jakkoliv („Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně“, říká Shakespeare.). Ale papež sám je nejvyšší učitelskou autoritou Církve, nad a za dnešní Kongregací pro nauku Víry. Jak mu tedy lze prokázat, že je takovým typem heretika, že je neschopen být hlavou Církve?

5 V takovém případě je však Církev v beznadějném nepořádku! Opět, podívejte se na „Komentář“ z minulého týdne. Myšlení lidí je dnes tak všeobecně v nepořádku, že jen sám Bůh může srovnat tento nepořádek. Tato námitka však spíše může prokázat, že [Bůh] musí zasáhnout (a brzy!), nežli že vykolejení papežové nejsou papeži. Trpělivost. Bůh nás podrobuje zkoušce, což má plné právo učinit.

Kyrie Eleison

Zdroj: http://www.dinoscopus.org     

Překlad: D. Grof

 

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres

ANXIÉTÉ SÉDÉVACANTISTE I / ANSIEDAD SEDEVACANTISTA I / SEDISVAKANTISTEN-ANGST I / ANSIA SEDEVACANTISTA I / SEDEVACANTIST ANXIETY I / POKRAČUJÍCÍ POŠKOZOVÁNÍ I

 

ANXIÉTÉ SÉDÉVACANTISTE I

Comentaire Eleison CCCXLI

Les paroles et les actes du Pape François depuis son élection au début de l’année passée ont été si peu catholiques et si outranciers qu’ils ont relancé l’idée que les derniers papes ne furent pas réellement Papes (« sédévacantisme »). Remarquons d’abord que le Pape François ne fait qu’exprimer plus ouvertement que ses prédécesseurs la folie de Vatican II. La question demeure de savoir si les six Papes Conciliaires (excepté éventuellement Jean-Paul I) peuvent réellement avoir été Vicaires du Christ.

La question n’est pas d’une importance primordiale. S’ils n’ont pas été Papes, de toute manière la Foi catholique et la morale, au moyen desquelles je dois « faire mon salut avec crainte et tremblement » (Filip.II,12) n’ont pas changé d’un iota. Et, s’ils ont été Papes, de toute façon je ne peux leur obéir dans la mesure où ils se sont éloignés de cette Foi et de cette morale, car « nous devons obéir à Dieu avant que d’obéir aux hommes » (Actes V,29). Néanmoins je crois qu’il convient d’offrir quelques réponses à certains arguments des sédévacantistes, car il y a des sédévacantistes qui paraissent désirer faire de la vacance du Siège de Rome un dogme que les Catholiques doivent absolument croire. A mon avis ce n’est pas le cas. « Dans les choses douteuses, la liberté » (Saint Augustin).

Je pense que la clef du problème dont le sédévacantisme n’est qu’une expression entre autres, c’est que Vatican II a été un désastre sans précédent dans toute l’histoire de l’Église de Jésus-Christ, tandis qu’en même temps il fut la conclusion logique pour les prélats catholiques d’une longue décadence qui remonte à la fin du Moyen Âge. D’un côté la nature divine de l’Église Catholique et les principes qui gouvernent toutes ses crises, y compris la crise Conciliaire, ne peuvent changer. D’un autre côté, l’application de ces principes doit prendre en compte les circonstances humaines toujours changeantes à l’intérieur desquelles ces principes jouent. Et le degré de la corruption humaine de nos jours n’a pas de précédent.

Ceci dit, deux des principes qui ne changent pas sont d’un côté que l’Église est indéfectible, puisque Notre Seigneur a promis que les portes de l’Enfer ne prévaudront pas contre elle (Mt.XVI,18). D’un autre côté Notre Seigneur s’est aussi demandé s’il trouverait encore la Foi sur la Terre lors de sa Seconde Venue (Lc.XVIII,8), citation importante car elle suggère clairement que l’Église aura presque complètement déserté à la fin du monde, tout comme elle paraît être en train de le faire en 2014. En effet si aujourd’hui nous ne vivons pas la fin du monde, nous sommes certainement en train de vivre la répétition générale de cette fin du monde, ainsi que Notre Dame de La Salette, le Vénérable Holzhauser et le Cardinal Billot l’ont tous suggéré.

Par conséquent aujourd’hui, comme à la fin du monde, la défection peut aller très loin. Certes elle ne peut aller plus loin que Dieu Tout-puissant ne l’aura permis, afin de garantir que son Église ne disparaisse pas totalement. Mais la défection peut aller aussi loin que Dieu le permettra – en d’autres mots rien n’empêche que son Église ne disparaisse pas presque complètement. Et jusqu’où exactement ce « presque complètement » peut-il aller? Dieu seul le sait, aussi n’y a-t-il que le temps qui puisse nous le dire, car nul d’entre nous autres hommes ne sonde l’esprit de Dieu, et seulement les faits peuvent nous révéler après coup ce qui était prévu dans l’esprit divin. Mais Dieu nous révèle en partie son esprit dans l’Écriture Sainte.

Or, en ce qui concerne la fin du monde, bon nombre des interprètes du Chapitre XIII,11-17 de l’Apocalypse pensent que la Seconde Bête, semblable à un agneau et au service de l’Antéchrist, n’est autre que les autorités de l’Église, car si celles-ci tenaient tête à l’Antéchrist, jamais il ne serait en mesure de vaincre – mais l’Ecriture dit qu’il vaincra. Donc : est-il si extraordinaire que lors de la répétition générale de la fin du monde les Vicaires du Christ parlent et se comportent comme des ennemis du Christ ? A la lumière de ces antécédents nécessaires, le « Commentaire » de la semaine prochaine proposera des réponses à quelques-uns des principaux arguments des sédévacantistes.

Kyrie eleison

ANSIEDAD SEDEVACANTISTA I

Comentario Eleison CCCXLI

Las palabras y actos del Papa Francisco desde su elección a principios del año pasado han sido tan poco católicos y tan ultrajantes que se le ha dado un nuevo impulso a la idea que los Papas recientes no han sido realmente Papas (“sedevacantismo”). Noten que el Papa Francisco meramente expresa, sólo que más descaradamente que sus cinco predecesores, la locura del Vaticano II. Permanece la cuestión de si los seis Papas Conciliares (con la posible excepción de Juan Pablo I) pueden realmente haber sido Vicarios de Cristo.

La cuestión no es de importancia primordial. Si ellos no han sido Papas, de todas maneras la Fe católica y la moralidad, por medio de las cuales debo “obrar mi salvación con temor y temblor” (Filip.II,12), no han cambiado ni una iota. Y, si ellos han sido Papas, de todas maneras no puedo obedecerles puesto que ellos se han apartado de esa Fe y de esa moralidad, porque “nosotros debemos obedecer a Dios antes que a los hombres” (Hech.V,29). Sin embargo creo en deber ofrecer respuestas a algunos de los argumentos de los sedevacantistas, porque hay sedevacantistas que parecen desear convertir la vacancia de la Sede de Roma en un dogma que los Católicos deben creer. En mi opinión no es tal cosa. “En las cosas dudosas, la libertad” (San Agustín).

Pienso que la clave del problema del cual el sedevacantismo es meramente una expresión, es que el Vaticano II fue un desastre sin precedentes en toda la historia de la Iglesia de Jesucristo, mientras que al mismo tiempo fue la conclusión lógica de una larga decadencia de los prelados católicos que se remonta a los finales de la Edad Media. Por un lado, la naturaleza divina de la Iglesia católica y los principios gobernando cualquiera de sus crisis, incluyendo la crisis Conciliar, no pueden cambiar. Por otro lado, la aplicación de esos principios debe tomar en consideración las siempre cambiantes circunstancias humanas dentro de las cuales esos principios operan. El grado de corrupción humana hoy en día, no tiene precedente.

Ahora bien, dos de los principios que no cambian son que por un lado la Iglesia es indefectible puesto que Nuestro Señor prometió que las puertas del Infierno no prevalecerán contra ella (Mt.XVI,18). Por otro lado, Nuestro Señor también se preguntó si encontraría todavía fe sobre la tierra en su Segunda Venida (Lc.XVIII,8), cita importante porque claramente sugiere que la Iglesia habrá casi completamente desertado al final del mundo, tanto como Ella parece haber casi completamente desertado en el 2014. Pues, si no estamos hoy en día viviendo durante el final del mundo, por cierto estamos viviendo durante el ensayo general para ese final del mundo, tal como Nuestra Señora de La Salette, el Venerable Holzhauser y el Cardenal Billot, todos ellos sugirieron.

Por consiguiente hoy, así como al final del mundo, la defección puede ir muy lejos. Sin embargo no puede ir más allá del poder de Dios Todopoderoso que garantiza que su Iglesia no va a desaparecer o fracasar del todo. Puede ir sólo tan lejos como Dios lo permitirá – en otras palabras nada necesita parar su Iglesia de defeccionar casi completamente. Y, exactamente, ¿cuán lejos es ese “casi completamente”? Sólo Dios lo sabe y así sólo el tiempo lo dirá porque ninguno de nosotros hombres estamos en la mente de Dios y solamente los hechos pueden revelarnos luego del evento los contenidos de la mente divina. Pero Dios ciertamente revela parcialmente su mente en las Escrituras.

Ahora bien, en cuanto al fin del mundo, muchos intérpretes del Capítulo XIII, 11-17 del Apocalipsis piensan que la Segunda Bestia, parecida a un cordero y sirviendo al Anticristo, no es otra que las autoridades de la Iglesia, porque si esas autoridades resistieran al Anticristo, él no podría nunca prevalecer tal como las Escrituras dicen que lo hará. Entonces, ¿es ello tan extraordinario si en el ensayo general del final del mundo los Vicarios de Cristo hablan y se comportan como enemigos de Cristo? A la luz de estos necesarios antecedentes, el “Comentario” de la próxima semana propondrá respuestas a algunos de los principales argumentos de los sedevacantistas.

  Kyrie eleison

SEDISVAKANTISTEN-ANGST I

 Eleison kommentare CCCXLI

Seit seiner Wahl Anfang letzten Jahres sind die Worte und Taten von Papst Franziskus so wenig katholisch und so unverschämt gewesen, daß die Vorstellung von einem „Sedisvakantismus“ – wonach die letzten Päpste gar keinen wirklichen Päpste gewesen seien – neuen Auftrieb erhalten hat. Beachten wir allerdings, daß Franziskus den Wahnsinn des Zweiten Vatikanischen Konzils lediglich unverblümter ausdrückt als seine fünf Vorgänger. Also bleibt die Frage, ob die sechs Konzilspäpste (vielleicht mit Ausnahme von Johannes Paul I.) wirklich Stellvertreter Christi gewesen sein können.

Nun ist diese Frage allerdings nicht von zentraler Bedeutung. Denn selbst wenn diese sechs Männer keine Päpste gewesen sein sollten, so hat doch der katholische Glaube und die katholische Moral kein Jota sich verändert, und diesem unveränderlichen Glauben sind wir gemäß der Hl. Schrift verpflichtet: „Wirkt euer Heil mit Furcht und Zittern!“ (Philipper 2,12). Sollten hingegen diese Männer Päpste gewesen sein, so kann ich ihnen dennoch in all dem nicht folgen, wo sie vom wahren Glauben und von der Moral abgewichen sind, weil auch dann die Hl. Schrift gilt: „Man muß Gott mehr gehorchen als den Menschen“ (Apostelgeschichte 5,29). Trotzdem halte ich es für wichtig, auf einige Argumente des Sedisvakantismus einzugehen, weil verschiedene Sedisvakantisten die Vakanz des Heiligen Stuhles zum Glaubensdogma für uns Katholiken erheben wollen. Meines Erachtens ziemt das sich nicht. „Im Zweifel Freiheit“, sagte der Hl. Augustinus.

Zu dem Problem, wovon der Sedisvakantismus lediglich ein Ausdruck ist, halte ich die Tatsache für einen Schlüssel, daß in der ganzen Geschichte der Kirche Christi das Zweite Vatikanum eine beispiellose Katastrophe war; wenngleich diese Katastrophe gewiß eine logische Folge des langen Verfalls der Kirchenmänner seit dem Spätmittelalter ist. Einerseits ist die göttliche Natur der katholischen Kirche und ihre Prinzipien, welche selbst während ihren Krisen inklusive der konziliaren Krise herrschen, unveränderlich. Andererseits muß die Anwendung dieser Prinzipien die stets sich ändernden menschlichen Umstände berücksichtigen, in welchen diese Prinzipien wirken. Und der heutige Grad an menschlicher Verkommenheit ist noch nie dagewesen.

Zwei dieser unveränderlichen Prinzipien sind zum einen, daß die Kirche niemals völlig abtrünnig werden kann, denn Unser Herr versprach, daß selbst die Pforten der Hölle sie nicht überwältigen werden (Matthäus 16,18). Zum anderen hat Unser Herr aber auch gefragt, ob er bei seiner zweiten Wiederkehr auf Erden noch Glauben vorfinden werde (Lukas 18,8). Letzteres ist ein wichtiges Zitat, weil es deutlich darauf hinweist, daß die Kirche am Ende der Welt fast vollständig abtrünnig geworden sein wird, so wie es schon heute im Jahre 2014 der Fall zu sein scheint. Und in der Tat, falls wir heute auch noch nicht das Weltende erleben mögen, so stehen wir doch wenigstens mitten in der Generalprobe für dieses Weltende, wie Unsere Liebe Frau von La Salette, der ehrwürdige Pfarrer Holzhauser und Kardinal Billot nahelegen.

Somit kann heute und am Weltende die Abtrünnigkeit der Kirchenmänner sehr weit gehen. Zwar kann sie nicht die Kraft des allmächtigen Gottes übersteigen, welcher garantiert, daß die Kirche nie ganz verschwinden und scheitern wird. Doch der Treuebruch kann so weit gehen, wie Gott ihn erlaubt; oder anders gesagt hält nichts die Kirche davon ab, fast vollständig untreu zu werden. Wie weit reicht denn der Begriff „fast vollständig“? Gott alleine weiß es, und somit wird nur die Zeit es uns zeigen. Denn niemand von uns kann Gottes Gedanken lesen, und nur die Tatsachen können nach dem Ereignis den Inhalt der göttlichen Denkweise uns mit Sicherheit offenbaren. In der Hl. Schrift teilt Gott seine Denkweise immerhin teilweise mit.

Was nun das Ende der Welt betrifft, so halten viele Ausleger der Apokalypse (siehe Offenbarung des Johannes 13,11-17) die Kirchenautoritäten für das lamm-ähnliche zweite Tier, welches dem Antichrist dient. Denn widerstünden diese Kirchenautoritäten dem Antichrist, so könnte er niemals obsiegen, was er allerdings gemäß der Hl. Schrift tun wird. Ist dann während der Generalprobe für das Weltende es noch verwunderlich, wenn die Stellvertreter Christi wie Feinde Christi reden und sich benehmen? Vor diesem notwendigen Hintergrund folgen in den „Eleison Kommentaren“ der nächsten Woche Antworten auf einige der wichtigsten Argumente der Sedisvakantisten.

Kyrie eleison

ANSIA SEDEVACANTISTA I

Comentario Eleison CCCXLI

Le parole e le azioni di Papa Francesco, fin dalla sua elezione ai primi dell’anno scorso, sono state così poco cattoliche e così scandalose che l’idea che i papi recenti non siano realmente Papi (“sedevacantismo”) ha ricevuto una nuova prospettiva vitale. Si noti che Papa Francesco presenta semplicemente in modo più sfacciato dei suoi predecessori la follia del Vaticano II. Resta da sapere se uno qualsiasi dei sei Papi conciliari (con la possibile eccezione di Giovanni Paolo I) possa realmente essere stato Vicario di Cristo.

La questione non è di primaria importanza. Se essi non sono stati Papi, la Fede e la morale cattoliche con le quali io devo “attendere alla mia salvezza con timore e tremore” (Cfr. Fil. II, 12), non cambiano di uno iota. E se essi sono stati Papi, non posso obbedire a loro ogni volta che si sono allontanati da questa Fede e da questa morale, perché “Bisogna obbedire a Dio piuttosto che agli uomini” (Atti, V, 29). Tuttavia, io penso di offrire delle risposte ad alcuni degli argomenti dei sedevacantisti, alcuni dei quali sembra che vogliano fare della sede vacante di Roma un dogma acui i cattolici non possono non credere. A mio parere le cose non stanno così. “Nelle cose dubbie, libertà” (Sant’Agostino).

Io penso che la chiave del problema, di cui il sedevantismo è semplicemente una delle espressioni, sta nel fatto che il Vaticano II è stato un disastro senza precedenti in tutta la storia della Chiesa di Gesù Cristo, e al tempo stesso è stato la logica conclusione di una lunga decadenza degli uomini di Chiesa cattolici, decadenza che risale al tardo Medioevo. Da un lato, la natura divina della Chiesa cattolica e dei principii che governano ognuna delle sue crisi, compresa la crisi conciliare, non può cambiare. Dall’altro, l’applicazione di questi principii deve tenere conto delle mutevoli circostanze umane entro le quali tali principii operano. Oggi, il grado di corruzione umana è senza precedenti.

Ora, due dei principii immutabili sono che, per un verso la Chiesa è indefettibile perché Nostro Signore ha promesso che le porte dell’Inferno non prevarranno contro di essa (Mt. XVI, 18); e per l’altro verso Nostro Signore ha chiesto se alla Sua seconda venuta ci sarebbe stata ancora la fede sulla terra (Lc. XVIII, 8), annotazione importante che suggerisce chiaramente che la Chiesa, alla fine del mondo, sarà quasi completamente abbandonata, proprio come sembra quasi completamente abbandonata nel 2014. In effetti, se noi oggi non stiamo vivendo la fine del mondo, sicuramente stiamo vivendo la prova generale di questa fine del mondo, come suggerito dalla Madonna de La Salette, dal Venerabile Holzhauser e dal Cardinale Billot.

Pertanto, oggi, come alla fine del mondo, la defezione può spingersi molto avanti. Essa non può spingersi oltre il volere di Dio Onnipotente che garantisce che mai la Sua Chiesa sparirà del tutto o verrà meno, ma può spingersi fino a dove Dio lo permette. In altre parole, nulla impedisce che la Sua Chiesa venga meno quasi completamente. E fino a che punto arriva questo “quasi completamente”? Dio solo lo sa, e così solo il tempo può dirlo, perché nessuno di noi uomini è nella mente di Dio, e solo i fatti possono rivelarci a posteriori ciò che sta nella mente di Dio. Ma Dio rivela in parte il suo volere nella Scrittura.

Ora, come pensano molti interpreti del capitolo XIII, 11-17 dell’Apocalisse, alla fine del mondo, la Seconda Bestia simile all’agnello che servirà l’Anticristo, sarà costituita dalle autorità della Chiesa, perché se queste autorità resistessero all’Anticristo esso non potrebbe prevalere, come secondo la Scrittura prevarrà. Quindi, è così straordinario che nella prova generale della fine del mondo i Vicarii di Cristo parlino e si comportino come nemici di Cristo? Sulla base di questo necessario contesto, il “Commento” della prossima settimana proporrà delle risposte ad alcuni dei principali argomenti dei sedevacantisti.

Kyrie eleison.

SEDEVACANTIST ANXIETY I

Eleison Comments CCCXLI

The words and deeds of Pope Francis since his election earlier last year have been so little Catholic and so outrageous, that the idea that recent popes have not really been Popes (”sedevacantism”) has been given a new lease of life. Notice that Pope Francis merely expresses more blatantly than his five predecessors the madness of Vatican II. The question remains whether any of the six Conciliar Popes (with the possible exception of John-Paul I) can really have been Vicars of Christ.

The question is not of prime importance. If they have not been Popes, still the Catholic Faith and morals by which I must “work out my salvation in fear and trembling” (Phil. II, 12) have not changed one iota. And if they have been Popes, still I cannot obey them whenever they have departed from that Faith and those morals, because “we ought to obey God rather than men” (Acts, V, 29). However I believe in offering answers to some of the sedevacantists’ arguments, because there are sedevacantists who seem to wish to make the vacant See of Rome into a dogma which Catholics must believe. In my opinion it is no such thing. “In things doubtful, liberty” (Augustine).

I think that the key to the problem of which sedevacantism is merely one expression is that Vatican II was a disaster without precedent in all the history of the Church of Jesus Christ, while at the same time it was the logical conclusion of a long decadence of the Catholic churchmen reaching back to the late Middle Ages. On the one hand the divine nature of the Catholic Church and the principles governing any of its crises, including the Conciliar crisis, cannot change. On the other hand the application of those principles must take into account the ever changing human circumstances within which those principles operate. The degree of human corruption today has no precedent.

Now two of the unchanging principles are that on the one hand the Church is indefectible because Our Lord promised that the gates of Hell would not prevail against it (Mt.XVI, 18). On the other hand Our Lord also asked if he would find faith on earth at his Second Coming (Lk. XVIII, 8), an important quotation because it clearly suggests that the Church will almost completely have defected at the end of the world, just as it seems to be almost completely defecting in 2014. For indeed if we are not today living through the end of the world, we are surely living through the dress rehearsal for that end of the world, as Our Lady of La Salette, the Venerable Holzhauser and Cardinal Billot all suggest.

Therefore today, as at world’s end, the defection can go very far. It cannot reach beyond the power of Almighty God to guarantee that his Church will never altogether disappear or fail, but it can reach as far as God will allow, in other words nothing need stop his Church from defecting almost completely. And just how far is that “almost completely”? God alone knows, and so time alone can tell, because none of us men are in the mind of God, and only the facts can reveal to us after the event the contents of the divine mind. But God does partly reveal his mind in Scripture.

Now as to the end of the world, many interpreters of Chapter XIII, 11-17 of the Apocalypse think that the lamb-like Second Beast serving the Antichrist is the authorities of the Church, because if those authorities resisted the Antichrist he could never prevail, as Scripture says he will. Then is it so extraordinary if in the dress rehearsal for the end of the world the Vicars of Christ talk and behave like enemies of Christ ? Against this necessary background, next week’s “Comments” will propose answers to some of the sedevacantists’ main arguments.

Kyrie eleison.

ANSIEDADE SEDEVACANTISTA I

Comentários Eleison  CCCXLI

As palavras e atos do Papa Francisco desde sua eleição no início do ano passado são tão pouco católicas e tão ultrajantes, que a ideia de que os papas recentes não são verdadeiramente Papas (“sedevacantismo”) vem sendo reavivada. Notem que o Papa Francisco simplesmente expressa a loucura do Vaticano II mais ostensivamente do que seus cinco predecessores. Permanece a questão de se os seis Papas conciliares (com a possível exceção de João Paulo I) são realmente Vigários de Cristo ou não.

A questão, porém, não é de primordial importância. Se eles não são Papas, a moral e a Fé católicas pelas quais eu devo “trabalhar por minha salvação com temor e tremor” (Fl 2, 12) seguem sem mudar um jota. E se eles são Papas, disto se segue que eu não posso obedecê-los enquanto estiverem afastados dessa fé e dessa moral, pois “nós devemos obedecer antes a Deus do que aos homens” (At 5, 29). No entanto, eu acho por bem responder a alguns argumentos dos sedevacantistas, pois há entre eles quem queira fazer da vacância na Sé de Roma um dogma no qual os católicos devem acreditar. Em minha opinião, não existe tal coisa. “Nas coisas duvidosas, a liberdade” (Agostinho).

Eu acho que a chave do problema de o sedevacantismo ser simplesmente uma expressão é que o Vaticano II foi um desastre sem precedentes em toda a história da Igreja de Jesus Cristo e, ao mesmo tempo, a conclusão lógica de um longo processo de decadência do clero católico que remonta ao final da Idade Média. Por um lado, a natureza divina da Igreja Católica e os princípios que governam quaisquer de suas crises, incluindo a conciliar, não podem mudar. Por outro lado, a aplicação desses princípios deve levar em consideração as circunstâncias humanas em constante mudança nas quais esses princípios operam. O atual grau de corrupção humana não tem precedente.

Pois bem, dois dos princípios imutáveis são aqueles em que, por um lado, a Igreja é indefectível, pois Nosso Senhor prometeu que os portões do inferno não prevalecerão contra ela (Mt 16, 18); e por outro lado, Nosso Senhor também perguntou se Ele encontrará fé na Terra em Sua Segunda Vinda (Lc 18, 8) – uma importante citação, porque claramente sugere que a Igreja estará quase que completamente deserta no fim do mundo, exatamente como ela parece estar quase completamente deserta em 2014. Pois, de fato, se nós não estamos hoje vivendo o fim do mundo, estamos certamente vivendo o ensaio geral para o fim do mundo, como Nossa Senhora de La Salete, o venerável Holzhauser e o Cardeal Billot sugeriram.

Assim, hoje, como no fim do mundo, a deserção pode ir muito longe. Porém ela não pode ir para além do poder de Deus Todo Poderoso, que garante que a Igreja nunca desaparecerá ou falhará completamente, mas pode ir tão longe quanto Deus permitir. Em outras palavras, nada precisa impedir que Sua Igreja seja destruída quase por completo. E até onde vai esse “quase por completo”? Só Deus sabe, e só o tempo poderá dizer, porque nenhum de nós homens está na mente de Deus, e apenas os fatos podem nos revelar, depois do evento, o conteúdo da mente divina. Mas Deus revela parcialmente Sua mente nas Escrituras.

Agora, quanto ao fim do mundo, muitos intérpretes do Capítulo 13, 11-17 doApocalipse pensam que a segunda besta, que é como um cordeiro e serve ao Anticristo, representa as autoridades da Igreja, porque se essas autoridades resistissem ao Anticristo, ele nunca poderia prevalecer como as Escrituras dizem que irá. Seria então algo muito extraordinário se no ensaio geral para o fim do mundo os Vigários de Cristo falassem e se comportassem como inimigos de Cristo? Com base nesse quadro necessário, os Comentários da semana que vem proporão respostas a alguns dos principais argumentos dos sedevacantistas.

Kyrie eleison.

POKRAČUJÍCÍ POŠKOZOVÁNÍ I

Komentář Eleison CCCXLI

Slova a činy papeže Františka od jeho zvolení předešlého roku jsou tak málo katolická a tak strašlivá, že myšlenka, že poslední papežové ve skutečnosti nejsou papeži („sedesvakantismus“) chytila druhý dech. Všimněte si, že papež František pouze bezostyšněji než pět jeho předchůdců vyjadřuje šílenství Druhého vatikánského koncilu. Zůstává otázkou, zda kterýkoliv z šesti koncilních papežů (s možnou výjimkou Jana Pavla I.) může opravdu být Kristovým náměstkem.

Tato otázka nemá prvořadou důležitost. Jestliže papeži nebyli, i tak se katolická Víra a mravy, jimiž musím „s bázní a chvěním uvádět ve skutek své spasení“ (Flp. II, 12), nezměnily ani o čárku. A jestliže papeži byli, i tak je nemohu poslechnout, kdykoliv se odchýlili od Víry a oněch mravů, protože „sluší se více poslouchati Boha než lidí“ (Skut. V, 29) Mám však za to, že by se měly nabídnout odpovědi na některé sedesvakantistické argumenty, protože existují sedesvakantisté, u nichž se zdá, že chtějí učinit uprázdněnost Římského stolce dogmatem, jemuž musí katolíci věřit. Dle mého názoru to ničím takovým není. „V nerozhodnutém svoboda.“ (Augustin)

Myslím, že klíčem k problému, jehož je sedesvakantismus pouze jedním vyjádřením, je, že Druhý vatikánský koncil byl pohromou bezprecedentní v celých dějinách Církve Ježíše Krista, přičemž to byl zároveň logický konec dlouhého úpadku katolického duchovenstva sahajícího zpět do pozdního středověku. Na jednu stranu se Božská povaha katolické Církve a zásady regulující jakoukoliv z jejich krizí, včetně krize koncilní, nemohou změnit.  Na druhou stranu aplikace těchto zásad musí brát v potaz stále se měnící lidské okolnosti, v rámci nichž tyto zásady působí. Stupeň lidské zkaženosti dnes je bezprecedentní.

Dvěma z neměnných zásad jsou, že na jednu stranu je Církev nepomíjející, protože Náš Pán slíbil, že brány pekelné ji nepřemohou (Mt. XVI, 18). Na druhou stranu se Náš Pán také ptal, zda nalezne víru na zemi při svém druhém příchodu (Luk. XVIII, 8), což je důležitý citát, protože jasně naznačuje, že Církev na konci světa takřka zcela odpadne, přesně jak se zdá, že Církev takřka úplně odpadá v roce 2014. Protože vskutku, pokud dnes nežijeme během konce světa, jistě žijeme během generální zkoušky na tento konec světa, jak naznačuje Naše Paní z La Salette, ctihodný Holzhauser a kardinál Billot.

Proto dnes, jako na konci světa, může odpadnutí zajít velmi daleko. Nemůže dosáhnout za moc Všemohoucího Boha, aby bylo zaručeno, že jeho Církev nikdy úplně nezmizí či neselže, může však dosáhnout tak daleko, jak Bůh dovolí. Jinak řečeno, nic nemusí zastavit jeho Církev od takřka úplného odpadnutí. A jak daleko znamená ono „takřka úplně“? Sám Bůh ví a jen čas sám může říci, protože nikdo z nás lidí není v Božím myšlení, a pouze fakta po události nám mohou odkrýt obsah Božího myšlení. Bůh však částečně odkrývá své myšlení v Písmu svatém.
Pokud se týče konce světa, mnozí vykladači kapitoly XIII, 11-17 Apokalypsy si myslí, že tou beranu podobnou druhou šelmou sloužící Antikristovi jsou církevní autority, protože kdyby tyto autority vzdorovaly Antikristu, nikdy by se nemohl prosadit, jak Písmo svaté říká, že se prosadí. Je tedy pak tak mimořádné, jestliže při generální zkoušce na konec světa mluví a jedná Kristův náměstek jako nepřátelé Krista? Na tomto nezbytném pozadí nabídne „Komentář“ příští týden odpovědi na některé hlavní sedesvakantistické argumenty.

Kyrie Eleison

Zdroj: http://www.dinoscopus.org     

Překlad: D. Grof

 

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

LE MAL PERDURE I/ DAÑO INCESANTE I/ ANDAUERNDER SCHADEN I/ DANNO PERSISTENTE I/ CONTINUING DAMAGE I/ DANO CONTÍNUO I/ VĚROUČNÁ DEKLARACE I

 

LE MAL PERDURE I

Comentaire Eleison CCCXV


Pour défendre la Déclaration Doctrinale (DD) très mauvaise qu’a soumise officiellement la Fraternité St Pie X aux autorités romaines au mois d’avril l’année dernière comme base d’un accord pratique entre Rome et la Fraternité, on dira souvent que la DD, une fois refusée par Rome, n’a plus aucun intérêt et mérite d’être oubliée. Mais dans le dernier numéro du Recusant, revue de la « Résistance » récemment parue en Angleterre, on lit un argument contraire qui mérite une sérieuse considération. Le voici, en citations directes, ou résumé :--

« La DD, comme le manifestent et son nom et son contenu, est la proclamation que certaines positions doctrinales portant sur des questions de toute première importance dans la crise actuelle de l’Église, sont acceptables pour la Fraternité. Le problème c’est que plusieurs des positions prises dans la DD ne sont pas acceptables. » Par exemple devant le Chapitre Général de la Fraternité tenu il y a un an, un théologien éminent de la Fraternité a conclu, « Cette Déclaration est donc profondément ambiguë et pèche par omission contre la dénonciation claire et nette des erreurs principales qui sévissent encore à l’intérieur de l’Église et détruisent la foi des fidèles. Cette Déclaration telle qu’elle se présente laisse supposer que nous accepterions le présupposé de ‘l’herméneutique de la continuité’. »

« Donc le mal résultant de la DD est celui d’une prise de position publique qui est douteuse du point de vue doctrinal. » Et en tant que telle, elle n’a été ni « retirée » ni « renoncée ». De fait, Mgr. Fellay refuse systématiquement d’admettre que sa Déclaration soit d’aucune façon douteuse. Tout au plus reconnaît-il qu’il a essayé d’être « trop subtil », mais il n’admet pas qu’une telle subtilité soit tout à fait déplacée lorsqu’il s’agit de défendre la Foi. Mgr. Fellay se plaint que l’unique problème c’est qu’il « n’a pas été correctement compris », même par des membres de la Fraternité hautement compétents en théologie. Entre autres il permet à l’abbé Themann aux USA de défendre la DD dans des conférences publiques, enregistrées et distribuées aux fidèles. »

Certes, le mal aurait pu être bien pire si Rome avait accepté la DD, mais cela ne diminue pas les ravages qui résultent de sa manifestation de ce qui est doctrinalement acceptable pour la Fraternité. Si en effet Mgr. Fellay dit qu’il « retire » ou « renonce à » la DD, il est fort probable qu’il veut dire par là pas plus qu’elle était inopportune à ce moment-là, parce qu’elle pouvait causer des divisions à l’intérieur de la Fraternité. « Jamais il n’a même insinué que la DD soit doctrinalement douteuse ou inacceptable. Pourtant ci-gît le vrai problème dès le début, et ce problème-ci est loin d’être résolu : le Supérieur Général donne l’impression de se refuser à faire une profession sans ambiguïté de la position de la Fraternité. »

En conclusion, le scandale causé par la DD n’a toujours pas été réparé. « Et essayer de minimiser l’importance de l’affaire pour maintenir ou restaurer la paix et l’unité parmi les fidèles risque de les faire penser que la doctrine n’est pas si importante que cela, pourvu que l’on puisse continuer tranquillement comme on est, avec la vraie Messe, etc.. » Minimiser ainsi l’affaire ne fera qu’aggraver le scandale. (Fin de l’article du Recusant).

Cet article expose de façon bien modérée le problème posé par cette DD, ni rétractée ni désavouée par Mgr Fellay. Car comment une Congrégation catholique peut-elle conserver et servir la Vérité lorsqu’elle est menée par un Supérieur qui se joue si obstinément de la Vérité ? Si la Fraternité représente un canot de sauvetage, ou bien elle se débarrasse de ce Capitaine illusionné qui cherche sans cesse à percer des trous dans le fond du canot, ou bien la Fraternité d’un canot de sauvetage devient un canot de noyade. Que le Bon Dieu dans sa miséricorde ouvre les yeux à la Fraternité.

Kyrie eleison

 

DAÑO INCESANTE I

Comentario Eleison CCCXIV

Cuando las personas desean defender a la muy mala Declaración Doctrinal (DD) oficialmente sometida a las autoridades Romanas por la Fraternidad San Pío X a mediados de Abril del año pasado como fundamento para un acuerdo práctico entre Roma y la FSPX, a menudo argumentarán que, debido a que Roma rechazó la DD, la DD no interesa más y puede ser olvidada. Pero, en el número de este mes del “Recusant”, revista de la Resistencia recientemente aparecida en Inglaterra, hay un argumento contrario que merece cuidada atención. Helo aquí, sea citado directamente del original, sea resumido:--

“La DD, tal como ambos su nombre y su contenido dejan en claro, es una declaración estableciendo que un número de posiciones doctrinales en cuestiones de la mayor importancia en la presente crisis en la Iglesia, son aceptables para la FSPX. El problema es que varias de estas posiciones expresadas en la DD no son aceptables”. Por ejemplo, al Capítulo General de Julio pasado le fue dicho por un líder teólogo que “Esta Declaración es (...) profundamente ambigua y peca por omisión contra el deber de denunciar claramente los errores principales que todavía continúan con pleno vigor dentro de la Iglesia y que están destruyendo la Fe de los Católicos. Tal como está escrita, esta Declaración da la impresión que nosotros aceptaríamos la ‘hermenéutica de la continuidad’”.

“El daño ocasionado por la DD es por consiguiente uno (el?) de una declaración pública doctrinalmente dudosa. Tampoco ha sido, como tal, “retirada” o “renunciada”. De hecho, Mons. Fellay sistemáticamente rechaza admitir que haya algo doctrinalmente dudoso en su Declaración. Como mucho, él admite haber tratado de ser “demasiado sutil”, pero él no admite que tal sutileza sea altamente censurable en cuestiones referentes a la defensa de la Fe. Mons. Fellay se queja de que todo el problema radica en que “él no ha sido apropiadamente interpretado”, incluso por miembros de la FSPX teológicamente muy calificados. El permite que, entre otros, el P. Themann en Estados Unidos defienda la Declaración en conferencias públicas que han sido grabadas y están siendo distribuidas entre los fieles”.

Es cierto que las cosas podrían haber sido peor si Roma hubiera aceptado la DD, pero ello no quita el daño persistente causada por la manifestación de la DD en cuanto a lo que es doctrinalmente aceptable para la FSPX. Porque si Mons. Fellay dice que él “retira” y “renuncia” a la DD, lo más probable es que él quiera decir tan solo que ella era inoportuna en ese momento puesto que estaba sujeta a causar división en la FSPX. “El nunca ha ni siquiera sugerido, que la DD sea doctrinalmente dudosa e inaceptable. Y es allí donde ha radicado desde el inicio la cuestión real, y esa es la cuestión que está muy lejos de ser resuelta: el Superior General parece negarse a emitir una profesión sin ambigüedades de la posición de la FSPX”.

En conclusión, el escándalo causado por la DD no ha sido aún reparado. “Tratar de restar importancia a la seriedad del asunto con el propósito de mantener o recobrar la paz y el sosiego entre los fieles arriesga favorecer la actitud de que la doctrina no importa tanto, después de todo, siempre y cuando las cosas funcionen tranquilamente y podamos mantener la Misa de siempre, etc..” Restarle tal importancia a la DD solamente empeorará el escándalo (Fin del artículo en el “Recusant”).

Este artículo expone muy moderadamente el problema que plantea la DD al no ser desmentida o retractada públicamente por el Obispo Fellay. Pero, ¿cómo puede cualquier Congregación Católica mantener y servir a la Verdad estando dirigida por un Superior que tan obstinadamente juega a las bolitas con la Verdad? Si la FSPX es un bote salvavidas, o bien se deshace de su iluso Capitán que constantemente busca taladrar agujeros en el piso del bote salvavidas, o bien la FSPX se convierte en un bote quitavidas. Que Dios en su misericordia abra los ojos de la FSPX.

  Kyrie eleison

ANDAUERNDER SCHADEN I

 Eleison kommentare CCCXV

Mitte April des letzten Jahres übergab die Priesterbruderschaft St. Pius X. offiziell eine Doktrinelle Deklaration an die römischen Autoritäten, welche als Grundlage für eine praktische Vereinbarung zwischen Rom und der Bruderschaft dienen sollte. Doch diese Deklaration ist sehr schlecht, und deshalb argumentieren viele von ihren Verteidigern, daß Rom diese Deklaration schließlich abgelehnt hat, sie daher nicht weiter von Belang sei und sozusagen vergessen werden könne. Ein Gegenargument zu dieser Behauptung erschien in der aktuellen Ausgabe der englischen Monatszeitschrift „The Recusant“ (historischer Begriff für die Gegner der anglikanischen Glaubensgemeinschaft), dem neu entstandenen Magazin der Widerstandsbewegung in England. Dieses Gegenargument verdient sorgfältige Aufmerksamkeit und sei daher im folgenden wiedergegeben, teilweise in Form von direkten Zitaten, teilweise als Zusammenfassung: --

„Die Doktrinelle Deklaration ist, wie ihr Name und Inhalt deutlich machen, eine Erklärung, welche besagt, daß eine Reihe von lehrmäßigen Positionen mit allergrößter Bedeutung für die gegenwärtige Kirchenkrise vonseiten der Bruderschaft annehmbar sind. Das Problem ist nun, daß mehrere dieser in der Deklaration ausgedrückten Positionen jedoch nicht akzeptabel sind.“ Beispielsweise sagte ein führender Bruderschaftstheologe dem Generalkapitel der Bruderschaft im Juli des letzten Jahres: „Diese Deklaration ist (...) zutiefst mehrdeutig und sündigt somit durch Unterlassung gegen die Pflicht, deutlich eine Verurteilung jener grundsätzlichen Irrtümer auszusprechen, welche nach wie vor in der Kirche wüten und den Glauben der Katholiken zerstören. Nach Lage der Dinge gibt diese Deklaration den Eindruck, daß wir die »Hermeneutik der Kontinuität« annähmen.“

„Der von der Doktrinellen Deklaration verursachte Schaden entspricht somit dem einer öffentlichen, lehrmäßig zweifelhaften Erklärung. Auch wurde die Deklaration als solche weder „zurückgezogen“ noch wurde ihr „abgeschworen“. Vielmehr weigert Bischof Fellay sich konsequent, zuzugeben, daß diese Deklaration lehrmäßig zweifelhaft ist. Allerhöchstens gesteht er ein, daß er versucht habe, „zu feinsinnig“ zu sein. Doch er gibt nicht zu, daß eine solche Feinsinnigkeit in Angelegenheiten der Glaubensverteidigung höchst fragwürdig ist. Vielmehr denkt der Bischof, das ganze Problem bestehe nur darin, daß „er nicht richtig verstanden worden“ sei, selbst von theologisch sehr kompetenten Bruderschaftspriestern nicht. Unter anderem erlaubt er Hw. Themann, diese Deklaration auf öffentlichen Konferenzen in den USA zu verteidigen, w elche aufgenommen und dann unter den Gläubigen verteilt werden.“

Zwar mag es stimmen, daß eine Annahme der Deklaration durch Rom die Sache noch verschlimmert hätte. Doch verringert dies keineswegs den andauernden Schaden, welcher durch die Deklaration entsteht, wenn sie darlegt, was der Bruderschaft lehrmäßig annehmbar ist. Sollte Bischof Fellay nun sagen, daß er die Deklaration „zurückzieht“ oder „ihr abschwört“, so meint er damit höchstwahrscheinlich nur, daß ihre Veröffentlichung zum gegenwärtigen Zeitpunkt ungelegen war, weil sie Spaltungen in der Bruderschaft verursacht hätte. „Bischof Fellay hat die ganze Zeit über nicht einmal angedeutet, daß die Doktrinelle Deklaration lehrmäßig zweifelhaft und somit unannehmbar ist. Doch hier steckt von Anfang an das Kernproblem, und wir sind weit von einer Lösung entfernt: Der Generalobere scheint sich zu weigern, ein unzweideutiges Bekenntnis von der Einstellung der Bruder schaft abzugeben.“

Schlußendlich ist der von dieser Deklaration verursachte Skandal nach wie vor nicht saniert worden. „Der Versuch, die Ernsthaftigkeit des Themas herunterzuspielen, damit Friede und Ruhe unter den Gläubigen bewahrt oder zurückgewonnen werde, riskiert jene Denkart zu fördern, wonach die Glaubenslehre keine allzu große Rolle spielt, solange nur alles rund läuft und wir die wahre Messe bewahren können, usw.“ In Wahrheit macht dieses Herunterspielen den Skandal nur noch schlimmer. (Ende des „Recusant“-Artikels.)

Dieser Artikel bringt auf sehr gemäßigte Weise das Problem auf den Punkt, daß Bischof Fellay die Doktrinelle Deklaration weder öffentlich widerrufen noch zurückgezogen hat. Wie kann eine katholische Kongregation die Wahrheit aufrechterhalten und ihr dienen, wenn sie von einem Oberen geführt wird, welcher mit der Wahrheit herumspielt? Wenn die Bruderschaft ein Rettungsboot ist, dann muß sie entweder ihren verblendeten Kapitän loswerden, welcher ständig danach strebt, Löcher in den Rumpf des Rettungsbootes zu bohren, oder aber die Bruderschaft verwandelt sich in ein „Ertrinkungsboot“. Möge Gott in seiner Barmherzigkeit die Priesterbruderschaft aufwecken

Kyrie eleison

DANNO PERSISTENTE I

Comentario Eleison CCCXV

Quando si vuol difendere la pessima Dichiarazione Dottrinale (DD), ufficialmente presentata dalla Fraternità San Pio X alle autorità romane nella metà di Aprile dell’anno scorso come base di un accordo pratico, spesso si dice che, siccome Roma ha rifiutato di accettare la DD, la DD non interessa più, e quindi può essere dimenticata. Però, nel numero di questo mese del ‘Recusant’ (un nuovo periodico della Resistenza in Inghilterra) compare un’argomentazione contraria che merita un’ accurata attenzione. Questa argomentazione o viene citata direttamente dall’originale, o viene riassunta:

«La DD, come è evidente sia dal titolo che dal contenuto, è una dichiarazione la quale afferma che un certo numero di posizioni dottrinali su questioni della più grande importanza nella presente crisi della Chiesa sono accettabili dalla Fraternità. Il problema è che molte delle posizioni espresse nella DD non sono accettabili. Per esempio, nel Capitolo Generale della Fraternità di luglio scorso, fu detto da uno dei teologi guida della Fraternità che “questa dichiarazione è profondamente ambigua e pecca per omissione contro il dovere di denunciare chiaramente gli errori principali, i quali infuriano ancora nella Chiesa e distruggono la Fede dei Cattolici. Cosi come è, questa Dichiarazione dà l’impressione che si accetterebbe la cosi detta ermeneutica della continuità.”

Il male fatto dalla DD è, quindi, quello di un’affermazione pubblica dottrinalmente dubbia. Ne è stata ritrattata o rifiutata come tale. Infatti Msgr. Fellay si rifiuta continuamente di ammettere che ci sia qualcosa di dottrinalmente dubbio nella sua dichiarazione. Al massimo, egli ammette che ha cercato di essere “troppo sottile”, ma egli non ammette che su tale sottigliezza ci sia molto da obbiettare in materia che riguarda la difesa della Fede. Mons. Fellay si lamenta che tutto il problema è che egli “non è stato ben compreso” anche dai membri teologicamente più bravi della Fraternità. Egli continua a permettere, fra gli altri, a Padre Themann in USA di difendere la DD nelle conferenze pubbliche che sono registrate e sono state distribuite tra i fedeli.

È vero che le cose avrebbero potuto essere peggiori se Roma avesse accettato la DD, ma questo non diminuisce il danno apportato dalla DD quando presenta ciò che è dottrinalmente accettabile dalla Fraternita. Ora se Mons. Fellay dice che egli “ritira” e “rinuncia” ad essa, sembra che voglia dire che era inopportuna in quel momento, perché poteva provocare la divisione nella Fraternità. “Egli non ha mai neanche insinuato che la DD è dottrinalmente dubbia e inaccettabile. E questo è stato il vero punto della discussione dall’inizio, il punto che è ancora lontano dall’essere risolto: il Superiore Generale sembra rifiutare di fare qualche professione non-ambigua riguardo alla posizione della Fraternità”.

In conclusione, lo scandalo causato dalla DD non è stato ancora riparato. “Cercando di minimizzare la serietà della faccenda allo scopo di mantenere o riguadagnare la pace e la calma tra i fedeli, si corre il rischio di incorragiare la mentalità che la dottrina non importa tanto purché le cose vadano bene, e possiamo mantenere la vera Messa ecc. Tale minimizzazione non farà che peggiorare lo scandalo» (Fine dell’articolo).

Quest’articolo afferma molto moderatamente che il problema della DD non è stato né revocato né ritrattato da Mons. Fellay. Ma come può qualsiasi Congregazione Cattolica mantenere e servire la verità quando è guidata da un Superiore che ostinatamente scalza la Verità? Se la Fraternità è una scialuppa di salvataggio, bisogna o liberarla da questo capitano deludente che, costantemente, cerca di perforare il pavimento della scialuppa, oppure essa si trasformerà in una scialuppa di annegamento. Che Dio nella sua misericordia apra gli occhi della Fraternità.

Kyrie eleison.

CONTINUING DAMAGE I

Eleison Comments CCCXV

When people wish to defend the very bad Doctrinal Declaration (DD) officially submitted by the Society of St Pius X to the Roman authorities in mid-April of last year as the basis for a practical agreement between Rome and the SSPX, they will often argue that since Rome refused the DD, the DD is of no further interest and may be forgotten. But in this month’s issue of the “Recusant”, newly arisen magazine of the Resistance in England, there appears a contrary argument which deserves careful attention. Here it is, either quoted directly from the original, or summarized:--

“The DD, as both its name and its contents make clear, is a statement saying that a number of doctrinal positions on questions of the greatest importance in the present crisis in the Church are acceptable to the SSPX. The problem is that several of the positions expressed in the DD are not acceptable.” For instance the SSPX’s General Chapter of last July was told by a leading theologian of the SSPX that “This Declaration is (...) profoundly ambiguous and sins by omission against the duty to denounce clearly the principal errors which are still raging within the Church and are destroying the faith of Catholics. As it stands, this Declaration gives the impression that we would accept the ‘hermeneutic of continuity’.”

“The harm done by the DD is therefore that of a doctrinally dubious public statement. Nor has it, as such, been “withdrawn” or “renounced”. In fact Bishop Fellay consistently refuses to admit that there is anything doctrinally dubious about his Declaration. At the very most he admits to having tried to be “too subtle”, but he does not admit that such subtlety is highly objectionable in matters pertaining to the defence of the Faith. Bishop Fellay complains that the whole problem is that he “has not been properly understood” even by theologically very skilled members of the SSPX. He allows, among others, Fr Themann in the USA to defend the Declaration in public conferences that have been recorded and are being distributed among the faithful.”

It is true that matters might have been worse if Rome had accepted the DD, but that does not lessen the standing damage wrought by the DD’s manifestation of what is doctrinally acceptable to the SSPX. For if Bishop Fellay says that he “withdraws” and “renounces” the DD, he certainly seems to mean no more than that it was inopportune at that moment, as being liable to cause division in the SSPX. “He has never as much as suggested that the DD is doctrinally dubious and unacceptable. And that is where the real issue has been all along, and that is the issue that is far from being solved: the Superior General seems to refuse to make any unambiguous profession of the SSPX’s position.”

In conclusion, the scandal caused by the DD has still not been repaired “Trying to downplay the seriousness of the matter for the purpose of maintaining or regaining peace and quiet among the faithful risks encouraging the mentality that doctrine does not matter all that much, as long as things run smoothly and we can keep the true Mass, etc..” Such downplaying will only make the scandal worse (End of the article in the “Recusant”).

This article states very moderately the problem of the DD not being publicly recanted or retracted by Bishop Fellay. But how can any Catholic Congregation keep and serve the Truth when it is led by a Superior who so obstinately plays at ducks and drakes with the Truth ? If the SSPX is a lifeboat, either it gets rid of this deluded Captain who constantly seeks to drill holes in the floor of the lifeboat, or the SSPX turns into a deathboat. May God in his mercy open the SSPX’s eyes.

Kyrie eleison.

DANO CONTÍNUO I

Comentários Eleison  CCCXV

Quando as pessoas querem defender a péssima Declaração Doutrinária (D.D.) oficialmente apresentada pela Fraternidade São Pio X às autoridades romanas, em meados de abril do ano passado como base para um acordo prático entre Roma e a FSSPX, muitas vezes elas vão argumentar que como Roma rejeitou a DD, então a D.D. não tem mais interesse e pode ser esquecida. Mas na edição deste mês da “Recusant”, a recém-surgida revista da Resistência na Inglaterra, aparece um argumento contrário, que merece grande atenção. Aqui está ele, seja citado diretamente a partir do original, ou resumido:


“A D.D., tanto quanto o seu nome e os seus conteúdos deixam claro, é uma declaração dizendo que um certo número de posições doutrinárias sobre as questões de maior importância na atual crise na Igreja são aceitáveis para a FSSPX. O problema é que várias posições expressas na D.D. não são aceitáveis.” Por exemplo, no Capítulo Geral da FSSPX de julho do ano passado foi dito por um teólogo líder da FSSPX que “Esta declaração é (...) profundamente ambígua e peca por omissão contra o dever de denunciar claramente os principais erros que ainda estão desenfreados dentro da Igreja e estão destruindo a fé dos católicos. Tal como está, esta declaração dá a impressão de que nós iríamos aceitar a “hermenêutica da continuidade’.”

“O dano causado pela DD é, portanto, o de uma declaração pública doutrinariamente duvidosa. E também não foi,como tal, “retirada” ou “renunciada”. Na verdade Dom Fellay consistentemente se recusa a admitir que há algo doutrinariamente dúbio em sua Declaração. No máximo, ele admite ter tentado ser “muito sutil”, mas não admite que tal sutileza é altamente censurável em assuntos relacionados com a defesa da Fé. Dom Fellay reclama que todo o problema é que ele “não foi bem compreendido”, mesmo por membros teologicamente muito qualificados da FSSPX Ele permite que, entre outros, o padre Themann nos EUA defenda a Declaração em conferências públicas que foram gravadas e estão sendo distribuídas entre os fiéis.”

É verdade que as questões poderiam ter sido piores se Roma tivesse aceitado a D.D., mas isso não diminui o dano que continua sendo feito pela manifestação da D.D. do que é doutrinariamente aceitável para a FSSPX. Pois se Dom Fellay diz que “retira” e “renuncia” à D.D., ele provavelmente quer dizer apenas que era inoportuno naquele momento, como sendo susceptível de provocar divisão na FSSPX. “Ele também nunca sugeriu que a D.D. seja doutrinariamente duvidosa e inaceitável. É aí que o verdadeiro problema tem estado o tempo todo, e essa questão está longe de ser resolvida: o Superior Geral parece recusar-se a fazer qualquer profissão não ambígua da posição da FSSPX”.

Concluindo, o escândalo causado pela D.D. ainda não foi reparado. “Tentando minimizar a gravidade do assunto com a finalidade de manter ou recuperar a paz e a tranquilidade entre os fiéis, arrisca incentivar a mentalidade de que a doutrina não importa tanto assim, contanto que as coisas funcionem bem e que possamos manter a verdadeira missa, etc.” Essa minimização só tornará o escândalo pior (fim do artigo na “Recusant”).

Este artigo afirma muito moderadamente o problema da D.D. não ser publicamente colocado de lado ou retraído pelo Bispo Fellay. Mas como pode uma congregação católica manter e servir à verdade quando ela é liderada por um Superior que tão obstinadamente brinca de jogar pedrinhas na água com a Verdade? Se a FSSPX. é um bote salva-vidas, ou ela se livra desse Capitão iludido que constantemente procura fazer furos no piso do barco salva-vidas, ou a FSSPX se transforma em um barco da morte. Que Deus, em sua misericórdia abra os seus olhos.

Kyrie eleison.

POKRAČUJÍCÍ POŠKOZOVÁNÍ I

Komentář Eleison CCCXV

 Když lidé chtějí obhajovat velmi špatnou Naukovou deklaraci (ND) oficiálně předloženou Bratrstvem sv. Pia X. římským autoritám v polovině dubna minulého roku jako základ pro praktickou dohodu mezi Římem a FSSPX, častou budou argumentovat tím, že jelikož Řím ND odmítnul, ND již nikoho více nezajímá a může být zapomenuta. Ale ve vydání „Recusant“ z tohoto měsíce, což je časopis Odporu v Anglii, který se nově objevil, se objevuje protichůdný argument, který si zasluhuje důkladnou pozornost. Zde je citovaný buď přímo z originálu, nebo souhrnně:

„ND je, jak objasňuje její název i její obsah, prohlášením, které říká, že množství naukových postojů v otázkách nejvyšší důležitosti v současné krizi v Církvi, je pro FSSPX přijatelných. Problémem je, že několik těchto postojů vyjádřených v ND přijatelných není.“ Například jeden z vůdčích teologů FSSPX řekl generální kapitule FSSPX vloni v červenci, že „Tato Deklarace je (...) hluboce dvojznačná a hřeší opomíjením povinnosti jasně odsuzovat základní omyly, které v Církvi stále zuří a ničí víru katolíků. Tak, jak je, působí tato Deklarace dojmem, že bychom akceptovali ´hermeneutiku kontinuity´.“

„Škoda, kterou ND učinila, je proto škodou naukově pochybného veřejného výroku. A jako taková ani nebyla „vzata zpět“ či „vypovězena“. Ve skutečnosti biskup Fellay trvale odmítá připustit, že je v jeho Deklaraci cokoliv naukově pochybného. Nanejvýš připouští, že se pokusil být „příliš nuancovaný“, ale nepřipouští, že taková nuance je vysoce nepřijatelná ve věcech příslušejících obraně Víry. Biskup Fellay si stěžuje, že celý problém je, že „nebyl dobře pochopen“ dokonce ani teologicky velmi kvalifikovanými členy FSSPX. Dovoluje mezi jinými P. Themannovi v USA obhajovat Deklaraci na veřejných konferencích, z nichž byl pořízen záznam, a jsou šířeny mezi věřícími.“
Je pravda, že věci by byly horší, kdyby Řím přijal ND, to však nezmenšuje stávající poškození způsobené tím, že ND názorně ukazuje, co je pro FSSPX naukově přijatelné. Protože když biskup Fellay říká, že „bere zpět“ a „zříká se“ ND, jistě tím nemyslí víc, než že byla nepříhodná v danou chvíli, protože měla sklon způsobit rozdělení v FSSPX. „Nikdy netvrdil až tolik, že by byla ND naukově pochybná a nepřijatelná. A v tom právě celou dobu leží skutečný problém a je to problém, který zdaleka nebyl vyřešen: generální představený, jak se zdá, odmítá, že by učinil jakékoliv dvojznačné vyjádření postoje FSSPX.“

Závěrem: pohoršení způsobené ND ještě nebylo napraveno. „Snaha zlehčovat vážnost věci za účelem udržení nebo opětného získání klidu a míru mezi věřícím riskuje, že povzbudí způsob myšlení, že na nauce až tak mnoho nezáleží, dokud věci běží hladce a my si můžeme uchovat pravou mši atd...“ Takové zlehčování pohoršení jenom zhorší. (Konec článku v „Recusant“)

Tento článek velmi rozumně specifikuje problém toho, že ND nebyla biskupem Fellayem veřejně odvolána či vzata zpět. Jak však může jakákoliv katolická kongregace udržet Pravdu a sloužit jí, když je vedena představeným, který tak zatvrzele lehkomyslně zachází s Pravdou? Je-li FSSPX záchranným člunem, buď se zbaví tohoto bláhového kapitána, který se neustále snaží vrtat díry do dna záchranného člunu, nebo se FSSPX změní na člun smrti. Kéž Bůh ve svém milosrdenství otevře FSSPX oči.

Kyrie Eleison

Zdroj: http://www.dinoscopus.org     

Překlad: D. Grof

 

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

LE MAL PERDURE II / DAÑO INCESANTE II / ANDAUERNDER SCHADEN II / DANNO PERSISTENTE II / CONTINUING DAMAGE II / DANO CONTÍNUO II / POKRAČUJÍCÍ POŠKOZOVÁNÍ II

 

LE MAL PERDURE II

Comentaire Eleison CCCXVI

Pour affirmer qu’il n’y a pas eu de changement significatif dans la politique de la Fraternité St Pie X, on dit d’une part que la Déclaration Doctrinale de la mi-avril, 2012, ayant été refusée par Rome, n’est plus d’aucun intérêt et peut être oubliée, et d’autre part on recourt maintenant à la récente Déclaration des trois évêques du 27 juin, faite de toute évidence pour rassurer les fidèles que le canot de sauvetage qu’est la Fraternité St Pie X n’a souffert aucun dommage et reste parfaitement en état de naviguer. Mais ceux qui ne veulent pas s’y noyer doivent regarder de plus près.

C’est bien le onzième paragraphe de cette Déclaration qui est devenu notoire. Bref, les trois évêques y affirment qu’ils entendent à l’avenir suivre la Providence, soit que Rome revienne bientôt à la Tradition, soit qu’elle reconnaisse explicitement le droit et devoir de la Fraternité de s’opposer en public aux erreurs du Concile. Or, le retour de Rome à la Tradition est exclu parce que rien de moins qu’une intervention de Dieu ne fera que les ennemis de Dieu, maîtres incontestés du pouvoir au Vatican, lâcheront leur Concile. Donc les trois évêques que peuvent-ils avoir voulu dire par la « reconnaissance explicite » du « droit et devoir » de la Fraternité de s’opposer au Concile ?

Le sens naturel de ces mots c’est que Rome accorderait à la Fraternité un statut officiel dans l’Église officielle, une forme de régularisation canonique. De toute évidence une reconnaissance de ce genre est ce que poursuivent les chefs de la Fraternité depuis qu’ils ont adopté les idées de la boîte à penser parisienne, GREC, il y a bien plus de dix ans. Mais lorsque ces mêmes chefs au mois d’avril, 2012, ont accepté en grande partie les termes exigés par Rome pour une telle reconnaissance, une protestation si forte s’est élevée dans la Fraternité qu’ils ont été obligés de faire semblant qu’ils ne voulaient plus d’une reconnaissance selon les termes de la mi-avril. Alors qu’est-ce que peut bien signifier une « reconnaissance explicite »du « droit et devoir » de la Fraternité de s’opposer, etc. ?

Peu après le 27 juin, le Supérieur du District français leur a posé précisément cette question. On lui a répondu qu’il ne s’agissait pas nécessairement d’une reconnaissance officielle, mais tout simplement de l’éventualité d’un Pape assez catholique d’une part pour reconnaître en privé ce « droit et devoir », mais trop isolé et faible dans la Curie romaine d’autre part pour pouvoir rendre publique et officielle cette reconnaissance. Et le Supérieur de District semble s’être contenté de cette réponse, en la transmettant tout de suite aux prêtres de son District.

Eh bien, je tombe à la renverse ! D’abord, qui aurait jamais deviné que c’était à cela que pensaient les évêques lorsqu’on lit ce texte du 27 juin, 2013 ? Et ensuite, qu’y a-t-il dans ce texte qui exclue toute une gamme d’autres possibilités que les évêques accepteraient sous prétexte de « suivre la Providence » ? Étant donné que le 17 juin, 2012, Mgr Fellay a écrit à Benoît XVI qu’il ferait tout dans son pouvoir pour poursuivre encore une réconciliation entre Rome et la Fraternité, qu’y a-t-il dans le texte qui empêcherait les roublards romains de faire éventuellement aux évêques une offre qu’au nom de la « Providence » -- bien s& ucirc;r -- ils ne pourraient refuser ?

S’il y en a qui prennent au sérieux cette explication donnée au Supérieur de District français, je leur souhaite bonne chance. N’empêche, il y a beaucoup d’entre nous qu’il faudra encore persuader que les chefs de la Fraternité ont renoncé à leur rêve délirant de concilier les inconciliables. Jusqu’à preuve claire du contraire nous resterons persuadés que ces chefs, pour inconscients qu’ils y soient, entendent toujours faire de ce canot de sauvetage que devrait être la Fraternité un canot de noyade. Et quand tout le monde se noiera, voyez si ce ne sera pas à l’océan qu’ils feront porter toute la responsabilité !

Kyrie eleison

 

DAÑO INCESANTE II

Comentario Eleison CCCXIVI

Además de argumentar que la Declaración Doctrinal de mediados de Abril del año pasado fue rechazada por Roma y por ende no tiene más interés, las personas que reclaman que no ha habido cambio significante en la Fraternidad San Pío X también recurren a la reciente Declaración del 27 de Junio de los tres obispos, la cual obviamente fue designada para reasegurar a las personas que el bote salvavidas de la FSPX permanece sin daños y todavía perfectamente en buen estado para navegar. Sin embargo, las almas que no desean ahogarse necesitan estudiar esta segunda Declaración con mayor detenimiento.

Es su 11 párrafo el que ha devenido notorio. Breve, los obispos allí declaran que ellos tienen el propósito de seguir a la Providencia en el futuro, sea que Roma retorna pronto a la Tradición o que ella reconoce explícitamente el derecho y el deber de la FSPX para oponerse en público a los errores Conciliares. Ahora bien esta “sea” cláusula está fuera de cuestión porque nada menos que una intervención divina va a hacer que los enemigos de Dios, firmemente establecidos en el Vaticano, dejen de lado su Concilio. Llegamos a la “o” cláusula. ¿Qué pudieron los obispos haber querido decir con Roma “explícitamente reconociendo” el “derecho y el deber” de la FSPX de oponerse al Concilio?

El significado obvio es que Roma concedería a la FSPX algún estatus oficial dentro de la Iglesia oficial o alguna forma de regularización canónica. Cualquier tal reconocimiento es obviamente lo que los líderes de la FSPX se han estado esforzando por obtener desde que adoptaron las ideas del grupo de reflexión Parisino GREC, por bastante más de 10 años. Pero cuando tales líderes en Abril del año pasado aceptaron en gran parte los términos de Roma para tal reconocimiento, ellos crearon tal tormenta de protesta dentro de la FSPX que se vieron forzados a pretender que ellos no quieren ya más cualquier tal reconocimiento basado en los términos de mediados de Abril. Entonces, ¿qué puede significar la “o” cláusula del 27 de Junio?

A los pocos días, el Superior del Distrito de Francia les planteó a los líderes exactamente esa pregunta. Se le fue dicho que la “o” cláusula no acarrea necesariamente ningún reconocimiento oficial, sino meramente la eventualidad de un débil pero católico Papa que es, por una parte suficientemente católico como para reconocer el “derecho y el deber” de la FSPX, etc., pero, por otra parte es demasiado débil y está demasiado aislado dentro de Roma como para poder imponer a los Romanos cualquier reconocimiento oficial, etc. Y parece al menos que el Superior del Distrito se quedó contento con esta respuesta que él inmediatamente transmitió a los Sacerdotes de su Distrito.

Bueno, ¡casi me da un soponcio! Primero, ¿quien, simplemente leyendo el texto del 27 de Junio, pudo jamás haber adivinado que esto era lo que los tres obispos tenían en la mente? Y, segundo, ¿qué hay en el texto del 27 de Junio que excluya una gama de otras posibilidades que los obispos aceptarían en nombre de “seguir a la Providencia”? Dado que el 17 de Junio el Obispo Fellay escribió a Benedicto XVI que él continuaría haciendo todo lo que pudiera para proseguir una reconciliación entre Roma y la FSPX, ¿qué cosa en el texto del 27 de Junio excluye que los astutos Romanos eventualmente hagan a los obispos un ofrecimiento de reconciliación tal que – siempre en el nombre de la “Providencia”-- ellos no puedan rechazarlo?

Buena suerte para cualquiera que acepta la interpretación de la cláusula “o” dada al Superior del Distrito de Francia. Sin embargo muchos de nosotros permaneceremos no convencidos que el liderazgo de la FSPX haya abandonado su loca ilusión de reconciliar los irreconciliables. Hasta clara prueba de lo contrario, asumiremos que esos líderes permanecen, aunque sea involuntariamente, en la intención de transformar el bote salvavidas de la FSPX en un bote quitavidas. Y por supuesto, quando se ahoguen, ¡la culpa será toda del océano!

Kyrie eleison

ANDAUERNDER SCHADEN II

 Eleison kommentare CCCXVI

Gläubige, welche abstreiten, daß in der Priesterbruderschaft St. Pius X. signifikante Veränderung stattfanden, argumentieren oft in zwei Schritten. Erstens sagen sie, daß die Doktrinelle Deklaration von Mitte April letzten Jahres ja schließlich von Rom abgelehnt worden ist und daher nicht weiter von Bedeutung sei. Zweitens bedienen sie sich der jüngsten Erklärung der drei Bruderschaftsbischöfe vom 27. Juni 2013, welche offensichtlich konstruiert worden war, um den Gläubigen zu versichern, daß das Bruderschafts-Rettungsboot unbeschädigt und vollständig seetüchtig sei. Um allerdings nicht zu ertrinken, müssen geneigte Seelen schon genauer hinsehen.

Der elfte Absatz dieser bischöflichen Erklärung ist bereits berüchtigt geworden. Kurz gesagt erklären die drei Bischöfe darin, daß sie in Zukunft der Vorsehung folgen wollen: ob Rom nun bald zur Tradition zurückkehrt oder aber der Bruderschaft ausdrücklich das Recht und die Pflicht zuerkennt, öffentlich den konziliaren Irrtümern entgegentreten zu dürfen. Die „ob“-Klausel ist bereits ausgeschlossen, denn ohne ein göttliches Eingreifen werden die Feinde Gottes, welche im Vatikan sich fest eingenistet haben, niemals ihr Konzil fallenlassen. Somit bleibt nur noch die „oder“-Klausel übrig. Also was meinen die drei Bischöfe mit der Formulierung, daß Rom der Bruderschaft „ausdrücklich das Recht und die Pflicht zuerkenne“, sich dem Konzil entgegenzustellen?

Die offensichtliche Aussageabsicht ist, daß Rom der Bruderschaft eine Art offiziellen Status innerhalb der Amtskirche verleihen oder eine Art von kanonischer Regelung durchführen könnte. Denn zu so einer Anerkennung streben die Bruderschaftsoberen offensichtlich, seit sie vor über zehn Jahren die Ideen der Pariser Denkfabrik „GREC“ übernommen haben. Doch als diese Oberen dann im April letzten Jahres Roms Bedingungen für eine solche Anerkennung weitgehend akzeptierten, erzeugten sie dadurch einen Sturm der Entrüstung in der Bruderschaft. So sahen sie sich gezwungen vorzugeben, daß sie keine solche Anerkennung auf Basis der Bedingungen von Mitte April 2012 mehr wünschen würden. Was bedeutet somit die „oder“-Klausel in der Erklärung vom 27. Juni 2013?

Diese Frage stellte einige Tage nach dem 27. Juni auch der französische Distriktobere an die Bruderschaftsführung. Die Antwort lautete, daß die „oder“-Klausel nicht zwangsläufig eine offizielle Anerkennung nach sich ziehen müßte, sondern lediglich die Möglichkeit einschließe, daß ein schwacher, aber katholischer Papst einerseits katholisch genug wäre, um das „Recht und die Pflicht“ usw. der Bruderschaft anzuerkennen, andererseits aber zu schwach und in Rom zu isoliert wäre, um den Römern eine offizielle Anerkennung der Bruderschaft zu verordnen. Der französische Distriktobere schien zumindestens mit dieser Antwort zufrieden zu sein, denn er übermittelte sie sofort an seine Priester.

Jetzt sind wir verdutzt. Erstens: wer von denen, welche den Text vom 27. Juni gelesen haben, würde im Traum daran denken, daß die Bischöfe beim Abfassen ihres Textes so etwas im Sinn gehabt haben? Zweitens: welcher Part in diesem Text vom 27. Juni schließt diverse weitere Möglichkeiten aus, welche die drei Bischöfe im Namen von „der Vorsehung folgen“ akzeptieren würden? Erinnern wir uns kurz an die Tatsache, daß Bischof Fellay am 17. Juni 2012 an Benedikt XVI. schrieb, weiterhin jede Anstrengung zu unternehmen, um eine Versöhnung zwischen Rom und der Bruderschaft zu betreiben. Welcher Part im Text vom 27. Juni 2013 könnte also ausschließen, daß die listigen Römer den drei Bischöfen schließlich ein Angebot der Versöhnung unterbreiten würden, welches sie – immer im Namen der „Vorsehung“ natürlich – nicht verweigern könnten?

Hals und Beinbruch all jenen, welche die Auslegung der „oder“-Klausel akzeptieren, wie sie dem französischen Distriktoberen erklärt worden ist. Allerdings sind viele von uns nach wie vor nicht überzeugt, daß die Bruderschaftsführung ihren Wahn vom Versöhnen der Unversöhnbaren aufgegeben hat. Bis zum klaren Beweis des Gegenteils werden wir daher annehmen, daß diese Oberen immer noch vorhaben – vielleicht unbeabsichtigterweise –, das Bruderschafts-Rettungsboot in ein Ertrinkungsboot zu verwandeln. Wenn dann alle ertrinken, wird natürlich nur der Ozean schuld sein.

Kyrie eleison

DANNO PERSISTENTE II

Comentario Eleison CCCXVI

Oltre a sostenere che la Dichiarazione Dottrinale di metà aprile dell’anno scorso, è stata rifiutata da Roma, così che non sarebbe di alcun interesse, le persone che sostengono che non ci sia stato alcun significativo cambiamento nella Fraternità San Pio X, si appellano anche alla recente Dichiarazione dei tre vescovi, del 27 giugno, la quale, ovviamente, è stata prodotta per rassicurare la gente che la scialuppa di salvataggio della FSSPX non è danneggiata ed è ancora perfettamente idonea alla navigazione. Tuttavia, le anime che non desiderano affogare è necessario che diano un’occhiata più da vicino.

È il paragrafo 11 che è diventato famoso. In breve, i vescovi qui affermano che in futuro intendono seguire la Provvidenza, sia che Roma ritorni presto alla Tradizione, sia che riconosca esplicitamente il diritto e il dovere della FSSPX di opporsi pubblicamente agli errori conciliari. Ora, il primo “sia” è fuori questione, perché nulla di diverso da un intervento divino può far sì che i nemici di Dio, fermamente stabiliti in Vaticano, abbandonino il loro Concilio. Se guardiamo al secondo “sia”, cosa possono aver voluto significare i vescovi con l’“esplicito riconoscimento” di Roma del “diritto e dovere” della FSSPX di opporsi al Concilio?

L’ovvio significato è che Roma garantirebbe alla FSSPX un qualche statuto ufficiale nella struttura della Chiesa o una qualche forma di regolarizzazione canonica. Un riconoscimento del genere è ovviamente quello per cui i capi della FSSPX si sono adoperati continuamente da quando hanno fatte proprie le idee del think-tank parigino, GREC, ben più di dieci anni fa. Ma quando, nell’aprile dell’anno scorso, questi capi accettarono essenzialmente i termini di Roma per un tale riconoscimento, finirono col creare una tale tempesta di proteste all’interno della FSSPX, da essere costretti a far finta di non volere più un tale riconoscimento basato sui termini di metà aprile. Ma allora, cosa mai può significare il secondo “sia” del 27 giugno?

Nel giro di pochi giorni, il Superiore del Distretto di Francia pose loro questa domanda. Gli fu risposto che il secondo “sia” non implicava necessariamente un riconoscimento ufficiale, ma semplicemente l’eventualità di un debole ma cattolico Papa che per un verso fosse abbastanza cattolico da riconoscere il “diritto-dovere” della FSSPX, ecc., ma per l’altro troppo debole e isolato a Roma per poter essere in grado di imporre ai Romani un riconoscimento ufficiale, ecc. E il Superiore del Distretto sembrò accontentarsi di questa risposta, tanto da trasmetterla immediatamente ai sacerdoti del suo Distretto.

Ebbene, c’è da restare allibiti! In primo luogo: chi, leggendo il testo del 27 giugno, avrebbe mai potuto immaginare che fosse questo ciò che i vescovi avevano in mente? Secondariamente: cos’è che nel testo del 27 giugno esclude una serie di altre possibilità che i vescovi potrebbero accettare in nome del fatto di “seguire la Provvidenza”? Visto che il 17 giugno Mons. Fellay scrisse a Benedetto XVI che avrebbe continuato a fare tutto il possibile per perseguire una riconciliazione fra Roma e la FSSPX, cos’è che nel testo del 27 giugno esclude che gli astuti Romani presentino eventualmente ai vescovi una tale offerta di riconciliazione che – sempre in nome della “Provvidenza” – essi non potrebbero rifiutare?

Buona fortuna a tutti coloro che accettano l’interpretazione del secondo “sia”, fornita al Superiore del Distretto di Francia. In ogni caso, molti di noi rimarranno convinti che la direzione della FSSPX non ha rinunciato al suo folle sogno di un’inconciliabile riconciliazione. Fino ad una chiara prova contraria, noi riterremo che questi capi rimangano intenti, sia pure inconsapevolmente, a trasformare la scialuppa di salvataggio della FSSPX in una chiatta mortale. Ma quando affogheranno, sarà evidentemente tutta colpa dell’oceano!

Kyrie eleison.

CONTINUING DAMAGE II

Eleison Comments CCCXVI

Besides arguing that the Doctrinal Declaration of mid-April last year was refused by Rome and so is of no further interest, people claiming that there has been no significant change in the Society of St Pius X also resort to the three bishops’ recent Declaration of June 27, which was obviously designed to reassure people that the SSPX lifeboat is undamaged and still perfectly seaworthy. However, souls wishing not to drown need to take a closer look.

It is the 11th paragraph which has become notorious. In brief, the bishops here state that they intend in the future to follow Providence, whether Rome soon returns to Tradition, or it recognizes explicitly the right and duty of the SSPX to oppose in public the Conciliar errors. Now this “whether” clause is out of the question because nothing short of a divine intervention is going to make the enemies of God, firmly established within the Vatican, let go of their Council. We come to the “or” clause. What can the bishops have meant by Rome “explicitly recognizing” the “right and duty” of the SSPX to oppose the Council ?

The obvious meaning is that Rome would grant to the SSPX some official status within the mainstream Church, or some form of canonical regularisation. Some such recognition is obviously what the SSPX leaders have been striving for ever since they adopted the ideas of the Parisian think-tank, GREC, well over ten years ago. But when those leaders in April of last year largely accepted Rome’s terms for such a recognition, they created such a storm of protest within the SSPX that they were forced to pretend that they no longer want any such recognition based on the mid-April terms. Then what can the “or” clause of June 27 mean ?

Within a few days the French District Superior put to them exactly that question. He was told that the “or” clause does not necessarily entail any official recognition, but merely the eventuality of a weak but Catholic Pope being on the one hand Catholic enough to recognize the SSPX’s “right and duty”, etc., but on the other hand too weak and isolated within Rome to be able to impose on the Romans any official recognition, etc.. And the District Superior at least appeared to be content with this answer when he immediately transmitted it to the priests of his District.

Well, knock me over with a feather ! Firstly, who, just reading the text of June 27, could ever have guessed that this was what the bishops had in mind ? And secondly, what in the text of June 27 excludes a range of other possibilities that the bishops would accept in the name of “following Providence” ? Given that on June 17, 2012, Bishop Fellay wrote to Benedict XVI that he would continue to do all he could to pursue a reconciliation between Rome and the SSPX, what in the text of June 27 excludes the cunning Romans eventually making to the bishops such an offer of reconciliation that – always in the name of “Providence” – they could not refuse ?

Good luck to anyone who accepts the interpretation of the “or” clause given to the French District Superior. However, there are many of us who will remain unconvinced that the leadership of the SSPX has given up on its mad dream of reconciling irreconcilables. Until clear proof to the contrary, we will assume that those leaders remain, however unwittingly, intent upon turning the SSPX lifeboat into a deathboat. And when everyone drowns, they will make it all the ocean’s fault!

Kyrie eleison.

DANO CONTÍNUO II

Comentários Eleison  CCCXVI

Além de argumentar que a Declaração Doutrinária de meados de abril do ano passado foi recusada por Roma e por isso não tem mais interesse, as pessoas que afirmam que não têm havido mudança significativa na Fraternidade Sacerdotal São Pio X também recorrem à recente Declaração dos três bispos de 27 de junho, que foi obviamente concebida para reassegurar às pessoas que o barco salva-vidas da FSSPX não está danificado e ainda está em perfeitas condições de navegação. No entanto, as almas que não querem se afogar precisam olhar mais atentamente.

Foi o 11 º parágrafo que se tornou notório. Em resumo, os bispos aqui afirmam que eles pretendem no futuro seguir a Providência se Roma logo retornar à Tradição, ou se reconhecer explicitamente o direito e o dever da FSSPX de se opor publicamente aos erros conciliares. Agora, esta cláusula “se” está fora de questão porque nada menos do que uma intervenção divina irá fazer com que os inimigos de Deus, firmemente estabelecidos dentro do Vaticano, abram mão de seu Concílio. Chegamos à cláusula “ou”. O que os bispos quiseram dizer com Roma “explicitamente reconhecendo” o “direito e o dever” da FSSPX de se opor ao Concílio?

O significado óbvio é que Roma iria conceder à FSSPX algum status oficial dentro da Igreja mainstream, ou alguma forma de regularização canônica. Algum reconhecimento desse tipo é, obviamente, para o que os líderes da FSSPX têm se esforçado sempre desde que adotaram as ideias do think-tankparisiense, o GREC, há mais de dez anos. Mas quando os líderes em abril do ano passado aceitaram amplamente os termos de Roma para tal reconhecimento, eles criaram tal tempestade de protestos dentro da FSSPX que foram forçados a fingir que eles não querem mais qualquer reconhecimento com base nos termos de meados de abril. Então o que é que a cláusula “ou” de 27 de junho significa?

Poucos dias depois, o Distrito Superior Francês fez exatamente essa pergunta a eles. Foi lhes dito que a cláusula “ou” não implica necessariamente qualquer reconhecimento oficial, mas apenas a eventualidade de um Papa Católico fraco sendo por um lado católico o suficiente para reconhecer “o direito e o dever” da FSSPX, etc., mas por outro lado muito fraco e isolado dentro de Roma para ser capaz de impor aos romanos qualquer reconhecimento oficial, etc. E o Distrito Superior, ao menos parecia estar contente com essa resposta quando ele imediatamente a transmitiu aos sacerdotes de seu distrito.

Bem, surpresa total! Em primeiro lugar, quem, apenas lendo o texto de 27 de junho, poderia jamais ter imaginado que era isso que os bispos tinham em mente? E em segundo lugar, o que no texto de 27 de junho exclui uma série de outras possibilidades que os bispos aceitariam em nome de “seguir a Providência”? Tendo em conta que em 17 de junho de 2012, o Bispo Fellay escreveu a Bento XVI que ele iria continuar a fazer todo o possível para buscar uma reconciliação entre Roma e a FSSPX, o que no texto de 27 de junho impede os ardilosos romanos de eventualmente fazer aos bispos tal proposta de reconciliação que - sempre em nome da “Providência” - eles não poderiam recusar?

Boa sorte para quem aceita a interpretação da cláusula “ou” dada ao Distrito Superior Francês. No entanto, há muitos de nós que continuarão sem se convencer de que a liderança da FSSPX desistiu de seu sonho louco de conciliar o inconciliável. Até clara prova em contrário, vamos presumir que os líderes permanecem, ainda que involuntariamente, com a intenção de transformar o barco salva-vidas da FSSPX em um barco da morte. E quando todo mundo se afogar, eles vão dizer que é tudo culpa do oceano!

Kyrie eleison.

POKRAČUJÍCÍ POŠKOZOVÁNÍ II

Komentář Eleison CCCXVI

Kromě argumentace, že Nauková deklarace z poloviny dubna minulého roku byla odmítnuta Římem a již nás tedy nezajímá, se také lidé, kteří tvrdí, že nedošlo k žádné významné změně v Bratrstvu sv. Pia X. uchylují k nedávné Deklaraci tří biskupů z 27. června, která byla očividně navržena tak, aby ujistila lidi, že záchranný člun FSSPX je nepoškozený a stále dokonale schopný plavby. Duše, které však nechtějí utonout, by se na to měly podívat blíže.

Nechvalně známým se stal 11. odstavec. Krátce, biskupové zde prohlašují, že mají v budoucnu v úmyslu následovat Prozřetelnost, ať již se Řím brzy vrátí k Tradici, nebo výslovně uzná právo a povinnost FSSPX veřejně odporovat koncilním omylům. Tato věta „ať“ je mimo pochyby, protože naprosto nic nepřinutí nepřátele Boha pevně usídlené ve Vatikánu opustit svůj koncil. Přicházíme k větě „nebo“. Co mohli biskupové myslet tím, že Řím „výslovně uzná právo a povinnost“ FSSPX odporovat koncilu?
Zřejmým významem je, že by Řím poskytnul FSSPX nějaký oficiální status v oficiální Církvi nebo nějakou formu kanonické regularizace. Nějaké takové uznání je očividně tím, o co vůdci FSSPX vždy usilovali poté, co přijali myšlenky pařížského think-tanku GREC dobře před více než deseti lety. Když však tito vůdci v dubnu minulého roku z velké části přijali podmínky Říma pro takové uznání, vytvořili takovou bouři protestu v FSSPX, že byli přinuceni předstírat, že již nechtějí žádné takové uznání založené na podmínkách z poloviny dubna. Co tedy pak může věta „nebo“ z 27. června znamenat?

Během několika dní jim představený Francouzského distriktu položil přesně tuto otázku. Bylo mu řečeno, že věta „nebo“ nutně neznamená jakékoliv oficiální uznání, ale pouze možnost slabého, ale katolického papeže, který na jedné straně bude dostačovat na to, aby uznal „právo a povinnost“ FSSPX atd., ale na druhé straně je příliš slabý a osamocený v Římě, aby mohl Římanům nařídit jakékoliv oficiální uznání atd.. A zdá se, že představený distriktu je přinejmenším spokojený s touto odpovědí, když ji okamžitě předal kněžím svého distriktu.

No, to je mi naprosté překvapení! Zaprvé, kdo by kdy při čtení textu z 27. června hádal, že toto měli biskupové na mysli? A zadruhé, co v textu z 27. června vylučuje řadu jiných možností, které by biskupové přijali ve jménu „následování Prozřetelnosti“? Vezmeme-li v potaz, že 17. června 2012 biskup Fellay napsal Benediktu XVI., že by dál dělal vše, co může, aby uskutečnil smíření mezi Římem a FSSPX, co v textu z 27. června vylučuje, aby vychytralí Římané biskupům učinili takovou nabídku smíření, kterou by – vždy ve jménu „Prozřetelnosti“ – nemohli odmítnout?

Hodně štěstí komukoliv, kdo přijme výklad věty „nebo“ podaný představenému Francouzského distriktu. Existují však mnozí z nás, kteří zůstanou nepřesvědčeni, že vedení FSSPX se vzdalo svého šíleného snu smířit nesmiřitelné. Než se jasně prokáže opak, budeme předpokládat, že tito vůdci zůstávají, jakkoliv nevědomky, rozhodnuti proměnit záchranný člun FSSPX na člun smrti. A až všichni utonou, oni to všechno svedou na oceán!

Kyrie eleison.

Zdroj: http://www.dinoscopus.org     

Překlad: D. Grof

 

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

DEUX REPENTIRS / DOS ARREPENTIMIENTOS / ZWEI ARTEN VON REUE / DUE PENTIMENTI

 

DEUX REPENTIRS

Comentaire Eleison CCI

Il y a plusieurs mois un lecteur de ce « Commentaire » m’a demandé quelle est la différence entre le repentir de Judas Iscariote qui jette aux pieds des autorités du Temple ses 30 pièces d’argent (Mt.XXVII, 3), et le repentir de Pierre qui pleure amèrement au chant du coq (Mt.XXVI, 75). A sa question répondent très bien quelques paragraphes du Poème de l’Homme-Dieu  par Maria Valtorta (1897-1961). Ce qui suit est le commentaire de Notre Seigneur (si c’est bien lui - « Dans les choses incertaines, la liberté ») sur la vision horrible qu’il venait de donner à Maria Valtorta des dernières heures de Judas Iscariote. Le texte italien est ici légèrement adapté :--

« En effet, la vision est horrible, mais pas inutile. Trop de gens pensent que ce qu’a fait Judas n’était pas si terrible. Quelques-uns vont jusqu’à dire que c’était méritoire, parce que sans son action la Rédemption n’aurait jamais eu lieu et alors il était justifié aux yeux de Dieu. En vérité je vous dis que si l’Enfer n’avait pas déjà existé, parfaitement fourni de tourments, il aurait été créé encore plus terrible éternellement pour Judas, parce que parmi les pécheurs condamnés, il est le plus pécheur et le plus condamné de tous, et pour toute l’éternité sa condamnation ne sera point adoucie.

« Il est vrai qu’il a fait preuve d’un remords de sa trahison, remords qui aurait pu le sauver s’il avait su le tourner en repentir. Mais il n’a pas voulu se repentir, et alors à son premier crime de trahison, encore compatible avec cette grande miséricorde qu’est ma faiblesse amoureuse, il a ajouté le blasphème et la résistance à toute invitation de la grâce qui le sollicitait à travers toute mémoire et trace de moi-même qu’il a rencontrées dans la fuite désespérée de ses dernières heures à Jérusalem, y compris la rencontre avec ma Mère et ses douces paroles. Il a résisté à tout. Il a voulu résister. Tout comme il a   voulu me trahir. Comme il a voulu me maudire. Comme il a  voulu se suicider. C’est la volonté qui compte dans les choses. En bien ou en mal.

« Lorsque quelqu’un tombe sans la volonté de tomber, je lui pardonne. Pensez à Pierre. Il m’a renié. Pourquoi ?  Il ne le savait pas exactement lui-même. Etait-il lâche ?  Non. Mon Pierre n’était pas lâche. Dans le Jardin de Gethsémani il a bravé toute la cohorte et les gardes du Temple en coupant l’oreille de Malchus pour me défendre, au risque de sa propre vie pour cette action. Ensuite il s’est enfui. Sans avoir la volonté de le faire. Ensuite il m’a renié. Sans avoir la volonté de le faire. Mais ensuite il n’a plus quitté, et il a su suivre le chemin sanguinolent de la Croix, mon Chemin à moi, jusqu’à sa propre mort en croix. Il a su très bien me rendre témoignage, jusqu’à être tué pour sa foi intrépide.  Je prends la défense de mon Pierre. Ces faiblesses étaient les derniers égarements de son humanité. Mais sa volonté spirituelle n’était pas présente en ces moments. Opprimée par le poids de son humanité, elle dormait. Mais une fois éveillée, elle ne voulut plus rester dans le péché, et elle voulut être parfaite. Je lui ai pardonné tout de suite. Par contre Judas  voulut autre chose... »

A la fin du Poème de l’Homme-Dieu  Notre Seigneur - si c’est bien lui, et je le crois - dicte à Maria Valtorta les sept raisons pour lesquelles il a fait don au monde moderne de cette longue série de visions de sa vie. La première en était de rendre aux doctrines fondamentales de l’Eglise leur réalité dissoute dans l’esprit des gens par le modernisme. Cela ne tombe pas à pic ?  La septième de ces raisons, c’était de « faire connaître le mystère de Judas », à savoir comment une âme qui avait tant reçu de Dieu pouvait tomber si bas.

Kyrie eleison.

DOS ARREPENTIMIENTOS

Comentario Eleison CCI

Un lector de "Comentarios Eleison" me preguntó hace varios meses que es lo que hace la diferencia entre el arrepentimiento de Judas Iscariote arrojando al suelo sus 30 monedas de plata a los pies de las autoridades del Templo (Mateo XXVII,3) y el de Pedro que lloró amargamente cuando cantó el gallo (Mateo XXVI,75). Algunos párrafos del Poema del Hombre-Dios de María Valtorta (1897-1961) responden muy bien a su pregunta. Nuestro Señor (si de hecho es el - "En cosas inciertas, libertad") comenta aquí acerca de la visión que acaba de regalarle de las últimas horas de Judas Iscariote. El texto Italiano está ligeramente adaptado:

"Si, la visión es horrenda, pero no inútil. Demasiadas personas piensan que lo que hizo Judas no fue tan grave. Algunos inclusive van más allá y dicen que fue meritorio, porque sin él la Redención no hubiese sucedido y  así es que encontró justificación delante de Dios. En verdad te digo que si el Infierno no hubiera existido ya perfectamente equipado con tormentos, habría sido creado aún más eternamente horrendo para Judas, porque entre los pecadores condenados, él es el más condenado de todos, y su condenación no será aliviada nunca en toda la eternidad."

"Es cierto que mostró remordimiento por su traición, y eso pudo haberlo salvado si hubiese tornado su remordimiento en arrepentimiento. Pero él no quería arrepentirse, y así es que en adición a su primer crimen de traición, sobre el cual - debido a mi debilidad amorosa - yo habría podido tener misericordia, siguió blasfemando y  resistiéndose a todo impulso de gracia que le suplicaba a travésde cada trazo y memoria de mí en su última huida desesperada por aquí y por allá en Jerusalén, lo que incluyeel encuentro con mi Madre y sus palabras tan dulces. Se resistió a todo. El quería resistirse. Así como quería traicionarme. Así como quería maldecirme. Así como quería matarse a sí mismo. Lo que quiere un hombre es lo que cuenta. Para bien o para mal."

"Cuando alguien cae sin realmente quererlo, yo lo perdono. Por ejemplo Pedro. El me negó. ¿Por qué? Él mismo no sabía por qué lo hizo. ¿Acaso era un cobarde? No. Mi Pedro no era un cobarde. En el Jardín de Getsemaní desafío a todo el grupo de guardias del Templo para cortar la oreja de Malco en  mi defensa, poniendo en riesgo su vida por hacerlo. Luego huyó. Sin tener la voluntad de hacerlo. Después me negó tres veces pero, lo repito, sin tener la voluntad de hacerlo. Por el resto de su vida logró quedarse en el camino manchado de sangre de la Cruz, mi camino, hasta que murió el mismo en la cruz. Siguió siendo mi muy buen testigo hasta que fue matado por su inquebrantable fe. Yo defiendo a mi Pedro. Sus huidas y sus negaciones fueron los últimos momentos de su debilidad humana. Pero la voluntad de su naturaleza superior no estaba detrás de esas acciones. Sobrecargada por su debilidad humana, esta se adormeció. Tan pronto despertó, no quería permanecer en pecado, quería ser perfecta. Inmediatamente lo perdoné. La voluntad de Judas estaba dirigida hacia la dirección opuesta..."

Al final del Poema del Hombre-Dios Nuestro Señor (si es que es Él - Yo pienso que si lo es) dicta a María Valtorta las siete razones por las cuales concedió esta larga serie de visiones de su vida al mundo moderno. La primera razón fue hacer revivir en las mentes de los fieles las enseñanzas fundamentales de la Iglesia, en las que el modernismo había hecho estragos. ¿Suena justo? La séptima razón fue  --- "para dar a conocer el misterio de Judas", es decir, cómo un alma que recibió tantos dones de Dios pudo caer tan bajo.

Kyrie Eleison

ZWEI ARTEN VON REUE

 Eleison kommentare CCI

Vor einigen Monaten fragte ein Leser der ,,Eleison Kommentare", worin der Unterschied besteht zwischen der Reue des Judas Iskariot, als er seine 30 Silberlinge den Tempelautoritäten vor die Füße warf (Matthäus 27,3), und der Reue des hl. Petrus, als dieser beim Hahnenschrei bitterlich weinte (Matthäus 26,75). Diese Frage erhält durch einige Absätze aus der Poesie ,,Der Gottmensch" von Maria Valtorta, welche von 1897 bis 1961 lebte, eine gute Antwort. Unser Heiland kommentiert darin (wenn Er es wirklich ist - siehe Augustinus: ,,Im Zweifel Freiheit") die Vision über Judas Iskariot, welche Er zuvor Maria Valtorta gewährt hatte. Der italienische Text ist im folgenden leicht angepaßt:--  

,,Ja, diese Vision ist schrecklich, aber nicht unnütz. Zu viele glauben, daß Judas nichts besonders Schlimmes getan habe. Einige gehen sogar so weit zu sagen, er habe sich Verdienste erworben, denn ohne ihn sei die Erlösung nicht möglich gewesen und daher sei er vor Gott gerechtfertigt. In Wahrheit sage ich euch, hätte es die Hölle noch nicht gegeben, vollendet mit allen ihren Qualen, so wäre sie für Judas noch furchtbarer für die Ewigkeit geschaffen worden; denn von allen verdammten Sündern ist er der am tiefsten Verdammte, und für ihn wird es in Ewigkeit keine Milderung der Strafe geben."  

,,Es ist wahr, daß er nach seinem Verrat Gewissensbisse zeigte, und sie hätten ihn retten können, wenn er seine Gewissensbisse zur Reue hätte werden lassen. Aber er wollte nicht bereuen. Somit kam zum ersten Verbrechen, dem Verrat - den ich in meiner Barmherzigkeit, die meine liebevolle Schwäche ist, noch verziehen hätte -, noch hinzu die Gotteslästerung und der Widerstand gegen die Stimme der Gnade, welche zu ihm sprechen wollte durch jede Spur von mir und Erinnerung an mich, als er verzweifelt in Jerusalem herumirrte, einschließlich die sanften Worte meiner Mutter... Er hat allem widerstanden. Er  wollte widerstehen. So wie er mich auch verraten wollte. Wie er mich verfluchen wollte. Wie er Selbstmord begehen wollte. Und es ist der Wille, der bei allem zählt, im Guten wie im Bösen."  

,,Wenn einer fällt, ohne den Willen zum Fallen, verzeihe ich ihm. Petrus ist ein Beispiel. Er hat mich verleugnet. Warum? Er wußte es selbst nicht genau. War Petrus feige? Nein, mein Petrus war kein Feigling. In Gegenwart der Kohorte und der Tempelwachen hat er es gewagt, das Ohr des Malchus abzuhauen, um mich zu verteidigen - unter der Gefahr, dafür umgebracht zu werden. Er ist dann geflohen, ohne es zu wollen. Danach hat er mich dreimal verleugnet, aber erneut ohne es zu wollen. Später aber hat er sein Leben lang es sehr wohl fertiggebracht, auf dem blutigen Weg des Kreuzes, meinem Weg, zu bleiben und fortzuschreiten, bis zu seinem Kreuzestod. Und sehr gut hat er es verstanden, Zeugnis von mir abzulegen, bis man ihn wegen seines unerschrockenen Glaubens tötete. Ich verteidige meinen Petrus. Sein Davonlaufen und seine Verleugnungen waren die letzten Augenblicke seiner menschlichen Schwäche. Doch der gefaßte Wille seines Geistes stand nicht hinter diesen Taten. Abgestumpft durch seine menschliche Schwäche schlief dieser Wille. Als er wieder erwachte, wollte er nicht länger in der Sünde verharren, sondern vollkommen werden. Ich habe ihm sofort verziehen. Doch der Wille des Judas ging in die entgegengesetzte Richtung..."

Am Ende der Poesie ,,Der Gottmensch" diktiert Unser Herr der Maria Valtorta (wenn Er es ist, was ich glaube) die sieben Gründe, warum Er der modernen Welt diese lange Vision Seines Lebens gewährt hat. Der erste Grund war, daß die grundlegende Lehre der Kirche, welche von der Moderne heimgesucht wurde, noch einmal in den Köpfen der Menschen wahrhaftig aufscheine. Klingt das nicht passend?  Der siebte Grund war, ,,das Mysterium des Judas bekanntzumachen" und zu zeigen, wie eine von Gott so reich beschenkte Seele so tief fallen konnte.

Kyrie eleison.

DUE PENTIMENTI

Comentario Eleison CCI


Un lettore di "Commenti Eleison"  alcuni mesi fa mi ha chiesto qual è la differenza tra il pentimento di Giuda Escariota, che gettò i suoi 30 pezzi d’argento ai piedi delle autorità del Tempio (Mt. XXVII, 3), e quello di Pietro, che pianse amaramente al canto del gallo (Mt. XXVI, 75). Una buona risposta si trova nelle pagine del Poema dell’Uomo-Dio di Maria Valtorta (1897-1961). Nostro Signore (se è davvero Lui - "nelle cose dubbie, libertà") commenta la visione che le ha appena concessa sulle ultime ore di Giuda Escariota. Il testo italiano è leggermente adattato:-

"Si, la visione è orrenda, ma non inutile. Troppi credono che Giuda abbia commesso una cosa da poco. Alcuni giungono anzi a dire che egli è un benemerito, perché senza di lui la Redenzione non sarebbe venuta e che perciò egli è giustificato al cospetto di Dio. In verità, ti dico che se l’Inferno non fosse già esistito, perfetto nei suoi tormenti, sarebbe stato creato per Giuda ancor più eternamente orrendo, perché di tutti i peccatori e i dannati egli è il più dannato e peccatore, né per lui in eterno vi sarà addolcimento della condanna.

"Il rimorso l’avrebbe anche potuto salvare, se egli avesse fatto del rimorso un pentimento. Ma egli non volle pentirsi, e al primo delitto di tradimento, ancora compatibile per la grande misericordia che è la mia amorosa debolezza, ha unito bestemmie, resistenze alle voci della Grazia, che ancora gli volevano parlare attraverso i ricordi, attraverso ogni traccia di me da lui incontrata nel suo ultimo disperato inseguimento per Gerusalemme, compreso l’incontro con mia Madre e le sue dolci parole. Ha resistito a tutto. Ha voluto resistere. Come aveva voluto tradire. Come volle  maledire. Come si volle suicidare. È la volontà quella che conta nelle cose. Sia nel bene che nel male.

"Quando uno cade senza volontà di cadere, Io perdono. Vedi Pietro. Ha negato. Perché? Non lo sapeva esattamente neppure lui. Vile Pietro ? No. Il mio Pietro non era vile. Nell’Orto di Getsemani contro la coorte e le guardie del Tempio aveva osato ferire Malco per difendermi e rischiare d’essere ucciso per questo. Era poi fuggito. Senza avere la volontà di farlo. Aveva poi negato. Senza avere la volontà di farlo. Ha saputo poi ben restare e procedere sulla sanguinosa via della Croce, sulla mia Via, fino a giungere alla morte di croce. Ha saputo poi molto bene testimoniare di Me, sino ad essere ucciso per la sua fede intrepida. Io lo difendo il mio Pietro. Il suo è stato l’ultimo smarrimento della sua umanità. Ma la volontà spirituale non era presente in quel momento. Ottusa dal peso dell’umanità, dormiva. Quando si destò non volle restare nel peccato e volle esser perfetta. Io l’ho perdonato subito. Giuda  non volle..."

Alla fine del Poema dell’uomo-Dio, Nostro Signore (se è Lui - e io credo che lo sia) indica a Maria Valtorta i sette motivi per i quali ha concesso al mondo moderno questa lunga serie di visioni della sua vita. Il primo motivo è reintrodurre nella mente della gente le dottrine fondamentali della Chiesa nella loro realtà, sconvolta dal modernismo. Non è giusto ? Il settimo motivo è "far conoscere il mistero di Giuda": come può perdersi un’anima già tanto altamente gratificata da Dio.  

Kyrie eleison.

¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres

AU SECOURS ! / POR FAVOR, AYUDEN /BITTE UM HILFE / PER FAVORE AIUTATECI / PLEASE HELP / POR FAVOR, AJUDEM / VĚROUČNÁ DEKLARACE

 

AU SECOURS !

Comentaire Eleison CCCXXIX

Régulièrement au cours des 20 dernières années j’ai dit que la Fraternité St Pie X pouvait tomber. Les confrères n’ont jamais apprécié que je le dise, et contrairement à ce que pensent quelques-uns, je n’ai jamais eu plaisir à le dire non plus, mais voilà, nous en sommes là. Par exemple une lectrice vient de m’envoyer une citation qu’elle a trouvée dans un sermon d’ordinations que j’ai donné en 1984, et que j’avais complètement oublié, bien sûr :--

« Au début de l’Église Militante Jésus Christ a conduit ses disciples à travers les catacombes et la persécution jusqu’à la vie chrétienne en plein air, et à la fin de l’Église Militante il est tout à fait possible qu’il ait à les conduire de la vie en plein air à travers la persécution pour retourner dans les catacombes. Si cela se réalise et que nous arrivons jusqu’aux catacombes, certainement pour beaucoup d’entre nous la Fraternité y aura été indispensable, mais une fois de retour dans les catacombes nous devrons peut-être savoir nous en passer (...) Chers séminaristes ! Régulièrement je leur dis que (...) le monde entier est contre eux, que le monde entier se jette en Enfer, que la Fraternité pourrait facilement tomber, que l’avenir, de quel côt&eacu te; que l’on regarde, est sombre. Savez-vous, je crois vraiment que si une seule de mes prédictions catastrophiques se réalisait, ils seraient agréablement surpris ! »

Et qu’est-ce que je pense voir maintenant du côté de la « Résistance » ? La sortie pénible mais constante de Catholiques joyeux qui sont ce qui reste des Traditionnalistes qui sont en leur temps sortis des ruines de Vatican II. Rien encore ne me persuade qu’il faille constituer une structure ou séminaire pour remplacer ceux de la Fraternité, mais la Résistance est encore jeune. Ce dont je crois bien que la Résistance a besoin, c’est d’une base d’opérations en Angleterre, pas trop loin du Continent et des aéroports de Londres, un bâtiment solide qui fasse comprendre que la Résistance n’est pas sur le point de disparaître, et qui fournisse, par exemple, un refuge où les prêtres, à l’abri de toute pression, puissent se remettre pendant quelques jours pour affronter de nouveau les épreuves de l’apostolat d’aujourd’hui.

On a choisi la maison, elle existe, on est d’accord pour l’acheter, et les dons ont commencé à arriver, mais le temps passe, et nous devons trouver non seulement £40,000 avant la fin du mois de novembre, mais aussi £360,000 vers la mi-décembre. Je n’aime pas faire des promesses, mais Dieu aidant je n’ai aucune intention d’abandonner la défense de la Foi, quelque forme qu’elle prenne dans les années qui viennent. Ayez la bonté de nous venir en aide, et à l’ombre aujourd’hui de l’effondrement demain des monnaies, pensez à faire, tant qu’il est encore possible, un investissement céleste qui sera garanti par toute l’Armée du Ciel. Que Dieu vous bénisse pour tout ce que vous pourrez contribuer. Ci-dessous, les modes de faire un don.

Kyrie eleison.

En TOUTES DEVISES les petites contributions par carte de crédit ou de débit nous parviennent facilement de n’importe pays au monde par Paypal (Visitez www.paypal.com/sendmoney, et envoyez le don à BuildingFund@stmarcelinitiative.com)

En LIVRES STERLING les traites ou chèques bancaires sont à inscrire et envoyer à la St Marcel Initiative, P.O. Box 423, Deal CT 14 4BF, Angleterre.

En DOLLARS US les traites ou chèques bancaires sont à inscrire de même à la St Marcel Initiative et à envoyer à 9051 Watson Road, Suite 279, Crestwood, MO 63126, USA (l’impôt sera bientôt déductible).

En EUROS les chèques sont à inscrire à L’institut Culturel St Benoît et à envoyer à ICSB, BP 60232, F78002, Versailles Cedex, France. Les virements bancaires d’euros peuvent être envoyés depuis la France au RIB – 20041 01012 6704 149J033 09 ; et depuis l’étranger à l’IBAN – FR85 2004 1010 1267 0414 9J03 309, avec le BIC – PSSTFRPPSCE

Pour d’autres virements bancaires demandez-nous les détails nécessaires au Buildingfund@dinoscopus.org Dans les USA profitez de la forme utile « e-check/bankwire » au www.stmarcelinitiative.com

POR FAVOR, AYUDEN

Comentario Eleison CCCXXIX

Regularmente a lo largo de los últimos 20 años he dicho que la Fraternidad San Pío X podía fracasar. A colegas nunca les gustó que lo dijera y, contrariamente a lo que algunas personas piensan, no disfruté diciéndolo tampoco, pero aquí estamos. Aquí por ejemplo está una citación que me envió recientemente una lectora, tomada de un sermón de ordenaciones que dí en 1984 y que, por supuesto, había olvidado completamente:--

“Al principio de la Iglesia Militante, Jesucristo guió a sus seguidores a través de las catacumbas y la persecución hacia afuera a la luz del día, y, al final de la Iglesia Militante, El puede muy bien guiarlos de la tienda de campaña a la luz del día a través de la persecución de vuelta a las catacumbas. Llegado el caso y si es que logramos llegar a las catacumbas, para muchos de nosotros no habrá sido ciertamente sin la Fraternidad, pero una vez en las catacumbas podríamos tener que vérnosla sin la Fraternidad (...). ¡Queridos seminaristas! Regularmente les digo a ellos (...) que el mundo todo está contra ellos; que el mundo todo está yendo al infierno en una canasta de mano; que la Fraternidad San Pío X fácilmente puede perecer; que el futuro es oscuro y donde no hay tinieblas está lleno de perdición. ¿Saben ustedes? Creo en verd ad que si alguno de mis horrendos presagios efectivamente se hiciera realidad, ¡los seminaristas estarían gratamente sorprendidos!”

Y, ¿qué pienso que yo veo ahora en la “Resistencia”? El doloroso pero firme surgimiento de un remanente de Católicos alegres a partir del remanente de Tradicionalistas que surgieron a partir de las ruinas del Vaticano II. Nada me persuade todavía de la necesidad de una estructura o un seminario para reemplazar a aquellos de la FSPX, pero estos son días tempranos en la historia de la Resistencia. Lo que sí pienso que es necesario es una base de operaciones de Resistencia en Inglaterra, no lejos del Continente ni de los aeropuertos de Londres, ladrillos y mortero para prestar alguna solidez a la Resistencia y para proveer, por ejemplo, un refugio donde sacerdotes puedan recuperarse por al menos unos pocos días, bajo ningún tipo de presión, de las penurias reales del apostolado de hoy en día.

La casa ha sido elegida, existe en la realidad, hemos acordado comprarla y las donaciones están llegando, pero sí necesitamos ambos £40,000 a finales de Noviembre y otros £360,000 a mediados de Diciembre. No me gusta hacer promesas, pero con la ayuda de Dios no tengo ninguna intención de abandonar la defensa de la Fe en cualquier forma que esa defensa tome lugar durante los próximos varios años. Por favor, ayuden, y a la sombra hoy en día del colapso de las divisas en el mañana, sí piensen en hacer una inversión celestial garantizada por todas las huestes del Cielo. Bendiciones a ustedes por una y cualquier donación. Adjunto nuevamente los detalles de medios de pago.

Kyrie eleison.


* En CUALQUIER DIVISA pequeñas contribuciones por tarjetas de crédito o débito desde cualquier lugar del mundo pueden fácilmente llegar a nosotros vía PayPal. (Ir a www.paypal.com/sendmoney y enviar la contribución a buildingfund@stmarcelinitiative.com).

* Contribuciones en LIBRAS ESTERLINAS por transferencia bancaria o cheque deben ser hechas a nombre de y enviadas a la St Marcel Initiative, P.O. Box 423, Deal CT 14 4BF, Inglaterra.

* Transferencias bancarias o cheques en US DOLARES deben del mismo modo ser hechos a nombre de la St Marcel Initiative y enviados a 9051 Watson Rd., Suite 279, Crestwood, MO 63126, Estados Unidos (las contribuciones de Estados Unidos serán pronto deducibles de impuestos).

* En EUROS, los cheques hechos a nombre de “Institut Culturel St Benoît” deben ser enviados a ICSB, BP 60232, F78002 Versailles Cedex, Francia. Los Euros también pueden ser transferidos electrónicamente desde dentro de Francia a RIB - 20041 01012 6704 149J033 09; desde fuera de Francia a Número de Cuenta de Banco Internacional IBAN - FR85 2004 1010 1267 0414 9J03 309, con BIC – PSSTFRPPSCE

* Para otras transferencias bancarias electrónicas, por favor escribirnos para detalles a buildingfund@dinoscopus.org o bien en los Estados Unidos usar el conveniente formulario “e-check/bank wire” en www.stmarcelinitiative.com

BITTE UM HILFE

 Eleison kommentare CCCXXIX

Während der letzten 20 Jahre habe ich nicht selten von der Möglichkeit gesprochen, daß die Priesterbruderschaft St. Pius X. versagen könnte. Meine Priesterbrüder hörten das nicht gerne, doch entgegen der Annahme gewisser Leute war es mir nie ein Vergnügen, dies zu sagen. Doch nun ist es soweit. Hier zum Beispiel ist ein von einer Leserin mir kürzlich zugesandtes Zitat, genommen aus einer Priesterweihpredigt, welche ich im Jahre 1984 hielt und welche ich natürlich völlig vergessen hatte :

„In den Anfängen der streitenden Kirche führte Jesus Christus seine Nachfolger durch die Katakomben und Verfolgung hinaus ins Freie, und am Ende der streitenden Kirche könnte er sie durchaus vom Zelt auf dem offenen Feld durch Verfolgung wieder zurück in die Katakomben führen. Falls dies so kommen sollte und falls wir es bis in die Katakomben schaffen sollten, dann wird dies vielen von uns gewiß nicht ohne Mithilfe der Priesterbruderschaft gelungen sein. Doch in den Katakomben könnten wir auch ohne Bruderschaft auskommen müssen (..) Liebe Seminaristen! Regelmäßig sage ich ihnen (..), daß die ganze Welt gegen sie ist; daß die ganze Welt im Niedergang begriffen ist; daß die Priesterbruderschaft leicht untergehen könnte; daß die Zukunft dunkel ist und daß dort, wo es nicht finster aussieht, es doch auf ein schlimmes Ende hinausläuft. Ich denke, sollten einige meiner düs teren Vorahnungen tatsächlich wahr werden, so wären die Seminaristen darüber angenehm überrascht.“

Was erwarte ich wohl heute in der „Widerstandsbewegung“ zu sehen? Das schmerzliche, aber doch andauernde Hervortreten des glücklichen Übrigbleibsel der Katholiken aus dem Übrigbleibsel der Traditionalisten, welche einst aus den Trümmern des Zweiten Vatikanischen Konzils hervortraten. Bisher überzeugt mich nichts von der Notwendigkeit einer eigenen Struktur oder eines Seminars als Ersatz für jene der Bruderschaft, aber wir erleben auch erst die Anfänge der Geschichte von der Widerstandsbewegung. Was ich hingegen für nötig halte, ist eine Basis für Widerstandsoperationen in England, nahe am Kontinent und nahe an den Londoner Flughäfen; sozusagen Ziegel und Mörtel, um der Widerstandsbewegung eine gewisse Solidität zu verleihen, und um beispielsweise ein Refugium zu schaffen, wo Priester für wenigstens ein paar Tage, ohne jeden Druck, sich erholen können von den wirklichen Schwierigk eiten des heutigen Apostolates.

Das Haus für diese Basis ist gefunden, es existiert wirklich, und wir sind übereingekommen, es zu kaufen. Spenden erreichen uns bereits, jedoch benötigen wir bis Ende November 40.000 £ und bis Mitte Dezember weitere 360.000 £. Zwar möchte ich keine Versprechungen machen, aber ich hege, mit der Hilfe Gottes, keine Absicht, die Verteidigung des Glaubens aufzugeben – welche Form diese Verteidigung in den nächsten Jahren auch annehmen mag. Bitte helfen Sie mit und denken Sie besonders angesichts des bereits heute sichtbaren Schattens des Währungskollapses von morgen darüber nach, eine Investition im Himmel zu tätigen, welche das ganze himmlische Heer als Garantie hat. Gott segne Sie für jedwede Spende. Unten angehängt sind erneut die Einzelheiten für mögliche Zahlungsmittel.

Kyrie eleison.

*) Kleinere Spenden in jeder Währung und von überall aus der Welt können per Paypal an uns gesendet werden. Besuchen Sie die Netzseite „www.paypal.com/de/sendmoney“ und geben dort als Empfängeradresse ein: „BuildingFund@stmarcelinitiative.com“ .

*) Beträge im Britischen Pfund Sterling können per Bankscheck oder Scheck ausgestellt und gesendet werden an die St Marcel Initiative, P.O. Box 423, Deal CT 14 4BF, England.

*) Auf ähnliche Weise können Bankschecks oder Schecks in US-Dollar auf die „St Marcel Initiative“ ausgestellt und an folgende Adresse gesendet werden: 9051 Watson Road, Suite 279, Crestwood, MO 63126, USA (solche US-Spenden werden bald steuerlich absetzbar sein).

*) In Euro können entweder Schecks auf das „Institut Culturel St Benoît“ ausgestellt und an diese Adresse gesendet werden: ICSB, BP 60232, F-78002 Versailles Cedex, Frankreich. Oder es können Euro-Beträge als Banküberweisung überwiesen werden: innerhalb von Frankreich mit der RIB-Nummer „20041 01012 6704 149J033 09“; und vom restlichen Europa aus mittels dem SEPA-Verfahren: IBAN „FR85 2004 1010 1267 0414 9J03 309“ mit BIC „PSSTFRPPSCE“.

*) Für andere Arten von Banküberweisung fragen Sie uns bitte vorher nach den Einzelheiten mittels E-Post an „BuildingFund@ dinoscopus.org“, oder innerhalb der USA auch über die Funktion „E-Scheck/Banktransfer“ auf „www.stmarcelinitiative.com“.


PER FAVORE AIUTATECI

Comentario Eleison CCCXXIX

Nel corso degli ultimi anni, ho detto regolarmente che la Fraternità San Pio X potrebbe fallire. Ai colleghi non è piaciuto che lo dicessi, e contrariamente a quello che pensano alcuni, io non ho certo goduto nel dirlo, ma siamo a questo. Ecco, ad esempio, una citazione inviatami recentemente da un lettore, tratta da un sermone per delle ordinazioni che ho tenuto nel 1984 e che ovviamente avevo completamente dimenticato:-

“Agli inizii della Chiesa Militante, Gesù Cristo condusse i suoi seguaci attraverso catacombe e persecuzioni in campo aperto, e alla fine della Chiesa Militante Egli potrebbe guidarli dalla tenda in campo aperto attraverso persecuzioni che riconducono alle catacombe. Se si tratterà di questo e se si arriverà alle catacombe, per molti di noi questo certamente non potrebbe avvenire senza la Fraternità, ma nel tornare alle catacombe forse dovremo farlo anche senza la Fraternità (...) Cari seminaristi! Io dico loro regolarmente (...) che il mondo intero è contro di loro; che il mondo intero sta andando sempre più all’Inferno; che la Fraternità San Pio X potrebbe facilmente venire meno; che il futuro è buio e dove non ci sono tenebre c’è fatalità. E davvero io credo che se qualcuno dei miei oscuri presagi si avv erasse adesso, i seminaristi potrebbero esserne piacevolmente sorpresi!”

E cosa penso di poter vedere oggi nella “Resistenza”? Il doloroso ma costante emergere del gioioso resto di cattolici che viene fuori dal resto dei tradizionalisti che emersero dalle rovine del Vaticano II. Fino ad ora niente mi convince della necessità di una struttura o di un seminario che rimpiazzino quelle della FSSPX, ma siamo ancora ai primi giorni della storia della Resistenza. Quello che penso sia necessario è una base operativa della Resistenza in Inghilterra, non lontano dal continente e dagli aeroporti di Londra; cioè mattoni e malta che diano della solidità alla Resistenza e costituiscano, per esempio, un rifugio dove i sacerdoti possano riprendersi per almeno un paio di giorni, senza alcun tipo di pressione, dalle reali difficoltà dell’apostolato odierno.

La casa è stata scelta, esiste, abbiamo convenuto di comprarla, e le donazioni stanno arrivando, ma adesso abbiamo bisogno sia di 40.000 Sterline per la fine di novembre, sia di altre 360.000 per metà dicembre. Non mi piace fare promesse, ma, con l’aiuto di Dio, io non ho alcuna intenzione di abbandonare la difesa della Fede, qualunque sia la forma che questa difesa potrà assumere nei prossimi anni. Per favore, aiutateci, e di fronte allo spettro odierno del collasso delle valute domani, si pensi di fare un investimento celeste garantito da tutta la milizia del Cielo. Dio vi benedica per ogni e qualsiasi donazione. Allego di nuovo le indicazioni per come effettuare i pagamenti.

Kyrie eleison.

Kyrie eleison.

* Dei piccoli contributi IN QUALSIASI VALUTA, con carte di credito e da ogni parte del mondo, possono essere inviati via PayPal (andare su: www.paypal.com/sendmoney e inviare il contributo a buildingfund@stmarcelinitiative.com)

* Contributi in STERLINE a mezzo assegno circolare o normale devono essere intestati e spediti a St. Marcel Initiative, P.O. Box 423, Deal CT 14 4BF, England

* Assegni circolari o normali in DOLLARI USA devono essere sempre intestati a St. Marcel Initiative e spediti al 9051 Watson Rd., Suite 279, Crestwood, MO 63126, USA (le contribuzioni USA saranno presto deducibili).

* Gli assegni in EURO devono essere intestati a “Institut Culturel St.Benoît” e spediti a ICSB, BP 60232, F78002 Versailles Cedex, France. Gli Euro possono essere inviati anche tramite bonifico bancario: da dentro la Francia a RIB - 20041 01012 6704 149J033 09; da fuori la Francia a IBAN - FR85 2004 1010 1267 0414 9J03 309 con BIC – PSSTFRPPSCE

* Per altri bonifici bancari, si prega di scriverci per i particolari a buildingfund@dinoscopus.org, o, negli Stati Uniti, usare il “e-check/bankwire” da www.stmarcelinitiative.com.

PLEASE HELP

Eleison Comments CCCXXIX

Regularly over the last 20 years I have said that the Society of St Pius X could fail. Colleagues never liked me saying it, and contrary to what some people think, I did not enjoy saying it either, but here we are. Here for instance is a quotation sent to me recently by a reader, taken from an ordinations sermon I gave in 1984, and which of course I had completely forgotten:--

“At the beginning of the Church Militant Jesus Christ led his followers through the catacombs and persecution out into the open, and at the end of the Church Militant He may well lead them from the tent in the open field through persecution back to the catacombs. If it comes to that, and if we make it to the catacombs, for many of us it will certainly not have been without the Society but back in the catacombs we may have to do without the Society (...). Dear seminarians! Regularly I tell them (...) that the whole world is against them; that the whole world is going to hell in a hand-basket; that the Society of St. Pius X could easily perish; that the future is dark and where there is no gloom it is full of doom. Do you know, I do believe that if any of my dire forebodings actually came true, seminarians would be pleasantly surprised?”

And what do I think I see now in the “Resistance”? The painful but steady emergence of the joyful remnant of Catholics from the remnant of Traditionalists who in their time emerged from the ruins of Vatican II. Nothing yet persuades me of the need for a structure or a seminary to replace those of the SSPX, but these are early days in the history of the Resistance. What I do think is needed is a base of Resistance operations in England, not far from the Continent nor from London airports, bricks and mortar to lend some solidity to the Resistance, and to provide, for instance, a refuge where priests can recuperate for at least a few days, under no kind of pressure, from the real hardships of today’s apostolate.

The house has been chosen, it does exist, we have agreed to buy, and donations are coming in, but we do now need both £40,000 by the end of November and another £360,000 by mid-December. I do not like making promises, but with the help of God I have no intention of abandoning the defence of the Faith, whatever form that defence may take over the next several years. Please help, and in today’s shadow of tomorrow’s collapse of currencies, do think of making a heavenly investment guaranteed by the whole host of Heaven. Bless you for any and all donations. I attach again details of means of payment.

Kyrie eleison.

* In ANY CURRENCY small credit- or debit-card contributions from anywhere in the world can easily reach us via PayPal. ( Go towww.paypal.com/sendmoney and send the contribution to buildingfund@stmarcelinitiative.com )

*Contributions in POUNDS STERLING by banker’s draft or check should be made out and sent to the St Marcel Initiative, P.O. Box 423, Deal CT 14 4BF, England.

* Banker’s drafts or checks in US DOLLARS should likewise be made out to St Marcel Initiative and sent to 9051 Watson Rd., Suite 279, Crestwood, MO 63126, USA (the US contributions will soon be tax-deductible).

* In EUROS, checks made out to “Institut Culturel St Benoît” should be posted to ICSB, BP 60232, F78002 Versailles Cedex, France. Euros can also be sent by wire transfer from inside France to RIB - 20041 01012 6704 149J033 09; from outside France to the International Bank Account Number IBAN - FR85 2004 1010 1267 0414 9J03 309, with BIC - PSSTFRPPSCE

* For other bank wire transfers, please write to us for details at buildingfund@dinoscopus.org, or, in the USA, use the convenient “e-check/bank wire” form at www.stmarcelinitiative.com.

Kyrie eleison.

POR FAVOR, AJUDEM

Comentários Eleison CCCXXIX
Nos últimos 20 anos eu tenho dito regularmente que a Fraternidade Sacerdotal São Pio X poderia fracassar. Os colegas nunca gostam quando eu digo isso, e ao contrário do que algumas pessoas pensam, eu nunca gostei de fazê-lo, mas aqui estamos. Aqui, por exemplo, está uma citação enviada a mim recentemente por um leitor, tirada de um sermão de ordenações que eu dei em 1984, da qual, é claro, eu já havia esquecido completamente:

“No começo da Igreja Militante, Jesus Cristo guiou seus seguidores através das catacumbas e das perseguições até a vida ao céu aberto, e no fim da Igreja Militante Ele pode muito bem guiá-los de volta às catacumbas em meio a perseguições. Se assim for, e se nós formos para as catacumbas, para muitos de nós certamente não terá sido sem influência da Fraternidade, mas o retorno às catacumbas em si nós podemos ter de realizar sem a Fraternidade (...). Caros seminaristas! Eu lhes digo regularmente (...) que o mundo inteiro está contra eles; que o mundo inteiro está se precipitando para o inferno; que a Fraternidade Sacerdotal São Pio X pode facilmente perecer; que o futuro é negro e que os lugares onde não há escuridão estão cheios de condenação. Saibam vocês que eu acredito que se alguns dos meus terríveis pressentimentos se tornarem realidade, os seminaristas ficarão agradavelmente surpresos!”

E o que eu penso que vejo agora na “Resistência”? O doloroso mas firme surgimento da alegre remanescência de católicos oriunda dos remanescentes tradicionalistas que surgiram das ruínas do Vaticano II. Nada ainda me persuade da necessidade de uma estrutura ou seminário para substituir aqueles da FSSPX, mas estes ainda são os primeiros dias da história da Resistência. O que eu penso que seja necessário é uma base de operações da Resistência na Inglaterra, não longe do continente e nem dos aeroportos de Londres, uma construção que ofereça alguma solidez à Resistência, e que provenha, por exemplo, um refúgio onde os sacerdotes possam se restabelecer ao menos por uns poucos dias, sob nenhum tipo de pressão, das reais dificuldades do apostolado dos dias atuais.

A casa foi escolhida, ela existe, nós concordamos em comprá-la, e as doações estão chegando, mas nós precisamos de 40.000 libras até o fim de novembro e de outras 360.000 libras até meados de dezembro. Eu não gosto de fazer promessas, mas com a ajuda de Deus, eu acho que posso prometer não abandonar a defesa da Fé, independente da forma que ela possa vir a tomar nos próximos anos. Por favor, ajudem, e na sombra atual do colapso financeiro de amanhã, pensem em fazer um investimento garantido por todas as hostes do Céu. Que Deus os abençoe por toda e quaisquer doações. Segue abaixo novamente os detalhes dos meios de pagamento.

Kyrie eleison  
     
* Pequenas contribuições em QUALQUER MOEDA por cartão de débito ou crédito de qualquer lugar do mundo podem facilmente chegar até nós via Paypal (Vá para www.paypal.com/sendmoney e envie a contribuição para buildingfund@stmarcelinitiative.com).

* Contribuições em LIBRAS ESTERLINAS por cheque bancário ou cheque devem ser feitas e enviadas para St Marcel Initiative, P.O. Box 423, Deal CT 14 4BF, England.

* Cheque bancário ou cheque em DÓLARES AMERICANOS deve também ser feito para St Marcel Initiative e enviado para 9051 Watson Rd., Suite 279, Crestwood, MO 63126, USA (as contribuições nos EUA serão logo deduzidas).

* Em EUROS, os cheques devem ser feitos para “Institut Culturel St Benoît”, devendo ser enviados para ICSB, BP 60232, F78002 Versailles Cedex, France. Euros também podem ser enviados por transferência bancária de dentro da França para RIB - 20041 01012 6704 141J033 09; e de fora da França para a conta do International Bank de número (que deve ser suficiente) IBAN - FR85 2004 1010 1267 0414 1J03 309, com BIC – PSSTFRPPSCE.  
 
* Para transferência bancária de outro banco pedimos que, por favor, nos escreva para obter detalhes no seguinte endereço: buildingfund@dinoscopus.org, ou, nos EUA, use a conveniente forma “e-check/bank wire” em www.stmarcelinitiative.com.

VĚROUČNÁ DEKLARACE

Komentář Eleison CCC

Pravidelně jsem posledních 20 let říkal, že Bratrstvo sv. Pia X. by mohlo selhat. Kolegové nikdy nebyli rádi, že to říkám, a navzdory tomu, co si někteří lidé myslí, ani mě to netěšilo říkat, ale je to tu. Zde je například citát, který mi nedávno poslal jeden čtenář, a jde o výňatek z kázání, které jsem přednesl při kněžských svěceních v roce 1984, a které jsem samozřejmě zcela zapomněl:

„Na počátku Církve bojující vedl Ježíš Kristus své stoupence skrze katakomby a pronásledování na otevřené prostranství a na konci Církve bojující je docela dobře může vést ze stanu na otevřeném prostranství zpět do katakomb. Dojde-li na to a dopracujeme-li to do katakomb, nebude to zajisté pro mnohé z nás bez Bratrstva, ale zpět v katakombách to možná budeme muset zvládnout bez Bratrstva (...). Drazí seminaristi! Pravidelně jim říkám (...) že celý svět je proti nim; že celý svět jde v koši do pekla; že Bratrstvo sv. Pia X. by mohlo snadno zaniknout; že budoucnost je temná a tam, kde není stísněnost, je plno zhouby. Víte, věřím, že kdyby se kterákoliv z mých hrozných předtuch skutečně naplnila, seminaristi by byli mile překvapeni!“


A co si myslím, že nyní vidím v „Odporu“? Bolestné ale stálé objevování se šťastného zbytku katolíků ze zbytku tradicionalistů, kteří se vynořili z trosek Druhého vatikánského koncilu. Nic mě však ještě nepřesvědčuje o potřebě struktury nebo semináře k nahrazení struktury nebo semináře FSSPX, jde však o ranou fázi vývoje Odporu. Myslím si však, že potřebná je základna pro operace Odporu v Anglii, nepříliš vzdálená od pevninské Evropy, ani od londýnských letišť, cihly a malta, které by dodaly Odporu jistou pevnost, a poskytly například útočiště, kde se kněží mohou alespoň na pár dní zotavit, bez jakéhokoliv tlaku ze strany skutečných strastí dnešního apoštolátu.

Vybral se dům, existuje, souhlasili jsme s koupí a dary přicházejí, ale potřebujeme nyní do konce listopadu 40 000 liber a dalších 360 000 liber do půlky prosince. Nerad činím sliby, ale myslím si, že s pomocí Boží mohu slíbit, že neopustím obranu Víry, ať již tato obrana na sebe v příštích několika letech vezme jakoukoliv podobu. Pomozte, prosím, a v dnešním stínu zítřejšího zhroucení měn popřemýšlejte o tom, že učiníte nebeskou investici zaručenou nebeským veškerenstvem. Bůh vám žehnej za jakékoliv a všechny dary. Opět připojuji detaily způsobů platby.

Kyrie Eleison

V JAKÉKOLIV MĚNĚ nás mohou malé příspěvky z kreditní nebo platební karty odkudkoliv ve světě dosáhnout přes PayPal (Jděte na www.paypal.com/sendmoney a zašlete příspěvek na buildingfund@stmarcelinitiative.com.)
Příspěvky v LIBRÁCH ŠTERLINKŮ lze učinit směnkou nebo šekem a zaslat na St. Marcel Initiative, P.O. Box 423, Deal CT 14 4BF, England.

Směnky nebo šeky v AMERICKÝCH DOLARECH by podobně měly být adresovány na St. Marcel Initiative a odeslány na 9051 Watson Rd., Suite 279, Crestwood, MO 63126, USA (americké příspěvky budou brzy daňově odpočitatelné).

V EURECH by šeky měly být adresovány na „Institut Culturel St Benoît“ a poslány na ICSB, BP 60232, F78002 Versailles Cedex, France. Eura mohou být také zaslána převodem ve Francii na RIB – 20041 01012 6704 141J033 09; vně Francie na mezinárodní bankovní číslo IBAN – FR85 2004 1010 1267 0414 1J03 309, s BIC - PSSTFRPPSCE.

Pro jiné bankovní převody nám, prosím, napište o detaily na buildingfund@dinoscopus.org nebo v USA použijte pohodlný formulář „elektronického šeku/převodu“ na www.stmarcelinitiative.com.  

Zdroj: http://www.dinoscopus.org     

Překlad: D. Grof

 

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

DÉCLARATION DOCTRINALE I / DECLARACION DOCTRINAL I / DOKTRINELLE ERKLÄRUNG I / DICHIARAZIONE DOTTRINALE - I / DOCTRINAL DECLARATION I / DECLARAÇÃO DOUTRINAL I / VĚROUČNÁ DEKLARACE I

 

DÉCLARATION DOCTRINALE I

Comentaire Eleison CCC

 La Déclaration Doctrinale du 15 avril de l’année dernière, rédigée par le Supérieur Général (SG) de la Fraternité Saint Pie X comme projet pour la réintégration de la Fraternité dans l’Église officielle, a fait son apparition publique presqu’un an plus tard. Elle a eu pour but de plaire en même temps à la Rome Conciliaire et aux « Traditionnalistes ». (« On peut la lire avec des lunettes noires ou roses » a dit le SG en public). De fait, elle a plu aux Romains qui déclarèrent qu’une telle Déclaration Doctrinale représentait une « avancée » en leur direction. Elle n’a pas plu aux Traditionnalistes qui ont vu en elle (ou en ce qu’ils en ont connu) une ambigüité équivalente à une trahison de la b ataille pour la Foi Catholique menée par Mgr. Lefebvre, à tel point qu’ils ont estimé que son acceptation par les Romains aurait suffi pour détruire sa Fraternité.

En fait, lorsque le SG se rendit chez les Romains le 11 juin pour recevoir leur décision, il s’attendait vraiment à ce que les Romains l’aient acceptée. Nombreux sont les observateurs qui ont pensé que la raison principale pour laquelle les Romains n’ont point accepté la Déclaration Doctrinale est parce qu’entre-temps la lettre du 7 avril des Trois Evêques au SG a été publiée. Cette lettre avertissait les Romains que le SG ne pourrait se faire suivre par toute la Fraternité, contrairement à ce qu’il a pu leur faire croire, mais comme ils ont voulu qu’il le fît. Ils ne voulaient ni ne veulent une nouvelle scission qui permette à la Tradition de prendre un nouvel essor.

Quoiqu’il en soit, un article court comme celui-ci permet de présenter une seule raison importante pour affirmer que si les Romains avaient accepté la proposition de la Déclaration Doctrinale, c’en était fini de la FSPX. Mgr. Lefebvre déclara, et prouva, que Vatican II était une cassure ou rupture par rapport à l’enseignement précédent de l’Église. Sur cette prémisse s’est fondé et repose toujours le mouvement catholique Traditionnel. C’est pourquoi, confronté aux progrès de la résistance de ce mouvement qui s’opposait à son cher Vatican II, Benoît XVI proclama dès le début de son pontificat en 2005 l’ « herméneutique de la continuité ». Grâce à celle-ci le Concile qui (objectivement) contredit la Tradition, doit être (subjectivemen t) interprété de telle sorte qu’il ne la contredise plus. Ainsi doit disparaître toute opposition ou rupture entre le Concile et la Tradition catholique.

Voyez maintenant le septième paragraphe (III, 5) de la Déclaration Doctrinale. Il déclare que les affirmations de Vatican II qui seraient difficiles à concilier avec tout l’enseignement précédent de l’Église, (1) « doivent être comprises à la lumière de la Tradition entière et ininterrompue, de manière cohérente avec les vérités précédemment enseignées par le Magistère de l’Église, (2) sans accepter aucune interprétation de ces affirmations qui peuvent porter à exposer la Doctrine catholique en opposition ou en rupture avec la Tradition et avec ce magistère ».

La première partie ici (1) est parfaitement vraie tant qu’elle signifie que toute nouveauté Conciliaire « difficile à concilier » sera immédiatement rejetée si elle contredit objectivement l’enseignement antérieur de l’Église. Mais entendue ainsi, (1) est directement contredite par (2) lorsque (2) dit qu’aucune nouveauté Conciliaire ne saurait être « interprétée » comme étant en rupture avec la Tradition. C’est comme si quelqu’un disait que toutes les équipes de football doivent porter des maillots bleus, mais que les maillots de toute autre couleur doivent être interprétés comme étant rien d’autre que bleus! Quelle bêtise! Mais voilà exactement l’ « herméneutique de la continuité ».

Donc, les soldats qui gardent la dernière forteresse de la Foi qui soit organisée à échelle mondiale, se rendent-ils compte de ce que leur Commandant est en train de penser? Se rendent-ils compte que sa solennelle déclaration de la doctrine de la FSPX fait paraître qu’il pense de la même façon qu’un chef de leurs ennemis? Sont-ils heureux qu’on les conduise à penser comme les ennemis de la Foi? En effet, toutes les idées doivent être catholiques, mais de telle sorte que les idées non-catholiques seront « interprétées » dorénavant comme étant catholiques. Réveillez-vous,camarades! Dans le Quartier Général on pense comme l’ennemi.

Kyrie Eleison

 DECLARACION DOCTRINAL I

Comentario Eleison CCC

La Declaración Doctrinal del 15 de Abril del año pasado, redactada por el Superior General (SG) de la Fraternidad San Pío X como fundamento para la reintegración de la Fraternidad a la Iglesia oficial, ha emergido a la vista pública casi un año mas tarde. Fue diseñada por el SG para complacer a ambos, a la Roma Conciliar así como a los Tradicionalistas (“Puede ser leída con anteojos oscuros o rosados”, dijo él en público). Complació en verdad a los Romanos que declararon que una tal Declaración Doctrinal representaba un “avance” en la dirección de ellos. No complació a los Tradicionalistas que vieron en ella (o en lo que conocían de ella) una ambigüedad tal que ella representaba una traición a la lucha de Mons. Lefebvre por la Fe católica, al punto que ellos considerar on que hubiera bastado que los Romanos la aceptaran, para destruir la Fraternidad del Arzobispo.

De hecho, cuando el SG se reunió con los Romanos el 11 de Junio en Roma para recibir la decisión de ellos, él realmente esperaba que los Romanos la aceptarían. Numerosos observadores especularon que la razón por la cual los Romanos no aceptaron la Declaración Doctrinal fue únicamente porque se interpuso la publicación de la Carta del 7 de Abril de los Tres Obispos al SG. Esta carta advirtió a los Romanos que el SG no podría acarrear a toda la Fraternidad con él al seno de la Roma Conciliar de ellos, contrariamente a lo que él les hubiera podido hacer creer, y tal como ellos querían que él lo hiciera. Ellos no querían, y no quieren, una nueva división que permita a la Tradición un nuevo desarrollo.

Sea como fuere, el corto espacio aquí disponible permite desarrollar solamente un argumento principal: que, de haber sido aceptada por Roma, la propuesta de la Declaración Doctrinal hubiera destruido a la FSPX. El Arzobispo Lefebvre declaró y probó que el Vaticano II era un rompimiento o ruptura con la enseñanza previa de la Iglesia. En esa premisa se originó y reposa el movimiento Católico Tradicional. Entonces, para enfrentar la resistencia en marcha de ese movimiento contra su amado Vaticano II, Benedicto XVI proclamó al estrenar su pontificado en el 2005, la “hermenéutica de la continuidad”. Con ella, el Concilio contradiciendo (objetivamente) a la Tradición tenía que ser interpretado (subjetivamente) de tal manera como para no contradecirla. Así no habría ningún rompimiento o ruptura entre el Concilio y la Tradición Católica.

Ahora bien, vean el séptimo párrafo (III, 5) de la Declaración Doctrinal. Declara que las afirmaciones del Vaticano II que sean difíciles de reconciliar con toda la enseñanza previa de la Iglesia, (1) “deben ser comprendidas a la luz de la Tradición entera e ininterrumpida, de acuerdo con las verdades enseñadas por el Magisterio precedente de la Iglesia, (2) no aceptando ninguna interpretación de esas afirmaciones que pueda permitir que la doctrina Católica se exponga como si estuviera en oposición o en ruptura con la Tradición y con ese Magisterio”.

La primer parte aquí (1) es perfectamente verdadera siempre y cuando signifique que cualquier novedad Conciliar “difícil de reconciliar” será rechazada de plano si objetivamente contradice la enseñanza previa de la Iglesia. Pero (1) está directamente contradicho por (2) cuando (2) dice que ninguna novedad Conciliar puede ser “interpretada” como estando en ruptura con la Tradición. ¡Es como si uno dijera que todos los equipos de fútbol deben usar camisetas azules, pero que todas las camisetas de cualquier otro color deben ser interpretadas como siendo únicamente azules! ¡Qué insensatez! Pero tal es la pura “hermenéutica de la continuidad”.

Ahora bien, los soldados que defienden la última fortaleza de la Fe que esté mundialmente organizada, ¿Se dan cuenta de lo que su Comandante está pensando? ¿Se dan cuenta que su solemne declaración de la doctrina de la FSPX lo muestra pensando como lo haría un líder enemigo? ¿Acaso están contentos de verse llevados a pensar como los enemigos de la Fe? Todas las ideas deben ser católicas así que las ideas no-católicas serán “interpretadas” como siendo católicas. ¡Despierten compañeros! El pensamiento enemigo está en el Cuartel General.

Kyrie Eleison

DOKTRINELLE ERKLÄRUNG I

Eleison kommentare CCC

Am 15. April des letzten Jahres erstellte der Generalobere der Priesterbruderschaft St. Pius X. eine sogenannte Doktrinelle Erklärung als Grundlage für die Wiedereingliederung der Bruderschaft in die Amtskirche. Fast ein Jahr später ist diese Erklärung nun in der Öffentlichkeit aufgetaucht. Der Generalobere legte sein Dokument so an, daß es sowohl den Konzilsrömern als auch den Traditionalisten gefallen sollte (öffentlich sagte er über seine Erklärung: „Sie kann mit dunkel getönter oder mit rosaroter Brille gelesen werden.“) Sie gefiel den Römern, welche feststellten, daß die Erklärung einen „Fortschritt“ in ihre Richtung darstellte. Hingegen gefiel sie den Traditionalisten nicht, weil diese in ihr (soweit sie sie kannten) genug Doppeldeutigkeiten fanden, um die Erklärung als einen Verrat am Kampf Erzbischof Lefebvres für den wahren Glauben zu sehen – u nd zwar ein Verrat dergestalt, daß die Römer diese Erklärung nur hätten akzeptieren müssen, um seine Bruderschaft zu zerstören.

Als der Generalobere am 11. Juni 2012 die Römer traf, um ihre Entscheidung entgegenzunehmen, ging er herzigerweise davon aus, daß sie seine Erklärung akzeptieren würden. Daß die Römer die Erklärung dann doch nicht akzeptierten, erklärten zahlreiche Beobachter mit der dazwischengekommenen Veröffentlichung des Briefes der drei Bruderschaftsbischöfe an den Generaloberen vom 7. April 2012. Laut den Beobachtern habe dieser Brief die Römern gewarnt, daß der Generalobere nicht in der Lage sei, die vollständige Bruderschaft in den Schoß der Konzilskirche zu führen, so wie er zuvor es ihnen zu verstehen gegeben haben dürfte, und so wie sie es von ihm gewünscht hatten. Die Konzilsrömer wollten und wollen keine weitere Abspaltung, wodurch die Tradition nur wieder von vorne begänne.

Wie dem auch sei, müssen wir uns in diesen wenigen Zeilen hier auf ein Hauptargument konzentrieren, welches beweist, daß Rom die Bruderschaft zerstört hätte, wenn sie nur die vom Generaloberen vorgeschlagene Doktrinelle Erklärung angenommen hätte. Erzbischof Lefebvre bewies, daß das Zweite Vatikanum ein Bruch bzw. eine Entzweiung mit der früheren kirchlichen Lehre war. Aus dieser Annahme entstand und auf ihr fußt die traditionskatholische Bewegung. Benedikt XVI. – mit dem andauernden Widerstand dieser Bewegung gegen sein geliebtes Zweites Vatikanum konfrontiert – verkündete zu Beginn seines Pontifikates im Jahre 2005 die sogenannte „Hermeneutik der Kontinuität“. Nach dieser müsse dort, wo das Konzil der Tradition (objektiv) widerspricht, dieses (subjektiv) so gedeutet werden, daß der Widerspruch wegfalle. Auf diese Weise verschwände der Bruch bzw. die Entzweiu ng zwischen Konzil und katholischer Tradition.

Betrachten wir nun den siebten Absatz (III,5) der Doktrinellen Erklärung. Er besagt, daß jene Konzilsaussagen, welche nur schwer mit den früheren kirchlichen Lehraussagen zu vereinbaren sind, (1) „so im Lichte der vollständigen und ununterbrochenen Tradition verstanden werden müssen, daß sie im Einklang mit den vom früheren Lehramt verkündeten Wahrheiten stehen, (2) doch ohne eine Deutung dieser Aussagen zu akzeptieren, welche dazu führen könnte, daß die katholische Lehre in eine Gegenposition oder in einen Bruch zur Tradition und jenem Lehramt gerate.“

Der erste Teil (1) ist durchaus richtig, insofern er bedeutet, daß jede „nur schwer zu vereinbarende“ konziliare Neuerung im Falle eines objektiven Widerspruchs zur früheren kirchlichen Lehre geradeheraus abgelehnt wird. Allerdings widerspricht der zweite Teil (2) direkt dem auf diese Weise verstandenen ersten Teil, insofern Teil zwei behauptet, daß keine konziliare Neuerung auf eine Weise „gedeutet“ werden darf, die im Bruch zur Tradition steht. Das ist vergleichbar mit der folgenden Behauptung: Alle Fußballmannschaften müssen blaue Hemden tragen, und all die andersfarbigen Fußballhemden müssen eben derart gedeutet werden, daß sie einfach blau darstellen. Was für ein Unsinn! Doch genau das besagt die „Hermeneutik der Kontinuität“.

Verstehen die in der letzten, weltweit organisierten Glaubensfestung aushaltenden Soldaten noch das Denken ihres Feldherrn? Erkennen sie, daß seine feierliche Erklärung der Bruderschaftslehre beweist, daß er wie ein Anführer des Feindes denkt? Möchten sie wirklich dazu geführt werden, so wie die Glaubensfeinde zu denken? Alle Vorstellungen müssen katholisch sein, während alle nichtkatholische Vorstellungen eben als katholisch „gedeutet“ werden müssen? Wacht auf, Kameraden! Im Hauptquartier herrscht die Denkweise des Feindes. 
 
Kyrie eleison.

DICHIARAZIONE DOTTRINALE - I

Comentario Eleison CCC

La Dichiarazione Dottrinale del 15 aprile dello scorso anno, approntata dal Superiore Generale (SG) della Fraternità San Pio X come base per la reintegrazione della Fraternità nella Chiesa ufficiale, è stata conosciuta pubblicamente quasi un anno dopo. Essa fu predisposta dal SG per piacere sia ai Romani conciliari, sia ai tradizionalisti (egli stesso ha detto pubblicamente che “essa può essere letta con gli occhiali scuri o rosa”). Essa è piaciuta ai Romani, che hanno dichiarato che rappresenta un passo avanti nella loro direzione. Ma non è piaciuta ai tradizionalisti che hanno visto in essa (quanti la conoscevano già) un’ambiguità tale da rappresentare un tradimento rispetto alla battaglia per la Fede cattolica di Mons. Lefebvre, al punto da ritenere che la sua accettazione da parte dei Romani sarebbe bastata per distruggere la Fraternità.

In effetti, quando il SG si è recato a Roma l’11 giugno per incontrare i Romani e sentire la loro decisione, egli era certo che l’avrebbero accettata. Numerosi osservatori hanno fatto notare che l’accettazione non c’è stata solo perché era sopraggiunta la pubblicazione, il 7 aprile, della lettera dei tre vescovi al SG, la quale aveva fatto capire ai Romani che egli non sarebbe stato in grado di portare con sé l’intera Fraternità in seno alla loro Roma conciliare, com’egli ha potuto dare ad intendere e come loro volevano che facesse. Non volevano, e non vogliono, che un’altra scissione faccia ripartire di nuovo la Tradizione.

Sia come sia, qui c’è spazio solo per un argomento principale per provare que la Dichiarazione Dottrinale proposta avrebbe distrutto la FSSPX se fosse stata accettata. Mons. Lefebvre aveva dichiarato, e provato, che il Vaticano II costituisce uno strappo o una rottura con il precedente insegnamento della Chiesa. Fu su questa premessa che sorse, e sussiste, il movimento cattolico tradizionale. Così che Benedetto XVI, di fronte al perdurare della resistenza di questo movimento nei confronti del suo amato Vaticano II, proclamò, fin dall’inizio del suo pontificato, nel 2005, la sua “ermeneutica della continuità”, per la quale il Concilio che (oggettivamente) contraddiceva la Tradizione, doveva essere (soggettivamente) interpretato come se non la contraddicesse. Così che non ci sarebbe strappo o rottura tra esso e la Tradizione cattolica.

Vediamo adesso il settimo paragrafo (III, 5) della Dichiarazione Dottrinale. Esso dichiara che le affermazioni del Vaticano II difficilmente conciliabili con il precedente insegnamento della Chiesa, (1) “devono essere comprese alla luce della Tradizione intera e ininterrotta, in maniera coerente con le verità insegnate dal precedente Magistero della Chiesa, (2) senza accettare alcuna interpretazione di queste affermazioni che possa portare ad esporre la dottrina cattolica in opposizione o in rottura con la Tradizione e con questo Magistero.”

Qui, la prima parte (1) è perfettamente vera, per tanto che significhi che ogni novità conciliare “difficilmente conciliabile” sarà categoricamente rigettata se contraddice oggettivamente il precedente insegnamento della Chiesa. Ma essa (1) è subito contraddetta da (2), quando dice (2) che nessuna novità conciliare può essere “interpretata” in rottura con la Tradizione. È come dire che tutte le squadre di calcio devono indossare la maglia blu, ma le maglie di ogni altro colore devono essere interpretate come fossero tutte blu! Che sciocchezza! Ma si tratta della pura “ermeneutica della continuità”.

Ora, i combattenti che tengono l’ultima fortezza della Fede che sia organizzata in tutto il mondo, comprendono quello sta pensando il loro Comandante? Si rendono conto che la sua solenne dichiarazione della dottrina della FSSPX dimostra che egli pensa come un capo nemico? Sono felici di essere condotti a pensare come i nemici della Fede? Tutte le idee devono essere cattoliche, quindi le idee non cattoliche devono essere “interpretate” come fossero cattoliche. Sveglia, camerati! Il pensiero dei nemici è nel Quartier Generale.



Kyrie eleison.

DOCTRINAL DECLARATION I

Eleison Comments CCC

 The Doctrinal Declaration of April 15 of last year, drawn up by the Superior General (SG) of the Society of St Pius X as a basis for the Society’s reintegration into the mainstream Church, has emerged nearly one year later into public view. It was designed by the SG to please both the Conciliar Romans and Traditionalists (“It can be read with dark or rose-coloured glasses,” he said in public). It did please the Romans who declared that it represented an “advance” in their direction. It did not please Traditionalists who saw in it (what they knew of it) such ambiguity as to represent a betrayal of Archbishop Lefebvre’s stand for the Catholic Faith, to the point that they considered that the Romans need only have accepted it to destroy his Society.

In fact when the SG met the Romans on June 11 in Rome to receive their decision, he fully expected they would accept it. Numerous observers speculate that if they did not accept it, it was only because the intervening publication of the April 7 Letter of the Three Bishops to the SG warned the Romans that he would not be able to bring the whole Society with him into the bosom of their Conciliar Rome, as he may have given them to understand he would do, and as they wanted him to do. They did and do not want another split to start Tradition all over again.

Be all that as it may, space remains here for nothing but one major argument that the proposal of the Doctrinal Declaration, had it been accepted by Rome, would have destroyed the SSPX. Archbishop Lefebvre declared, and proved, that Vatican II was a break or rupture with previous Church teaching. On that premise arose, and rests, the Traditional Catholic movement. So, confronted by the on-going resistance of that movement to his beloved Vatican II, Benedict XVI proclaimed at the outset of his pontificate in 2005 the “hermeneutic of continuity”, whereby the Council (objectively) contradicting Tradition was to be (subjectively) so interpreted as not to contradict it. Thus there would be no break or rupture between it and Catholic Tradition !

Now see the seventh paragraph (III, 5) of the Doctrinal Declaration. It declares that Vatican II statements difficult to reconcile with all previous Church teaching, (1) “must be understood in the light of Tradition entire and uninterrupted, in line with the truths taught by the Church’s preceding Magisterium, (2) not accepting any interpretation of those statements which can lead Catholic doctrine to be exposed in opposition or rupture with Tradition and that Magisterium.”

The first part here (1) is perfectly true, so long as it means that any Conciliar novelty “difficult to reconcile” will be flatly rejected if it objectively contradicts previous Church teaching. But (1) is directly contradicted by (2) when (2) says that no Conciliar novelty may be “interpreted” as being in rupture with Tradition. It is as though one said that all football teams must wear blue shirts, but football team shirts of any other colour are all to be interpreted as being nothing other than blue ! What nonsense ! But it is pure “hermeneutic of continuity”.

Now, do the soldiers holding the last fortress of the Faith that is organised worldwide realize what their Commander is thinking ? Do they realize that his solemn declaration of SSPX doctrine shows him to be thinking like an enemy leader ? Are they happy that they are being led to think like the enemies of the Faith ? All ideas must be Catholic, while non-Catholic ideas will be “interpreted” as Catholic. Wake up, comrades ! Enemy thinking is in Headquarters.

Kyrie eleison.

 

DECLARAÇÃO DOUTRINAL I

Comentários Eleison CCC
A Declaração Doutrinal de 15 de abril do ano passado, elaborada pelo Superior Geral (SG) da Fraternidade Sacerdotal São Pio X como base para a reintegração da Fraternidade à Igreja mainstream, veio quase um ano depois às vistas do público. Foi projetada pelo SG para agradar tanto aos Católicos Romanos quanto aos Tradicionalistas (“Não pode ser lida com óculos escuros ou cor-de-rosa”, ele disse em público). Ela agradou aos Romanos que declararam que ela representava um “avanço” na direção deles. Não agradou aos Tradicionalistas que viram nela (o que eles conheciam dela) ambiguidade o bastante para representar uma traição à resistência do Arcebispo Lefebvre pela Fé Católica, ao ponto que eles consideraram que os Romanos precisavam apenas ter aceito isso para destruir sua Fraternidade.

De fato quando o SG encontrou com os Romanos em 11 de junho em Roma para receber a decisão deles, ele esperava totalmente que eles a aceitariam. Numerosos observadores especularam que se eles não aceitassem isso, seria apenas porque a interferente publicação de 7 de abril, a Carta dos Três Bispos ao SG, mostrou aos Romanos que ele não seria capaz de trazer toda a Fraternidade com ele para o seio da Roma Conciliar, como ele tinha dado a entender que conseguiria fazer, e como eles queriam que ele fizesse. Eles não queriam e não querem outra divisão que desse início novamente à Tradição.

Seja o que for, prevalece o principal argumento: o de que a proposta da Declaração Doutrinal, se tivesse sido aceito por Roma, teria destruído a FSSPX. O Arcebispo Lefebvre declarou, e provou, que o Vaticano II foi uma quebra ou ruptura com o ensino anterior da Igreja. Nessa premissa se levantou, e permanece, o movimento Católico Tradicional. Então, confrontado pela resistência permanente daquele movimento ao seu amado Vaticano II, Bento XVI proclamou no início do seu pontificado, em 2005, a “hermenêutica da continuidade”, pelo que o Concílio (objetivamente) contradizendo a Tradição era para ser (subjetivamente) interpretado como não a contradissesse. Assim, não haveria quebra ou ruptura entre ele e Tradição Católica.

Agora o sétimo parágrafo (III, 5) da Declaração Doutrinal. Ela declara que as afirmações do Vaticano II que dificultam a reconciliação com todo o ensino anterior da Igreja, (1) “devem ser entendidas à luz da Tradição inteira e ininterrupta, em linha com as verdades ensinadas pelo Magistério precedente da Igreja, (2) não aceitando qualquer interpretação dessas afirmações que possam levar a doutrina católica a ser exposta em oposição ou ruptura com a Tradição e esse Magistério”.
A primeira parte aqui (1) é perfeitamente verdadeira, contanto que signifique que qualquer novidade Conciliar “difícil de reconciliar” deva ser terminantemente rejeitada se contradisser objetivamente o ensino anterior da Igreja. Mas (1) é contradita por (2)

quando (2) diz que nenhuma novidade Conciliar possa ser “interpretada” como sendo uma ruptura com a Tradição. É como dizer que todos os times de futebol devem usar camisetas azuis, mas as camisetas de futebol de qualquer outra cor serão todas interpretadas como sendo azuis! Que coisa sem sentido! Mas isso é pura “hermenêutica da continuidade”.
Agora, os soldados que sustentam as últimas fortalezas da Fé que são organizadas por todo o mundo percebem o que o seu Comandante está pensando? Eles percebem que sua solene declaração da doutrina da FSSPX mostra que ele está pensando como o um líder inimigo? Eles estão felizes por estarem sendo levados a pensar como os inimigos da Fé? Todas as ideias devem ser católicas, então ideias não católicas serão “interpretadas” como católicas. Acordem camaradas! O pensamento inimigo está no Quartel General.

Kyrie eleison.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

VĚROUČNÁ DEKLARACE

Komentář Eleison CCC

Věroučná deklarace (zde) z 15. dubna minulého roku vypracovaná generálním představeným (GP) Bratrstva sv. Pia X. jako základ pro znovuzačlenění Bratrstva do konvenční Církve se takřka o rok později objevila na očích veřejnosti. Byla GP navržena tak, aby potěšila koncilní Římany i tradicionalisty („Dá se číst s černými nebo růžovými brýlemi,“ řekl na veřejnosti). Potěšila Římany, kteří deklarovali, že představuje „posun“ v jejich směru. Nepotěšila tradicionalisty, kteří v ní viděli (z toho, co o ní věděli) takovou mnohoznačnost, že to představovalo zradu postoje za katolickou Víru arcibiskupa Lefebvra natolik, že to chápali tak, že Římanům stačí jen ji přijmout, aby zničili Bratrstvo.

Ve skutečnosti, když se GP 11. června v Římě setkal s Římany, aby obdržel jejich rozhodnutí, plně očekával, že ji přijmou. Početní pozorovatelé spekulují, že pokud ji nepřijali, bylo to jen kvůli zveřejnění intervenujícího Dopisu tří biskupů generálnímu představenému ze 7. dubna (zde), který varoval Římany, že se mu nepodaří přivést celé Bratrstvo spolu s ním do náruče koncilního Říma, jak jim možná dal na srozuměnou, že se mu podaří, a jak to od něj chtěli. Oni nechtěli a nechtějí další rozštěpení, aby Tradice začala celá znovu.

Ať je to vše, jak chce, nezůstává zde prostor pro nic, než jeden zásadní argument, že by návrh Věroučné deklarace, kdyby byl Římem přijat, zničil FSSPX. Arcibiskup Lefebvre prohlašovall a prokázal, že Druhý vatikánský koncil byl roztržkou či rozkolem s předešlou naukou Církve. Na tomto předpokladu vyvstalo a spočívá tradiční katolické hnutí. Benedikt XVI. konfrontovaný s pokračujícím odporem tohoto hnutí vůči jeho milovanému Druhému vatikánskému koncilu tedy vyhlásil na počátku svého pontifikátu v roce 2005 „hermeneutiku kontinuity“, pomocí níž koncil (objektivně) odporující Tradici měl být (subjektivně) vykládán tak, aby jí neodporoval. Tím by neexistoval rozkol či roztržka mezi ním a katolickou Tradicí!
Podívejte se nyní na sedmý odstavec (III, 5) této Věroučné deklarace. Ten prohlašuje, že prohlášení Druhého vatikánského koncilu, která jsou obtížně slučitelná se vší předešlou naukou Církve, (1) „musí být chápána ve světle úplné, neporušené Tradice, způsobem konzistentním s pravdami, které dříve učil učitelský úřad Církve, (2) bez přijímání naprosto jakéhokoliv výkladu těchto vyhlášení, který by katolickou nauku vystavil do protikladu či rozkolu s Tradicí a s tímto učitelským úřadem Církve.“

První část zde (1) je dokonale pravdivá, pokud to znamená, že jakékoliv „obtížně slučitelné“ koncilní novoty budou rozhodně odmítnuty, pokud objektivně odporují předešlé nauce Církve. Ale [bodu] (1) přímo odporuje [bod] (2), když (2) říká, že žádná koncilní novota nemůže být „vykládána“ tak, že je v rozkolu s Tradicí.  Je to jako by člověk řekl, že všechny fotbalové týmy musí mít modré dresy, ale všechny fotbalové dresy jakékoliv jiné barvy mají být všechny vykládány jako by nebyly žádné jiné než modré! Jaký nesmysl! To je však čistá „hermeneutika kontinuity“.

Uvědomují si vojáci, kteří drží poslední pevnost Víry, která je celosvětově organizovaná, co si jejich Velitel myslí? Uvědomují si, že jeho slavná deklarace věrouky FSSPX ukazuje, že přemýšlí jako nepřátelský vůdce? Jsou šťastní, že jsou vedeni, aby přemýšleli jako nepřátelé Víry? Všechny ideje musí být katolické, přičemž nekatolické ideje budou „vykládány“ jako katolické. Vzbuďte se, kamarádi! Nepřítelovo myšlení je v ústředí [FSSPX].

 

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

GREC – III

 

GREC – III

Comentaire Eleison CCXIC

Désirant prendre lui-même la place de Dieu, l’homme moderne s’efforce de remplacer l’ordre du monde de Dieu par son propre ordre. Mais l’ordre de Dieu est réel, extérieur et indépendant de l’esprit de l’homme. C’est pourquoi l’homme moderne décroche son esprit de cette réalité, tout en extrayant d’elle, pour construire son propre rêve, ces éléments-là qui sont indispensables à sa construction. Or l’ordre le plus élevé dans la Création de Dieu trouve sa meilleure expression dans la doctrine de l’Église. C’est pourquoi tout homme d’Église et tout fidèle soumis aujourd’hui à l’influence de tout ce qui est « normal » dans le monde qui les entoure, souffrent d’un profond refus ou ignorance de la nature et nécessit&eacu te; de la doctrine.

C’est là que réside le problème essentiel du GREC, tel qu’il a été présenté dans deux numéros antérieurs des « Commentaires Eleison » (294 et 295). Le Groupe de Réflexion Entre Catholiques fut fondé en 1997 dans les salons de Paris pour promouvoir d’amicales réunions et échanges entre les catholiques de Tradition et les catholiques du courant majoritaire de l’Église, dans le but de créer un climat de confiance mutuelle et de respect qui faciliterait une réconciliation entre eux, et qui mettrait ainsi fin à leur inutile opposition. Un tel but ignore gravement l’importance de la doctrine, sans qu’il soit nécessaire d’y voir une malice préméditée, dont seul Dieu est juge, mais quoi que les hommes pui ssent en penser, pas plus que la réalité la doctrine ne se laisse mettre de côté.

Dans le livre du Père Lelong sur le GREC, Pour la Nécessaire Réconciliation, le Père nous raconte comment deux prêtres de la Fraternité Saint Pie X et son Supérieur Général « contribuèrent d’une façon décisive à la création et à la vie du GREC ». Même avant sa création, l’abbé du Chalard avait accordé au Père Lelong une amicale réception dans son prieuré de la FSPX, et « dans les années qui suivirent il ne cessa d’apporter au GREC un soutien aussi discret qu’attentif ». Lors de la création du GREC, l’abbé Lorans, alors Recteur de l’Institut Saint Pie X de Paris et qui depuis lors a exercé une influence décisive sur les publications de la FSPX depuis Paris, salua l’idée d’un « dialogue entre catholiques », et très vite obtint du Supérieur Général de la FSPX en Suisse l’aval de sa participation au GREC. A partir de ce moment-là, l’abbé Lorans a joué un rôle de chef dans toutes les activités du GREC.

Ces activités débutèrent à petite échelle et en privé. En mai 2000 eut lieu la première réunion publique, à laquelle l’abbé Lorans participa, avec une assistance de 150 personnes. Les réunions se firent de plus en plus fréquentes, avec la participation de prêtres de la FSPX. Les autorités de l’Église furent au plus haut niveau régulièrement consultées, et on les tenait au courant. L’abbé Lorans de son côté permit « d’établir et d’approfondir des relations qui furent toujours très confiantes » avec le Supérieur Général. A partir de 2004, les réunions du GREC furent ouvertes plus largement encore au public, et en septembre de cette année un « groupe de travail théologique » fut organisé avec la participation de l’abbé Lorans ainsi que celle d’un autre prêtre de la FSPX et d’un théologien de Rome, ces deux derniers devant participer plus tard ensemble aux Discussions Doctrinales entre Rome et la FSPX de 2009 à 2011. Le GREC a bien pu voir dans ces Discussions la réalisation de ses espoirs les plus chers – enfin les théologiens se rencontraient dans un climat que le GREC avait tant contribué à créer, « pour la nécessaire réconciliation ».

Grâce à Dieu, les Discussions rendirent à la doctrine sa juste primauté. Elles démontrèrent qu’entre la doctrine catholique et celle du Concile existe un abîme infranchissable. Mais est-ce que l’école de pensée du GREC allait pour autant être bloquée à l’intérieur de la FSPX ? Loin de là ! En un clin d’œil le Quartier Général de la FSPX retourna le « Pas d’accord pratique sans accord doctrinal préalable » en un « Pas d’accord doctrinal, donc il faut poursuivre un accord pratique » ! Hélas, la levée de boucliers du printemps de l’année dernière à l’intérieur de la FSPX fut étouffée et désorientée à nouveau lors du Chapitre Général du mois de juillet, et le Q G de la FSPX a continué dans sa poursuite à peine déguisée d’un accord pratique.

« Notre secours est dans le nom du Seigneur », en particulier dans la Consécration de la Russie. Nulle part ailleurs.


Kyrie Eleison

 

 GREC – III

Comentario Eleison CCXCIX
 Deseando tomar él mismo el lugar de Dios, el hombre moderno se esfuerza en reemplazar el orden de Dios del mundo por el suyo propio. Pero el orden de Dios es real, exterior e independiente del espíritu del hombre. Es la razón por la cual el hombre moderno desengancha su espíritu de esta realidad, de la cual, sin embargo, conserva algunos elementos indispensables para la construcción irreal de su propio sueño. Ahora bien, el orden más elevado en la Creación de Dios encuentra su mejor expresión en la doctrina de la Iglesia. Por eso todos los hombres de Iglesia y los fieles sometidos hoy día a la influencia de todo lo que es “normal” en el mundo que los rodea, son víctimas de una profunda ignorancia (o rechazo) de la naturaleza y de la necesidad de la doctrina.

Es ahí donde reside el problema esencial del GREC, tal como fue presentado en dos números anteriores de los “Comentarios Eleison” (294 y 295). El Grupo de Reflexión Entre Católicos fue fundado en 1997 en los salones de París para promover amigables reuniones e intercambios entre los Católicos de Tradición y los Católicos de la corriente mayoritaria de la Iglesia, con el propósito de crear un clima de mutua confianza y respeto que facilite una reconciliación entre ellos y así poner fin a su inútil oposición. Un tal propósito socava gravemente la importancia de la doctrina, sin que sea necesario ver en ello una malicia premeditada, de la cual sólo Dios es juez. Pero sea cual fuere lo que uno pueda pensar de ella, la doctrina no puede ser abandonada como tampoco lo puede ser la realidad.

En el libro del Padre Lelong sobre el GREC, Para la Necesaria Reconciliación, él nos cuenta como dos sacerdotes de la Fraternidad San Pío X y su Superior General “contribuyeron de una manera decisiva al lanzamiento y continuación de la actividad del GREC”. Aún antes de que éste haya sido lanzado, el Padre du Chalard había ofrecido al Padre Lelong una amigable recepción en su priorato de la FSPX, y “en los años siguientes no dejó nunca de apoyar al GREC de una manera discreta y atenta”. En la época del lanzamiento del GREC, el Padre Lorans, entonces Rector del Instituto San Pío X de París que desde ese momento ha ejercido una influencia decisiva sobre las publicaciones de la FSPX desde París, aceptó gustosamente la idea de un “diálogo entre católicos”, y rápidamente obtuvo del Superior General de la FSPX en Suiza la aprobación para su participación en el GREC. A partir de este momento, el Padre Lorans tuvo un papel esencial en todas las actividades del GREC.

Estas actividades empezaron discretamente en pequeña escala y en privado. En mayo de 2000 tuvo lugar la primer reunión pública en la cual el Padre Lorans participó, con una asistencia de 150 personas. Las reuniones se hicieron cada vez mas frecuentes con la participación de sacerdotes de la FSPX. Las autoridades de la Iglesia, al más alto nivel, fueron regularmente consultadas y se las mantenía informadas. El Padre Lorans por su lado hizo posible “un contacto mantenido con una confianza siempre más profunda” e intercambios amigables con el Superior General. A partir del 2004, las reuniones del GREC fueron cada vez más abiertas al público y en septiembre de ese año un “grupo de trabajo teológico” fue organizado con la participación del Padre Lorans así como la de otro sacerdote de la FSPX y de un teólogo de Roma. Estos dos últimos iban a ser participantes de las Discusiones Doctrinales entre Roma y la FSPX de 2009 a 2011. El GREC pudo muy bien haber visto en estas Discusiones la realización de sus deseos más anhelados: al fin los teólogos se encontrarían en un clima que el GREC había contribuido tanto a establecer “para la necesaria reconciliación”.

Gracias a Dios, las Discusiones devolvieron a la doctrina su propia primacía. Demostraron que entre la doctrina católica y la Conciliar existe un abismo que ningún puente podrá jamás franquear. Pero, ¿acaso la manera de pensar del GREC fue bloqueada en el interior de la FSPX? ¡De ninguna manera! El Cuartel General de la FSPX transformó en un abrir y cerrar de ojos el “No habrá un acuerdo práctico sin un previo acuerdo doctrinal” en un ¡“Ya que el acuerdo doctrinal es imposible, vamos pues a buscar un acuerdo práctico”! Desgraciadamente, el clamor de la oposición de la primavera pasada en el interior de la FSPX fue desorientado y aplastado gracias al Capítulo General de julio, y el CG de la FSPX ha perseverado en su búsqueda de un acuerdo práctico sin que haya sido frenada.

“Nuestro socorro está en el nombre del Señor”, en particular en la Consagración de Rusia. En ningún otro lado.

Kyrie Eleison

   

GREC – III

Eleison kommentare CCXCIX

In dem Wunsch, an die Stelle Gottes sich zu setzen, strebt der moderne Mensch danach, Gottes Ordnung durch seine eigene zu ersetzen. Doch Gottes Ordnung ist wirklich und existiert außerhalb und unabhängig vom menschlichen Geist. Also entkoppelt der moderne Mensch seinen Geist von dieser Wirklichkeit, und wählt aus ihr nur jene Teile aus, welche er in seine eigene Phantasiewelt einbauen will. Nun kommt die höchste Ordnung von Gottes Schöpfung am besten in der Doktrin, also in der Glaubenslehre seiner Kirche zum Ausdruck. Daher leiden all jene heutigen Kirchenmänner und Laien, welche unter dem Einfluß des angeblich „Normalen“ um sie herum stehen, an einer tiefgehenden Weigerung oder Ignoranz gegenüber der Natur und Notwendigkeit von Doktrin.

Damit sind wir auch beim wesentlichen Problem der GREC-Gruppe angelangt (Groupe de Réflexion Entre Catholiques), welche in den zwei früheren Ausgaben der „Eleison Kommentare“ Nr. 294 und 295 vorgestellt wurden. Die im Jahre 1997 in Paris gegründete GREC-Gruppe verfolgte das Ziel, freundschaftliche Treffen und den Austausch zwischen den Katholiken der Tradition und denen der Amtskirche zu fördern, um ein Klima des gegenseitigen Vertrauens und Respektes zu schaffen, was dann die Versöhnung der beiden Lager erleichtern und schließlich ihre unnötige Entfremdung beenden sollte. Solch ein Ansinnen übersieht allerdings auf sehr ernsthafte Weise die Bedeutung von Doktrin. Das muß nicht unbedingt vorsätzlich geschehen sein, und Gott wird darüber richten. Doch wie der törichte Mensch auch denken mag, fes t steht, daß ebenso wenig wie die Wirklichkeit die Doktrin sich beiseite schieben lassen wird.

Hw. Lelong beschreibt in seinem GREC-Buch namens Für die notwendige Versöhnung, wie der Generalobere und zwei Priester der Priesterbruderschaft St. Pius X. „einen entscheidenden Beitrag zur Gründung und Fortführung von GREC leisteten“. Schon vor der Gründung empfing der Bruderschaftspriester Pater du Chalard in seinem Bruderschafts-Priorat den Hw. Lelong freundlich, und „versäumte auch in den folgenden Jahren nie, GREC diskret und aufmerksam zu unterstützen“. Pater Lorans war damals Rektor des Bruderschafts-Institutes in Paris und hat bis heute entscheidenden Einfluß auf die Bruderschafts-Publikationen. Er begrüßte bei der Gründung der GREC-Gruppe die Idee eines „Dialogs zwischen Katholiken“ ausdrücklich, und erhielt wenig später vom Bruderschafts-Generaloberen in der Schweiz die förmliche Erlaubnis zur Teilnahme an GREC. Seither spielt Pater Lorans bei all en Aktivitäten der GREC-Gruppe eine führende Rolle.

Diese Aktivitäten begannen im kleinen Maßstab und privaten Bereich. Ihr erstes öffentliches Treffen, wozu Pater Lorans beitrug, hielt die GREC-Gruppe im Mai des Jahres 2000 mit 150 Teilnehmern ab. Die Treffen häuften sich und weitere Bruderschaftspriester nahmen an ihnen teil. Kirchenautoritäten bis zu den höchsten Rängen wurden regelmäßig darüber konsultiert und informiert. Pater Lorans ermöglichte seinerseits „einen Kontakt mit vertiefendem Vertrauen“ und freundschaftlichen Austausch mit dem Generaloberen der Bruderschaft. Ab dem Jahre 2004 öffneten die GREC-Treffen sich einem noch weiteren Publikum. Im September desselben Jahres entstand dann eine „theologische Arbeitsgruppe“, bestehend aus Pater Lorans, einem weiteren Bruderschaftspriester, sowie einem römischen Theologen. Die beiden letztgenannten waren dann auch Teilnehmer bei den Lehrgesprächen zwischen Rom und der Priesterbruderschaft in den Jahren 2009 bis 2011. Die GREC-Gruppe dürfte in diesen Lehrgesprächen durchaus das Wahrwerden ihrer kühnsten Hoffnungen gesehen haben – endlich trafen die Theologen sich in einem Klima, zu welchem die GREC-Gruppe „für die notwendige Versöhnung“ so viel beigetragen hatte.

Gott sei Dank, diese Lehrgespräche gaben der Doktrin wieder ihre zustehende Vorrangstellung zurück, denn sie belegten die unüberbrückbare Kluft zwischen der katholischen und der konziliaren Lehre. Doch blockierte diese Erkenntnis dann die GREC-Denkweise innerhalb der Priesterbruderschaft? Weit gefehlt. Das Generalhaus der Bruderschaft wechselte über Nacht das vorige Motto „Ohne lehrmäßige Einigung keine praktische Einigung“ gegen das neue Motto aus: „Keine lehrmäßige Einigung, also verfolgen wir eine praktische Einigung“ ! Leider wurde das Protestaufkommen in der Bruderschaft im Frühling letzten Jahres durch das Generalkapitel-Treffen im Juli vernebelt und erstickt, während das Streben nach einem praktischen Abkommen vonseiten des Generalhauses fast unverändert weitergeht.

„Unsere Hilfe steht im Namen des Herrn“, insbesondere in der Weihe Rußlands. Sonst nirgendwo.

Kyrie eleison.

GREC – III

Comentario Eleison CCXCIX

Volendo mettersi al posto di Dio, l’uomo moderno cerca di sostituire all’ordine del mondo voluto da Dio, il suo. Ma l’ordine di Dio è reale, al di fuori e indipendente dalla mente dell’uomo. Così l’uomo moderno sgancia la sua mente da questa realtà e seleziona da essa solo quei pezzi che desidera comporre nella sua fantasia. Ora, l’ordine più alto della creazione di Dio è il più perfettamente espresso nella dottrina della Sua chiesa. Pertanto, sottostando gli uomini di Chiesa o i laici odierni all’influenza di ogni cosa “normale” del mondo che li circonda, ecco che soffrono di un profondo rifiuto o ignoranza della natura e della necessità della dottrina.

È questo il problema essenziale del GREC, come esposto nei due precedenti numeri di “Commenti Eleison” (294 e 295). Il Groupe de Réflexion Entre Catholiques fu fondato nel 1997 nei salotti di Parigi per promuovere incontri e scambi amichevoli tra cattolici della Tradizione e cattolici della Chiesa ufficiale, allo scopo di creare un clima di mutua fiducia e rispetto che avrebbe facilitato una riconciliazione tra loro, e la fine del loro inutile allontanamento. Un tale proposito tralasciava gravemente l’importanza della dottrina, non necessariamente per deliberata malizia, della quale solo Dio è giudice, ma perché la dottrina non si può tralasciare più che la realtà stessa, checché ne vogliano pensare gli uomini.

Nel libro di Padre Lelong sul GREC, Per la necessaria riconciliazione, egli racconta come due sacerdoti della Fraternità San Pio X e il suo Superiore Generale “diedero un contributo decisivo all’avvio e al mantenimento del GREC”. Ancor prima che fosse avviato, Don du Chalard ricevette amichevolmente Padre Lelong nel suo priorato della FSSPX, e “negli anni seguenti non cessò mai di sostenere il GREC in modo discreto e attento”. All’avvio del GREC, Don Lorans, allora Rettore dell’Istituto della FSSPX a Parigi, ed esercitante da Parigi un’influenza decisiva sulle pubblicazioni della Fraternità, da allora fino ad oggi, accolse con favore l’idea del “dialogo tra cattolici”, e molto presto ottenne dal Superiore Generale della FSSPX in Svizzera l’approvazione per la sua partecipazione al GREC. Da allora in poi, Don Lorans svolse un ruolo di primo piano in tutte le attività ; del gruppo.

Tali attività, iniziarono su piccola scala e in privato. Nel maggio del 2000 si tenne il primo incontro pubblico del GREC con 150 persone presenti, al quale contribuì Don Lorans. Gli incontri divennero sempre più frequenti, con la partecipazione di sacerdoti della FSSPX. Le autorità della Chiesa al massimo livello furono regolarmente informate e consultate. Da parte sua, Don Lorans rese possibile “un rapporto di profonda fiducia” e scambi amichevoli con il Superiore Generale della Fraternità. Dal 2004 gli incontri del GREC si aprirono ancora di più al pubblico e nel settembre dello stesso anno venne istituito “un gruppo di lavoro teologico” a cui partecipò Don Lorans con un altro sacerdote della FSSPX e un teologo di Roma, che più tardi prenderanno parte ai colloqui dottrinali fra Roma e la FSSPX, svoltisi dal 2009 al 2011. A ragione, il GREC avrà potuto vedere in questi colloqui la realizzazione delle sue più vive speranze – finalmente i teologi si incontravano in un clima che il GREC aveva fatto tanto per creare, “per la necessaria riconciliazione”.

Grazie a Dio, i colloqui hanno restituito alla dottrina il suo primato proprio. Essi hanno dimostrato che fra la dottrina cattolica e quella conciliare vi è un abisso incolmabile. Ma il modo di pensare del GREC ha subito un arresto dentro la FSSPX? Lungi da ciò! Improvvisamente, la direzione della FSSPX è passata da “Nessun accordo pratico senza accordo dottrinale” a “Nessun accordo dottrinale, quindi accordo pratico”! Ahimè, la sollevazione della protesta all’interno della FSSPX nella primavera dell’anno scorso, è stata soffocata e confusa al Capitolo Generale di luglio, e la continua ricerca di un accordo pratico da parte della direzione della FSSPX è stata appena soffocata. “Il nostro aiuto è nel nome del Signore”, in particolare nella consacrazione della Russia. Da nessun’altra parte.


Kyrie eleison.

GREC – III

Eleison Comments CCXCIX

Wishing to put himself in the place of God, modern man seeks to replace God’s order of the world with his own. But God’s order is real, outside of and independent of man’s mind. So modern man unhooks his mind from that reality, and selects from it only such pieces as he wishes to build into his own fantasy. Now the highest order of God’s Creation is best expressed in his Church’s doctrine. Therefore all churchmen or laymen today undergoing the influence of everything “normal” in the world around them suffer from a deep refusal or ignorance of the nature and necessity of doctrine.

Here is the essential problem of GREC, as presented in two previous issues of “Eleison Comments” (294 and 295). The Groupe de Réflexion Entre Catholiques was founded in 1997 in the salons of Paris to promote friendly meetings and exchanges between Catholics of Tradition and Catholics of the mainstream Church, in order to create a climate of mutual trust and respect which would facilitate a reconciliation between them, and an end to their unnecessary estrangement. Such a purpose gravely overlooks the importance of doctrine, not necessarily with malice aforethought, of which God is judge, but whatever foolish men may think, doctrine can no more be left out of account than can reality.

In Fr. Lelong’s book on GREC, For the Necessary Reconciliation, he tells how two Society of St Pius X priests and its Superior General “made a decisive contribution to the launching and continuance of GREC.” Even before it was launched, Fr. Du Chalard gave to Fr Lelong a friendly reception in his SSPX priory, and “in following years never ceased to support GREC in a discrete and attentive way.” At the launching of GREC, Fr. Lorans, then Rector of the SSPX Institute in Paris and exercising from Paris a decisive influence from then until now on SSPX publications, welcomed the idea of “dialogue between Catholics”, and very soon obtained from the SSPX Superior General in Switzerland approval for his participation in GREC. From then on Fr. Lorans played a leading part in all of its activities.

Those activities began on a small scale and in private. In May of 2000 was held GREC’s first public meeting to which Fr. Lorans contributed, with 150 people attending. Meetings became more and more frequent, with SSPX priests participating. Church authorities at the highest level were regularly consulted and kept informed. Fr. Lorans for his part made possible “a contact of deepening trust” and friendly exchanges with the SSPX Superior General. From 2004 GREC meetings were opened wider still to the public, and in September of that year a “theological working group” was set up with Fr. Lorans participating, and another SSPX priest and a theologian from Rome, both of whom would later be taking part in the Doctrinal Discussions between Rome and the SSPX from 2009 to 2011. GREC may well have seen in these Discussions the realization of its fondest hopes – at last the theologians were meeting in a climate which GREC had done so much to crea te “for the necessary reconciliation”.

Thanks be to God, the Discussions gave back to doctrine its proper primacy. They demonstrated that between Catholic and Conciliar doctrine is an unbridgeable gulf. But was GREC’s way of thinking then blocked within the SSPX ? Far from it ! SSPX Headquarters switched overnight from “We pursue no practical agreement without a doctrinal agreement” to “There can be no doctrinal agreement, so we pursue a practical agreement” ! Alas, the springtime uprising of protest last year from within the SSPX was smothered and confused again at the General Chapter of July, but SSPX HQ’s continued pursuit of a practical agreement has hardly been smothered.

“Our help is in the name of the Lord”, in particular in the Consecration of Russia. Nowhere else.

Kyrie eleison.

 

GREC – III

Comentários Eleison CCXCIX
Querendo colocar a si mesmo no lugar de Deus, o homem moderno procura substituir a ordem de Deus pela sua própria. Mas a ordem de Deus é real, fora e independente da mente do homem. Então o homem moderno desliga sua mente dessa realidade, e seleciona disso apenas as peças de acordo com o que ele deseja construir na sua própria fantasia. Ora, a mais alta ordem da Criação de Deus é mais bem expressa na doutrina da Igreja. Portanto todos os clérigos e leigos de hoje sob influência de tudo o que é “normal” no mundo à volta deles sofrem de uma profunda recusa ou ignorância da natureza e necessidade da doutrina.
Aqui está o problema essencial do GREC, como apresentado em duas edições anteriores dos “Comentários Eleison” (294 e 295). O Grupo de Reflexão Entre Católicos foi fundado em 1997 nos salões de Paris para promover reuniões amigáveis e trocas entre católicos da Tradição e católicos da Igreja mainstream, para criar um clima de confiança e respeito mútuos que facilitaria uma reconciliação entre eles, e um fim ao seu desnecessário afastamento. Tal propósito faz vistas grossas gravemente à importância da doutrina, não necessariamente com malícia premeditada, da qual Deus é juiz, mas, seja lá o que os homens possam pensar, a doutrina não pode mais ser desconsiderada do o que pode a realidade.

No livro do Pe. Lelong sobre o GREC, For the Necessary Reconciliation, ele conta como os padres e o Superior da Fraternidade São Pio X “deram uma contribuição decisiva para o lançamento e continuidade do GREC”. Mesmo antes de ser lançado, Pe. dC deu uma recepção amigável ao Pe. Lelong no seu Priorado da FSSPX, e “nos anos seguintes nunca deixou de apoiar o GREC de um modo discreto e atento”. No lançamento do GREC, Pe. L., então Reitor do Instituto da FSSPX em Paris e exercendo de Paris a decisiva influência a partir de então sobre as publicações da FSSPX, deu boas vindas à ideia de “diálogo entre católicos”, e muito cedo obteve do Superior Geral da FSSPX na Suíça a aprovação para sua participação no GREC. Desde então o Pe. L. desempenhou um papel principal em todas as suas atividades.

Essas atividades começaram em pequena escala e em privado. Em maio de 2000 foi organizado o primeiro encontro público do GREC com o qual contribuiu o Pe. L., com o comparecimento de 150 pessoas.  Reuniões, com participação de padres da FSSPX, se tornaram mais e mais frequentes. Autoridades da Igreja no mais alto nível foram regularmente consultadas e mantidas informadas. Pe. L., de sua parte, tornou possível “um contato para aprofundar a confiança” e trocas amigáveis com o Superior Geral da FSSPX. A partir de 2004 as reuniões do GREC foram mais abertas ainda ao público, e em setembro desse ano um “grupo de trabalho teológico” foi montado com a participação do Pe. L., e outro padre da FSSPX e um teólogo de Roma, ambos estariam mais tarde tomando parte nas Discussões Doutrinais entre Roma e a FSSPX de 2009 a 2011. O GREC pode ter visto nessas Discussões a realização das suas mais caras esperanças – ao menos os teólogos estavam se encontrando num clima que o GREC fez tanto para criar “para a necessária reconciliação”.

Graças sejam dadas a Deus, as Discussões devolveram à doutrina sua primazia adequada. Elas demonstraram que entre católicos e a doutrina Conciliar existe um abismo intransponível. Mas foi o modo de pensar do GREC então bloqueado junto à FSSPX? Longe disso! O Quartel General da FSSPX mudou da noite para o dia de “Nós não buscamos nenhum acordo prático sem um acordo doutrinário” para “Não pode haver nenhum acordo doutrinário, então nós buscamos um acordo prático”! Ai, a primavera que vinha surgindo do protesto do ano passado junto à FSSPX fora sufocada e confundida novamente no Capítulo Geral de julho, mas a busca continuada de um acordo prático por parte do QG da FSSPX dificilmente teria sido sufocada. “Nosso apoio está no nome do Senhor”, em particular na Consagração da Rússia. Em nenhum outro lugar.
  
Kyrie eleison.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

GREC – III

Komentář Eleison CCXCIX
 

Protože chce moderní člověk zaujmout místo Boha, snaží se nahradit Boží řád světa svým vlastním. Boží řád je však skutečný, vně lidského myšlení a na něm nezávislý. Moderní člověk tedy odpoutává své myšlení od této skutečnosti a vybírá si z ní jen takové části, které chce zabudovat do své vlastní představy. Nejvyšší řád Božího stvoření je nejlépe vyjádřen v nauce jeho Církve. Proto všichni duchovní či laici procházející dnes vlivem všeho „normálního“ ve světě okolo nich, trpí hlubokým odmítáním či opomíjením povahy a nutnosti nauky.

Zde je zásadní problém GREC, jak byl představen ve dvou předešlých vydáních „Komentářů Eleison“ (294 a 295). Groupe de Réflexion Entre Catholiques byla založena v roce 1997 v pařížských salónech, aby prosazovala přátelská setkání a výměny mezi katolíky Tradice a katolíky konvenční Církve, aby se vytvořila atmosféra oboustranné důvěry a respektu, která by usnadnila smíření mezi nimi a ukončila jejich zbytečné odcizení. Takový záměr, nikoliv předem nutně se zlým úmyslem, vážně přehlíží důležitost nauky, jíž je Bůh soudcem. Ať si však pošetilí lidé mohou myslet cokoliv, nauka nemůže být opomíjena o nic více než skutečnost.

V knize P. Lelonga o GREC, Pro nutné smíření, vypráví, jak dva kněží Bratrstva sv. Pia X. a jeho generální představený „rozhodně přispěli ke spuštění a pokračování GREC“. Dokonce ještě než byl GREC spuštěn, přijal P. Du Chalard přátelsky P. Lelonga na svém priorátě FSSPX a „v následujících letech nikdy nepřestal podporovat GREC diskrétním a pozorným způsobem“. Při spuštění GREC P. Lorans, tehdejší rektor Institutu FSSPX v Paříži a z Paříže uplatňující rozhodný vliv na publikace FSSPX od tehdy až do nynějška, uvítal myšlenku „dialogu mezi katolíky“ a velmi brzy obdržel od generálního představeného FSSPX ve Švýcarsku souhlas pro svou účast v GREC. Od té doby hrál P. Lorans vůdčí roli ve všech jeho aktivitách.

Tyto aktivity začaly v malém rozsahu a v soukromí. V květnu 2000 se konalo první veřejné setkání GREC, k němuž přispěl P. Lorans, a navštívilo jej 150 lidí. Setkání se stala stále častějšími a s účastí kněží FSSPX. Církevní autority na nejvyšší úrovni byly pravidelně konzultovány a informovány. P. Lorans ze své strany umožnil „kontakt prohlubující se důvěry“ a přátelských výměn s generálním představeným FSSPX. Od roku 2004 byla setkání GREC ještě šířeji otevřená veřejnosti a v září toho roku byla ustavena „teologická pracovní skupina“, na níž se účastnil P. Lorans a další kněz FSSPX a teolog z Říma, z nichž se oba později účastnili věroučných rozhovorů mezi Římem a FSSPX od roku 2009 do roku 2011. GREC mohl v těchto rozhovorech docela dobře vidět uskutečnění svých nejbláhovějších nadějí – nakonec se teologové setkávali v atmosféře, pro kterou GREC tolik učinil, aby ji vytvořil „pro nutné smíření“.

Díky Bohu rozhovory vrátily nauce její náležitou prvořadost. Názorně předvedly, že mezi katolickou a koncilní naukou je nepřekonatelná propast. Byl však tehdy způsob myšlení GREC v FSSPX zablokován? Ani zdaleka! Vedení FSSPX se přes noc přesunulo od „Neusilujeme o žádnou praktickou dohodu bez věroučné shody“ k „Nemůže dojít k žádné věroučné shodě, tak usilujeme o praktickou dohodu“! Bohužel jarní protestní vzpoura uvnitř FSSPX minulý rok byla zadušena a opět zmatena na červencové generální kapitule. Pokračující snaha vedení FSSPX o dosažení praktické dohody však byla zadušena jen stěží.
„Naše pomoc je ve jménu  Pána“, zvláště v zasvěcení Ruska. Nikde jinde.

 

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres