Blogia

prowilliamson

SAMEDI SAINT / SÁBADO SANTO / KARSAMSTAG / SABATO SANTO / HOLY SATURDAY / SÁBADO SANTO / BÍLÁ SOBOTA

 

SAMEDI SAINT

Comentaire Eleison CCXCVIII

Le Samedi Saint dans la vie de Notre Seigneur fut ce jour qui sépara sa terrible mort sur la croix de sa glorieuse Résurrection, le jour où son corps humain, sans vie car séparé de son âme humaine, reposa dans l’obscurité du tombeau, invisible à l’œil de l’homme. Les ennemis de Notre Seigneur paraissaient l’avoir vaincu avec tant de succès que le Dieu Incarné se trouvait dans une éclipse totale, et seule la foi de Notre Dame demeurait inébranlable – c’est elle qui devait soutenir le courage de tous ceux qui avaient suivi son Fils, car même les plus fidèles d’entre eux avaient sombré dans le découragement et se sentaient perdus.

Or,étant le Corps Mystique du Christ, l’Église catholique suit parallèlement le cours de la vie de Son corps physique. Donc au cours de ses 2000 ans d’histoire l’Église a toujours été persécutée par les ennemis du Christ, et en de nombreuses parties du monde il y a eu des moments où elle a été virtuellement effacée. Cependant s’est-elle jamais tant approchée d’une éclipse totale comme elle semble le faire aujourd’hui ? Dieu a constitué son Eglise en monarchie dont c’est le Pape qui doit garantir l’unité, et nous venons de voir le Pape se démettre de sa fonction, en partie sans doute parce que lui-même, conditionné par la façon de penser démocratique, n’a jamais pleinement cru en son propre office suprême. Retirant la tiare papale de son blason, et signant lui-m&ec irc;me toujours comme “Evêque de Rome”, quelles qu’aient pu être ses intentions quand il démissionna au mois de février, il a sûrement contribué, humainement parlant, à miner l’institution divine de la papauté.

Par cette démission de Benoît XVI et par le conclave qui lui a fait suite, il est certain que les ennemis du Christ auront fait tout leur possible pour détruire la papauté. Par un juste châtiment de Dieu pour l’apostasie universelle de notre époque, ils ont reçu de Lui un grand pouvoir sur son Église. Depuis des siècles ils s’acharnent à s’emparer du Vatican, et ils s’y sont maintenant incrustés. Sans la moindre intention de satisfaire les exigences d’une petite Fraternité pieuse, ils en sont à démonter l’Église pierre par pierre, ainsi qu’Anne Catherine Emmerich l’a vu dans une vision il ya 200 ans. Humainement parlant, les fidèles de Notre Seigneur ne peuvent avoir aujourd’hui pas plus d’espoir qu’ils n’en avaient lors du premier Samedi Saint.

Mais pas plus que Notre Seigneur Lui-même son Église catholique n’est-elle une affaire purement humaine. En 1846 Notre Dame de La Salette parla en ces termes de la situation de notre époque : « Les justes souffriront beaucoup. Leurs prières, leur pénitence et leurs larmes monteront jusqu’au ciel, et tout le Peuple de Dieu implorera pardon et miséricorde et demandera mon aide et mon intercession. Alors Jésus-Christ par un acte de Sa justice et de Sa grande miséricorde commandera à Ses Anges que tous Ses ennemis soient mis à mort. Tout à coup les persécuteurs de l’Église de Jésus-Christ et tous les hommes adonnés au péché périront et la terre deviendra comme un désert. Alors se fera la paix, la réconciliation de Dieu avec les hommes ; Jésus-Christ sera servi, adoré et glorifié& nbsp;; la charité fleurira partout. ...L’Evangile sera prêché partout ... et les hommes vivront dans la crainte de Dieu. »

Autrement dit, sans aucun doute Dieu relèvera son Église de sa détresse actuelle. Lorsque cette éclipse deviendra encore plus sombre, comme elle est sûre de le faire, accrochons-nous plus que jamais à la Mère de Dieu, et prenons la résolution de ne pas l’attrister par notre manque de foi, comme l’ont fait les apôtres et les disciples de Notre Seigneur lors du premier Samedi Saint. Engageons-nous à réjouir son Cœur Immaculé par notre foi inébranlable en son Divin Fils et en son unique véritable Église.

Kyrie Eleison

 

 SÁBADO SANTO

Comentario Eleison CCXCVIII 

En la vida de Nuestro Señor, el Sábado Santo fue ese día entre su espantosa muerte en la Cruz y su gloriosa Resurrección, cuando su cuerpo humano sin vida, ya que separado de su alma humana, yació en la oscuridad de la tumba oculto al ojo humano. Los enemigos de Nuestro Señor parecían haberlo vencido tan exitosamente que el Dios Encarnado se encontraba en un eclipse total, y solamente la Fe de Nuestra Señora en su Divino Hijo permanecía inquebrantable. Ella tenía que sostener a todos los otros que lo habían seguido porque aún los más devotos de entre ellos estaban sumidos en el desánimo y se sentían, como nunca antes, perdidos.

Ahora bien, siendo el Cuerpo Místico de Cristo, la Iglesia Católica sigue paralelamente el curso de la vida de Su Cuerpo físico. A lo largo de sus 2000 años de historia, la Iglesia siempre ha sido perseguida por los enemigos de Cristo y, en muchas partes del mundo en varios tiempos, ella ha sido virtualmente borrada. Sin embargo, con seguridad, nunca se encontró en un eclipse completo como lo parece estar hoy día. Dios diseñó su Iglesia como una monarquía para ser mantenida en la unidad por el Papa, y ahora vemos un Papa que renuncia, sin duda en parte porque él mismo, magnetizado por el pensamiento moderno democrático, nunca creyó completamente en su propio cargo supremo. Quitando de su escudo de armas la tiara papal y firmando él mismo siempre como “Obispo de Roma”, cualesquiera fueran sus intenciones cuando renunció en febrero, humanamente hablando él ayudó seguramente a socavar la divina institución del Papado.

Ciertamente con la renuncia de Benedicto XVI y con el subsiguiente cónclave, los enemigos de Cristo habrán hecho todo lo posible de su parte para anular el Papado. Por un justo castigo de Dios a causa de la apostasía universal de nuestra época, estos enemigos han recibido de El un gran poder sobre Su Iglesia. Desde hace siglos se esfuerzan para obtener un dominio completo del Vaticano y ahora están allí atrincherados. Con ninguna intención de ceder ni un ápice a una pequeña Fraternidad pía, ellos están, tal como lo vio en una visión hace 200 años Ana Catalina Emmerick, desmantelando la Iglesia piedra por piedra. Humanamente hablando los seguidores de hoy día de Nuestro Señor tienen tan poca aparente esperanza como tenían aquellos del Sábado Santo original.

Pero no más que Nuestro Señor El mismo, la Iglesia Católica no es simplemente un asunto humano. En 1846 Nuestra Señora de La Salette dijo acerca de nuestro propio tiempo: “Los justos sufrirán profundamente. Sus oraciones, penitencias y sus lágrimas se elevarán hasta el Cielo y todo el pueblo de Dios implorará perdón y misericordia y suplicará mi ayuda e intercesión. Y entonces Jesucristo en un acto de Su justicia y gran misericordia ordenará a Sus Angeles dar muerte a todos sus enemigos. Repentinamente los perseguidores de la Iglesia de Jesucristo y todos aquellos entregados al pecado, perecerán, y la tierra devendrá como un desierto. Y entonces vendrá la paz y el hombre se reconciliará con Dios; Jesucristo será servido, adorado y glorificado. La Caridad florecerá en todas partes...El Evangelio será predicado en todas partes...y el hombre vivirá en el temor de Dios”.

En otras palabras, con toda seguridad Dios resucitará a Su Iglesia de su actual angustia. Si su eclipse deviene aún más sombrío, como seguramente lo hará, mantengámonos más cerca que nunca de la Madre de Dios y tomemos ahora la resolución de no entristecerla con nuestra falta de Fe, como lo hicieron los Apóstoles y discípulos de Nuestro Señor en aquel primer Sábado Santo. Comprometámonos a regocijar su Inmaculado Corazón con nuestra inquebrantable Fe en su Divino Hijo y su única verdadera Iglesia.

Kyrie Eleison

   

KARSAMSTAG

Eleison kommentare CCXCVIII

Im Leben unseres Herrn Jesus Christus war Karsamstag der Tag zwischen seinem schrecklichen Tod am Kreuze und seiner glorreichen Auferstehung. Sein menschlicher Körper lag an diesem Tag leblos, weil ohne menschliche Seele, im dunklen Grab und war dem Auge des Menschen verborgen. Die Feinde unseres Herrn schienen ihn so erfolgreich zerquetscht zu haben, daß der fleischgewordene Gott völlig verdunkelt war und nur noch der Glaube unserer Lieben Frau an ihren göttlichen Sohn unerschüttert dastand. Sie mußte alle Anhänger unseres Herrn stützen, denn selbst die frömmsten unter ihnen kamen sich verwirrt und verloren vor.

Weil die Kirche der mystische, d.h. geheimnisvolle Leib Christi ist, folgt sie auch dem Lebensverlauf seines physischen Körpers. Durch ihre gesamte 2000-jährige Geschichte hindurch wird die Kirche immer von den Feinden Christi verfolgt, und zu bestimmten Zeiten war sie in vielen Teilen der Welt praktisch ausgelöscht. Doch durchlief die Kirche sicherlich noch nie eine vollständige Finsternis, so wie sie heute scheinbar sie durchläuft. Gott legte seine Kirche als Monarchie an, welche vom Papst zusammengehalten wird. Doch jüngst sahen wir den Rücktritt eines Papstes, und gewiß trat er unter anderem deshalb zurück, weil er selber so im Bann des modernen demokratischen Denkens steht, daß er nie ganz an sein höchstes Amt geglaubt hat. Er hatte die päpstliche Tiara, also die Papstkrone, abgelegt und immer nur mit „Bischof von Rom“ unterschrieben. Worin seine Absichten auch genau gelegen haben mochten, als er im Februar zurücktrat, so half er doch ganz gewiß mit, die göttliche Institution des Papstamtes – menschlich gesprochen – zu untergraben.

Die Feinde Christi haben durch den Rücktritt von Benedikt XVI. und durch das anschließende Konklave mit Sicherheit alles von ihrer Seite unternommen, um das Papstamt auszuschalten. Als gerechte Strafe Gottes für den allumfassenden Glaubensabfall unserer Tage hat Gott seinen Feinden viele Macht über seine Kirche überlassen. Jahrhundertelang haben sie daran gearbeitet, den Vatikan in den Würgegriff zu bekommen; und nun haben sie dort sich eingenistet. Ohne auch nur daran zu denken, einer frommen kleinen Bruderschaft nachzugeben, tragen sie die Kirche Stein für Stein ab, wie Schwester Anna Katharina Emmerich es vor 200 Jahren in einer Vision sah. Aus menschlicher Sicht haben die heutigen Nachfolger unseres Herrn so wenig scheinbare Hoffnung wie sie es am ursprünglichen Karsamstag hatten.

Doch so wie unser Herr nicht nur eine menschliche Natur besaß, so ist das Wesen der katholischen Kirche viel mehr als nur menschlich. Unsere Liebe Frau von La Salette sagte im Jahre 1846 über unsere heutige Zeit: „Die Gerechten werden viel leiden. ihre Gebete, ihre Bußübungen und ihre Tränen werden zum Himmel emporsteigen, und das ganze Gottesvolk wird um Verzeihung und Erbarmen flehen, und meine Hilfe und meine Fürbitte anrufen. Dann wird Jesus Christus durch einen Akt seiner Gerechtigkeit und seiner großen Barmherzigkeit seinen Engeln befehlen, alle seine Feinde dem Tode zu überliefern. Plötzlich werden die Verfolger der Kirche Jesu Christi und alle der Sünde verfallenen Menschen zugrundegehen, und die Erde wird wie eine Wüste sein. Dann wird Friede herrschen und die Versöhnung der Menschen mit Gott erfolgen. Die Menschen werden Jesus Christus dienen, ihn anbeten und verherrlichen... Die Nächstenl iebe wird überall aufblühen... und die Menschen werden in der Furcht Gottes leben.“

Anders gesagt wird Gott also seine Kirche gewiß aus ihrer gegenwärtigen Notlage wieder auferstehen lassen. Wenn die Verdunkelung der Kirche noch stärker werden sollte – was sie sicherlich tun wird –, so wollen wir uns mehr denn je an die Muttergottes halten und aufhören, durch unseren Unglauben sie zu belasten, wie das die Apostel und Jünger unseres Herrn am ersten Karsamstag getan haben. Unternehmen wir die Anstrengung, ihr Unbeflecktes Herz zu erquicken durch unseren unerschütterlichen Glauben an ihren göttlichen Sohn und an seine einzig wahre Kirche.

Kyrie eleison.

SABATO SANTO

Comentario Eleison CCXCVIII

Il Sabato Santo, nella vita di Nostro Signore, fu il giorno tra la sua terrificante morte in Croce e la sua gloriosa Resurrezione, mentre il suo corpo umano, privo di vita senza la sua anima umana, giaceva nel buio sepolcro, nascosto all’occhio umano. Sembrava così che i nemici di Nostro Signore lo avessero schiacciato e che il Dio Incarnato fosse completamente eclissato, mentre solo la fede della Madonna nel suo Divino Figlio rimaneva incrollabile. Ella dovette sostenere tutti gli altri suoi seguaci, perché anche i più devoti di essi rimasero disorientati e smarriti.

Ora, essendo il Corpo Mistico di Cristo, la Chiesa cattolica segue il percorso di vita del Suo corpo fisico. In tutti i suoi 2000 anni di storia, la Chiesa è stata sempre perseguitata dai nemici di Cristo e in molte parti del mondo, in tempi diversi, essa è stata quasi azzerata. Ma sicuramente mai è giunta al punto di eclissarsi totalmente, come sembra stia accadendo oggi. Dio ha progettato la Sua Chiesa come una monarchia, tenuta insieme dal Papa, e noi abbiamo appena visto un Papa dimissionario, senza dubbio perché in parte egli, ipnotizzato dal pensiero democratico moderno, non ha mai pienamente creduto nel suo ufficio supremo. Togliendo la tiara papale dal suo stemma e firmandosi sempre come “vescovo di Roma”, qualunque fossero le sue intenzioni nel dimettersi a febbraio, egli ha sicuramente aiutato, umanamente parlando, a minare l’istituzione divina del Papato.

Certamente, con le dimissioni di Benedetto XVI e il conseguente conclave, i nemici di Cristo avranno fatto tutto il possibile da parte loro per cancellare il Papato. Come giusta punizione di Dio per l’universale apostasia della nostra epoca, essi hanno ricevuto da Lui un grande potere sulla Sua Chiesa. Per secoli essi hanno lavorato per stringere il Vaticano in una morsa ed oggi essi vi si sono consolidati. Non avendo neanche la minima intenzione di soddisfare alle esigenze di una pur piccola Società pia, essi stanno smantellando la Chiesa pietra dopo pietra, come nella visione di 200 anni fa di Anna Caterina Emmerich. Umanamente parlando, si direbbe che gli odierni seguaci di Nostro Signore hanno tan poca speranza quanta ne ebbero quelli dell’originario Sabato Santo.

Ma al pari di Nostro Signore stesso, la Chiesa cattolica non è una mera faccenda umana. Nel 1846, la Madonna de La Salette diceva dei nostri tempi: “I giusti soffriranno molto. Le loro preghiere, le loro penitenze e le loro lacrime saliranno fino al Cielo e tutto il popolo di Dio chiederà perdono e misericordia e implorerà il mio aiuto e la mia intercessione. E allora Gesù Cristo per la sua giustizia e la sua grande misericordia comanderà ai suoi Angeli di mettere a morte tutti i suoi nemici. E d’un colpo i persecutori della Chiesa di Gesù Cristo e tutti coloro dediti al peccato periranno e la terra sarà come un deserto. E allora sarà ristabilita la pace e l’uomo sarà riconciliato con Dio e Gesù Cristo sarà servito, adorato e glorificato. La carità fiorirà ovunque... Il Vangelo sarà predicato dappertutto... e l’uomo vivrà nel timore di Dio.&rdqu o;

In altre parole, Dio risolleverà certamente la Sua Chiesa dal presente disagio. Se la sua eclissi diventerà ancora più oscura, com’è certo che sarà, dobbiamo solo tenerci più stretti che mai alla Madre di Dio e fare in modo di non gravare su di lei con la nostra incredulità, come fecero gli Apostoli di Nostro Signore e i discepoli nel primo Sabato Santo. Impegniamoci a far gioire il suo Cuore Immacolato con la nostra incrollabile fede nel suo Divino Figlio e nella sua unica vera Chiesa.

Kyrie eleison.

HOLY SATURDAY

Eleison Comments CCXCVIII

Holy Saturday in the life of Our Lord was that day between his appalling death on the Cross and his glorious Resurrection, when his human body, lifeless without its human soul, lay in the dark tomb, unseen to human eye. Our Lord’s enemies seemed so successfully to have crushed him that the Incarnate God was in complete eclipse, and only the faith of Our Lady in her Divine Son remained unshaken. All his other followers she had to sustain, because even the most devout of them felt bewildered and lost.

Now as being the Mystical Body of Christ, the Catholic Church follows the life’s course of his physical body. Down all its 2,000 years of history the Church has always been persecuted by the enemies of Christ, and in many parts of the world at various times it has been virtually wiped out. Yet surely it has never been going into complete eclipse like it seems to be doing today. God designed his Church as a monarchy, to be held together by the Pope, and we have just seen a Pope resigning, no doubt in part because he himself, mesmerized by modern democratic thinking, never fully believed in his own supreme office. Taking the papal tiara off his coat of arms, and signing himself always as “Bishop of Rome”, whatever were his intentions when he resigned in February, he surely helped, humanly speaking, to undermine the divine institution of the Papacy.

Certainly by Benedict XVI’s resignation and by the succeeding conclave the enemies of Christ will have been doing all they could for their part to undo the Papacy. By a just punishment of God for the universal apostasy of our age, they have received from him a great power over his Church. They have been working for centuries to get a stranglehold over the Vatican, and they are now entrenched there. With no intention of giving way to a pious little Society, they are, as Anne Catherine Emmerich saw in a vision 200 years ago, dismantling the Church stone by stone. Humanly speaking, today’s followers of Our Lord have as little seeming hope as they had on the original Holy Saturday.

But no more than Our Lord himself is the Catholic Church a merely human affair. In 1846 Our Lady of Salette said about our own times: “The righteous will suffer greatly. Their prayers, penance and their tears will rise up to Heaven, and all of God’s people will beg for forgiveness and mercy and will plead for my help and intercession. And then Jesus Christ in an act of his justice and great mercy will command his Angels to have all his enemies put to death. Suddenly the persecutors of the Church of Jesus Christ and all those given over to sin will perish, and the earth will become desert-like. And then peace will be made, and man will be reconciled with God, Jesus Christ will be served, worshipped and glorified. Charity will flourish everywhere... The Gospel will be preached everywhere... and man will live in fear of God.”

In other words, God will most certainly resurrect his Church from its present distress. When the eclipse becomes still darker, as it is sure to do, let us merely hold more closely than ever to the Mother of God, and let us resolve now not to weigh upon her then by our disbelief, as did Our Lord’s Apostles and disciples on the first Holy Saturday. Let us undertake to rejoice her Immaculate Heart with our unshakeable faith in her Divine Son and his one true Church.

Kyrie eleison.

 

SÁBADO SANTO

Comentários Eleison CCXCVIII

O Sábado Santo na vida de Nosso Senhor foi aquele dia entre Sua morte apavorante na Cruz e Sua gloriosa Ressurreição, quando Seu corpo humano, sem vida e sem alma humana, jazeu na tumba escura, oculto aos olhos humanos. Os inimigos de Nosso Senhor pareciam tê-Lo esmagado tão exitosamente que o Deus Encarnado fora completamente eclipsado, e apenas a fé que Nossa Senhora tinha em seu Divino Filho permanecera inabalada.

Agora, sendo o Corpo Místico de Cristo, a Igreja Católica segue o curso de vida do Seu corpo físico. Por todos os seus 2.000 anos de história, a Igreja foi sempre perseguida pelos inimigos de Cristo, e em muitas partes do mundo, em várias épocas, tem sido virtualmente dizimada. No entanto, certamente, nunca havia entrado em um eclipse completo como ela parece estar entrando hoje. Deus projetou Sua Igreja como uma monarquia, a ser mantida unida pelo Papa, e nós acabamos de ver um Papa renunciar, sem dúvida em parte porque ele mesmo, mesmerizado pelo pensamento democrático moderno, nunca acreditou totalmente em seu próprio oficio supremo. Tirando a tiara papal do seu brasão de armas, assinando sempre como “Bispo de Roma”, quaisquer que fossem suas intenções quando renunciou em fevereiro, ele certamente ajudou, humanamente falando, a minar a divina instituição do Papado.

Certamente pela renúncia de Bento XVI e pelo subsequente conclave, os inimigos de Cristo têm feito tudo o que podem de sua parte para desfazer o Papado. Por uma justa punição vinda de Deus por causa da apostasia universal da nossa época, eles receberam Dele um grande poder sobre a Igreja. Eles têm trabalhado por séculos para obter um domínio sobre o Vaticano, e estão agora enraizados lá. Sem intenção de dar forma a uma pequena Fraternidade piedosa, eles estão, como Anne Catherine Emmerich viu numa visão há 200 anos, desmontando a Igreja pedra por pedra. Humanamente falando, os atuais seguidores de Nosso Senhor têm pouca esperança aparente, tal como no Sábado Santo original.

Mas não mais que Nosso Senhor mesmo, a Igreja Católica não é meramente uma questão humana. Em 1846 Nossa Senhora de La Salete disse sobre os nossos tempos: “Os justos sofrerão grandemente. Suas orações, penitências e suas lágrimas irão subir ao Céu, e todo o povo de Deus irá implorar por perdão e misericórdia e irá pleitear por minha ajuda e intercessão. E então Jesus Cristo, em um ato de Sua justiça e grande misericórdia, irá mandar Seus Anjos para dar morte a todos os seus inimigos. Subitamente os perseguidores da Igreja de Jesus Cristo e todos os que são dados ao pecado irão perecer, e a terra irá ficar como um deserto. E então a paz será feita, e o homem será reconciliado com Deus, e Jesus Cristo será servido, adorado e glorificado. A Caridade irá florescer por toda parte... O Evangelho será pregado em toda parte... e o homem viverá no temor de Deus.”.

Em outras palavras, Deus certamente irá ressuscitar Sua Igreja dessa aflição atual. Se esse eclipse escurecer ainda mais, o que certamente deverá ocorrer, que nós nos mantenhamos próximos mais do que nunca à Mãe de Deus, e que nós tomemos agora a resolução de não sermos um peso para ela pela nossa descrença, como fizeram os Apóstolos e discípulos de Nosso Senhor no primeiro Sábado Santo. Vamos nos encarregar de alegrar seu Imaculado Coração com nossa fé inabalável em seu Divino Filho e sua única verdadeira Igreja.

Kyrie eleison.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

BÍLÁ SOBOTA

Komentář Eleison CCXCVIII

Bíla sobota byla v životě Našeho Pána tím dnem mezi jeho děsivou smrtí na Kříži a jeho slavným Vzkříšením, kdy jeho lidské tělo bez života a bez lidské duše leží v temném hrobě, skryté lidským očím. Zdálo se, že nepřátelé Našeho Pána jej tak úspěšně zlikvidovali, že Vtělený Bůh úplně ztratil moc, a jen víra Naší Paní ve svého Božího Syna zůstala neotřesená. Musela posilovat všechny jeho ostatní stoupence, protože i nejoddanější z nich se cítili zmatení a ztracení.

Katolická Církev je mystickým Tělem Krista, a proto následuje životní pouť jeho fyzického těla. V celé své dvoutisícileté historii byla Církev vždy pronásledovaná Kristovými nepřáteli a v mnoha částech světa byla v rozličných dobách v podstatě vyhlazená. Přesto jistě nikdy nespěla k úplné likvidaci, jako se zdá, že spěje dnes. Bůh ustavil svou Církev jako monarchii, aby ji pohromadě udržoval papež, a my jsme právě viděli papeže rezignovat, bezpochyby částečně proto, že on sám, okouzlený současným demokratickým myšlením, nikdy plně nevěřil ve svůj vlastní nejvyšší úřad. Odstranil tiáru ze svého erbu a sám se vždy podepisoval jako „římský biskup“, a ať už byly jeho úmysly, když v únoru rezignoval jakékoliv, jistě napomohl, lidsky řečeno, oslabit Boží instituci papežství.

Nepřátelé Církve budou jistě po rezignaci Benedikta XVI. a následném konkláve činit ze své strany vše, co mohou, aby zničili papežství. Skrze spravedlivý Boží trest za všeobecné odpadlictví naší doby obdrželi od něj velkou moc nad jeho Církví. Pracují po staletí, aby získali úplnou kontrolu nad Vatikánem, a jsou tam nyní pevně zakořenění. Nemají žádný úmysl ustoupit malému zbožnému Bratrstvu, a jak ve vidění před 200 lety spatřila Anna Kateřina Emmerichová, rozebírají Církev kámen po kameni. Lidsky řečeno, dnešní stoupenci našeho Pána mají tak malou zdánlivou naději, jakou měli na původní Bílou sobotu.
Katolická Církev však není čistě lidskou záležitostí o nic víc než Náš Pán sám. V roce 1846 Naše Paní z La Salette o naší vlastní době řekla: „Spravedliví budou hodně trpět; jejich modlitby, pokání a jejich slzy budou stoupat k nebesům, a všechen Boží lid bude úpěnlivě prosit o prominutí a smilování a snažně prosit o moji pomoc a přímluvu. Tu Ježíš Kristus aktem své spravedlivosti a velkého milosrdenství nařídí svým andělům všechny své nepřátele usmrtit. Pronásledovatelé Kristovy Církve i všichni lidé, kteří se oddávali hříchu, naráz zahynou a země bude vypadat jako poušť. Pak nastane mír a lidé budou smířeni s Bohem. Bude se sloužit Ježíši Kristu, jej vzývat a chválit. Všude rozkvete láska k bližním... Všude se bude hlásat evangelium... a lidé budou žít v bázni Boží.“

Jinak řečeno, Bůh zcela jistě vzkřísí svou Církev z jejího současného strádání. Až úpadek bude ještě temnější, což jistě nastane, jen se těsněji než kdy jindy přimkněme k Matce Boží a dejme si předsevzetí, že jí tehdy nebudeme tížit svou nevírou, jako apoštolové a učedníci Našeho Pána při první Bílé sobotě. Ujměme se toho, že potěšíme její Neposkvrněné srdce svou neotřesitelnou vírou v jejího Božího Syna a jeho jedinou pravou Církev.

 

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres.

A VOUS DE CHOISIR / ¡ELEGID! / EURE WAHL / A VOI LA SCELTA! / YOU CHOOSE! / VOCÊ ESCOLHE! / VY SI VYBERTE!

A VOUS DE CHOISIR

Comentaire Eleison CCXCVII

Quelle confusion règne dans l’Église et dans le monde! Nous voyons parmi les meilleurs des hommes, l’un après l’autre, peut-être avec les meilleures des intentions, abandonner le combat et prendre la décision de ne plus résister, se laisser aller, suivre le courant, faire ce que font tous les autres. Cependant ce laisser-aller ne cesse de braver Dieu, et il est condamné par Dieu sans appel, parce que Dieu ne change pas. Sans doute fait-Il appel en ce moment au nouveau Pape pour qu’il fasse ce qu’il doit faire, coûte que coûte.

Entre 1966 et 1975, Il semble avoir appelé une femme, en France, à faire en sorte qu’un prélat français remette en mains propres à Paul VI une série de messages divins demandant au Pape de conduire de grands pèlerinages de pénitence à la célèbre basilique de Vézelay (et aussi, à partir de 1972, de rétablir l’usage de la Messe Tridentine). Les messages ont reçu le titre du Chant de Carême, Parce, Domine, Populo Tuo (Épargnez, Seigneur, Votre Peuple). Ils sont reproduits sans autorisation officielle mais ils correspondent bien à la Semaine Sainte. Les lecteurs qui voudront bien lire ces brefs extraits pourront juger pour eux-mêmes s’ils semblent authentiques:

16-X-66 : Le monde est au bord de la catastrophe. Cependant, crois bien que la supplication de quelques âmes humbles a un grand pouvoir sur Mon cœur.

3-III-68 : Tu diras au Saint Père qu’il chante le Parce, Domine en imploration, les bras en croix, devant les foules réunies à Vézelay, qu’il entraînera lui-même.

2-III-70 : Si mon appel est méprisé, les eaux de Ma colère submergeront tout. Que de pleurs et de gémissements alors, mais il sera trop tard.

13-II-71 : Dis aux prêtres qu’ils demandent prière et pénitence dans la Chrétienté en déroute, et donnent eux-mêmes l’exemple. Sinon il y aura des massacres sur la terre de France. Si vous refusez de faire monter vers Mon Père les voix de l’humble prière pénitente, vous ferez monter, de force, celles de votre terreur. Choisissez!

25-III-71 : Mes petits enfants, si vous ne voulez pas de processions d’amour, vous aurez des processions de haine. Déjà celles-ci s’ébranlent. Que vous faut-il de plus pour croire à Mon appel?

28-IV-72 : S’ils ne veulent pas faire de génuflexion devant le Saint Sacrement, ils en feront d’autres dans les mines de sel !

10-VII-72 : Si le Pape ne fait pas ce que j’ai demandé, la Justice divine s’abattra lourdement sur le monde et vous aurez tellement à souffrir que si les détails vous en étaient connus maintenant, vous en sécheriez de frayeur.

15-VII-72 : Je fais appel à mes fidèles enfants. Ne trouverai-Je que des déserteurs? Si vous saviez, Mes enfants, ce qui vous attend, comme vous vous hâteriez de répondre à Mes désirs. Mais bientôt la justice se fera. Vous crierez vers Moi dans votre terreur, mais il sera trop tard.

6-XI-72 : Si je vous montrais ce qui vous attend, ce sont des nuits entières de prière que vous passeriez à mes pieds, pour éloigner le terrible châtiment.

13-VII-73 : Les laïcs sont actuellement l’espoir de l’Église. Priez pour vos pasteurs défaillants.

2-V-75 : Dans les temps mauvais qui viennent, il faudra que les familles Chrétiennes se groupent et s’entendent pour recueillir Mes pasteurs fidèles et subvenir à leurs besoins, tandis que ceux-ci seront contraints à un ministère clandestin⦠Il faut revenir aux catacombes. Il n’y a pas d’autre voie.

Parce, Domine.
 

¡ELEGID!

Comentario Eleison CCXCVII

¡Qué confusión reina en la Iglesia y en el mundo! Vemos a los mejores hombres uno después de otro, tal vez con las mejores de las intenciones, abandonar el combate y tomar la decisión de dejar de resistir, dejarse llevar por la mayoría, seguir la corriente, hacer lo que todos los otros hacen. Sin embargo, esta mayoría sigue desafiando a Dios y está condenada por Dios sin apelación, porque Dios no cambia. No hay duda que ahora mismo, Él está apelando al nuevo Papa para que haga lo que debe hacer, cueste lo que cueste.

Entre 1966 y 1975, Él parece haber pedido a una mujer en Francia que logre que un prelado francés ponga en las propias manos de Paulo VI una serie de mensajes divinos pidiendo que el Papa encabece peregrinaciones masivas de penitencia a la famosa basílica de Vézelay en Francia (y desde 1972, para que el Papa restablezca el uso de la Misa Tridentina). Los mensajes recibieron el título del Cántico de Cuaresma Parce, Domine, Populo Tuo (Perdona, Señor, a Tu Pueblo). Ellos vienen sin autorización oficial pero corresponden bien a la Semana Santa. Los lectores que tengan a bien leer estos cortos extractos pueden juzgar por sí mismos si parecen auténticos:

16-X-65: El mundo está al borde de la catástrofe. Sin embargo, cree firmemente que la oración suplicante de unas pocas almas humildes tiene un gran poder sobre mi corazón.

3-III-68: Di al Santo Padre que implore al Señor con el Cántico del Parce, Domine levantando sus brazos en Cruz, frente a las muchedumbres que él reunirá en Vézelay.

2-III-70 : Si mi llamada no es escuchada, las aguas de mi ira anegarán todo ¡Cuántas lágrimas y gemidos habrá entonces! Pero será demasiado tarde.

13-II-71: Di a los sacerdotes que llamen a la oración y a la penitencia en medio de la Cristiandad que colapsa y que ellos mismos den el ejemplo. De otra manera habrá masacres sobre el suelo de Francia. Si vosotros rehusáis elevar a mi Padre los gritos de una oración humilde y arrepentida, a la fuerza elevareis gritos de terror ¡Elegid!

25-III-71: Hijitos, si no queréis procesiones de amor, tendréis procesiones de odio. Ya están en marcha ¿Qué más necesitáis para creer en mi llamado a favor vuestro?

28-IV-72: ¡Si ellos no quieren arrodillarse delante del Santísimo Sacramento, se arrodillarán esclavizados en las minas de sal!

10-VII-72: Si el Papa no hace lo que le pedí, la Justicia divina caerá con todo su peso sobre el mundo y tendréis que atravesar por tales sufrimientos que si conociereis sus detalles ahora, vosotros quedaríais helados de espanto.

15-VII-72: Llamo a mis hijos fieles ¿Acaso no encontraré mas que desertores? Si supiereis, hijos míos, lo que os espera, cómo os apresuraríais a satisfacer mis deseos. Pero la justicia se hará pronto. Vosotros clamaréis a Mi inmersos en vuestro terror, pero será muy tarde.

6-XI-72: Si Yo les mostrara lo que les está esperando, se pasarían noches enteras en oración a mis pies para alejar el tremendo castigo.

13-VII-73: Los fieles son actualmente la esperanza de la Iglesia. Rezad por vuestros pastores incrédulos.

2-V-75: En los tiempos malos que se avecinan, las familias Cristianas tendrán que reunirse y organizarse para cuidar a mis sacerdotes fieles que deberán ejercer un ministerio clandestinoâ¦Es la vuelta a las catacumbas. No queda otro camino.

Parce, Domine.

EURE WAHL

Eleison kommentare CCXCVII

Wie groß ist doch die Verwirrung, welche in der Kirche und somit auch in der Welt herrscht! Selbst unter den besten Menschen gibt einer nach dem anderen – vielleicht in bester Absicht – den Kampf auf und will nicht mehr länger Widerstand leisten, sondern mit dem Strom schwimmen, mit der Masse laufen und eben tun, was alle anderen auch tun. Doch bleibt diese Strömung gottlos und ist von Gott unwiderruflich verurteilt, weil Gott sich nicht ändert. Gewiß ruft er jetzt den neuen Papst auf, das Richtige zu tun – koste es, was es wolle.

In den Jahren 1966 bis 1975 hat Gott scheinbar einen Aufruf an eine Dame in Frankreich gerichtet, um einen französischen Prälaten zu bewegen, eine Reihe göttlicher Botschaften direkt in die Hände von Paul VI. zu legen. Die Botschaften forderten den Papst auf, große Buß-Wallfahrten zur berühmten Basilika von Vézelay anzuführen (und ab 1972 fordern die Botschaften, die Tridentinische Messe wiederherzustellen.) Als Titel tragen diese Botschaften den Namen des Fastenzeitgesanges Parce, Domine, Populo, Tuo (Verschone o Herr, Dein Volk). Die Botschaften haben keine kirchliche Genehmigung, passen jedoch zur Karwoche. Die Leser der folgenden kurzen Auszüge mögen selbst beurteilen, ob die Botschaften glaubhaft klingen:

16.10.1966: Die Welt steht am Rande der Katastrophe. Doch sei versichert, daß die flehenden Gebete von bereits wenigen demütigen Seelen große Macht über mein Herz haben.

3.3.1968: Sag dem hl. Vater, daß er vor der Pilgermasse, welche er in Vézelay versammeln wird, mit zu einem Kreuz ausgestreckten Armen das Parce, Domine flehend singen möge.

2.3.1970: Wird mein Aufruf mißachtet, so werden die Fluten meines Zorns alles ertränken. Großes Heulen und Jammern wird dann herrschen, doch es wird zu spät sein.

13.2.1971: Sag den Priestern, daß sie mitten in der zusammenbrechenden Christenheit zum Gebet und zur Buße aufrufen und mit gutem Beispiel vorangehen sollen. Ansonsten wird es auf französischem Boden Massaker geben. Wenn ihr Menschen euch weigert, demütige und reuevolle Gebete zu meinem Vater im Himmel aufsteigen zu lassen, so werdet ihr stattdessen unweigerlich Schreckensschreie gen Himmel stoßen. Eure Wahl.

25.3.1971: Meine Kinder, wenn ihr Liebes-Prozessionen verschmäht, so erntet ihr eben Haß-Prozessionen. Diese beginnen bereits. Was braucht ihr noch, bevor ihr meinem Aufruf glaubt?

28.4.1972: Wenn die Menschen die Knie nicht vor dem Allerheiligsten Altarsakrament beugen wollen, so werden sie eben in den Salzminen auf die Knie gehen!

10.7.1972: So der Papst meiner Bitte nicht entspricht, wird die göttliche Gerechtigkeit die Welt schwer treffen. Ihr werdet dann so große Leiden ertragen müssen, daß ihr vor Furcht erstarren würdet, wüßtet ihr schon jetzt die Einzelheiten.

15.7.1972: Mein Aufruf ergeht an meine treuen Kinder. Werde ich nur noch Fahnenflüchtige antreffen? Wenn ihr wüßtet, was euch erwartet, so würdet ihr meine Wünsche gar eilends erfüllen. Doch bald wird Gerechtigkeit herrschen. Dann werdet ihr vor Schrecken mich anflehen, aber es wird zu spät sein.

6.11.1972: Zeigte ich euch, was euch erwartet, so würdet ihr ganze Nächte zu meinen Füßen liegend beten, um die schreckliche Züchtigung fernzuhalten.

13.7.1973: Die Laien sind derzeit die Hoffnung der Kirche. Betet für eure untreuen Hirten.

2.5.1975: In den kommenden bösen Zeiten werden christliche Familien zusammenrücken und ausarbeiten müssen, wie sie sich um die Bedürfnisse meiner treuen Priester kümmern können, welche vor der Öffentlichkeit verborgen ihr Priesteramt ausüben müssen... Jetzt heißt es: zurück in die Katakomben. Einen anderen Weg gibt es nicht.

Parce, Domine.

A VOI LA SCELTA!

Comentario Eleison CCXCVII

Che confusione regna nella Chiesa, come nel mondo! Vediamo, uno dopo l’altro, degli uomini trai migliori, magari con le migliori intenzioni, rinunciare alla lotta e prendere la decisione di non resistere più a lungo, lasciarsi andare, seguire l’andazzo, fare quello che fanno tutti gli altri. Eppure questo andazzo manca di Dio e da Dio è condannato senza appello perché Egli non cambia.Non v’è dubbio che Egli ora si sta appellando al nuovo Papa perché faccia ciò che è giusto, costi quel che costi.

Tra il 1966 e il 1975, sembra che Egli si sia rivolto ad una donna in Francia perché un prelato francese facesse giungere nelle mani di Paolo VI una serie di messaggi con i quali si chiedeva al Papa di guidare dei massicci pellegrinaggi alla famosa Basilica di Vézelay (e dal 1972, per ripristinare la Messa Tridentina). I messaggi, che portavano il titolo del canto quaresimale Parce, Dómine, Pópulo Tuo (Perdona, o Signore, il tuo popolo), non hanno alcuna autorizzazione ufficiale, ma si adattano alla Settimana Santa. I lettori disposti a leggerli potranno giudicare loro stessi se suonano veri:-

16-X-65: Il mondo è sull’orlo di una catastrofe. Tuttavia, tenete presente che la supplica nella preghiera di poche anime umili abbia un grande potere sul mio cuore.

3-III-68: Dite al Santo Padre di cantare implorante il Parce, Dómine con le braccia allargate a croce, al cospetto della folla che egli riunirà aVézelay.

2-III-70: Se il mio appello non verrà ascoltato, le acque della mia ira sommergeranno tutto. Pianti e gemiti si leveranno in quel momento, ma sarà troppo tardi.

13-II-71: Dite ai sacerdoti che, in mezzo al collasso della Cristianità, richiamino alla preghiera e alla penitenza e che essi stessi diano l’esempio. In caso contrario, ci saranno massacri sul suolo francese. Se vi rifiutate di innalzare fino al Padre mio le grida dell’umile preghiera di pentimento,giocoforza alzerete grida di terrore. A voi la scelta!

25-III-71: Figlioli miei, se non vorrete processioni d’amore, avrete processioni di odio. Queste sono già in arrivo. Che altro avete bisogno per credere nel mio appello?

28-IV-72: Se non vogliono genuflettersi davanti al Santissimo Sacramento, si genufletteranno nelle miniere di sale!

10-VII-72: Se il Papa non fa quello che ho chiesto, la giustizia divina scenderà pesantemente sul mondo, e dovrete subire una tale sofferenza che se oggi ne conosceste i dettagli, raggelereste dal terrore.

15-VII-72: Io faccio appello ai miei figli fedeli. Devo trovare solo disertori? Se sapeste, figli miei, ciò che vi aspetta, come vi affrettereste a realizzare i miei desideri. Ma presto sarà fatta giustizia. Mi invocherete nel vostro terrore, ma sarà troppo tardi.

6-XI-72: Se vi mostrassi ciò che vi aspetta, passereste intere notti in preghiera ai miei piedi, per tenere a distanza il terribile castigo.

13-VII-73: Attualmente sono i laici la speranza della Chiesa. Pregate per i vostri pastori infedeli.

2-V-75: Nei prossimi brutti tempi, le famiglie cristiane dovranno mettersi insieme per occuparsi dei bisogni dei miei sacerdoti fedeli, che dovranno esercitare il loro ministero nella clandestinità⦠Si torna alle catacombe. Non vi è altro da fare.

Parce, Dómine.

YOU CHOOSE!

Eleison Comments CCXCVII

What confusion reigns in the Church and so in the world! We see one after another the best of men, with perhaps the best of intentions, giving up the struggle and making the decision to resist no longer, to go with the flow, to follow the current, to do what everybody else is doing. Yet that flow remains godless, and it is condemned by God without appeal, because he does not change. No doubt he is right now appealing to the new Pope to do what is right, cost what it may.

Between 1966 and 1975 he seems to have appealed to a woman in France to get a French prelate to put in Paul VI’s own hands a series of divine messages calling for the Pope to lead massive pilgrimages of penance to the famous basilica of Vézelay (and, from 1972, to restore the Tridentine Mass). The messages are given the title of the Lenten Chant, Parce, Domine, Populo Tuo (Spare, O Lord, Thy People), They come with no official authorization but they fit Holy Week. Readers who care to read these brief extracts can judge for themselves if they ring true:–

16-X-65: The world is on the brink of catastrophe. However, do believe that the entreaty in prayer of a few humble souls has great power over My heart.

3-III-68: Tell the Holy Father to sing imploringly the Parce, Domine with his arms held up in the form of a cross, in front of the crowds that he is to gather together in Vézelay.

2-III-70: If My appeal is not heeded, the waters of My wrath will drown everything. What weeping and groaning there will be at that moment, but it will be too late.

13-II-71: Tell the priests to call for prayer and penance amidst collapsing Christendom, and to set the example themselves. Otherwise there will be massacres on French soil. If you refuse to send up to My Father cries of humble repentant prayer, you will perforce send up cries of terror. You choose!

25-III-71: My little children, if you do not want processions of love, you will have processions of hate. These are already starting. What more do you need to believe in My appeal to you?

28-IV-72: If they don’t want to genuflect in front of the Blessed Sacrament, they will genuflect in the salt-mines!

10-VII-72: If the Pope does not do what I have asked for, divine Justice will come down heavily on the world, and you will have to undergo such suffering that if you knew the details now, you would be frozen with terror.

15-VII-72: I appeal to My faithful children. Am I to find only deserters? If you knew, my children, what awaits you, how you would hasten to fulfil My desires. But justice will soon be done. You will cry out to Me in your terror, but it will be too late.

6-XI-72: Were I to show you what awaits you, you would spend entire nights in prayer at My feet, to keep the terrible chastisement away.

13-VII-73: The laity are presently the hope of the Church. Pray for your unfaithful shepherds.

2-V-75: In the evil times coming, Christian families will have to get together and work out how to look after the needs of My faithful priests, who will have to exercise their ministry hidden from public view... It is back to the catacombs. There is no other way.

Parce, Domine.

VOCÊ ESCOLHE!

Comentários Eleison CCXCVII
Que confusão reina na Igreja e assim também no mundo! Nós vemos os melhores homens, um após do outro, com talvez as melhores das intenções, desistir da luta e tomar a decisão de não mais resistir, de se deixar levar com o fluxo, de seguir a corrente, de fazer o que quer que os outros estejam fazendo. Contudo, o fluxo continua sem Deus, e isso é condenado por Deus sem apelação, porque Ele não muda. Sem dúvida Ele está agora mesmo apelando ao novo Papa que faça o que é certo, custe o que custar.

Entre 1966 e 1975 Ele parece ter apelado a uma mulher na França para chegar a um prelado francês e colocar nas próprias mãos de Paulo VI uma série de mensagens divinas chamando o Papa a liderar peregrinações maciças de penitência à famosa basílica de Vézelay (e, a partir de 1972, a restaurar a Missa Tridentina). O título que deram às mensagens foi Canto Quaresmal, Parce, Domine, Populo Tuo (Poupe, Ó Senhor, Vosso Povo). Eles começaram sem nenhuma autorização oficial, mas se encaixaram na Semana Santa. Leitores que se importam em ler esses breves extratos podem julgar por si mesmos se eles soam verdadeiros:

16-X-65: O mundo está à beira de uma catástrofe. Entretanto, acreditem que as súplicas na oração de algumas poucas almas humildes têm grande poder sobre Meu coração.

3-III-68: Diga ao Santo padre que cante implorando o Parce, Domine com os braços dispostos em forma de cruz, em frente à multidão que ele deverá reunir em Vézelay.

2-III-70: Se Meu apelo não for atendido, as águas de Minha ira irão afogar tudo. Haverá choro e gemido naquele momento, mas será tarde demais.

13-II-71: Diga aos padres que convoquem fiéis em meio à Cristandade em colapso a fazer oração e penitência, e que eles mesmos sirvam de exemplo. Caso contrário, haverá massacres no solo francês. Se vocês se recusarem a enviar ao Meu Pai os clamores do povo penitente em oração, forçosamente enviarão ao alto gritos de terror. Vocês escolhem!

25-III-71: Meus filhinhos, se vocês não querem procissões de amor, terão procissões de ódio. Isso já está começando. De que mais vocês precisam para acreditar no Meu apelo a vocês?

28-IV-72: Se não querem fazer genuflexão em frente ao Santíssimo Sacramento, farão genuflexão em minas de sal!

10-VII-72: Se o Papa não fizer o que eu tenho pedido, a Justiça Divina descerá pesada sobre o mundo, e vocês terão de passar por muito sofrimento, cujos detalhes os congelariam de terror se os soubessem agora.

15-VII-72: Eu apelo aos Meus filhos fiéis. Encontrarei apenas desertores? Se vocês soubessem, meus filhos, o que os espera, como vocês se apressariam a executar meus desejos. Mas a justiça será feita em breve. Vocês gritarão para Mim em seu terror, mas será tarde demais.

6-XI-72: Quando Eu lhes mostrar o que os espera, vocês passarão noites inteiras em oração aos Meus pés, para manter longe o terrível castigo.

13-VII-73: Os leigos são atualmente a esperança da Igreja. Rezem pelos seus pastores infiéis.

2-V-75: Nos tempos malignos que vêm chegando, as famílias cristãs terão de ficar juntas e trabalhar para prover as necessidades dos Meus pastores fiéis, que terão de exercer seu ministério escondidos do olhar do público... É a volta às catacumbas. Não há outro jeito.

Parce, Domine.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

VY SI VYBERTE!

Komentář Eleison CCXCVII

Jaké zmatení panuje v Církvi a také ve světě! Vidíme nejlepší muže, možná s nejlepšími úmysly, jednoho po druhém vzdávat boj a rozhodovat se již neodporovat, jít s proudem, následovat proud, činit, co všichni ostatní činí. Avšak tento proud zůstává bezbožný a je Bohem zavržen bez odvolání, protože on se nemění. Není pochyb, že právě teď vyzývá nového papeže, aby učinil, co je správné, ať to stojí cokoliv.

Mezi lety 1966 a 1975 se, jak se zdá, [Bůh] obrátil s žádostí na jistou ženu ve Francii, aby přiměla jistého francouzského preláta předat do vlastních rukou Pavla VI. sérii Božích poselství vyzývajících papeže, aby vedl obrovské kající poutě do proslulé baziliky Vézelay (a od roku 1972, aby obnovil tridentskou mši). Poselství mají název postního zpěvu, Parce, Domine, Populo Tuo (Ušetři, Pane, svůj lid). Nemají žádnou oficiální autorizaci, ale hodí se ke Svatému týdnu. Čtenáři, kteří mají zájem přečíst si tyto krátké výňatky, mohou sami posoudit, jestli zní věrohodně:
16-X-65: Svět je na pokraji katastrofy. Věřte však, že naléhává prosba v modlitbě několika pokorných duší má nad Mým srdcem velikou moc.

3-III-68: Řekněte Svatému otci, aby úpěnlivě pěl Parce, Domine s rukama rozpaženýma ve tvaru kříže na čele zástupů, které shromáždí ve Vézelay.

2-III-70: Nebude-li se dbát na mou výzvu, vody Mého hněvu zaplaví vše. Jaký pláč a sténaní zde v tuto chvíli bude, bude však příliš pozdě.

13-II-71: Řekněte kněžím, aby uprostřed hroutícího se křesťanstva vyzývali k modlitbě a pokání a aby sami šli příkladem. Jinak nastane na francouzské půdě hromadné vraždění. Odmítnete-li vyslat k Mému Otci výkřiky pokorných kajících modliteb, nevyhnutelně vyšlete výkřiky hrůzy. Vy si vyberte!

25-III-71: Mé dítky, nechcete-li procesí lásky, budete mít procesí nenávisti. Ta již začala. Co víc potřebujete, abyste uvěřili Mým výzvám k vám?

28-IV-72: Nechtějí-li poklekat před Svátostí oltářní, budou poklekat v solných dolech!

10-VII-72: Neučiní-li papež, o co jsem žádal, Boží spravedlnost těžce dopadne na zemi, a vy budete muset podstoupit takové utrpení, že kdybyste teď znali detaily, ztuhli byste hrůzou.

15-VII-72: Apeluji na Své věrné děti. Naleznu pouze poušť? Kdybyste, mé děti, věděli, co vás čeká, jak byste si pospíšili vyplnit Má přání. Brzy však bude učiněno spravedlnosti zadost. Budete ke Mně křičet v hrůze, bude však příliš pozdě.

6-XI-72: Kdybych vám ukázal, co vás čeká, trávili byste celé noci v modlitbě u Mých nohou, abych zadržel tento strašlivý trest.

13-VII-73: Laici jsou v současnosti nadějí Církve. Modlete se za své nevěrné pastýře.

2-V-75: V nadcházející době pohrom se budou křesťanské rodiny muset semknout a přijít na to, jak se postarat o potřeby Mých věrných kněží, kteří budou muset vykonávat svou duchovní službu ve skrytosti před veřejností... Je to návrat do katakomb. Není jiná cesta.

Parce, Domine.

 

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

DIGNITÉ INDIGNE / INDIGNA DIGNIDAD / WÜRDELOSE MENSCHENWÜRDE /DIGNITA’ INDEGNA/ UNDIGNIFIED DIGNITY / DIGNIDADE INDIGNA / NEDŮSTOJNÁ DŮSTOJNOST

DIGNITÉ INDIGNE

Comentaire Eleison CCXCVI

Une lectrice a présenté des arguments en faveur de l’enseignement de Vatican II sur la liberté religieuse. Même si le sujet a été souvent évoqué dans les « Commentaires Eleison », ses raisons valent sûrement la peine que l’on s’y arrête, parce qu’il est de toute importance que les catholiques d’aujourd’hui comprennent à fond la fausseté de cet enseignement. Ce que le Concile a enseigné dans le paragraphe 2 de sa Déclaration sur la Liberté Religieuse (Dignitatis Humanae),c’est que tout homme doit être libre de toute coaction exercée par n’importe quels autres hommes ou groupes d’hommes quand il s’agit pour lui d’agir en privé ou en public selon ses croyances. Plus encore, tout État humain doit inscrire ce droit naturel comme un droit constitutio nnel ou civil.

Au contraire, jusqu’à Vatican II l’Église catholique a systématiquement enseigné que tout État, en tant qu’il incarne l’autorité civile de Dieu sur les créatures humaines de Dieu, est obligé comme tel d’utiliser cette autorité pour protéger et favoriser l’unique véritable Église de Dieu, l’Église catholique du Dieu Incarné, Notre Seigneur Jésus-Christ. Évidemment, les États non-catholiques seront condamnés davantage pour leur manque de Foi que pour ne pas avoir donné de protection civile à cette Foi. Également, les États catholiques peuvent s’abstenir d’interdire la pratique publique des fausses religions là où une telle interdiction ferait plus de mal que de bien au salut éternel des citoyens. Néanmoins le principe demeure intact: les &Eacu te;tats de Dieu doivent protéger la vraie religion de Dieu.

En fait l’enseignement Conciliaire implique ou que les États ne sont pas de Dieu, ou qu’il n’y a pas une vraie religion de Dieu. Dans les deux cas l’État est implicitement libéré de Dieu, et la liberté de l’homme est ainsi placée au-dessus des droits de Dieu ou, plus simplement, l’homme au-dessus de Dieu. Voilà pourquoi Mgr. Lefebvre disait que l’enseignement Conciliaire était un blasphème. Et il ne sert à rien de dire que les autres paragraphes de DH contiennent un bon enseignement catholique. Une seule déchirure faite par l’iceberg fut suffisante pour faire sombrer le Titanic. DH#2 à lui seul est suffisant pour faire sombrer la doctrine catholique. Mais voyons les arguments qui prétendent défendre l’enseignement du Concile.

1 DH fait partie du Magistère Ordinaire, lequel doit être pris bien au sérieux.
DH est venu des Magistres (Maîtres) qui ont la charge de l’enseignement dans l’Église, oui, mais non du Magistère ordinaire infaillible, puisque DH contredit l’enseignement traditionnel de l’Église, ainsi que cela vient d’être démontré ci-dessus.

2 DH ne fait que manifester les droits humains qui sont garantis par la loi naturelle.
La loi naturelle place les droits de l’homme en dessous, et non au-dessus, des droits de Dieu.

3 DH ne renie pas le modèle catholique des relations Église-État.
Mais bien sûr qu’il le fait ! Le paragraphe #2 libère l’État de son obligation intrinsèque envers l’unique véritable Église.

4 DH est rédigé dans le contexte du monde moderne où tous croient aux droits de l’homme.
Depuis quand l’Église doit-elle s’adapter au monde, et non le monde à l’Église ?

5 DH n’enseigne pas que l’homme a un droit à l’erreur.
Si l’État de Dieu doit garantir un droit civil à pratiquer, en public, les fausses religions, il s’ensuit qu’on oblige Dieu à donner un droit à l’erreur.

6 DH est un appel aux gouvernements modernes pour qu’ils garantissent la moitié d’une tranche de pain, ce qui est mieux que pas de pain du tout.
La vraie doctrine catholique est si logique et si cohérente qu’en abandonner une partie, c’est l’abandonner toute entière. Et quelle brebis se sauve en s’offrant elle-même au loup ?

7 Les catholiques ne doivent pas se retirer du monde moderne dans un ghetto doctrinal.
Les catholiques doivent faire tout ce qu’ils ont à faire, et aller où qu’ils doivent aller, afin de ne pas trahir les droits de Dieu ni compromettre Son honneur. Si cela signifie le martyre, qu’il en soit ainsi !

Kyrie eleison.

 INDIGNA DIGNIDAD

Comentario Eleison CCXCVI

Una lectora presentó argumentos a favor de la enseñanza del Vaticano II sobre la libertad religiosa. Aún cuando el tema ha sido varias veces enfocado en los “Comentarios Eleison”, sus razones merecen seguramente ser consideradas porque es vital para los católicos de hoy asir exhaustivamente la falsedad de esta enseñanza. Lo que el Concilio enseñó en el párrafo 2 de su Declaración sobre la Libertad Religiosa (Dignitatis Humanae) es que todos los hombres, cuando se trata de actuar en privado o en público según sus creencias, deben estar libres de toda coacción ejercida por cualesquiera otros hombres o grupos de hombres. Mas aún todo Estado humano debe hacer de este derecho humano un derecho constitucional o civil.
Por el contrario, a lo largo de toda la historia de la Iglesia antes del Concilio Vaticano II, la Iglesia católica ha enseñado sistemáticamente que todo Estado, en tanto que él encarna la autoridad civil de Dios sobre las criaturas humanas de Dios, está obligado como tal de utilizar esta autoridad para proteger y favorecer la única verdadera Iglesia de Dios, la Iglesia católica del Dios Encarnado, Nuestro Señor Jesucristo. Evidentemente, los Estados no-católicos serán condenados más por su falta de Fe que por no haber dado protección civil a esta Fe. Igualmente los Estados católicos pueden abstenerse de prohibir la práctica pública de las falsas religiones ahí donde tal prohibición provocaría mas daño que bien para la salvación eterna de los ciudadanos. Sin embargo el principio permanece intacto: los Estados de Dios deben proteger la verd adera religión de Dios.

De hecho, la enseñanza Conciliar implica o bien que los Estados no son de Dios, o bien que no existe una verdadera religión de Dios. En los dos casos, esta enseñanza al Estado le libera implícitamente de Dios y por este mismo hecho coloca la libertad del hombre por encima de los derechos de Dios o, más simplemente, al hombre por encima de Dios. Es la razón por la cual Mons. Lefebvre decía que la enseñanza Conciliar constituye una blasfemia. Y no nos digan que los otros párrafos de DH contienen una buena enseñanza católica. Una sola rajadura provocada por el témpano fue suficiente para hacer zozobrar al Titanic. DH #2 por sí solo basta para hacer zozobrar la doctrina católica. Pero veamos los argumentos que pretenden defender la enseñanza del Concilio.

1 DH es parte del Magisterio Ordinario, el cual debe ser tomado muy en serio.
DH proviene de los que tienen el deber de enseñar dentro de la Iglesia, es cierto, pero no proviene del Magisterio ordinario infalible, ya que DH contradice la enseñanza tradicional de la Iglesia, como acabamos de demostrarlo arriba.

2 DH no hace más que manifestar derechos humanos que están garantizados por la ley natural.
La ley natural coloca los derechos del hombre abajo y no por encima, de los derechos de Dios.

3 DH no reniega del modelo católico en las relaciones Iglesia-Estado.
¡Pero por supuesto que sí lo hace! El párrafo #2 libera al Estado de su obligación esencial para con la única verdadera Iglesia.

4 DH está escrita en el contexto del mundo moderno donde todo el mundo cree en los derechos del hombre.
Y, ¿desde cuando la Iglesia debe adaptarse al mundo y no el mundo a la Iglesia?

5 DH no enseña que el hombre tiene un derecho al error.
Si el Estado de Dios debe garantizar un derecho civil a practicar en público religiones falsas, entonces se deduce que uno obliga a Dios a otorgar un derecho al error.

6 DH es una llamada a los gobiernos modernos para que garanticen la mitad de una rebanada de pan, lo que es mejor que nada de pan.
La verdadera doctrina católica es tan lógica y tan coherente que al abandonar una parte, se la abandona enteramente. Y, ¿qué oveja se salvó ofreciéndose ella misma al lobo?

7 Los católicos no deben retirarse del mundo moderno encerrándose en un ghetto doctrinal.
Los católicos deben hacer lo que tienen que hacer, ir a cualquier lugar donde deben ir, para que no abandonen los derechos de Dios ni comprometan Su honor. Si esto significa el martirio, ¡que así sea!

  Kyrie eleison.

WÜRDELOSE MENSCHENWÜRDE

Eleison kommentare CCXCVI

Eine Leserin brach eine Lanze für die Lehre des Zweiten Vatikanischen Konzils über die Kultfreiheit, auch Religionsfreiheit genannt. Selbst wenn die „Eleison Kommentare“ dieses Thema schon öfter behandelten, ist es lohnenswert, ihre Argumente durchzugehen, denn die heutigen Katholiken sollten dringend die Falschheit dieser Lehre begreifen. Das Konzil lehrte in seiner Erklärung über die Religionsfreiheit (Dignitatis Humanae) im Abschnitt 2, daß alle Menschen, wenn sie privat oder öffentlich ihrem Glauben entsprechend handeln, frei sein müssen von irgendeinem Zwang durch andere Menschen oder Menschengruppen. Darüberhinaus müsse jeder Menschenstaat dieses Naturrecht in seiner Verfassung oder seinem Bürgerrecht verankern.

Im Gegensatz dazu lehrte die katholische Kirche beständig bis zum Zweiten Vatikanum, daß jeder Staat – als Verkörperung von Gottes bürgerlicher Autorität über Gottes menschliche Geschöpfe – als Staat verpflichtet ist, diese Autorität zum Schutze und zur Förderung von Gottes einer und wahrer Kirche auszuüben, welche die katholische Kirche des menschgewordenen Gottes, unseres Herrn Jesus Christus, ist. Nicht-katholische Staaten werden daher offensichtlich mehr für ihren Mangel an Glauben verurteilt werden, denn dafür, daß sie diesem Glauben keinen bürgerlichen Schutz einräumten. Zudem dürfen katholische Staaten von ihrem Recht, das öffentliche Ausüben von falschen Religionen zu verbieten, absehen, wenn ein solches Verbot für die Seelenrettung eher abträglich denn nützlich sein sollte. Doch das Prinzip bleibt bestehen, wonach Gottes Staaten Gottes wahre Relig ion begünstigen und schützen müssen.

Die konziliare Lehre bedeutet in Wirklichkeit, entweder daß die Staaten nicht von Gott sind, oder daß es keine eine und wahre Religion Gottes gibt. In jedem Fall befreit diese Konzilslehre den Staat vorbehaltlos von Gott und stellt somit die Freiheit des Menschen über die Rechte Gottes, oder einfacher gesagt den Menschen über Gott. Aus diesem Grunde nannte Erzbischof Lefebvre die Konzilslehre gotteslästerlich. Und daran ändert auch der Hinweis nichts, daß es andere Abschnitte in Dignitatis Humanae gibt, welche der katholischen Lehre entsprechen. Bereits der eine vom Eisberg verursachte Riß brachte die Titanic zum Sinken. Auf ähnliche Weise genügt schon Abschnitt 2 von Dignitatis Humanae, um die katholische Lehre zu versenken. Betrachten wir kurz die Argumente der Leserin, welche die Konzilslehre verteidigt:

1) „Dignitatis Humanae (kurz DH) ist Teil des ordentlichen Lehramtes (Magisterium), welches ernstgenommen werden muß.“
Zwar stammt DH von den Kirchen-Magistern, d.h. -Lehrern, aber nicht vom unfehlbaren Lehramt, weil DH der überlieferten Lehre der Kirche widerspricht, wie oben gezeigt.

2) „DH verdeutlicht lediglich die Menschenrechte, welche durch das Naturrecht gewährt werden.“
Das Naturrecht ordnet die Rechte des Menschen unter die Rechte Gottes ein, nicht über sie.

3) „DH verneint keinesfalls das katholische Muster für die Beziehung zwischen Kirche und Staat.“
Durchaus verneint DH dieses Muster. Abschnitt 2 befreit den Staat von seiner innewohnende Verpflichtung gegenüber der einen und wahren Kirche.

4) „DH wurde im Zusammenhang der modernen Welt geschrieben, wo jeder an die Menschenrechte glaubt.“
Seit wann muß die Kirche der Welt angepaßt werden, anstatt die Welt an die Kirche?

5) „DH lehrt jedoch nicht, daß der Mensch ein Recht auf Irrtum habe.“
Indem DH vom Staate Gottes verlangt, ein Bürgerrecht auf die öffentliche Ausübung von falschen Religionen zu gewähren, verlangt DH tatsächlich von Gott ein Recht auf Irrtum.

6) „DH ist ein Gesuch an die modernen Regierungen, wenigstens einen halben Laib zu gewähren, anstatt gar kein Brot.“
Die wahre katholische Glaubenslehre ist so logisch und folgerichtig aufgebaut, daß bereits die Aufgabe eines Teiles von ihr gleichbedeutend ist mit der Aufgabe der gesamten Lehre. Und welches Schaf kann sich retten, indem es sich selber dem Wolf anbietet?

7) „Katholiken dürfen sich nicht aus der modernen Welt zurückziehen in ein lehrmäßiges Ghetto.
Um die Rechte Gottes aufrechtzuerhalten und seine Ehre zu schützen, müssen Katholiken stets das tun, was sie zu tun haben, und dorthin gehen, wo sie hingehen müssen. Wenn dies zum Martyrium führt, so geschehe es.

Kyrie eleison.

DIGNITA’ INDEGNA

Comentario Eleison CCXCVI

Una lettrice ha argomentato in favore della libertà religiosa del Vaticano II. Anche se l’oggetto è stato spesso affrontato nei “Commenti Eleison”, i suoi argomenti meritano di essere considerati, perché oggi è di vitale importanza per i cattolici cogliere a fondo la falsità di questo insegnamento. Quello che il Concilio ha insegnato nel paragrafo 2 della Dichiarazione sulla Libertà Religiosa (DignitatisHumanae), è che tutti gli uomini, quando agiscono in privato o in pubblico in conformità con le loro convinzioni, devono essere liberi da ogni coercizione da parte di altri uomini o di gruppi. Inoltre, ogni Stato umano deve inserire questo diritto naturale nel diritto costituzionale o civile.

Al contrario, lungo tutta la sua esistenza, fino al Vaticano II, la Chiesa cattolica ha costantemente insegnato che ogni Stato, come incarnazione dell’autorità civile di Dio sulle umane creature di Dio, è obbligato, come tale, ad usare questa autorità per proteggere e favorire l’unica vera Chiesa di Dio: la Chiesa cattolica del Dio Incarnato, Nostro Signore Gesù Cristo. Ovviamente, gli Stati non cattolici saranno condannati, non tanto per non aver dato protezione civile a questa fede, quanto per la loro mancanza di fede. Inoltre, gli Stati cattolici possono astenersi dal proibire la pratica pubblica delle false religioni laddove tale proibizione procurasse più male che bene per la salvezza delle anime dei cittadini, ma il principio rimane intatto: gli Stati di Dio devono proteggere la vera religione di Dio.

In effetti, l’insegnamento conciliare implica o che gli Stati non sono da Dio, o che non esiste l’unica vera religione di Dio. In entrambi i casi esso libera implicitamente lo Stato da Dio, mettendo così la libertà dell’uomo al di sopra dei diritti di Dio o, semplicemente, l’uomo al di sopra di Dio. È per questo che Mons. Lefebvre diceva che l’insegnamento conciliare è blasfemia. Ed è inutile dire che gli altri paragrafi della DH contengono della buona dottrina cattolica. Un solo squarcio procurato da un iceberg fu sufficiente ad affondare il Titanic. Il paragrafo 2 della DH da solo è sufficiente ad affondare la dottrina cattolica. Ma vediamo gli argomenti in difesa degli insegnamenti del Concilio.

1. DH fa parte del Magistero Ordinario della Chiesa, che dev’essere preso seriamente.
DH viene dai Magistri della Chiesa, o maestri, certo, ma non dal Magistero Ordinario infallibile,
perché DH contraddice l’insegnamento tradizionale della Chiesa, come mostrato sopra.

2. DH chiarisce semplicemente uno dei diritti umani che sono garantiti dalla legge naturale.
La legge naturale colloca i diritti dell’uomo sotto e non sopra i diritti di Dio.

3. DH non nega il modello cattolico delle relazioni Chiesa-Stato.
Invece fa proprio questo! Il paragrafo 2 libera lo Stato dal suo obbligo intrinseco verso la sola vera Chiesa.

4. DH è scritto nel contesto del mondo moderno, dove tutti credono nei diritti umani.
Da quando la Chiesa dev’essere adattata al mondo e non il mondo alla Chiesa?

5. DH non insegna che l’uomo ha diritto all’errore.
Se lo Stato di Dio deve garantire un diritto civile a praticare, in pubblico, le false religioni, allora si rende Dio garante del diritto all’errore.

6. DH è un appello ai governanti moderni a garantire mezza pagnotta, che è meglio di nessuna pagnotta.
La vera dottrina cattolica è così logica e coerente che accantonarne una parte significa accantonarla tutta. Forse che la pecora si salva offrendosi al lupo?

7. I cattolici non devono isolarsi dal mondo moderno in un ghetto dottrinale.
Al fine di non tralasciare i diritti di Dio o di non compromettere il Suo onore, i cattolici devono fare tutto quello che va fatto, e devono andare dove loro tocca. E se questo significa il
martirio, così sia!

Kyrie eleison.

UNDIGNIFIED DIGNITY

Eleison Comments CCXCVI

A reader has argued in favour of the Vatican II teaching on religious liberty. Even if the subject has often come up in “Eleison Comments”, her arguments are surely worth going through, because it is vital for Catholics today to grasp thoroughly the falsehood of that teaching. What the Council taught in paragraph #2 of its Declaration on Religious Liberty (Dignitatis Humanae), is that all men are to be free from all coercion by any other men or group of men when it comes to acting in private or in public in accordance with their beliefs. Moreover every human State must make this natural right into a constitutional or civil right.

On the contrary, all the way up to Vatican II the Catholic Church consistently taught that every State, as embodying God’s civil authority over God’s human creatures, is obliged as such to use that authority to protect and favour God’s one true Church, the Catholic Church of the Incarnate God, Our Lord Jesus Christ. Obviously, non-Catholic States will be condemned rather for their lack of faith than for not giving civil protection to that faith. Likewise Catholic States may refrain from prohibiting the public practice of false religions where such prohibition will do more harm than good for the salvation of the citizens’ souls. But the principle remains intact: God’s States must protect God’s true religion.

In fact the Conciliar teaching implies either that States are not from God, or that there is no one true religion of God. Either way it is implicitly liberating the State from God, and so putting the liberty of man above the rights of God, or, simply, man above God. That is why Archbishop Lefebvre said that the Conciliar teaching was blasphemy. And it is no use saying that the other paragraphs of DH contain good Catholic teaching. One gash by the iceberg was enough to sink the Titanic. DH#2 alone is enough to sink Catholic doctrine. But let us see the arguments in defence of the Council’s teaching.

1 DH is part of the Church’s Ordinary Magisterium, which must be taken seriously.
DH came from the Church’s Magisters, or masters, yes, but not from the infallible Ordinary Magisterium, because DH contradicts the Church’s traditional teaching, as shown above.

2 DH merely makes clear human rights that are granted by natural law.
Natural law puts the rights of man below, and not above, the rights of God.

3 DH does not negate the Catholic model for Church-State relations.
It most certainly does! Paragraph #2 liberates the State from its intrinsic obligation to the one true Church.

4 DH is written in the context of the modern world where everybody believes in human rights.
Since when must the Church be adapted to the world, and not the world to the Church?

5 DH does not teach that man has a right to error.
If God’s State must grant a civil right to practise, in public, false religions, then God is being made to grant a right to error.

6 DH is a plea to modern governments to grant half a loaf, which is better than no bread.
True Catholic doctrine is so logical and so coherent that to give away any of it is to give away all of it. And what sheep saved itself by offering itself to the wolf?

7 Catholics must not retreat from the modern world into a doctrinal ghetto.
Catholics must do whatever they have to do, go wherever they have to go, in order not to give away the rights of God or compromise his honour. If that means martyrdom, so be it!

Kyrie eleison.

DIGNIDADE INDIGNA

Comentários Eleison CCXCVI

Uma leitora argumentou em favor do Vaticano II ensinando sobre a liberdade religiosa. Com certeza vale à pena analisar os argumentos dela, mesmo que o assunto tenha frequentemente aparecido nos “Comentários Eleison”, porque é vital para os católicos de hoje que compreendam completamente a falsidade daquele ensino. O que o Concílio ensinou no parágrafo n.2 de sua Declaração Sobre a Liberdade Religiosa (Dignitatis Humanae) é que todos os homens devem ser livres de toda coerção por qualquer outro homem ou grupo de homens quando atua em privado ou em público de acordo com suas crenças.

Ao contrário, em todo o caminho até o Vaticano II a Igreja Católica ensinou constantemente que cada Estado, ao incorporar a autoridade civil de Deus sobre as criaturas humanas de Deus, é obrigado, assim, a usar essa autoridade para proteger e favorecer a única verdadeira Igreja de Deus, a Igreja Católica do Deus Encarnado, Nosso Senhor Jesus Cristo. Obviamente, Estados não-católicos serão condenados mais por sua falta de fé do que por não proverem proteção civil a essa fé. Além disso, Estados Católicos podem evitar proibir o culto público das falsas religiões onde tal proibição causará mais dano do que bem para a salvação das almas dos cidadãos. Mas o princípio se mantém intacto: os Estados de Deus devem proteger a verdadeira religião de Deus.

1 A DH é parte do Magistério Ordinário da Igreja, que deve ser levado seriamente.
A DH veio dos Magisters da Igreja, ou mestres, sim, mas não do Magistério Ordinário Infalível, porque a DH contradiz o ensino tradicional da Igreja, como mostrado acima.

2  A DH simplesmente deixa claro os direitos humanos, que são concedidos pela lei natural.
A lei natural coloca os direitos do homem abaixo, e não acima dos direitos de Deus.

3  A DH não nega o modelo católico para as relações Igreja-Estado.
Isso ela certamente faz! O parágrafo n.2 libera o Estado de sua obrigação essencial para com a única verdadeira Igreja.

4  A DH é escrita no contexto do mundo moderno onde todos acreditam nos direitos humanos.
Desde quando a Igreja deve ser adaptada ao mundo, e não o mundo à Igreja?

5  A DH não ensina que o homem tem o direito de errar.
Se o Estado de Deus é obrigado a conceder o direito civil de praticar em público as falsas religiões, então está se fazendo com que Deus deva garantir o direito ao erro.

6. A DH  é um apelo para que os governos modernos concedam metade de um pão, que é melhor do que nenhum pão.
A verdadeira doutrina católica é tão lógica e tão coerente que dar algo disso é dar tudo disso. E qual ovelha salva a si mesma se entregando ao lobo?
 
7 Os católicos não devem fugir do mundo moderno para um gueto doutrinário.
Os católicos devem fazer o que quer que tenham que fazer, ir para onde quer que tenham que ir, para não abandonar os direitos de Deus e não comprometer a sua honra. Se isso significa o martírio, então que seja!

Kyrie eleison.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

NEDŮSTOJNÁ DŮSTOJNOST

Komentář Eleison CCXCVI

Jedna čtenářka argumentovala ve prospěch učení Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě. I když bylo toto téma v „Komentářích Eleison“ často probíráno, její argumenty jistě stojí za to, abychom je prošli, protože je pro katolíky dnes životně důležité zcela porozumět nepravdivosti tohoto učení. Koncil v odstavci č. 2 své Deklarace o náboženské svobodě (Dignitatis Humanae) učil, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany skupin, když přijde na to, že v soukromí nebo veřejně jednají v souladu se svou vírou. Nadto každý lidský stát musí toto přirozené právo učinit ústavním nebo občanským právem.

Naopak po celou dobu do Druhého vatikánského koncilu katolická Církev trvale učila, že každý stát, jakožto ztělesnění Boží občanské autority nad Božími lidskými stvořeními, má jako takový povinnost užívat tuto autoritu k ochraně a upřednostňování jediné pravé Církve, katolické Církve Vtěleného Boha, Našeho Pána Ježíše Krista. Zjevně budou nekatolické státy odsouzeny spíše za svůj nedostatek víry, než pro to, že by neposkytly občanskou ochranu této víře. Podobně katolické státy mohou upustit od zakazování veřejně praktikovat mylná náboženství, když takový zákaz udělá více škody než užitku pro spásu duší občanů. Princip však zůstává nedotčený: Boží státy musí chránit pravé náboženství Boha.

Koncilní učení ve skutečnosti nepřímo říká buď, že státy nejsou od Boha, nebo, že neexistuje žádné pravé náboženství Boha. Obojím způsobem skrytě osvobozuje stát od Boha a tím klade svobodu člověka nad Boží práva, nebo prostě člověka nad Boha. Proto arcibiskup Lefebvre řekl, že toto koncilní učení je rouháním. A nemá užitek říkat, že další odstavce DH obsahují dobré katolické učení. Jedna trhlina od ledovce stačila na potopení Titanicu. Článek 2 DH stačí na potopení katolické nauky. Podívejme se však na argumenty na obranu koncilního učení.

1 DH je částí řádného učitelského úřadu Církve, který se musí brát vážně.
DH vyšlo od učitelů Církve, nebo mistrů, ano, nikoliv však z neomylného řádného učitelského úřadu Církve, protože DH odporuje tradičnímu církevnímu učení, jak jsme ukázali výše.

2 DH pouze vyjasňuje lidská práva, která jsou zaručena přirozeným zákonem.
Přirozený zákon klade práva člověka pod a nikoliv nad práva Boží.

3 DH neruší katolický model vztahů Církve a státu.
To zcela jistě ruší! Odstavec č. 2 osvobozuje stát od povinnosti k jediné pravé Církvi plynoucí ze samé jeho podstaty.

4 DH je napsaná v kontextu moderního světa, kde každý věří v lidská práva.
Odkdy se Církev musí přizpůsobovat světu a nikoliv svět Církvi?

5 DH neučí, že člověk má právo na omyl.
Jestliže stát musí zaručit občanské právo praktikovat veřejně mylná náboženství, pak se z Boha činí ten, kdo zaručuje právo na omyl.

6 DH je naléhavou prosbou k moderním vládám, aby zaručily půl chleba, což je lepší, než žádný chleba.
Pravá katolická nauka je tak logická a tak konzistentní, že vzdát se čehokoliv z ní znamená vzdát se jí celé. A která ovce se spasila tím, že se vydala vlkovi?

7 Katolíci se nesmí z moderního světa stáhnout do naukového ghetta.
Katolíci musí udělat všechno, co musí udělat, jít kamkoliv musí jít, aby nezahodili Boží práva nebo nezradili jeho čest. Znamená-li to mučednictví, nechť se tak stane!

 

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

GREC II

GREC II

Comentaire Eleison CCXCV

Avant de continuer l’histoire du GREC, le groupe Parisien de laïcs et de prêtres qui se réunissaient à partir de la fin des années 1990 en vue de réaliser une réconciliation entre Vatican II et les catholiques Traditionalistes, découvrons l’attitude fondamentale des participants du GREC. L’avenir de l’Église dépend des catholiques qui comprendront à fond l’erreur du GREC, c’est-à-dire à quel point les esprits modernes perdent prise sur la vérité. Pour illustrer cette attitude, prenons au hasard quatre citations typiques, prises parmi des douzaines et des douzaines de semblables dans le livre « Pour la Nécessaire Réconciliation » du prêtre de la Nouvelle Église, le Père Michel Lelong, un des fondateurs du GREC. Dans une lettre qu’il écrivit au Pape en juillet 2008 on tro uve les deux premières citations :–

« Nous souhaitons aussi que les excommunications (des quatre évêques de la FSPX en 1988) puissent être levées et que la FSPX retrouve sa place dans l’Église où elle a tant à apporter. C’est pourquoi nous demandons aux responsables de cette FSPX que cessent les déclarations et articles polémiques qui critiquent le Saint Siège ». Commentaire : (La polémique dans la FSPX n’a-t-elle pas en effet presque disparu au cours de ces dix dernières années ?) Mais si la polémique est si mauvaise, pourquoi donc bon nombre de Pères de l’Église – et Mgr. Lefebvre – furent-ils si polémiques ? La polémique n’est mauvaise que dans la mesure où l’unité est bonne. Mais l’unité n’est bonne que dans la mesure où ce autour de quoi elle unit est bon.

« Dans notre société si tentée par le matérialisme, l’indifférentisme et les sectarismes, nous pensons que, répondant à votre demande, Très Saint Père, tous les catholiques doivent chercher ensemble à être fidèles à cette recommandation du Christ : ‘Soyez un pour que le monde croie’. » Commentaire : « Soyez un » autour de quoi ? Autour de la vérité catholique, ou autour du mensonge selon lequel la vérité catholique peut se concilier avec Vatican II ? Et donc la question primordiale et cruciale pour l’unité catholique, c’est où se trouve la vérité catholique. Mais le GREC veut laisser aux « théologiens » les questions concernant la vérité. Alors les non-théologiens peuvent se sauv er par des mensonges !?

Cette lettre du Père Lelong fut si bien reçue par Benoît XVI que les chefs et des sympathisants du GREC écrivirent de nouveau quelques mois plus tard. Voici encore deux citations, de cette deuxième lettre au Pape :-

« Certes, nous avons été attristés que les récentes propositions du Saint Siège n’aient pas été acceptées par les responsables de la FSPX, mais nous savons que la réparation des déchirures entre catholiques nécessite toujours la générosité et patience pour rétablir la confiance réciproque et permettre la réconciliation ». Commentaire : Toutes les déchirures doivent-elles nécessairement être soignées, et jamais infligées ? Est-ce que Notre Seigneur n’a pas fait usage d’un fouet sur le dos des prêteurs d’argent dans le Temple ? Il y a un Dieu, et son honneur doit être défendu par-dessus toutes choses, tandis que les hommes peuvent être méchants au point de ne rien comprendre d’autre que le fouet, qu’il soit physi que ou verbal.

« Nous pensons que la levée des excommunications enclencherait un processus inéluctable d’approche, en vue d’accords entre le Saint Siège et la FSPX, ou au moins d’accords avec une grande partie des prêtres et des fidèles de la FSPX ». Commentaire : il est vrai que les contacts amicaux entre Rome et la FSPX enclenchèrent ce processus au mois de janvier 2009 et que seule une explosion depuis l’intérieur de la FSPX de l’hérésie la plus horrible des temps modernes –« l’antisémitisme » – bloqua ce processus. Mais, soit une réconciliation catholique avec Vatican II ne pose aucun problème, soit on doit dire que cette explosion fut providentielle, parce qu’elle a eu aussi comme résultat de bloquer, au moins pour un temps, la fausse réconciliation.

En conclusion, le GREC, comme des millions de catholiques modernes, cherche par-dessus tout l’unité, la suspension de toute polémique, la réconciliation, un accord, etc. Mais où donc le Dieu de vérité figure-t-il parmi tous ces sentiments si doux? Est-Il un papa bonasse qui bénit tous les mensonges des hommes, à la seule condition qu’ils mentent à l’unisson ?

Kyrie eleison.

GREC II

Comentario Eleison CCXCV

Antes de continuar con la historia del GREC, este grupo parisino de laicos y sacerdotes que se reunían desde fines de los años 1990 en adelante para promover una reconciliación entre el Vaticano II y los católicos Tradicionalistas, debemos considerar la actitud fundamental de los participantes del GREC. El futuro de la Iglesia depende de los católicos que habrán entendido el error del GREC, es decir hasta que punto los espíritus modernos pierden su asimiento de la verdad. Para ilustrar esta actitud, tomemos al azar cuatro citas típicas entre docenas y docenas de otras que se encuentran en el libro “Para la Necesaria Reconciliación” del Padre Michel Lelong, sacerdote de la Iglesia Conciliar. En una carta que él escribió al Papa en julio de 2008 encontramos las dos primeras citas:

“Nosotros deseamos también que las excomuniones (de los cuatro obispos de la FSPX en 1988) puedan ser levantadas y que la FSPX encuentre su lugar en la Iglesia a la cual ella tiene tanto para dar. Es por eso que nosotros pedimos a las autoridades de la FSPX de poner fin a las declaraciones y artículos polémicos que critican la Santa Sede”. Comentario: (¿Acaso no es lo que hemos visto en la FSPX estos diez últimos años?). Pero, si las polémicas son tan malas, ¿Por qué entonces un buen número de los Padres de la Iglesia – y Mons. Lefebvre – fueron tan polémicos? Las polémicas son malas únicamente en la medida en que la unidad es buena. Pero la unidad es buena sólo en la medida en que la cosa alrededor de la cual se realiza la unidad, es buena.

“En nuestra sociedad tan tentada por el materialismo, el indiferentismo y los sectarismos, nosotros pensamos que en respuesta a vuestra petición, Santo Padre, todos los católicos deben esforzarse juntos en ser fieles a la recomendación de Cristo: ‘Permanezcan unidos para que el mundo entero crea’”. Comentario: “Unidos”, ¿Alrededor de qué? ¿Alrededor de la verdad católica, o alrededor de la mentira según la cual la verdad católica puede reconciliarse con el Vaticano II? Así pues la cuestión primera y crucial para la unidad católica es saber donde se encuentra la verdad católica. Sin embargo, el GREC deja las cuestiones que se refieren a la verdad a los “teólogos”. Pero, ¿Acaso los no-teólogos pueden ser salvados por mentiras?

Esta carta del Padre Lelong fue tan bien recibida por Benedicto XVI que los líderes y unos simpatizantes del GREC escribieron de nuevo algunos meses más tarde. He aquí dos citas más, esta vez de la segunda carta al Papa:-

“Ciertamente estuvimos muy contristados por el hecho de que las recientes proposiciones de la Santa Sede no hayan sido aceptadas por las autoridades de la FSPX, pero sabemos que sanar las heridas entre Católicos requiere siempre generosidad y paciencia para restaurar la confianza de los dos lados y permitir así la reconciliación”. Comentario: Todas las heridas, ¿Deben ser siempre solamente sanadas y jamás infligidas? ¿Acaso Nuestro Señor no se valió de un látigo sobre la espalda de los prestamistas de dinero en el Templo? Hay un Dios, su honor debe ser defendido por encima de todo, y los hombres pueden ser malos al punto de no entender otra cosa que el látigo, sea éste físico o verbal.

“Nosotros pensamos que el hecho de levantar las excomuniones pondría en marcha un proceso irresistible de aproximación, en vista de acuerdos entre la Santa Sede y la FSPX o, por lo menos, acuerdos con una gran parte de los sacerdotes y de los fieles de la FSPX”. Comentario: Es cierto que los contactos amigables entre Roma y la FSPX de hecho pusieron en marcha este proceso en el mes de enero de 2009 y que sólo una explosión desde el interior de la FSPX de la mas horrenda de las herejías de los tiempos modernos – “el antisemitismo”– bloqueó este proceso. Pero, o bien la reconciliación Católica con el Vaticano II no es más un problema, o bien debemos reconocer que esta explosión fue providencial, porque ella ha bloqueado, al menos por un tiempo, la falsa reconciliación.

En conclusión, como millones de Católicos modernos, el GREC busca por encima de todo la unidad, la reconciliación, los acuerdos, el fin de las polémicas, etc. Pero, ¿Dónde está pues el Dios de verdad en medio de todos estos dulces sentimientos? ¿Es El un papi bonachón que bendice todas las mentiras de los hombres con la única condición que ellos mientan al unísono?
  
Kyrie eleison.

GREC II

Eleison kommentare CCXCV

Bevor wir mit der Geschichte des GREC fortfahren – jene Pariser Gruppe von Laien und Klerikern, welche seit den späten 1990er-Jahren die Vereinigung zwischen dem Zweiten Vatikanum und der katholischen Tradition anstrebt –, betrachten wir die Grundhaltung der GREC-Teilnehmer. Die Zukunft der Kirche hängt von jenen Katholiken ab, welche den Denkfehler der GREC-Gruppe begreifen, d.h. wie die modernen Menschen den Bezug zur Wahrheit verlieren. Um diese Haltung zu illustrieren, werden wir vier Abschnitte betrachten – willkürlich aus dem Buch Für die notwendige Versöhnung des Neukirchenpriesters Hw. Michel Lelong entnommen –, welche für dutzende anderer Stellen im Buch typisch sind. Die ersten beiden Zitate stammen aus einem Brief, den Hw. Lelong, einer der Gründer vom GREC, im Juli 2008 an den Papst schrieb: –

„Auch wir wünschen uns die Aufhebung der Exkommunikationen (der vier Bischöfe der Priesterbruderschaft St. Pius X. vom Jahr 1988), und daß die Priesterbruderschaft ihren Platz in der Kirche wiedererlange, der sie so viel zu geben hat. Darum bitten wir die Bruderschaftsoberen, ihre streitlustigen Aussagen und Schriftstücke einzustellen, die den Heiligen Stuhl kritisieren.“ Kommentar: (Ist dies in den letzten zehn Jahren nicht geschehen?) Aber wenn Streitlust wirklich ein solches Übel ist, warum war dann eine ganze Reihe von Kirchenvätern – und Erzbischof Lefebvre – so streitlustig? Streitlust ist nur dann so schlecht, wenn die Einheit so gut ist. Doch die Einheit ist nur in dem Maße gut wie das ihr zugrundeliegende, einigende Element.

„In unserer Gesellschaft, die versucht wird von Materialismus, Indifferentismus und Sektierertum, sollten alle Katholiken gemeinsam bemüht sein, Ihrer Bitte, Hl. Vater, zu entsprechen und Christi Empfehlung zu folgen: »Sie sollen eins sein, damit die Welt glaube«.“ Kommentar: „Geeint“ durch was? Geeint durch die katholische Wahrheit – oder durch die Lüge, wonach katholische Wahrheit vereinbar sei mit dem Zweiten Vatikanum? Dann ist die erste und entscheidende Frage für die katholische Einheit, wo wir denn die katholische Wahrheit finden. GREC hingegen überläßt diese Fragen der Wahrheit den „Theologen“. Können also Nicht-Theologen sogar durch Lügen gerettet werden?

Nun nahm Benedikt XVI. diesen Brief von Hw. Lelong so wohlgefällig auf, daß die Leiter und einige Befürworter der GREC-Gruppe einige Monate später erneut an ihn schrieben. Es folgen zwei weitere Zitate aus diesem zweiten Brief an den Papst: –

„Gewiß waren wir betrübt, daß die Bruderschaftsoberen die neulich vom Heiligen Stuhl gemachten Angebote nicht angenommen haben. Doch sind wir uns im klaren, daß das Heilen von Wunden unter Katholiken immer Großmut und Geduld braucht, um das Vertrauen auf beiden Seiten wieder zu festigen und Versöhnung möglich zu machen.“ Kommentar: Können denn Wunden nur heilen, aber niemals zugefügt werden? Gebrauchte nicht unser Herr selber zweimal die Peitsche auf die Rücken der Geldverleiher im Tempel? Es gibt einen Gott, dessen Ehre vor allem zu verteidigen ist. Im Gegenteil können die Menschen so schlecht sein, daß sie nur noch den Peitschenhieb verstehen – sei er nun körperlicher oder verbaler Natur.

„Wir denken, daß die Aufhebung der Exkommunikationen einen unwiderstehlichen Prozeß des Sich-näher-Kommens in Gang setzen würde, der in einer Übereinkunft des Heiligen Stuhls mit der Priesterbruderschaft münden könnte, oder wenigstens mit einem großen Teil der Bruderschaftskleriker und -gläubigen.“ Kommentar: Tatsächlich brachten die freundschaftlichen Kontakte zwischen Rom und der Bruderschaft im Januar 2009 einen solchen Prozeß in Gang. Nur ein gewisser Ausbruch der schrecklichsten Häresie der Neuzeit – des „Antisemitismus“ – mitten aus der Bruderschaft lähmte diesen Prozeß. Doch entweder ist eine katholische Versöhnung mit dem Zweiten Vatikanum kein Problem, oder aber die göttliche Vorsehung bewirkte den erwähnten „Ausbruch“, denn er verhinderte – wenigstens für eine Weile – die falsche Versöhnung.

Abschließend sehen wir, daß die GREC-Gruppe, wie Millionen von modernen Katholiken, insbesondere die Einheit, Nicht-Streitlust, Versöhnung, Übereinkunft usw. sucht. Doch wo unter all diesen süßen Gefühlsduseleien spielt der Gott der Wahrheit eine Rolle? Ist er nur ein Zucker-Papi, welcher die Lügen der Menschheit absegnet, so lange sie nur einmütig lügen?

Kyrie eleison.

GREC II

Comentario Eleison CCXCV

Prima di continuare con la storia del GREC, il gruppo d’incontro parigino di laici e chierici che dalla fine degli anni ’90 perseguì la riconciliazione tra il Vaticano II e la Tradizione cattolica, dobbiamo considerare l’attitudine di fondo dei partecipanti al GREC. Il futuro della Chiesa dipende da quei cattolici che capiranno l’errore del GREC, cioè come le menti moderne perdano la presa sulla verità. Per illustrare questa attitudine, prendiamo a caso quattro citazioni, tipiche delle decine e decine contenute nel libro Per la necessaria riconciliazione, scritto dal prete della neo-Chiesa Padre Michel Lelong, uno dei fundatori del GREC. Le prime due citazioni sono tratte da una lettera che egli scrisse al Papa nel luglio del 2008: -

“Desideriamo anche che le scomuniche (dei quattro vescovi della FSSPX, del 1988) siano revocate e che la FSSPX riprenda il suo posto nella Chiesa, a cui essa ha tanto da dare. È per questo che chiediamo alle autorità della FSSPX di mettere fine alle dichiarazioni polemiche e agli articoli che criticano la Santa Sede”. Commento: (Non è forse quello che è successo negli ultimi 10 anni?) Ma se le polemiche sono un male così grande, perché furono polemici tanti Padri della Chiesa e Mons. Lefebvre? Le polemiche sono un male solo se il bene è l’unità. Ma l’unità è buona solo se è buono quello intorno al quale essa unisce.

“Nella nostra società così tentata dal materialismo, dall’indifferentismo e dal settarismo, noi pensiamo, Santo Padre, che in risposta alla Sua richiesta, tutti i cattolici devono sforzarsi di essere fedeli alla raccomandazione di Cristo: ‘Essere uniti così che tutto il mondo creda’.” Commento: “Uniti” intorno a che? Intorno alla verità cattolica o intorno a quella menzogna che la verità cattolica sia conciliabile col Vaticano II? Quindi, la questione primaria e cruciale per l’unità cattolica è dove si trovi la verità cattolica. Ma il GREC lascia ai “teologi” le questioni della verità. Ma allora, i non teologi possono essere salvati dalle menzogne!?

Questa lettera di Padre Lelong, fu così ben accolta da Benedetto XVI che i responsabili e alcuni simpatizzanti del GREC scrissero di nuovo pochi mesi dopo. Ecco due altre citazioni dalla seconda lettera al Papa:-

“Certo, ci ha rattristato il fatto che recenti proposte della Santa Sede non siano state accettate dalle autorità della FSSPX, ma noi sappiamo che per guarire le ferite tra i cattolici occorre sempre la generosità e la pazienza atte a ripristinare la fiducia da entrambe le parti e a rendere possibile la riconciliazione.” Commento: Le ferite ci sono sempre e solo per essere guarite, e mai inflitte? Nostro Signore non usò per due volte la frusta sulla schiena degli usurai del Tempio? Dio c’è, e il Suo onore è da difendere al di sopra di ogni cosa, e gli uomini possono essere abbastanza malvagi da non capire altro che la frusta, sia essa fisica o verbale.

“Pensiamo che la revoca delle scomuniche metterebbe in moto un inarrestabile processo di avvicinamento, in vista di un accordo fra la Santa Sede e la FSSPX, o almeno un accordo con una gran parte dei sacerdoti e dei fedeli della FSSPX.” Commento: Infatti, i contatti amichevoli fra Roma e la FSSPX per mettere in moto un processo, furono impostati nel gennaio del 2009, e solo lo scoppio all’interno della FSSPX della più orribile eresia dei tempi moderni – l’“antisemitismo” - arrestò quel processo. Ma delle due l’una: o la riconciliazione cattolica col Vaticano II non è un problema, o si deve dire che quello scoppio fu provvidenziale, perché fermò anche, almeno per un po’, la falsa riconciliazione.

In conclusione, il GREC, come milioni di cattolici moderni, cerca prima di tutto l’unità, la non polemica, la riconciliazione, l’accordo ecc. Ma dov’è che si trova il Dio di verità in mezzo a tutti questi dolci sentimenti? È egli un vecchio bonaccione che benedice tutte le menzogne degli uomini, basta che essi mentiscano all’unisono?

Kyrie eleison.

GREC II

Eleison Comments CCXCV

Before we continue with the story of GREC, namely the Parisian group of laity and clergy meeting from the late 1990’s onwards in pursuit of reconciliation between Vatican II and Catholic Tradition, we must consider the basic attitude of GREC participants. The Church’s future depends on those Catholics who will understand GREC’s error, i.e. how modern minds lose their grip on truth. To illustrate that attitude let us take at random four quotes, typical of dozens and dozens in the book For the Necessary Reconciliation by the Newchurch priest, Fr Michel Lelong, one of the founders of GREC. In a letter he wrote to the Pope in July of 2008 are to be found the first two quotes:–

“We also wish that the excommunications (of the four SSPX bishops in 1988) be lifted and that the SSPX recover its place within the Church to which it has so much to give. That is why we ask the authorities of the SSPX to put an end to the polemical statements and articles criticizing the Holy See.” Comment: (Has that not happened over the last 10 years?) But if polemics are so bad, why were a number of Church Fathers – and Archbishop Lefebvre – so polemical? Polemics are only that bad if unity is that good. But unity is only as good as that around which it unites.

“In our society so tempted by materialism, indifferentism and sectarisms, we think that in response to your request, Holy Father, all Catholics must strive together to be faithful to Christ’s recommendation, ‘Be united so that the whole world may believe’.” Comment: “United” around what? Around Catholic truth, or around the lie that Catholic truth is reconcilable with Vatican II? Then the primary and crucial question for Catholic unity is where Catholic truth is to be found. But GREC leaves questions of truth to the “theologians”. So non-theologians can be saved by lies!?

This letter of Fr Lelong was so well received by Benedict XVI that GREC leaders and sympathisers wrote again a few months later. Here are two more quotes from the second letter to the Pope:-

“For sure we were saddened that the Holy See’s recent proposals were not accepted by the SSPX authorities, but we know that to heal wounds amongst Catholics always requires generosity and patience to restore confidence on both sides and to make reconciliation possible.” Comment: Are wounds only ever to be healed, and never inflicted? Did Our Lord not twice use a lash across the backs of the money-lenders in the Temple? There is a God, his honour is to be defended above all things, and men can be wicked enough to understand nothing but the lash, be it physical or verbal.

“We think that lifting the excommunications would set in motion an irresistible process of drawing closer, with a view to an agreement between the Holy See and the SSPX, or at least an agreement with a large part of the SSPX priests and faithful.” Comment: indeed the friendly contacts between Rome and the SSPX were setting such a motion in process in January of 2009, and only an outburst from within the SSPX of the most horrible heresy of modern times – “anti-semitism” – stopped that process. But either Catholic reconciliation with Vatican II is no problem, or one has to say that that outburst was providential, because it also stopped, at least for a while, the false reconciliation.

In conclusion, GREC, like millions of modern Catholics, above all else seeks unity, non-polemics, reconciliation, agreement, etc.. But where does the God of truth figure amongst all these sweet sentiments? Is he a sugar-daddy who blesses all men’s lies, just so long as they lie in unison?

Kyrie eleison.

GREC II

Comentários Eleison CCXCV

Antes de continuarmos com a história do GREC, o grupo parisiense de leigos e clérigos do fim dos anos 90 para a busca da reconciliação entre o Concílio Vaticano II e a Tradição Católica, nós devemos considerar a atitude básica dos participantes do GREC. O futuro da Igreja depende destes católicos que irão compreender o erro do GREC, isto é, como as mentes modernas estão perdendo o domínio da verdade. Para ilustrar essa atitude vamos pegar quatro citações aleatórias, típicas em dúzias e dúzias no livro “For the Necessary Reconciliation” pelo padre da Neo-Igreja, Michael Lelong. Em uma carta que ele escreveu ao Papa em julho de 2008 encontram-se duas citações:

“Nós também desejamos que as excomunhões (dos quatro bispos da FSSPX em 1988) sejam levantadas e que a FSSPX recupere seu lugar dentro da Igreja a qual tem tanto a dar. Aí está o porquê de nós pedirmos às autoridades da FSSPX para colocar um fim nas polêmicas afirmações e artigos criticando a Santa Sé” Comentário: (Isso não aconteceu durante os últimos 10 anos?). Mas se as polêmicas são tão ruins, por que uma quantidade de Pais de Igreja – e o Arcebispo Lefebvre – foram tão polêmicos? Polêmicas só são ruins assim se a unidade é realmente boa. Mas a unidade é tão boa apenas quanto aquilo ao torno do qual se une.

“Em nossa sociedade tão tentada pelo materialismo, indiferentismo e sectarismos, nós pensamos que em resposta à sua solicitação, Santo Padre, todos os católicos devem lutar juntos para serem fieis à recomendação de Cristo: ‘Sejam tão unidos que o mundo inteiro possa crer’.” Comentário: “Unidos” em torno de quê? Em torno da verdade católica, ou em torno da mentira que a verdade católica é conciliável com o Vaticano II? Então a questão primária e crucial para a unidade católica é onde a verdade católica deve ser encontrada. Mas o GREC deixa questões sobre a verdade para os “teólogos”. Então os não-teólogos podem ser salvos por mentiras!?

Essa carta do Pe. Lelong foi tão bem recebida por Bento XVI que os líderes e simpatizantes do GREC escreveram novamente alguns meses depois. Aqui estão mais duas citações da secunda carta ao Papa:

“Com certeza nós estamos entristecidos porque as recentes propostas da Santa Sé não foram aceitas pelas autoridades da FSSPX, mas nós sabemos que curar feridas entre católicos sempre requer generosidade a paciência para restaurar a confiança de ambos os lados e para tornar a reconciliação possível”. Comentário: são feridas apenas para serem sempre curadas e nunca infligidas? Nosso Senhor não usou um açoite duas vezes nas costas dos vendilhões do Templo? Existe um Deus, e Sua honra deve ser defendida sobre todas as coisas, e os homens podem ser fracos o bastante para não entenderem nada além do açoite, seja físico ou verbal.

“Nós pensamos que levantar as excomunhões poderia colocar em movimento um irresistível processo de aproximação, com vistas a um acordo entre a Santa Sé e a FSSPX, ou ao menos um acordo com grande parte dos leigos e padres da FSSPX.” Comentário: realmente os contatos amigáveis entre Roma e a FSSPX colocaram tal movimento no processo em janeiro de 2009, e somente uma explosão de dentro da FSSPX da mais horrível heresia dos tempos modernos – o “antissemitismo” – parou o processo. Mas tanto a reconciliação católica com o Vaticano II não é problema, ou alguém tem que dizer que a explosão foi providencial, porque ela também parou, ao menos por um tempo, a falsa reconciliação.

Concluindo, o GREC - como milhões de católicos modernos - procura acima de tudo unidade, reconciliação, acordo, nada de polêmicas, etc. Mas onde figura a verdade de Deus entre todos esses sentimentos? Ele é um papaizinho que abençoa todas as mentiras dos homens, contanto que eles vivam em união?

Kyrie eleison.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

GREC II

Komentář Eleison CCLXCV

Předtím, než budeme pokračovat příběhem o GREC, konkrétní pařížské skupině laiků a kléru, která se setkávala od konce 90. let ve snaze o smíření mezi Druhým vatikánským koncilem a katolickou Tradicí, musíme se zamyslet nad základním postojem účastníků GREC. Budoucnost Církve závisí na těch katolících, kteří pochopí omyl GREC, tj. jak moderní myšlení ztratilo své chápání pravdy. Abychom tento postoj ilustrovali, vezměme si namátkou čtyři citáty, které jsou typické mezi tucty a tucty citátů v knize Pro nutné smíření napsané knězem novocírkve P. Michelem Lelongem, jedním ze zakladatelů GREC. V dopise, který napsal papeži v červenci 2008, se nacházejí první dva citáty:

„Také si přejeme, aby byly sňaty exkomunikace (ze čtyř biskupů FSSPX z roku 1988), a aby FSSPX získalo zpět své místo v Církvi, jíž může tolik dát. Proto žádáme autority FSSPX, aby ukončily polemická prohlášení a články kritizující Svatý stolec.“ Komentář: (Nestalo se to v posledních 10 letech?) Jsou-li však polemiky tak špatné, proč bylo celkem dost církevních otců – a arcibiskup Lefebvre – tak polemických? Polemiky jsou pouze natolik špatné, nakolik je jednota dobrá. Jednota je však pouze tak dobrá, jako to, kolem čeho se sjednocuje.

„V naší společnosti, která je tolik v pokušení materialismu, indiferentismu a sektářství, si myslíme, že v odezvě na váš požadavek, Svatý otče, musí všichni katolíci společně usilovat o věrnost Kristovu doporučení: ´Buďte jednotní, aby celý svět uvěřil.´“ Komentář: „Jednotní“ kolem čeho? Kolem katolické pravdy nebo kolem lži, že katolická pravda je smiřitelná s Druhým vatikánským koncilem? Potom je pro katolickou jednotu prvotní a zásadní otázkou, kde se katolická pravda nachází. GREC však nechává otázky pravdy „teologům“. Neteologové tedy mohou být spaseni skrze lži?!

Tento dopis P. Lelonga byl Benediktem XVI. tak dobře přijat, že vůdcové GREC a sympatizanti napsali o několik měsíců později znovu. Zde jsou další dva citáty z druhého dopisu papeži:

„Samozřejmě nás rozesmutnilo, že poslední návrhy Svatého stolce nebyly autoritami FSSPX přijaty, víme však, že zhojení ran mezi katolíky vždy vyžaduje velkorysost a trpělivost, aby se na obou stranách obnovila důvěra, a aby se umožnilo smíření.“ Komentář: Mají se rány vždy jen zhojit a nikdy způsobit? Neužil Náš Pán v chrámě dvakrát důtky na záda směnárníků? Zde je Bůh, jeho čest se má chránit především a člověk může být dost zkažený, aby nepochopil nic než důtky, ať už fyzické nebo verbální.

„Myslíme si, že snětí exkomunikací by dalo do pohybu neodolatelný proces sblížení s vyhlídkou na dohodu mezi Svatým stolcem a FSSPX nebo přinejmenším na dohodu s velkou částí kněží a věřících FSSPX.“ Komentář: přátelské kontakty mezi Římem a FSSPX vskutku daly v lednu 2009 do pohybu takový proces, a pouze vzplanutí té nejstrašnější hereze moderní doby v FSSPX – „antisemitismu“ – tento proces zastavilo. Buď však není katolické smíření s Druhým vatikánským koncilem problémem, nebo se musí říci, že bylo toto vzplanutí způsobeno Prozřetelností, protože také, alespoň na chvíli, zastavilo mylné smíření.
Závěrem: GREC, stejně jako miliony moderních katolíků, především usiluje o jednotu, nepolemizování, smíření, dohodu atd.. Kde však mezi těmi všemi sladkými postoji figuruje Bůh pravdy? Je to milý stařeček, který žehná všem lžím lidí, jen pokud lžou jednotně?

 

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

GREC I

GREC I

Comentaire Eleison CCXCIV

Il y a un peu plus d’un an, un petit livre de quelque 150 pages, fut publié en France. Il doit constituer un grand embarras pour les dirigeants d’une certaine Fraternité religieuse, car il montre comment leurs efforts en vue de l’union avec la Nouvelle Église remontent à de nombreuses années, au moins aux années 1990. Bien sûr, s’ils sont fiers de ces efforts ils ne doivent en ressentir aucun embarras, mais s’ils ont pendant des années occulté ces efforts, alors il faut souhaiter qu’au moins les lecteurs de ce petit livre ouvrent les yeux.

« Pour la Nécessaire Réconciliation » fut écrit par un prêtre de la Nouvelle Église, le Père Michel Lelong, sans doute parce que lui au moins est ouvertement fier du rôle de premier plan qu’il a joué dans la tentative du GREC de mener à terme la « nécessaire réconciliation » de Vatican II avec la Tradition, plus précisément des autorités Romaines avec la Fraternité Saint Pie X. Ordonné en 1948 et profondément impliqué dans les relations interreligieuses même avant Vatican II, en particulier avec l’Islam, il salua « avec joie et espoir » (Gaudium et Spes) le Concile qui s’efforcerait à adapter l’Église aux temps modernes. L’un de ses collaborateurs laïcs dans cette tâche fut un distingué diplomate françai s et haut fonctionnaire du gouvernement français, Gilbert Pérol, Ambassadeur de France au Vatican de 1988 à 1992.

En tant que diplomate professionnel et catholique pratiquant, Pérol croyait profondément qu’il fallait réconcilier la FSPX, vraiment catholique, avec le Vatican, assurément catholique. Comment pouvait-il y avoir cette confrontation entre les deux ? Les deux étaient catholiques ! Une telle confrontation n’avait aucun sens. Ainsi en 1995 il esquissa une solution dans un texte bref qui servirait de charte pour ce qui est devenu le GREC, un laboratoire d’idées lancé dans les salons de Paris qui prit son nom des initiales de Groupe de Réflexion Entre Catholiques. Reflétant le trouble de millions de catholiques écartelés depuis les années 1960 entre le Concile et la Tradition, le texte de Pérol mérite un moment d’attention.

N’étant pas théologien, dit-il, il pense que la situation actuelle de l’Église et du monde exige de poser le problème des divisions entre catholiques à la suite du Concile « en termes entièrement nouveaux ». C’est plutôt en tant que diplomate qu’il propose que d’un côté Rome doit admettre qu’elle a gravement malmené le rite Tridentin de la Messe et elle doit lever les excommunications de 1988, tandis que de l’autre côté la FSPX ne doit pas totalement rejeter le Concile et elle doit reconnaître que Rome est toujours la plus haute autorité dans l’Église.

En d’autres mots, Pérol en tant que diplomate proposait qu’il suffirait de quelques petites concessions mutuelles à faire de part et d’autre, pour que la confrontation acharnée entre le Concile et la Tradition perdît tout son acharnement, en sorte que les catholiques pourraient à nouveau vivre heureux pour toujours. Ainsi, lui-même et des millions d’autres catholiques ne seraient plus contraints soit d’abandonner Rome pour garder la Tradition, soit d’abandonner la Tradition pour obéir à Rome. Merveilleux ! De retour au confort des années 1950 ! Mais les années 1950 sont parties pour toujours. Alors, où est l’erreur dans son raisonnement ?

Elle se trouve au tout début lorsqu’il dit qu’il n’est pas théologien. C’est bien vrai qu’il n’a pas été un théologien de profession, mais tout catholique doit être un théologien amateur, ou mieux dit, doit bien connaître son catéchisme, car ce n’est qu’à la lumière de sa doctrine qu’il pourra juger des questions de la Foi. Lorsque Notre Seigneur nous avertissait qu’il faut discerner entre les agneaux et les loups (Mt.VII,15-20), il ne s’adressait pas qu’aux théologiens professionnels ! Aussi Pérol, en renonçant à la « théologie » en faveur de la diplomatie, présente-t-il encore un exemple de l’incapacité de l’homme moderne de saisir l’importance de la doctrine. Cette incapacité est la leçon la plus importante &agra ve; retirer du petit livre sur le GREC.

Kyrie eleison.

GREC I

Comentario Eleison CCXCIV

Hace algo más de un año, un pequeño libro de unas 150 páginas fue publicado en Francia. Eso debe ser muy embarazoso para los dirigentes de una cierta Fraternidad religiosa pues él demuestra que los esfuerzos de ellos apuntando a la unión con la Nueva Iglesia se remontan de hecho a muchos años, al menos a los años 1990. Por supuesto, si esos dirigentes están orgullosos de sus esfuerzos, no sentirán ningún tipo de remordimiento, pero si ellos durante años han ocultado estos esfuerzos, hay que desear que, por lo menos a los lectores de este librito, se les abran los ojos.

“Para la Necesaria Reconciliación” fue escrito por un sacerdote de la Nueva Iglesia, el Padre Michel Lelong, sin duda porque él, por lo menos, se muestra abiertamente orgulloso del papel de primer plano que él ha tenido en la tentativa del GREC para llevar a buen término la “necesaria reconciliación” del Vaticano II con la Tradición, o sea de las autoridades Romanas con la Fraternidad San Pío X. Ordenado en 1948 y profundamente implicado en las relaciones interreligiosas incluso aún antes del Concilio Vaticano II, en particular con el Islam, saludó “con alegría y esperanza” (¿suena familiar? –¿Gaudium et Spes?) el Concilio que se esforzaría en adaptar la Iglesia a los tiempos modernos. Uno de sus colaboradores laicos en esta tarea fue un distinguido diplomático francés y alto funcionario gubernamental, Gilbert Pé rol, Embajador de Francia en el Vaticano de 1988 a 1992.

Como diplomático profesional y católico practicante, Pérol creía profundamente en la necesidad de reconciliar la FSPX, verdaderamente católica, con el Vaticano, sin duda católico. ¿Cómo pues podría darse la menor oposición entre los dos? ¡Los dos eran Católicos! La oposición no tenía pues por que existir. Por ello en 1995 redactó el esquema de una solución en un texto corto que serviría de carta magna para lo que sería el GREC, un laboratorio parisino de ideas que recibió su nombre a partir de las iniciales del Grupo de Reflexión Entre Católicos. Haciéndose eco del drama de millones de Católicos desgarrados desde los años 1960 entre el Concilio y la Tradición, el texto de Pérol merece un momento de atención.

No siendo él un teólogo, según dice él mismo, él piensa que la situación actual de la Iglesia y del mundo requiere que el problema de las divisiones entre Católicos, después del Concilio, tendría que ser reformulado “en términos totalmente nuevos”. Es más bien como diplomático que él propone que, por un lado, Roma tiene que admitir que ha gravemente maltratado el rito Tridentino de la Misa y tiene que levantar las excomuniones de 1988, mientras que por el otro lado, la FSPX no tiene que rechazar totalmente el Concilio y debe reconocer que Roma es siempre la mas alta autoridad en la Iglesia.

En otras palabras, como diplomático, Pérol proponía que con sólo algunas pequeñas concesiones mutuas, de una parte y de otra, entonces la lucha encarnizada vería esfumarse su aspereza al desaparecer la oposición entre el Concilio y la Tradición, y todos los Católicos podrían de nuevo vivir felices para siempre. De tal manera que él mismo, como millones de otros Católicos, no se verían en la obligación de elegir entre abandonar Roma para salvar a la Tradición o abandonar la Tradición para salvar a Roma. ¡Maravilloso! ¡De vuelta a la zona confortable de los años 1950! Pero los años 1950 se han ido para siempre. Entonces, ¿Dónde está el error en su razonamiento?

Se encuentra justo en el principio cuando él dice que no es teólogo. Es cierto, puede no haber sido un teólogo profesional, pero todo Católico debe ser un teólogo amateur, o, mejor dicho, debe conocer su catecismo, porque es solamente a la luz de su doctrina que él puede juzgar cuestiones de Fe. Cuando Nuestro Señor nos advirtió que hay que discernir entre los corderos y los lobos (Mt.VII,15-20) ¡no se dirigía solamente a los teólogos profesionales! Así, Pérol renunciando a la “teología” en favor de la diplomacia, constituye un ejemplo más de la incapacidad del hombre moderno de aprehender la importancia de la doctrina. Esta incapacidad es la lección más importante que hay que sacar de este librito sobre el GREC.

Kyrie eleison.

GREC I

Eleison kommentare CCXCIV

Vor etwas mehr als einem Jahr wurde in Frankreich ein kleines, 150seitiges Buch veröffentlicht, welches die Oberen einer gewissen Bruderschaft in große Verlegenheit bringen muß. Denn dieses Buch belegt, daß ihre Bestrebung nach Vereinigung mit der Neukirche viele Jahre zurückreicht – mindestens bis in die 1990er-Jahre. Wenn die Oberen stolz auf diese Einigungsbestrebung sind, so werden sie freilich nicht verlegen sein. Wenn sie allerdings diese Bestrebung seit vielen Jahren zu verschleiern suchen, so mögen zumindest die Leser dieses kleinen Buches aufwachen.

Ein Priester der Neukirche, Hw. Michel Lelong, schrieb dieses Buch und gab ihm den Titel „Für die notwendige Versöhnung“; zweifellos, weil er unverhohlen stolz ist auf seine Führungsrolle beim Versuch der GREC-Gruppe, die „notwendige Versöhnung“ herbeizuführen zwischen dem Zweiten Vatikanum und der Tradition, oder genauer gesagt zwischen den römischen Autoritäten und der Priesterbruderschaft St. Pius X. Im Jahre 1948 zum Priester geweiht und bereits vor dem Zweiten Vatikanum stark eingebunden in interreligiöse Beziehungen, begrüßte er „mit Freude und Hoffnung“ (kommt uns das bekannt vor? - Gaudium et spes ?) das Konzil, welches danach streben würde, die Kirche mit der modernen Zeit zu verbinden. Einer seiner Laienmitarbeiter bei dieser Arbeit war der angesehene französische Diplomat und Regierungsbeamte Gilbert Pérol, französischer Botschafter im Vatikan vo n 1988 bis 1992.

Als berufsmäßiger Diplomat und praktizierender Katholik glaubte Pérol fest an die Versöhnung der wahrhaft katholischen Priesterbruderschaft mit dem doch gewiß katholischen Vatikan. Wie hatte es überhaupt zu diesem Zusammenprall zwischen den beiden kommen können? Waren denn nicht beide katholisch? Der Zusammenstoß war ihm nicht nachvollziehbar. Also entwarf er im Jahre 1995 in einem kurzen Text eine Lösung, welche als Grundsatzpapier für eine Pariser Denkfabrik von Katholiken fungierte: der GREC (Groupe Réflexion Entre Catholiques). Pérols Text verdient einen Augenblick unsere Aufmerksamkeit, weil er das Anliegen von Millionen von Katholiken ausdrückt, welche ab den 1960er Jahren zwischen dem Konzil und der Tradition hin- und hergerissen waren.

Obwohl er kein Theologe sei, so Pérol, erfordere die derzeitige Situation in Kirche und Welt, daß das Problem der durch das Konzil gespaltenen Katholiken „mit ganz neuen Begrifflichkeiten dargelegt werden müsse“. Eher als Diplomat schlägt er somit vor, daß Rom einerseits zugeben solle, den Tridentinischen Meßritus schlecht behandelt zu haben und daß es die Exkommunikationen von 1988 aufheben möge, während andererseits die Priesterbruderschaft das Konzil nicht rundweg ablehnen dürfe, und außerdem anerkennen müsse, daß Rom immer noch die höchste Kirchenautorität sei.

Mit anderen Worten schlug Pérol als echter Diplomat vor, daß, wenn nur jede Seite ein paar Schritte auf die andere zugehen würde, so dem schmerzlichen Zusammenprall zwischen Konzil und Tradition ein Ende gesetzt werden könnte, und fortan alle Katholiken „glücklich miteinander bis ans Ende ihrer Tage leben“ könnten. Auf diese Weise würde er und Millionen Katholiken nicht länger damit konfrontiert sein, entweder Rom zuliebe der Tradition, oder die Tradition zuliebe Rom verlassen zu müssen. Einfach entzückend. Endlich zurück in den Komfortbereich der 1950er Jahre. Doch diese Zeit ist für immer vergangen. Wo also liegt Pérols Denkfehler?

Der Fehler liegt gleich im Anfang von Pérols Ausführung, wo er sagt, daß er kein Theologe sei. Fürwahr mag er kein fachmännischer Theologe, wohl aber muß jeder Katholik ein Laientheologe sein, oder besser gesagt muß jeder seinen Katechismus gut kennen. Denn Glaubensfragen kann der Katholik nur im Licht der Lehre ebendieses Katechismus beurteilen. Die Warnung unseres Herrn, die Schafe von den Wölfen zu unterscheiden (Matthäus 7,15-20) war nicht nur für berufsmäßige Theologen gemünzt. Pérols Lossagung von der „Theologie“ zugunsten seiner Diplomatie ist ein weiteres Beispiel vom Unvermögen des modernen Menschen, die Wichtigkeit der Glaubenslehre zu begreifen. Dieses Unvermögen ist die wichtigste Lektion, welche wir aus diesem Buch über GREC zu lernen haben.

Kyrie eleison.

GREC I

Comentario Eleison CCXCIV

Poco più di un anno fa, è stato pubblicato in Francia un piccolo libro di circa 150 pagine che dev’essere stato di grande imbarazzo per i capi di una certa Fraternità religiosa, perché mostra come la loro promozione dell’unione con la neo-Chiesa risalga a molti anni fa, almeno agli anni ‘90. Ovviamente, se essi sono orgogliosi di questa promozione, non proveranno alcun imbarazzo, ma se per molti anni hanno dissimulato questa promozione, almeno adesso questo libretto aprirà gli occhi a molti lettori.

“Per la necessaria riconciliazione” è stato scritto da un prete della neo-Chiesa, Padre Michel Lelong, indubbiamente perché egli, da parte sua, è apertamente orgoglioso del ruolo di primo piano che ha svolto nel tentativo del GREC di realizzare la “necessaria riconciliazione” del Vaticano II con la Tradizione o delle autorità romane con la Fraternità San Pio X. Ordinato prete nel 1948, e pesantemente coinvolto nelle relazioni interreligiose anche prima del Vaticano II, egli accolse “con gioia e speranza” (ricorda qualcosa? – Gaudium et Spes?) il Concilio che si sarebbe sforzato di mettere in relazione la Chiesa con i tempi moderni. Uno dei collaboratori laici in questo lavoro fu un distinto diplomatico francese e alto funzionario governativo, Gilbert Pérol, ambasciatore di Francia in Vaticano dal 1988 al 1992.

Come diplomatico di professione e cattolico praticante, Pérol credeva profondamente nella riconciliazione della veramente cattolica FSSPX con il Vaticano sicuramente cattolico. Com’è possibile che ci fosse questo scontro tra i due? Entrambi erano cattolici! Lo scontro non era ragionevole. Così, nel 1995, egli abbozzò una soluzione in un breve testo che sarebbe servito come manifesto per quello che divenne il GREC, un laboratorio di ricerca parigino per cattolici, noto con le iniziali del Groupe de Réflexion Entre Catholiques. Dal momento che esprime la preoccupazione di milioni di cattolici lacerati, dagli anni ‘60 in poi, tra il Concilio e la Tradizione, il testo di Pérol merita un momento di attenzione.

Egli dice che, non essendo teologo, pensa che l’attuale situazione della Chiesa e del mondo richieda che il problema della divisione tra i cattolici dopo il Concilio “dovrebbe essere posto in termini completamente diversi”. E come diplomatico, egli propone piuttosto che, da un lato, Roma dovrebbe ammettere di aver gravemente bistrattato il Rito tridentino della Messa e dovrebbe sospendere le scomuniche del 1988, mentre, dall’altro lato, la FSSPX non deve rigettare totalmente il Concilio e deve riconoscere che Roma è ancora la più alta autorità nella Chiesa.

In altre parole, come diplomatico, Pérol prospettava che se solo ci fosse stato un po’ di dare e di avere da entrambe le parti, l’angoscia dello scontro tra il Concilio e la Tradizione sarebbe venuta meno e tutti i cattolici avrebbero potuto vivere di nuovo felici e contenti. Così che lui e milioni di altri cattolici non si sarebbero più trovati di fronte alla scelta: o di abbandonare Roma per amore della Tradizione o di abbandonare la Tradizione per amore di Roma. Bellissimo! Ritornare ai tempi confortanti degli anni ’50! Ma gli anni ’50 sono finiti per sempre! Dov’è allora il difetto in questo ragionamento?

È esattamente all’inizio, quando dice che non è un teologo. Vero è che poteva non essere un teologo di professione, ma ogni cattolico dev’essere un teologo dilettante o, per meglio dire, deve conoscere bene il suo catechismo, perché è solo alla luce della dottrina di esso che egli può giudicare le questioni di fede. L’avvertimento di Nostro Signore di discernere tra pecore e lupi (Mt. VII, 15-20) non è rivolto solo ai teologi di professione! Ma Pérol, rinunciando alla “teologia” per la diplomazia è esattamente ancora un esempio della manchevolezza dell’uomo moderno che non coglie l’importanza della dottrina. Questa manchevolezza è la lezione più importante da trarre da questo libretto sul GREC.

Kyrie eleison.

GREC I

Eleison Comments CCXCIV

Just over one year ago was published in France a little book of some 150 pages which has to be a big embarrassment for the leaders of a certain religious Society, because it shows how their promotion of union with the Newchurch goes back many years, at least to the 1990’s. Of course if they are proud of that promotion, they will feel no embarrassment, but if they have for many years been disguising that promotion, then let at least readers of the little book open their eyes.

“For the Necessary Reconciliation” was written by a Newchurch priest, Fr Michel Lelong, no doubt because he for one is openly proud of the leading part he played in GREC’s attempt to bring about the “necessary reconciliation” of Vatican II with Tradition, or of the Roman authorities with the Society of St Pius X. Ordained in 1948, and heavily involved in inter-religious relations even before Vatican II, he welcomed “with joy and hope” (does that ring a bell? – Gaudium et Spes ?) the Council that would strive to relate the Church to modern times. One of the lay collaborators in his work was a distinguished French diplomat and high government official, Gilbert Pérol, French Ambassador to the Vatican from 1988 to 1992.

As a professional diplomat and practising Catholic, Pérol believed profoundly in reconciling the truly Catholic SSPX with the assuredly Catholic Vatican. How could there be such a clash between the two? Both were Catholic! The clash was not reasonable. So in 1995 he sketched out a solution in a brief text which would serve like a charter for what became GREC, a Parisian think-tank for Catholics, named from the initials of Groupe de Réflexion Entre Catholiques. Expressing the concern of millions of Catholics torn from the 1960’s onwards between the Council and Tradition, Pérol’s text deserves a moment’s attention.

Not being a theologian, he says, he thinks that the present situation of Church and world requires that the problem of the divisions between Catholics following on the Council “should be stated in entirely new terms.” It is rather as a diplomat that he proposes that on the one side Rome should admit that it has gravely mistreated the Tridentine rite of Mass, and it should suspend the excommunications of 1988, while on the other hand the SSPX must not totally reject the Council and it must recognize that Rome is still the highest authority in the Church.

In other words as a diplomat Pérol proposed that if only there were a little give and take on each side, then the agony could be emptied out of the clash between the Council and Tradition, and all Catholics could once more live happily ever after. Thus he and millions of other Catholics would no longer be faced with having to either abandon Rome for the sake of Tradition, or abandon Tradition for the sake of Rome. Lovely! Back to the comfort zone of the 1950’s! But the 1950’s are gone, and gone for ever. Then where is the flaw in his thinking?

It is at the very outset when he says he is no theologian. True, he may have been no professional theologian, but every Catholic must be an amateur theologian, or, better said, must know his catechism, because only in the light of its doctrine can he judge questions of the Faith. Our Lord’s warning to discern between sheep and wolves (Mt.VII, 15-20) was not addressed only to professional theologians! So Pérol’s renouncing “theology” in favour of diplomacy is yet one more example of modern man’s failure to grasp the importance of doctrine. This failure is the most important lesson to be drawn from this book on GREC.

Kyrie eleison.

GREC I

Comentários Eleison CCXCIV

Há pouco mais de um ano foi publicado na França um pequeno livro de cerca de 150 páginas que tem sido um grande embaraço para os líderes de certa sociedade religiosa porque mostra como a promoção da sua união com a Neo-Igreja remonta há muitos anos, pelo menos à década de 1990. É claro que se eles estão orgulhosos dessa promoção, não irão sentir nenhum constrangimento, mas, se eles vêm há muitos anos disfarçando essa promoção, então que pelo menos os leitores do pequeno livro abram os olhos.

For the Necessary Reconciliation [“Para a necessária reconciliação”] foi escrito por um padre da Neo-Igreja, Pe. Michel Lelong, sem dúvida porque ele, mais que ninguém, se orgulha do papel de liderança que desempenhou na tentativa do GREC de fazer a “necessária reconciliação” do Concílio Vaticano II com a Tradição, ou das autoridades romanas com a Fraternidade São Pio X. Ordenado em 1948 e fortemente envolvido em relações inter-religiosas, mesmo antes do Concílio Vaticano II, ele saudou “com alegria e esperança” (isso faz soar um alarme? - Gaudium et Spes?) o Concílio que iria se esforçar para relacionar a Igreja aos tempos modernos. Um dos colaboradores leigos em seu trabalho foi um distinto diplomata francês e alto funcionário do governo, Gilbert Pérol, Embaixador da França no Vaticano de 1988 a 1992.

Como diplomata profissional e católico praticante, Pérol acreditava profundamente na conciliação entre a FSSPX verdadeiramente católica com o Vaticano seguramente católico. Como poderia haver tal conflito entre os dois? Ambos eram católicos! O confronto não era razoável. Assim, em 1995 ele esboçou uma solução em um breve texto que serviria como uma carta para o que se tornou o GREC, um think-tank parisiense para os católicos, cuja sigla significa Groupe de Réflexion Entre Catholiques. Expressando a preocupação de milhões de católicos dos anos de 1960 divididos entre o Concílio e a Tradição, o texto de  Pérol merece um momento de atenção.

Não sendo um teólogo, como diz, ele acha que a situação atual da Igreja e do mundo exige que o problema das divisões entre católicos após o Concílio “deve ser expresso em termos totalmente novos”. É mais como um diplomata que ele propõe que, por um lado, Roma deve admitir que tem maltratado gravemente o rito Tridentino da Missa, além de suspender as excomunhões de 1988; enquanto que, por outro lado, a FSSPX não deve rejeitar totalmente o Concílio, e deve reconhecer que Roma ainda é a mais alta autoridade na Igreja.

Em outras palavras, Pérol propôs, como diplomata, que, se houvesse um pouco de dar e receber de cada lado, então a agonia do confronto entre o Concílio e a Tradição poderia ser esvaziada e todos os católicos poderiam mais uma vez viver felizes para sempre. Assim, ele e milhões de outros católicos deixariam de ser confrontados com a necessidade de renunciar a Roma pelo bem da Tradição ou abandonar a Tradição por causa de Roma. Encantador! Devolta para a zona de conforto da década de 1950! Mas a década de 1950 já se foi, e se foi para sempre. Então, onde está a falha em seu pensamento?

É logo no início, quando ele diz que não é teólogo. Na verdade, ele pode não ter sido teólogo profissional, mas todo católico deve ser um teólogo amador, ou, melhor dito, deve saber seu catecismo, porque só à luz da sua doutrina ele pode julgar questões de Fé. A madvertência de Nosso Senhor para discernir entre ovelhas e lobos (Mt.VII, 15,20) não foi dirigida apenas aos teólogos profissionais! Então, Pérol, renunciando à “teologia” em favor da diplomacia, é mais um exemplo de fracasso do homem moderno em compreender a importância da doutrina. Esse fracasso é a lição mais importante por retirar deste livro sobre o GREC.

Kyrie eleison.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

GREC I

Komentář Eleison CCLXCIV

Právě před rokem a něco byla ve Francii publikována knížečka o nějakých 150 stránkách [podrobnější článek o knize zde], která musí být velkou nepříjemností pro vůdce jistého náboženského Bratrstva, protože ukazuje, jak mnoho let nazpět se jejich podpora sjednocení s novocírkví datuje; přinejmenším do 90. let 20. století. Samozřejmě, pokud jsou na tuto podporu hrdí, nebudou cítit žádnou nepříjemnost, pokud však po mnoho let tuto podporu skrývali, pak přinejmenším čtenáři této knížečky otevřou svoje oči.

[Knížečka] „Pro nutné smíření“ byla napsána knězem novocírkve P. Michelem Lelongem, bezpochyby proto, že je otevřeně hrdý na vůdčí roli, kterou sehrál ve snaze GREC dosáhnout tohoto „nutného smíření“ Druhého vatikánského koncilu s Tradicí, nebo římských autorit s Bratrstvem sv. Pia X. Byl vysvěcen v roce 1948 a intenzivně se zapojil do mezináboženských vztahů dokonce ještě před Druhým vatikánským koncilem, „s radostí a nadějí“ uvítal (neslyšeli jste to již? – Gaudium et Spes?) koncil, který by se pokusil uvést do souladu Církev s moderní dobou. Jedním z laických spolupracovníků v jeho díle byl význačný francouzský diplomat a vysoce postavení oficiální činitel Gilbert Pérol, francouzský velvyslanec ve Vatikánu v letech 1988 až 1992.

Jakožto profesionální diplomat a praktikující katolík Pérol hluboce věřil ve smíření skutečně katolického FSSPX s nepochybně katolickým Vatikánem. Jak tu mohl být takový střet mezi oběma? Oba byli katoličtí! Střet nebyl racionální. V roce 1995 tedy nastínil řešení v krátkém textu, který posloužil jako zakládající listina toho, z čeho se stal GREC, pařížská expertní komise pro katolíky pojmenovaná podle počátečních písmen Group de Réflexion Entre Catholiques. Protože vyjadřuje starost mnoha milionů katolíků rozpolcených od 60. let 20. století mezi koncilem a Tradicí, zasluhuje si Pérolův text chvilku pozornosti.
Říká, že protože není teologem, myslí si, že současná situace Církve a světa si vyžaduje, aby byl problém pokoncilního rozdělení mezi katolíky „vyjádřen ve zcela nových pojmech“. Spíše jako diplomat navrhuje, že by na jedné straně Řím měl připustit, že nesmírně špatně zacházel s tridentským mešním ritem a měl by pozastavit exkomunikace z roku 1988, zatímco na druhou stranu nesmí FSSPX úplně odmítat koncil a musí uznat, že Řím je stále nejvyšší autoritou v Církvi.

Jinak řečeno Pérol jako diplomat navrhnul, že kdyby došlo jen k malým vzájemným ústupkům na obou stranách, pak by utrpení bolesti ve střetu mezi koncilem a Tradicí mohlo vymizet a všichni katolíci by potom mohli opět žít šťastně. On a miliony katolíků by tak již nemuseli čelit tomu, že buď opustí Řím kvůli Tradici, nebo opustí Tradici kvůli Římu. Skvělé! Zpět do pohodlné zóny padesátých let! Padesátá léta jsou však pryč, a pryč navždy. Kde je tedy chyba v jeho myšlení?

Je úplně na počátku, když říká, že není teolog. Pravda, není možná žádný profesionální teolog, ale každý katolík musí být amatérský teolog, nebo lépe řečeno, musí znát svůj katechismus, protože pouze ve světle jeho nauky může posuzovat otázky Víry. Varování Našeho Pána, abychom rozlišovali ovce a vlky (Mt. VII, 15-20), nebylo adresováno jen profesionálním teologům! Takže Pérolovo zřeknutí se „teologie“ ve prospěch diplomacie je jen dalším příkladem selhání moderního člověka pochopit význam nauky. Toto selhání je nejdůležitějším poučením z této knihy o GREC.

 

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres.

LIBÉRAUX INNOCENTS? / LIBERALES INOCENTES? / UNSCHULDIGE LIBERALE? /LIBERALI INNOCENTI? / LIBERALS INNOCENT? / LIBERAIS INOCENTES? / LIBERÁLOVÉ NEVINNÍ?

LIBÉRAUX INNOCENTS?

Comentaire Eleison CCXCIII

Voici quatre semaines le « Commentaire Eleison » répondit affirmativement à la question de savoir si le libéralisme est aussi horrible qu’on suppose qu’il l’est : au moins implicitement le libéralisme est la guerre contre Dieu. Restait la question de savoir si les nombreux libéraux qui nient être libéraux sont dans le vrai quand ils le nient. La réponse est sûrement que nous nous trouvons tous tellement immergés dans le libéralisme qu’il n’y a que peu parmi nous pour nous rendre compte à quel point nous le sommes.

Le libéralisme, au sens le plus large, c’est l’homme qui s’affranchit de la loi de Dieu, ce que fait tout homme lorsqu’il commet un péché. Donc, en ce sens plus large, tout pécheur est un libéral, et ainsi quiconque admet qu’il est pécheur doit admettre qu’il est libéral dans ce sens large. Néanmoins, une chose est de rompre la loi de Dieu tout en reconnaissant toujours que Dieu est Dieu et que sa loi est sa loi. Un tel pécheur n’est qu’un libéral pratique. C’est une chose tout à fait différente que de rompre la loi de Dieu en niant que Dieu soit Dieu et que sa loi soit sa loi. Voilà le libéral par principe, et voilà le libéralisme propre aux temps modernes.

Il fit irruption sur la scène avec la Révolution française de 1789. La charte de cette Révolution, la Déclaration des Droits de l’Homme, fut effectivement une déclaration de l’indépendance de l’homme face à Dieu. Dorénavant, même lorsqu’un homme quelconque obéirait à la loi de Dieu, il le ferait seulement en vertu de son propre choix et non en vertu de l’obéissance à quelqu’ordre ou commandement de Dieu. Dans un tel acte apparemment obéissant, il ne se comporterait pas comme un libéral en pratique, mais en tous ses actes il serait dans le fond un libéral par principe. C’est de ce libéralisme moderne que les catholiques d’aujourd’hui accusent souvent leurs adversaires. Ces adversaires ont-ils raison de nier presqu’aussi souvent qu’ils soient des libéraux ? Subjectiv ement, oui. Objectivement, non.

Subjectivement, oui, car depuis 1789 les hommes ne font que s’imbiber plus profondément des faux principes de la Révolution, de telle sorte que si on les accuse de se libérer de la loi de Dieu, ils peuvent sincèrement répliquer : « Quelle loi? Quel Dieu? De quoi me parlez-vous ? » C’est à ce point-là qu’ont été apparemment effacés des esprits Dieu et sa loi. Mais objectivement, non, car Dieu et sa loi n’ont évidemment pas cessé d’exister et, au fin fond d’eux-mêmes les hommes modernes le savent bien. Il est « inexcusable » de dire qu’Il n’existe pas (Rom.I,20), et Sa Loi est inscrite dans le cœur de tous les hommes (Rom.II,15), quoi qu’ils en disent par leur bouche. Le « sincèrement » mentionné ci-dessus exige des guil lemets, car il ne vaut pas plus qu’il ne vaut devant le tribunal du Souverain Juge.

Alors, ces chefs de la Fraternité Saint Pie X qui essaient actuellement d’insérer la Fraternité dans l’Église Conciliaire, peuvent-ils nier qu’ils soient des libéraux? Subjectivement, il n’y a pas de doute qu’ils sont convaincus qu’ils font ce qu’il y a de mieux pour l’Église, mais objectivement ils cherchent sans remords à mettre l’œuvre contre-Révolutionnaire de Mgr. Lefebvre sous le contrôle des autorités de l’Église qui elles s’efforcent de faire triompher une fois pour toutes la Révolution libérale. Ces chefs de la FSSPX disent que nous devons nous réunir avec l’Église visible parce qu’elle est l’Église catholique. Pourtant l’« église » Anglicane est bien visible sur tout le territoire anglais, mais est-elle catholique pour autant  ? En outre, ces chefs ne peuvent ignorer à quel point ils faussent et suppriment les paroles de Mgr. Lefebvre pour les faire coïncider avec leur propre vision de l’Église

La triste vérité, c’est que ces libéraux n’ont jamais compris le fond du combat de Mgr. Lefebvre. Tant qu’il était en vie, ils étaient fascinés, comme tant parmi nous, par son charisme catholique, mais ils n’ont jamais compris la foi de Mgr Lefebvre, foi qui était à son charisme ce que la racine est au fruit. Ils ont aimé le fruit – c’est tout à leur honneur – mais quelques années après sa mort, le fruit sans la racine s’est mis à se flétrir et à mourir. Faute d’avoir compris sa foi, ils devaient nécessairement transformer la Fraternité de Mgr. Lefebvre en la leur propre, qui transformerait les ennemis de la foi à Rome en « nos nouveaux amis ».Voilà ce que nous avons vu. Voilà ce que nous sommes en train de voir. Que le Ciel nous vienne en aide !

Kyrie eleison.

 LIBERALES INOCENTES?

Comentario Eleison CCXCIII

Hace cuatro semanas los “Comentarios Eleison” contestaron afirmativamente a la pregunta sobre si el liberalismo es tan horrible como se supone que es: implícitamente el liberalismo es la guerra contra Dios. Quedaba la pregunta sobre si los muchos liberales que niegan ser liberales están en lo cierto cuando lo niegan. La respuesta es seguramente que todos nosotros hoy estamos tan inmersos en el liberalismo que pocos de nosotros nos damos cuenta hasta que punto lo somos.

El liberalismo en su sentido más amplio es el hombre que se libera a sí mismo de la ley de Dios, lo que un hombre hace cada vez que comete un pecado. Luego en este sentido más amplio todo pecador es un liberal y así quienquiera admite que él es un pecador debe admitir que es un liberal en este sentido amplio. Sin embargo, una cosa es romper la ley de Dios mientras uno sigue admitiendo que Dios es Dios y que su ley es su ley. Tal pecador es solamente un liberal práctico. Es cosa muy diferente romper la ley de Dios a la par que uno va negando que Dios sea Dios o que su ley sea su ley. Tal liberal en principio encarna el liberalismo de los tiempos modernos.

Entra en escena con la Revolución Francesa de 1789. La carta magna de esa Revolución, la Declaración de los Derechos Humanos, fue efectivamente una declaración de la independencia del hombre frente a Dios. De ahora en más, aún cuando cualquier hombre obedeciese a la ley de Dios, lo haría sólo en virtud de su propia elección y no en virtud de la obediencia a cualquier mandato o mandamiento de Dios. En esa aparente obediencia él no estaría comportándose como un liberal en la práctica, pero en el fondo, en todo lo que él haría, sería un liberal en principio. Este es el liberalismo moderno del cual los Católicos de hoy acusan a menudo a sus adversarios. ¿Acaso estos adversarios tienen razón como para negar casi en todos los casos ser liberales? Subjetivamente, si. Objetivamente, no.

Subjetivamente, sí, porque desde 1789 los hombres han sido impregnados cada vez más profundamente de los falsos principios de la Revolución, al punto de que si se les acusa de liberarse de la ley de Dios, ellos pueden sinceramente replicar, “¿Que ley? ¿Qué Dios? ¿De que me está Usted hablando?” Hasta este extremo han sido aparentemente borrados de las mentes, Dios y su ley. Pero, objetivamente, no, porque Dios y su ley ciertamente no han dejado de existir, y profundamente en su interior aún los hombres modernos lo saben. Es “inexcusable” decir que El no existe (Rom.I,20), y Su ley está escrita en el corazón de todos los hombres (Rom.II,15), no importa lo que puedan decir con la boca para afuera. El “sinceramente” que se acaba de mencionar necesita las comillas – no vale mas que lo que vale frente al tribunal de Dios.

Entonces, ¿pueden estos líderes de la Fraternidad San Pío X que están actualmente tratando de mezclar la Fraternidad con la Iglesia Conciliar, negar que son liberales? Subjetivamente no hay duda de que están persuadidos que están haciendo lo mejor que pueden para la Iglesia, pero, objetivamente, están buscando sin arrepentimiento poner la obra contra-Revolucionaria de Mons. Lefebvre bajo el control del intento de los dirigentes de la Iglesia que se esfuerzan en hacer triunfar la Revolución liberal de una vez por todas. Estos líderes dicen que debemos reunirnos con la Iglesia visible porque ella es la Iglesia católica, pero no es la visibilidad lo que la hace católica, sino el hecho de tener la Fe apostólica. Así, la “iglesia” Anglicana también es visible en todo el territorio inglés, pero eso no la hace católica. Y los líderes actuales no puede n ignorar hasta que punto falsifican y suprimen las palabras del Arzobispo pretendiendo hacerlas corresponder a su propia visión de la Iglesia, fingiendo así que esa era la posición del Arzobispo.

La triste verdad es que estos liberales nunca entendieron cual era realmente el combate del Arzobispo. Mientras él estaba con vida, ellos estaban fascinados, como tantos de nosotros, por su carisma católico, pero nunca entendieron la Fe del Arzobispo, Fe que era para su carisma lo que la raíz es para el fruto. Ellos amaron el fruto – démosles el crédito por eso a ellos – pero a pocos años de su partida, el fruto sin la raíz empezó a marchitarse y morir. Era inevitable que, a menos de haber entendido la fe del Arzobispo, ellos iban a convertir la Fraternidad del Arzobispo en la suya propia que haría de los enemigos de la fe “nuestros nuevos amigos en Roma”. Eso es lo que hemos visto y que estamos viendo. ¡Que el Cielo venga en nuestra ayuda!

Kyrie eleison.

UNSCHULDIGE LIBERALE?

Eleison kommentare CCXCIII

Vor vier Wochen bejahten die „Eleison Kommentare“ die Frage, ob Liberalismus wirklich so schrecklich sei, wofür er gehalten wird. Denn der Liberalismus führt implizit einen Krieg gegen Gott. Es blieb die Frage offen, ob die vielen Liberalen, welche abstreiten, Liberale zu sein, Recht haben. Die Antwort lautet, daß wir alle heute sicherlich so vom Liberalismus durchtränkt sind, daß nur noch wenige von uns überhaupt merken, wie liberal wir in Wirklichkeit sind.

Liberalismus im weitesten Sinne meint die Befreiung des Menschen von Gottes Gesetz, was z.B. jeder Mensch tut, wenn er eine Sünde begeht. Somit ist im weitesten Sinne jeder Sünder ein Liberaler und also müßte auch jeder Sünder zugeben, daß er im weitesten Sinne ein Liberaler ist. Allerdings ist es eine Sache, Gottes Gesetz zu brechen und dabei wenigstens noch einzugestehen, daß Gott wirklich Gott und daß sein Gesetz auch sein Gesetz ist. Ein derartiger Sünder wäre lediglich ein praktischer Liberaler. Etwas ganz anderes ist hingegen, Gottes Gesetz zu brechen und dabei abzustreiten, daß Gott wirklich Gott und daß sein Gesetz auch wahrlich sein Gesetz ist. Ein solcher prinzipieller Liberaler stellt den Liberalismus der modernen Zeit dar.

Mit der Französischen Revolution von 1789 platzte dieser moderne Liberalismus in das Weltgeschehen hinein. Denn die Satzung dieser Revolution – die sogenannte Erklärung der Menschenrechte – war in Wirklichkeit eine Erklärung der Unabhängigkeit des Menschen von Gott. Wenn von nun an ein Mensch das Gesetz Gottes befolge, so mache er dies ausschließlich aus eigener Entscheidung heraus, nicht jedoch auf Geheiß oder Befehl von Gott. Durch diesen scheinbaren Gehorsam verhält der Mensch sich dann zwar praktisch nicht wie ein Liberaler, aber im tieferen Sinn ist er durch all sein Tun sogar ein prinzipieller Liberaler. Dies ist der moderne Liberalismus, dessen heutige Katholiken ihre Gegner oft bezichtigen. Haben diese Gegner dann Recht, wenn sie ebenso oft abstreiten, überhaupt Liberale zu sein? Subjektiv ja, aber objektiv nein.

Subjektiv ja, weil die Menschen seit 1789 die falschen Prinzipien der Revolution immer stärker in sich aufgesogen haben, so daß sie angesichts der Beschuldigung, von Gottes Gesetz sich zu befreien, ehrlich antworten können: „Welches Gesetz? Welcher Gott? Von was reden Sie nur!“ In einem so großen Maße wurden Gott und sein Gesetz anscheinend ausgelöscht.

Objektiv nein, weil Gott und sein Gesetz eben mit Sicherheit nicht zu existieren aufgehört haben. Und das wissen tief in ihrem Innern selbst die modernen Menschen. Zu behaupten, daß Gott nicht existiere, ist sogar „unentschuldbar“ (siehe Römer 1,20), und Gottes Gesetz ist den Menschen in ihr Herz geschrieben (siehe Römer 2,15), was immer die Menschen mit dem Munde auch sagen mögen. Beim oben erwähnten „ehrlich antworten“ muß also das „ehrlich“ in Anführungszeichen stehen, denn es wird nur gelten, was es vor Gottes Richterstuhl gilt.

Können also die Oberen der Priesterbruderschaft St. Pius X., welche ihre Bruderschaft mit der Konzilskirche vereinigen wollen, wirklich bestreiten, Liberale zu sein? Aus subjektiver Sicht sind sie gewiß davon überzeugt, ihr Bestes für die Kirche zu geben. Doch objektiv gesehen versuchen sie halsstarrig, das gegen-revolutionäre Werk von Erzbischof Lefebvre den Amtskirchen-Autoritäten zu unterwerfen, welche wiederum wild entschlossen sind, die liberale Revolution ein für allemal triumphieren zu lassen. Dabei sagen sie, daß wir wieder in die sichtbare Kirche eintreten müßten, weil sie die katholische Kirche sei. Aber auch die anglikanische „Kirche“ ist immer noch in ganz England sichtbar, und dennoch macht sie das nicht katholisch. Zudem kann den gegenwärtigen Bruderschaftsoberen nicht entgangen sein, auf welche Art und Weise sie die Worte des Erzbischofs verzerren und unterdrücken, um ihn an ihre Visi on von Kirche anzupassen.

Die traurige Wahrheit ist, daß diese zuletzt erwähnten Liberalen nie verstanden haben, um was es Erzbischof Lefebvre wirklich ging. Wie so viele von uns waren sie zu seinen Lebzeiten von seinem Charisma wie gebannt. Doch begriffen sie seinen Glauben nie, welcher für sein Charisma die gleiche Bedeutung hatte wie die Wurzel für ihre Frucht. Es sei diesen Liberalen angerechnet, daß sie diese Frucht des Erzbischofs liebten. Doch kaum war er unter dem Boden, da fing die entwurzelte Frucht an, zu verwelken und abzusterben. Und weil sie den Glauben des Erzbischofs nicht begriffen, war es auch unvermeidlich, daß sie seine Bruderschaft in ihre eigene umwandeln würden. Genau das erleben wir seit einiger Zeit. Himmel hilf!

Kyrie eleison.

LIBERALI INNOCENTI?

Comentario Eleison CCXCIII

Quattro settimane fa, “Commenti Eleison” ha risposto alla domanda se il liberalismo fosse così orribile come si suppone che sia: confermando che, almeno implicitamente, il liberalismo è la guerra a Dio. Restava la domanda se i molti liberali che negano di esserlo, abbiano ragione a negarlo. Sicuramente, la risposta è che oggi siamo tutti così imbevuti di liberalismo, che pochi di noi si rendono conto fino a che punto siamo liberali.

Il liberalismo in senso lato è la liberazione dalla legge di Dio che l’uomo attua da se stesso, e che ogni uomo realizza con ogni peccato che commette. Pertanto, in senso lato, ogni peccatore è un liberale, così che chi ammette di essere un peccatore, deve ammettere di essere un liberale secondo questo senso lato. Tuttavia, una cosa è infrangere la legge di Dio continuando ad ammettere che Dio e Dio e la sua legge è la sua legge, così che un tale peccatore è solo un liberale pratico; altra cosa è infrangere la legge di Dio negando che Dio sia Dio e la sua legge sia la sua legge: ecco il liberale per principio, ecco il liberalismo dei tempi moderni.

Esso è apparso con forza sulla scena con la Rivoluzione francese del 1789. Il manifesto di questa Rivoluzione, la Dichiarazione dei diritti dell’uomo, era infatti una dichiarazione di indipendenza dell’uomo da Dio. Da allora in poi, se un uomo ubbidiva alla legge di Dio, lo faceva puramente per sua libera scelta e non sotto il comando o il comandamento di Dio. In tale apparente obbedienza egli sembrerebbe comportarsi come un liberale pratico, ma sotto sotto, in ogni sua azione sarebbe un liberale per principio. È questo il liberalismo moderno, di cui oggi i cattolici accusano spesso i loro avversari. E questi avversari, hanno ragione quando spesso lo negano? Soggettivamente, sì. Oggettivamente, no.

Soggettivamente sì, perché fin dal 1789 gli uomini hanno talmente assimilato sempre più profondamente i falsi principi della Rivoluzione, che quando li si accusa di volersi liberare dalla legge di Dio, rispondono sinceramente: “Quale legge? Quale Dio? Di che parli?”. A tal punto Dio e la sua legge sono stati apparentemente spazzati via. Ma oggettivamente no, perché Dio e la sua legge non hanno certo cessato di esistere e nel profondo di sé anche gli uomini moderni lo sanno. È “inescusabile” affermare che Dio non esista (Rom. I, 20), e la sua legge è scritta nel cuore di tutti gli uomini (Rom II, 15), hanno voglia a dire ciò che vogliono con la bocca. Il “sinceramente” appena usato, va virgolettato – esso vale quel che vale di fronte al tribunale di Dio.

Quindi, le autorità della Fraternità San Pio X, che oggi stanno cercando di diluire la Fraternità nella Chiesa conciliare, possono negare di essere liberali? Soggettivamente sono indubbiamente convinte che stanno facendo del loro meglio per la Chiesa, ma oggettivamente esse stanno cercando in maniera impenitente di porre il lavoro controrivoluzionario di Mons. Lefebvre sotto il controllo degli ufficiali della Chiesa intenti ad instaurare una volta per tutte il trionfo della Rivoluzione liberale. Dicono che dobbiamo riunirci alla Chiesa visibile perché questa è la Chiesa cattolica; ma la “chiesa” anglicana è ancora visibile in tutta l’Inghilterra: questo la rende cattolica? E gli attuali capi della FSSPX non possono essere inconsapevoli di come loro stessi distorcono e mutilano le parole di Mons. Lefebvre per farlo combaciare con la loro visione della Chiesa.

La triste verità è che questi liberali non hanno mai veramente capito chi fosse Monsignore. Mentre questi era in vita, erano incantati, come tanti di noi, dal suo carisma cattolico, ma non hanno mai fatta propria quella fede che stava al suo carisma come la radice sta ai frutti dell’albero. Essi amavano i frutti – gliene si può dare atto – ma non molto tempo dopo la morte di Monsignore, questi frutti senza la radice hanno incominciato ad appassire e morire. Era inevitabile che, avendo colto in modo manchevole la fede di lui, finissero col cambiare la sua Fraternità nella loro. È questo che abbiamo visto e che stiamo vedendo. Che il Cielo ci aiuti!

 

Kyrie eleison.

LIBERALS INNOCENT?

Eleison Comments CCXCIII

Four weeks ago “Eleison Comments” answered the question whether liberalism is as horrible as it is supposed to be in the affirmative: implicitly, liberalism is war on God. There remained the question whether the many liberals who deny they are liberals are right to deny it. The answer is surely that all of us today are so soaked in liberalism that few of us realize how liberal we are.

Liberalism in its broadest sense is man’s liberating himself from the law of God, which a man does with every sin that he commits. Therefore in its broadest sense every sinner is a liberal, and so whoever admits he is a sinner must admit he is a liberal in this broad sense. However, it is one thing to break God’s law while still admitting that God is God and his law is his law. Such a sinner is merely a practical liberal. It is quite another to break God’s law while denying that God is God or that his law is his law. Such a liberal in principle is the liberalism of modern times.

It burst upon the scene with the French Revolution of 1789. The charter of that Revolution, the Declaration of Human Rights, was in effect a declaration of man’s independence from God. From now on, if any man obeyed God’s law, he was doing so purely by his own choice, and not as under any command or commandment of God. In that apparent obedience he would not be behaving like a liberal in practice, but underneath, in everything he did, he would be a liberal in principle. This is the modern liberalism of which Catholics today often accuse their adversaries. Are these adversaries right, almost as often to deny it? Subjectively, yes. Objectively, no.

Subjectively, yes, because ever since 1789 men have drunk more and more deeply of the false principles of the Revolution, so that if they are accused of liberating themselves from the law of God, they can sincerely reply, “What law? What God? What are you talking about?” To such an extent have God and his law been apparently wiped out. But objectively, no, because God and his law have most certainly not ceased to exist, and deep down inside themselves even modern men know it. It is “inexcusable” to say that he does not exist (Rom. I, 20), and his law is written on all men’s hearts (Rom. II, 15), whatever they may say with their mouths. The “sincerely” just mentioned needs inverted commas - it is worth only what it is worth before God’s judgment seat.

Then may those authorities of the Society of St Pius X presently seeking to blend the Society into the Consular Church deny that they are liberals? Subjectively they are no doubt persuaded that they are doing their best for the Church, but objectively they are unrepentedly seeking to put Archbishop Lefebvre’s anti-Revolutionary work under the control of Church officials intent upon making the liberal Revolution triumph once and for all. They say we must rejoin the visible Church because that is the Catholic Church. But the Anglican “church” is still visible, all over England. Does that make it Catholic? And the present SSPX leaders cannot be unaware of how they distort and suppress words of the Archbishop to make him fit their vision of the Church.

The sad truth is that these liberals never really understood what the Archbishop was all about. While he was alive they were spellbound, like so many of us, by his Catholic charisma, but they never grasped that faith. which was to his charisma as root is to fruit. They loved the fruit - all credit to them for that - but not long after he was gone, the fruit without the root began to wilt and die. It was inevitable that unless they understood his faith, they would change his Society into their own. That is what we have seen and are seeing. Heaven help us!

Kyrie eleison.

LIBERAIS INOCENTES?

Comentários Eleison CCXCIII

Há quatro semanas o “Comentários Eleison” respondeu à pergunta sobre se o liberalismo é tão horrível como se diz ser, com a afirmativa: implicitamente, o liberalismo é a guerra contra Deus. Restou aqui saber se os muitos liberais que negam que sejam liberais têm o direito de negar isso. A resposta certamente é que todos nós hoje estamos tão embebidos no liberalismo, que poucos de nós percebem quão liberal são.

O liberalismo em seu sentido mais amplo é o homem que se liberta a si mesmo da lei de Deus, o que um homem faz a cada pecado que comete. Portanto, em um sentido mais amplo, todo pecador é um liberal, e assim quem admite que é um pecador deve admitir que é um liberal neste sentido amplo. No entanto, uma coisa é violar a lei de Deus enquanto ainda se admite que Deus é Deus e a Sua lei é a Sua lei. Tal pecador é apenas um liberal prático. Outra coisa é violar a lei de Deus ao negar que Deus é Deus, ou que a sua lei é a sua lei. Tal liberal em princípio representa o liberalismo dos tempos modernos.

Ele eclodiu no cenário com a Revolução Francesa de 1789. A Carta dessa Revolução, a Declaração dos Direitos Humanos, era de fato uma declaração de independência do homem com respeito a Deus. A partir de agora, se algum homem obedecesse à lei de Deus, estaria fazendo isso puramente por sua própria escolha, e não como por qualquer comando ou mandamento de Deus. Nesta obediência aparente ele não estaria se comportando como um liberal na prática, mas por baixo, em tudo o que ele fizesse, seria um liberal em princípio. Esse é o liberalismo moderno do qual os católicos de hoje muitas vezes acusam seus adversários. Estão esses adversários estão certos quase sempre ao negar isso? Subjetivamente, sim. Objetivamente, não.

Subjetivamente, sim, porque desde 1789 os homens têm bebido mais e mais profundamente dos falsos princípios da Revolução, de modo que, se são acusados de libertar-se da lei de Deus, podem responder sinceramente: “Que lei? Que Deus? O que você está dizendo?” A ponto de que Deus e sua lei têm sido aparentemente exterminados. Mas objetivamente não, porque Deus e sua lei certamente não deixaram de existir, e no fundo dentro de si mesmos os homens modernos sabem disso. É “indesculpável” dizer que Ele não existe (Rm. I, 20), e Sua lei está inscrita no coração de todos os homens (Rm. II, 15), independentemente do que eles possam dizer com sua boca. O “sinceramente” que acabamos de mencionar precisa de aspas – vale apenas o que vale diante do tribunal de Deus.

Podem então essas autoridades da Fraternidade São Pio X que atualmente procuram misturar a Fraternidade com a Igreja Conciliar negar que são liberais? Subjetivamente elas estão, sem dúvida, convencidas de que estão fazendo o seu melhor pela Igreja; mas objetivamente estão sem nenhum remorso buscando pôr o trabalho antirrevolucionário do arcebispo Lefebvre sob o controle dos funcionários da Igreja, fazendo triunfar a Revolução liberal de uma vez por todas. Eles dizem que nós devemos voltar à Igreja visível, pois que aquela é a Igreja Católica. Mas a “igreja” anglicana é ainda visível, por toda a Inglaterra. Isso garante que será Católica? E os atuais líderes da FSSPX não podem ignorar como eles distorcem e suprimem palavras do Arcebispo para fazê-lo caber na visão deles da Igreja.

A triste verdade é que nunca esses liberais realmente entenderam o que o Arcebispo foi. Enquanto ele estava vivo foram enfeitiçados – assim como muitos de nós – por seu carisma católico, mas nunca entenderam aquela fé, que foi para o seu carisma o que a raiz é para o fruto. Eles amavam o fruto – todo o crédito a eles por isso –, mas não muito tempo depois que ele se foi o fruto sem a raiz começou a murchar e morrer. Era inevitável que, a menos que entendessem a sua fé, eles viessem a mudar a sua Fraternidade do seu próprio jeito. Isso é o que temos visto e estamos vendo. Deus nos ajude!  

Kyrie eleison.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

LIBERÁLOVÉ NEVINNÍ?

Komentář Eleison CCLXCIII

Před čtyřmi týdny „Komentář Eleison“ odpověděl na otázku, zda je liberalismus tak hrozný, jak se má za to: implicitně je liberalismus válkou proti Bohu. Zůstala otázka, zda ti mnozí liberálové, kteří popírají, že jsou liberály, mají pravdu, když to popírají. Odpovědí jistě je, že mnozí z nás dnes jsou natolik prosycení liberalismem, že jen nemnozí z nás si uvědomují, jak liberální jsme.

Liberalismus ve svém nejširším smyslu je, když se člověk oprošťuje od Božího zákona, což člověk činí s každým hříchem, který páchá. Proto je ve svém nejširším smyslu každý hříšník liberálem, a tak kdokoliv připustí, že je hříšníkem, musí připustit, že je liberálem v tomto širokém smyslu. Je však jednou věcí porušovat Boží zákon, ačkoli stále připouštím, že Bůh je Bohem a jeho zákon je jeho zákonem. Takový hříšník je pouze praktickým liberálem. Docela něco jiného je porušovat Boží zákon, když popírám, že Bůh je Bohem, nebo že jeho zákon je jeho zákonem.

Takový faktický liberál je liberálem moderní doby.
Vpadl na scénu s Francouzskou revolucí v roce 1789. Charta této revoluce, Deklarace práv člověka, byla ve skutečnosti deklarací nezávislosti člověka na Bohu. Od té chvíle, pokud byl člověk poslušný Božího zákona, činil tak čistě ze své vlastní volby, a nikoliv pod jakýmkoliv nařízením nebo přikázáním Božím. V této zdánlivé poslušnosti by se nechoval jako faktický liberál, ale v nitru, ve všem, co by dělal, by byl faktickým liberálem. Toto je současný liberalismus, z nějž dnešní katolíci často obviňují své protivníky. Mají tito protivníci pravdu takřka tak často, když to popírají? Subjektivně ano. Objektivně ne
.
Subjektivně ano, protože od roku 1789 se lidé hlouběji a hlouběji napájeli z mylných principů této revoluce, natolik, že když jsou obviněni z toho, že se oprošťují od Božího zákona, mohou upřímně odpovědět: „Jakého zákona? Jakého Boha? O čem to mluvíte?“ Do takové míry je Bůh a jeho zákon podle všeho sprovozen ze světa. Objektivně ale ne, protože Bůh a jeho zákon zcela jistě nepřestal existovat a hluboko ve svém nitru to vědí i moderní lidé. Je „neomluvitelné“ říkat, že on neexistuje (Řím. I, 20), a jeho zákon je vepsán do srdcí všech lidí (Řím. II, 15), ať říkají svými ústy cokoliv. Právě zmíněné „upřímně“ si vyžaduje uvozovky – před Boží soudnou stolicí je to jen tím, čím to je.

Mohou pak ty autority Bratrstva sv. Pia X., které v tuto chvíli usilují o vmísení Bratrstva do koncilní Církve popřít, že jsou liberály? Subjektivně jsou bezpochyby přesvědčeni, že činí pro Církev to nejlepší, objektivně však zatvrzele usilují dostat protirevoluční dílo arcibiskupa Lefebvra pod kontrolu záměru Církevních představitelů způsobit, aby liberální revoluce zvítězila jednou provždy. Říkají, že se musí znovu připojit k viditelné Církvi, protože to je katolická Církev. Ale anglikánská „církev“ je stále viditelná po celé Anglii. Činí ji to katolickou? A současní vůdci FSSPX si nemohou neuvědomovat, jak překrucují a potlačují slova arcibiskupa, aby jim zapadal do jejich vize Církve.

Smutnou pravdou je, že tito liberálové nikdy skutečně nepochopili, o čem arcibiskup byl. Když byl naživu, byli okouzlení, tak jako mnozí z nás, jeho katolickým charismatem, nikdy však nepochopili onu víru, která byla jeho charismatu tím, čím je kořen pro plod. Milovali plod – buď jim za to všechna čest – ale nedlouho potom, co odešel, začal plod bez kořene vadnout a umírat. Bylo nevyhnutelné, že pokud oni nepochopí jeho víru, změní jeho Bratrstvo na své. To je to, co jsme viděli a vidíme. Nebesa nám pomáhejte!

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

DI NOIA, ANNOYER / DI NOIA, ILUSIONISTA / NEUER ÄRGER, DI NOIA / DI NOIA, CHE ANNOIA / DI NOIA, ANNOYER / DI NOIA, IMPORTUNADOR / DI NOIA, POPICHOVAČ

DI NOIA, ANNOYER

Comentaire Eleison CCXCII

Il y a deux mois le Vice-président de la Commission Pontificale Ecclesia Dei de Rome, a adressé au Supérieur Général de la Fraternité Sacerdotale Saint Pie X et à tous ses prêtres une lettre de plusieurs pages accessible sur l’internet que le Père Lombardi, porte-parole du Saint Siège, a qualifiée d’un « appel personnel ». Depuis lors cette lettre a suscité divers commentaires. Il s’agit évidemment de la dernière manœuvre dans la campagne de Rome destinée à mettre en poche la FSPX et à mettre fin à sa résistance de 40 ans à la Révolution Conciliaire. Ainsi que le disait Mgr de Galarreta au mois d’octobre 2011, même si la FSPX repousse continuellement les offres de Rome, Rome reviendra toujours à la charge. En effet. Mais voyons brièvement ce que Mgr. Di Noia tient à dire à « Son Excellence et chers frères prêtres de la Fraternité Saint Pie X » :–

Il commence par admonester les dirigeants de la Fraternité, en particulier les abbés Schmidberger et Pfluger et Monseigneur Fellay (dans cet ordre) pour avoir donné des entrevues tellement critiques envers Rome qu’on peut se demander si la Fraternité veut réellement se réconcilier avec Rome. De plus, les différences doctrinales entre la FSPX et Rome sont toujours aussi irréductibles. De sorte qu’il faut une nouvelle approche, à baser désormais sur l’unité.

L’unité de l’Église, continue-t-il, est empêchée par quatre vices et favorisée par les quatre vertus opposées : humilité, douceur, patience et charité. Ceux qui divisent l’Église sont des ennemis de Dieu. Tout ce qu’il nous faut, c’est l’amour. Loin de nous donc cette « rhétorique âpre et stérile ». Que la FSPX fasse valoir donc son charisme de former les prêtres, mais des prêtres qui soient dociles au Magistère officiel, qui prêchent sur la Foi et non sur les questions polémiques, et qui au lieu de traiter des problèmes théologiques devant les fidèles peu au courant de ces questions, les exposent devant les autorités compétentes à Rome. Le juge suprême de ces questions si difficiles, c’est le Pape. En conclusion, Benoît XVI est vraiment désireux de la réconciliation. Toute amertume doit être écartée. Comme le dit Notre Seigneur, « Qu’ils soient un » (Fin de la lettre de Mgr. Di Noia).

Observez en passant comment, en homme typiquement moderne et moderniste, l’Archevêque escamote la question essentielle de la doctrine. Mais l’intérêt principal de sa lettre ne réside-t-elle pas ailleurs ? – Étant donné que les relations avec Rome ne sont pas du ressort des prêtres, comment Mgr Di Noia aurait-il eu l’audace de s’adresser personnellement à chacun des prêtres de la FSPX sans une précédente connivence avec le Quartier Général de la FSPX? En effet, c’est bien le QG qui a fait parvenir la lettre à tous ces prêtres! Voici une indication parmi bien d’autres qu’il existe toujours des contacts entre Rome et le QG de la FSPX que l’on maintient dans l’ombre. Mais alors surgit la question : Quel motif le QG de la FSPX peut-il avoir eu pour donner à l’Archevêque moderniste un acc&egra ve;s si privilégié et si dangereux à tous les prêtres de la FSPX ? Ce QG veut-il lui aussi qu’ils se fassent modernistes ? Il faut supposer que non ! Par contre c’est bien possible qu’il veuille aider Rome sur le chemin de la « réconciliation ».

En transmettant l’appel à l’amour de l’Archevêque, le QG de la FSPX réussit à passer le doux message à tous les prêtres de la FSPX sans que personne ne puisse accuser le QG lui-même d’être faible à ce point. Au contraire, la lettre romaine leur fait voir à tous combien les Romains sont gentils. Il est vrai toutefois qu’on y trouve aussi un reproche modéré envers les dirigeants de la FSPX pour leur manque de gentillesse, mais ce reproche ne met-il pas en valeur leur fermeté dans la défense de la Foi ! Surtout, la lettre aura servi de ballon d’essai pour mesurer les réactions des prêtres. Que pensent-ils ? Aussi bien Rome que Menzingen ont besoin de calculer quel sera le bon moment pour foncer dans le processus de la « réconciliation », en sorte d’entraîner la grande majorit&ea cute; des prêtres sans trop en perdre, pour que ne reprenne pas la résistance organisée à la religion du Nouvel Ordre Mondial.

Chers prêtres de la FSPX, si vous ne voulez pas être avalés vivants par la Rome du Nouvel Ordre, je vous conseille en toute douceur de réagir. Faites savoir à vos Supérieurs, aussi discrètement que vous le souhaitez mais en termes clairs, que vous ne voulez n’avoir rien, mais vraiment rien, à faire avec la Rome Conciliaire, tant qu’elle n’abandonne pas clairement le mortel Concile.

Kyrie eleison.

DI NOIA, ILUSIONISTA

Comentario Eleison CCXCII

Hace dos meses el Vice-presidente de la Comisión Pontifical Ecclesia Dei de Roma, dirigió al Superior General de la Fraternidad Sacerdotal San Pío X y a todos sus sacerdotes una carta de varias páginas accesible en el Internet que el Padre Lombardi, vocero de la Santa Sede, designó como una “llamada personal”. Desde entonces dicha carta ha suscitado comentarios diversos. Claramente se trata de la última movida de la campaña de Roma para poner a la FSPX de rodillas, y poner fin a su resistencia de 40 años a la Revolución Conciliar. Como lo dijo Monseñor de Galarreta en Octubre del 2011, aún si la FSPX sigue rechazando los ofrecimientos de Roma, Roma volverá siempre a la carga para seducir a los sacerdotes de la FSPX. Lo vemos. Pero veamos brevemente lo que el Arzobispo Di Noia escribe a “Su Excelencia y queridos Hermanos Sacerdotes de la Fraternidad Sacerdotal San Pío X”:

Empieza por amonestar a los líderes de la Fraternidad, notablemente al Padre Schmidberger, al Padre Pfluger y a Monseñor Fellay (en ese orden) por haber dado entrevistas tan críticas acerca de Roma como para poner en duda si la FSPX quiere realmente la reconciliación con Roma. Más aún, las diferencias doctrinales entre la FSPX y Roma son tan insuperables como siempre. De tal manera que se precisa un nuevo enfoque basado ahora sobre la unidad.

La unidad de la Iglesia, recuerda Mons. Di Noia, está impedida por cuatro vicios y favorecida por las cuatro virtudes opuestas de humildad, mansedumbre, paciencia y caridad. Los que dividen la Iglesia son enemigos de Dios. Lo que nos hace falta es el amor. Lejos pues de nosotros una “retórica áspera e improductiva”. Que la FSPX cumpla con su carisma de formar sacerdotes, pero sacerdotes que sean dóciles al Magisterio oficial, que prediquen la Fe y no las cuestiones polémicas, y que no traten los problemas teológicos frente a laicos, ignorantes de estas cuestiones, sino con las autoridades competentes en Roma. El Papa es el juez supremo en cuestiones tan difíciles. En conclusión, Benedicto XVI quiere realmente la reconciliación. La amargura debe ser olvidada. Según las palabras de Nuestro Señor, “Que sean uno” (Fin de la carta del Arzobispo).

Noten de paso como, según la manera típica del hombre moderno y del modernista, el Arzobispo escamotea la cuestión esencial de la doctrina. Pero el principal interés de su carta radica en otra parte: ¿Cómo pudo el Arzobispo osar dirigirse a todos los sacerdotes de la FSPX sin previa connivencia con el Cuartel General de la FSPX? ¡Es el CG que le permitió que la carta les llegue a los sacerdotes! He aquí una indicación entre muchas otras que hay contactos entre Roma y el CG de la FSPX que se ocultan a la vista pública. Pero entonces se presenta la cuestión, ¿Qué motivo pudo haber tenido el CG de la FSPX para dar al Arzobispo modernista un acceso tan privilegiado y peligroso a todos los sacerdotes de la FSPX? ¿Quiere acaso que ellos también se vuelvan modernistas? ¡Hay que suponer que no! Pero puede muy bien querer ayudar a Roma en vista a la “reconciliación”.

Al transmitir el llamamiento al amor del Arzobispo, el CG de la FSPX hace pasar el dulce mensaje a todos los sacerdotes de la FSPX sin que nadie pueda acusar al propio CG de ser tan blando. Al contrario, la carta Romana les hace ver a todos ellos cuán bondadosos son los Romanos. ¡Si bien es cierto que se encuentra allí también un reproche moderado a los líderes de la FSPX por no ser bondadosos, ¡eso servirá para mostrar cómo ellos se mantienen firmes en la defensa de la Fe! Sobre todo, la carta habrá servido de balón de ensayo para probar las reacciones de los sacerdotes. ¿Qué piensan ellos? Tanto Roma como Menzingen necesitan calcular en que momento preciso se puede seguir adelante con la “reconciliación” para llevarse una amplia mayoría de sacerdotes y sin perder demasiados de ellos, impidiendo asi que continúe la resistencia organizada a la religi&oa cute;n del Nuevo Orden Mundial.

Queridos sacerdotes de la FSPX, si vosotros no queréis ser tragados vivos por la Roma del Nuevo Orden, yo les aconsejaría gentilmente reaccionar. Hagan saber a sus Superiores, tan discretamente como quieran pero en términos claros que vosotros no queréis nada, pero nada que ver con la Roma Conciliar, hasta que ella claramente abandone el mortífero Concilio.
 
Kyrie eleison.

NEUER ÄRGER, DI NOIA

Eleison kommentare CCXCII

Vor zwei Monaten schrieb der Vizepräsident der päpstlichen Kommission Ecclesia Dei in Rom, Erzbischof Di Noia, einen mehrseitigen Brief an den Generaloberen der Priesterbruderschaft St. Pius X. und an all ihre Priester. Der Vatikansprecher Hw. Lombardi nannte den Brief einen „persönlichen Appell“. Schon viele Kommentatoren gingen auf den Brief ein, welcher im Internet erhältlich ist. Er stellt sicherlich den jüngsten Versuch Roms dar, die Bruderschaft gefügig zu machen und ihrem 40jährigen Widerstand gegen die konziliare Revolution ein Ende zu setzen. Schon im Oktober 2011 sagte Bischof de Galarreta, daß, selbst wenn die Bruderschaft Roms Angebote ablehne, so doch Rom immer wieder darauf zurückkommen werde. Eben das bestätigen wir. Betrachten wir nun, was Erzbischof Di Noia in seinem Brief zu sagen hat, welchen er mit den Worten einleitet „Eure Exzellenz und liebe Priesterbrüder von der Priesterbruderschaft St. Pius X.“: –

Zuerst erfolgt eine Mahnung des Erzbischofs an die Bruderschaftsoberen, namentlich an Hw. Schmidberger, Hw. Pfluger und Bischof Fellay (in dieser Reihenfolge), weil ihre rom-kritischen Interviews in Frage stellen würden, daß die Bruderschaft überhaupt eine Versöhnung mit Rom wünsche. Weil außerdem die Lehrunterschiede zwischen Rom und der Bruderschaft so unlösbar seien wie eh und je, werde daher ein neuer Ansatz verfolgt, die Konzentration auf die Einheit.

Der Erzbischof fährt fort, daß die kirchliche Einheit durch vier Laster behindert und durch die vier gegenteiligen Tugenden gefördert werde: durch Demut, Milde, Geduld und Nächstenliebe. Kirchenspalter seien Feinde Gottes, und allein die Liebe genüge. Hinweg also mit der „harten und unproduktiven Rhetorik“, so der Tenor. Die Bruderschaft möge mit ihrem eigenen Charisma fortfahren, Priester auszubilden – Priester allerdings, welche fügsam gegenüber dem offiziellen Lehramt sind, welche den Glauben anstatt Rhetorik predigen und welche theologische Probleme nicht vor dem ungeschulten Laienvolk klären, sondern mit den fachkundigen und zuständigen Behörden in Rom. Und der Papst sei der oberste Richter solcher schwierigen Fragen. Schlußendlich wolle Benedikt XVI. die Versöhnung. Verbitterung müsse geheilt werden. Mit den Worten unseres Herrn: „Mögen sie eins sein.“ (Ende des erzbischöflichen Briefes.)

Beachten wir nebenbei, wie dieser Erzbischof in einer für die modernen Menschen und für die Modernisten typischen Weise die grundsätzliche Frage der Glaubenslehre ausklammert. Doch das eigentlich Interessante an diesem Brief ist etwas anderes: Wie hätte der Erzbischof wagen können, seinen Brief ohne Absprache mit dem Generalhaus der Bruderschaft an alle ihre Priester zu senden? Vielmehr war ihm das Generalhaus dienlich, indem es den Brief an alle seine Priester weiterleitete. Dies ist ein weiterer Hinweis von vielen, daß vor der Öffentlichkeit verborgene Kontakte zwischen Rom und dem Bruderschafts-Generalhaus in Menzingen stattfinden. Die Schlüsselfrage lautet allerdings, welchen Beweggrund das Generalhaus haben konnte, dem modernistischen Erzbischof so einen bevorzugten und gefährlichen Zugang zu all den Bruderschaftspriestern zu gewähren. Möchte das Generalhaus, daß sie ebenfalls Modernisten werden? Vermutlich nicht. Aber es kann durchaus wünschen, Rom zu helfen beim Marsch in die „Versöhnung“.

Durch die bloße Weitergabe des erzbischöflichen Liebes-Appells an die Priester erreicht das Generalhaus, daß diese süße Botschaft alle Priester erreicht, ohne daß jemand das Generalhaus beschuldigen könnte, weich geworden zu sein. Im Gegenteil wird der römische Brief diese Priester alle glauben machen, wie nett die Römer seien. Zwar gibt es den erwähnten sanften Tadel an die Bruderschaftsoberen – daß diese nicht so nett seien –, allerdings dient dieser doch insbesondere der Demonstration, wie fest die Oberen in der Glaubensverteidigung stünden. Vor allen Dingen war der Brief ein Versuchsballon, um die Reaktion der Priester zu erkunden. Wie denken diese darüber? Sowohl Rom als auch Menzingen müssen ermitteln können, an welchem Punkt sie mit der „Versöhnung“ voranschreiten können, so daß diese mit einer großen Mehrheit der Priester erfolgt, ans tatt zu viele Priester zu entfremden, welche dann einen organisierten Widerstand gegen die Neue Weltordnung fortsetzen würden.

Liebe Bruderschaftspriester, wenn Sie nicht bei lebendigem Leibe vom „Rom der Neuen Ordnung“ geschluckt werden wollen, so möchte ich auf schonende Weise empfehlen, daß Sie reagieren. Informieren Sie Ihre Oberen – so diskret wie Sie wünschen, aber in aller Deutlichkeit –, daß Sie nichts, aber auch gar nichts mit dem konziliaren Rom zu tun haben wollen, bevor es nicht eindeutig das Konzil aufgibt

Kyrie eleison.

DI NOIA, CHE ANNOIA

Comentario Eleison CCXCII

Due mesi fa, il Vice Presidente della romana Pontificia Commissione Ecclesia Dei ha scritto una lettera di diverse pagine al Superiore Generale e a tutti i sacerdoti della Fraternità San Pio X, lettera che è accessibile su Internet e che Padre Lombardi, portavoce della Santa Sede, ha definito un “appello personale”. Da allora, la lettera ha suscitato parecchi commenti. Si tratta chiaramente dell’ultima mossa della campagna romana volta a mettere la FSSPX al guinzaglio e a porre fine alla sua quarantennale resistenza alla rivoluzione conciliare. Come ha detto Mons. de Galarreta nell’ottobre 2011, anche se la FSSPX rifiuta le offerte di Roma, questa tornerà sempre alla carica. Ed infatti. Ma vediamo brevemente cos’ha da dire Mons. Di Noia a Sua “Eccellenza e Cari fratelli sacerdoti della Fraternità Sacerdotale San Pio X”:-

Egli comincia con l’ammonire i dirigenti della FSSPX, in particolare Don Schmidberger, Don Pfluger e Mons. Fellay (in questo ordine), per aver rilasciato delle interviste così critiche su Roma, da rimettere in questione il fatto che la FSSPX voglia realmente la riconciliazione con Roma. Prosegue dicendo che le differenze dottrinali tra la FSSPX e Roma sono irrisolvibili come sempre. Quindi, che c’è bisogno di un nuovo approccio che faccia perno sull’unità.

L’unità della Chiesa è ostacolata da quattro vizi e promossa da quattro opposte virtù: umiltà, mansuetudine, pazienza e carità. Coloro che sono contro l’unità della Chiesa sono nemici di Dio. Ciò di cui abbiamo bisogno è amore. Al bando quindi la “retorica aspra e controproducente”. Che la FSSPX adempia il suo carisma della formazione di sacerdoti, ma di sacerdoti che siano docili nei confronti del Magistero ufficiale, che predichino la fede e non facciano polemica, e che trattino i problemi teologici, non di fronte ai laici impreparati, ma con le competenti autorità a Roma. Il Papa è il giudice supremo di tali difficili questioni. In conclusione, Benedetto XVI vuole la riconciliazione. Ogni amarezza dev’essere superata. Nelle parole di Nostro Signore: “Che siano una cosa sola” (fine della lettera dell’Arcivescovo.)

Si noti di passaggio che, com’è tipico dell’uomo moderno e dei modernisti, l’Arcivescovo mette in sordina la questione essenziale della dottrina, così che l’interesse principale di questa lettera sta altrove: l’Arcivescovo, come ha osato indirizzarla a tutti i sacerdoti della Fraternità senza prima aver concordato la cosa con la direzione della FSSPX? Avrà dovuto farlo, perché è da questa direzione che la lettera è stata inoltrata a tutti i sacerdoti della FSSX! Ecco quindi un indizio tra molti altri che vi sono dei contatti fra Roma e la FSSPX che vengono nascosti al pubblico. Ma la domanda che sorge è: qual è il motivo per cui la direzione della FSSPX ha dato all’Arcivescovo modernista un accesso tanto privilegiato e pericoloso, a tutti i sacerdoti della FSSPX? Vuole che anch’essi diventino modernisti? Bisogna supporre che no! Ma potrebbe voler aiutare Roma per la “riconciliazione”.

Trasmettendo l’amorevole appello dell’Arcivescovo, la direzione della FSSPX ha mandato un messaggio morbido a tutti i sacerdoti della FSSPX, senza che nessuno possa accusarla di essere essa stessa morbida. Piuttosto, la lettera romana permetterà di far vedere a tutti, quanto siano dolci i Romani. Vero è che essa contiene un gentile rimprovero ai capi della FSSPX, ma questo servirà a dimostrare quanti essi siano saldi nella difesa della fede! Soprattutto la lettera servirà da banco di prova per testare le reazioni dei sacerdoti. Cosa stanno pensando? Roma e Menzingen hanno bisogno di calcolare quando possono spingere in avanti la “riconciliazione”, in maniera da portarsi dietro una larga maggioranza di sacerdoti e non alienarsene così tanti da permettere la continuazione della resistenza organizzata alla nuova religione del Nuovo Ordine Mondiale.

Cari sacerdoti della FSSPX, se non volete essere fagocitati dal Nuovo Ordine di Roma, io vi consiglio gentilmente di reagire. Fate sapere ai vostri Superiori, con tutta la discrezione che volete, ma senza mezzi termini, che voi non volete avere niente, ma proprio niente, a che fare con la Roma conciliare, fino a quanto essa non abbandonerà chiaramente il Concilio.

Kyrie eleison.

DI NOIA, ANNOYER

Eleison Comments CCXCII

Two months ago the Vice-president of Rome’s Pontifical Commission Ecclesia Dei addressed to the Superior General of the Society of St Pius X and to all its priests a letter of several pages, accessible on the Internet, which Fr. Lombardi as spokesman for the Holy See called a “personal appeal”. The letter has been raising comments ever since. It is clearly the latest move in Rome’s campaign to bring the SSPX to heel, and put an end to its 40-year resistance to the Conciliar Revolution. As Bishop de Galarreta said in October of 2011, even if the SSPX turns down Rome’s offers, still Rome will keep coming back. Sure enough. But let us see briefly what Archbishop Di Noia has to say to “Your Excellency and dear Priestly Brothers of the Society of St Pius X”:–

He begins by admonishing Society leaders, notably Fr Schmidberger, Fr Pfluger and Bishop Fellay (in that order) for giving interviews so critical of Rome as to call in question whether the SSPX really wants reconciliation with Rome. Moreover, doctrinal differences are as intractable as ever between the SSPX and Rome. So he calls for a new approach, focusing on unity instead.

Church unity is hindered by four vices and promoted by the four opposing virtues of humility, mildness, patience and charity. Dividers of the Church are enemies of God. All we need is love. Away then with “harsh and unproductive rhetoric”. Let the SSPX fulfil its charism of forming priests, but priests who will be docile to the official Magisterium, who will preach the Faith and not polemics, and who will treat theological problems not in front of untrained layfolk but with the competent authorities in Rome. The Pope is the supreme judge of such difficult questions. In conclusion, Benedict XVI does want reconciliation. Bitterness must be healed. In Our Lord’s words, “Let them be one.” (End of the Archbishop’s letter.)

Notice in passing how, typically for modern man and for modernists, the Archbishop brackets out the essential question of doctrine, but this letter’s main interest lies elsewhere: how could the Archbishop have dared to address it to all SSPX priests without prior collusion with SSPX HQ? It served him by forwarding the letter to all SSPX priests! Here is one indication amongst many others that there are contacts between Rome and SSPX HQ that are kept from public view. But the question then arises, what motive can SSPX HQ have had to give to the modernist Archbishop such privileged and dangerous access to all SSPX priests? Does it want them to become modernists also? Surely not! But it may well want to help Rome towards “reconciliation”.

By transmitting the Archbishop’s loving appeal, SSPX HQ gets the sweet message through to all SSPX priests without anybody being able to accuse HQ itself of going soft. On the contrary, the Roman letter makes them all see how nice the Romans are. True, there is a gentle rebuke to the SSPX leaders for not being nice, but that will serve to show how these are standing firm in defence of the Faith! Above all, the letter will have served as a trial balloon, to test the priests’ reactions. What are they thinking? Both Rome and Menzingen need to calculate at what point to go ahead with a “reconciliation” such as will carry with it a large majority of the priests, and not alienate so many that organized resistance to the New World Order religion will continue.

Dear SSPX priests, if you do not want to be swallowed alive by New Order Rome, I gently advise you to react. Let your Superiors know, as discretely as you like but in no uncertain terms, that you want nothing, but nothing, to do with Conciliar Rome, until it clearly abandons the Council


Kyrie eleison.

DI NOIA, IMPORTUNADOR

Comentários Eleison CCXCII

Há dois meses o vice-presidente da Comissão Pontifícia Ecclesia Dei endereçou ao Superior Geral da Fraternidade São Pio X e a todos os padres uma carta de várias páginas (disponível na Internet), a qual o porta-voz da Santa Sé, Padre Lombardi, chamou de “apelo pessoal”. A carta suscitou comentários desde então. Ela é claramente o último movimento da campanha de Roma para arrastar a FSSPX, e pôr um fim à resistência de 40 anos à Revolução Conciliar. Como o Bispo de Galarreta disse em outubro de 2011, mesmo que a FSSPX não aceitasse a oferta de Roma, ainda assim Roma continuaria a voltar. Com certeza. Mas vejamos brevemente o que o Arcebispo Di Noia tem a dizer a “Sua Excelência e caros Irmãos Sacerdotais da Fraternidade São Pio X”:
Ele começa admoestando os líderes da Fraternidade, notadamente o Pe. Schmidberger, o Pe. Pfluger e o Bispo Fellay (nessa ordem), tanto por darem entrevistas tão críticas sobre Roma como por questionarem se a FSSPX realmente quer a reconciliação com Roma. Além disso, as diferenças doutrinais seguem intratáveis como sempre entre a FSSPX e Roma. Então ele clama por uma nova abordagem, focando, em vez disso, na unidade.

A unidade da Igreja é impedida por quatro vícios e promovida pelas quatro virtudes opostas da humildade, mansidão, paciência e caridade. Os que dividem a Igreja são inimigos de Deus. Tudo de que precisamos é amor. Fora então com a “retórica áspera e improdutiva”. Deixe-se a FSSPX realizar seu carisma de formar sacerdotes, mas sacerdotes que sejam dóceis ao Magistério oficial, que pregarão a Fé e não polêmicas, e que tratarão de problemas teológicos não na frente de leigos inexperientes, mas com autoridades competentes de Roma. O Papa é o supremo juiz de tais questões difíceis. Em suma, Bento XVI quer uma reconciliação. A amargura deve ser curada. Nas palavras de Nosso Senhor, “Que eles sejam um” (fim da carta do Arcebispo).

Note-se de passagem que, tipicamente para o homem moderno e para os modernistas, o Arcebispo põe entre parênteses a questão essencial da doutrina, mas o principal interesse desta carta reside em outro lugar: como poderia o Arcebispo ter ousado enviá-la a todos os padres da FSSPX sem um prévio conluio com o QG da FSSPX? Este serviu a ele ao repassar a carta a todos os sacerdotes! Eis aí uma indicação entre muitas outras de que há contatos entre Roma e o QG da FSSPX que são mantidos longe da vista do público. Mas então se levanta a questão: que motivo pode ter tido o QG da FSSPX para dar ao Arcebispo modernista um acesso tão privilegiado e perigoso a todos os padres da FSSPX? Querem que eles se tornem modernistas também? Certamente que não! Mas podem bem querer ajudar Roma rumo à “reconciliação”.

Ao transmitir o afetuoso apelo do Arcebispo, o QG da FSSPX leva a doce mensagem a todos os padres da FSSPX sem que ninguém seja capaz de acusar o próprio QG de estar amolecendo. Pelo contrário, a carta do Romano faz com que eles todos vejam como os Romanos são agradáveis. É verdade, há uma reprimenda gentil aos lideres da FSSPX por não serem agradáveis, mas isso serve para mostrar como estes se mantém firmes na defesa da Fé! Acima de tudo a carta terá servido como um balão de ensaio, para testar as reações dos padres. O que eles estão pensando? Ambos, Roma e Menzingen, precisam calcular até que ponto irão adiante com a “reconciliação”, e também como levarão com isso a grande maioria dos padres, e não se indispor com tantos, pois a resistência à religião da Nova Ordem Mundial continuará.

Caros padres da FSSPX, se os senhores não querem ser engolidos vivos pela Nova Ordem de Roma, eu gentilmente aviso aos senhores que reajam. Deixem que seus Superiores saibam, tão discretamente quanto quiserem, mas em termos não incertos, que os senhores não querem ter nada, mas nada a ver com a Roma Conciliar, até que ela claramente abandone o Concílio.    

Kyrie eleison.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

DI NOIA, POPICHOVAČ

Komentář Eleison CCLXCII

Před dvěma měsíci adresoval místopředseda římské papežské komise Ecclesia Dei generálnímu představenému Bratrstva sv. Pia X. a všem jeho kněžím dopis o několika stranách, jenž je přístupný na internetu, a který P. Lombardi jako mluvčí Svatého stolce nazval „osobní výzvou“. Od té doby tento dopis vyvolává komentáře. Jasně jde o poslední tah v kampani Říma přivést FSSPX k poslušnosti a ukončit jeho čtyřicetiletý odpor vůči koncilnímu Římu. Jak řekl biskup de Galarreta v říjnu 2011, i když FSSPX odmítne římské nabídky, Řím se bude stále vracet. Vskutku. Podívejme se však krátce, co musí arcibiskup Di Noia říci „Vaší Excelenci a milému Kněžskému bratrstvu sv. Pia X.“:

Začíná pokáráním vůdců Bratrstva, především P. Schmidbergera, P. Pflugera a biskupa Fellayho (v tomto pořádku) za to, že poskytují tak kritické rozhovory vůči Římu, jako by chtěli zpochybnit, zda FSSPX opravdu chce smíření s Římem. Mimo to věroučné rozdíly mezi FSSPX a Římem jsou tak neřešitelné jako vždy. Vyzývá tedy k novému přístupu, který se má na místo toho soustředit na jednotu.

Jednotu Církve brzdí čtyři neřesti a podporována je čtyřmi protikladnými ctnostmi pokory, mírnosti, trpělivosti a křesťanské lásky. Ti, kteří Církev rozdělují, jsou nepřáteli Boha. Vše co potřebujeme, je láska. Pryč tedy s „hrubým a neplodným řečněním“. Ať FSSPX naplňuje své charisma formování kněží, ale kněží, kteří budou poslušní oficiálního Magisteria, kteří budou učit Víru a nikoliv polemiky, a kteří budou o teologických problémech jednat nikoliv před neškolenými laiky, ale s kompetentními autoritami v Římě. Papež je nejvyšším soudcem takových obtížných otázek. Nakonec Benedikt XVI. přece chce smíření. Zahořklost musí být zahojena. Slovy Našeho Pána: „Aby jedno byli.“ (Konec arcibiskupova dopisu.)

Všimněte si mimochodem, jak typicky pro moderního člověka a pro modernisty, dává arcibiskup do závorek podstatnou otázku věrouky. Hlavní zájem tohoto dopisu však leží jinde: jak se arcibiskup mohl opovážit adresovat jej všem kněžím FSSPX, aniž by tu předtím existovala tajná dohoda s vedením FSSPX? To mu posloužilo při přeposílání dopisu všem kněžím FSSPX! Zde je jeden z mnoha dalších náznaků, že existují kontakty mezi Římem a vedením FSSPX, které jsou skrývány před pohledem veřejnosti. Pak však vyvstává otázka, jaký může mít vedení FSSPX motiv dát modernistickému arcibiskupovi takový privilegovaný a nebezpečný přístup ke všem kněžím FSSPX? Chce, aby se také stali modernisty? Jistě ne! Může však docela dobře chtít pomoci Římu ke „smíření“.

Předáním arcibiskupovy láskyplné výzvy dostává vedení FSSPX toto nasládlé poselství ke všem kněžím FSSPX, aniž by kdokoliv mohl vedení samotné obvinit, že měkne. Právě naopak dopis Říma jim všem ukazuje, jak milí ti Římané jsou. Pravda, je tu mírná výtka vůči vůdcům FSSPX, že nejsou hodní, to však bude sloužit jako ukázka toho, jak jsou tito pevní při obraně Víry! Především tento dopis poslouží jako pokusný balónek k otestování reakce kněží. Co si myslí? Jak Řím, tak Menzingen musí odhadnout, v jakou chvíli pokročit ve „smíření“ takovém, aby s sebou přineslo velkou většinu kněží a neztratilo podporu tolika, že by organizovaný odpor vůči Novému světovému pořádku pokračoval.

Milí kněží FSSPX, jestliže nechcete být pohlceni Nový římským pořádkem zaživa, jemně vám radím, abyste reagovali. Nechejte své představené tak diskrétně, jak chcete, nikoliv však žádnými nejistými výrazy, vědět, že nechcete mít nic, ale opravdu nic, co dočinění s koncilním Římem, dokud jasně neopustí koncil.

Kyrie eleison.nul nabídku svého kolegy. Opět jsem se odvolal.

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

 

¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres

QUATRIEME PROCES / CUARTO PROCESO / VIERTER PROZESS / QUARTO PROCESSO / FOURTH TRIAL / QUARTO JULGAMENTO / ČTVRTÉ SOUDNÍ ŘÍZENÍ

QUATRIEME PROCES

Comentaire Eleison CCXCI

Un lecteur m’interroge au sujet de mon dernier procès et de ma condamnation pour « Négation de l’holocauste » par la Cour Régionale de Ratisbonne dans le sud de l’Allemagne le 16 janvier. Les lecteurs se rappelleront que mon infraction initiale fut d’avoir dit le 1ernovembre 2008 à un journaliste suédois pour la télévision suédoise dans cet endroit privé qu’est la sacristie du Séminaire allemand de la Fraternité Saint Pie X, mais sur le territoire Allemand, que je ne croyais ni que « Six Millions de Juifs » soient morts sous le gouvernement d’Hitler lors de la Seconde Guerre mondiale, ni qu’un seul juif soit mort dans une « chambre à gaz ».

Pour avoir exprimé ces croyances en Allemagne, où la « négation de l’holocauste » est un crime juridique, j’ai été jugé et condamné par la Cour Régionale de Ratisbonne en 2010, et le châtiment fut une amende de 10,000 Euros. Je fis appel. La même Cour me condamna à nouveau en 2011, mais l’amende fut réduite à 6,500 Euros. Je fis de nouveau appel, de sorte que le cas fut reporté à une instance supérieure, la Cour Provinciale à Nuremberg, dont on me disait qu’elle était moins sujette aux pressions extérieures. En effet les trois juges rejetèrent le cas pour raisons de procédure, obligeant l’Etat bavarois à payer mes frais légaux, mais lui laissant aussi la possibilité de corriger ces erreurs de procédure et de tout recommencer à nouveau.

Or non seulement ce qui est connu comme l’ « Holocauste » sert, de fait, de religion séculière du Nouvel Ordre Mondial (Auschwitz remplace le Calvaire, les chambres à gaz remplacent la Croix de Notre Seigneur, et les Six Millions jouent le rôle du Rédempteur), mais aussi il me semble que les Allemands depuis la Deuxième Guerre mondiale ont du mal à se respecter eux-mêmes s’ils ne battent pas constamment leur coulpe pour les prétendus crimes du Troisième Reich. Aussi s’acharnent-ils à poursuivre la « Négation de l’holocauste », et le 16 janvier j’ai été jugé pour la troisième fois par une dame juge de Ratisbonne.

Deux avocats allemands luttèrent avec vigueur pour me défendre, mais en vain – je fus condamné de nouveau. Toutefois la dame juge rendit moins honteuse l’accusation, et par compassion pour mon état de chômeur, elle réduisit l’amende à 1,600 Euros. Il ne fait pas de doute que l’Etat bavarois serait heureux de se débarrasser de mon cas, si seulement j’acceptais de payer l’amende notablement réduite. Un noble collègue de la FSPX me demanda le privilège de la payer lui-même en entier. Mais il y va de beaucoup plus que seulement une question d’argent. Une grande nation, la vraie religion et l’ordre mondial de Dieu, sont en jeu.

« La Vérité est puissante et elle prévaudra », disaient les Latins. Aussi toute nation, religion ou Ordre Mondial reposant sur des contre-vérités est fragile, et finira par s’écrouler. Or la vérité se trouve dans la conformité de mon esprit au réel, et non à des désirs d’estime nationale, ni à des sentiments religieux, ni aux exigences d’un Ordre Mondial athée. Et la vérité historique se fonde sur des preuves, dont les plus dignes de confiance sont les éléments matériels du passé, car ils sont en principe indépendants des émotions humaines. « Je suis né, et Je ne suis venu dans le monde que pour rendre témoignage à la vérité », dit Notre Seigneur (Jn.XVIII,37). Que de tranquillité dans les paroles divines!

Donc j’ai refusé aimablement l’offre de mon collègue. J’ai de nouveau fait appel.

Kyrie eleison.

CUARTO PROCESO

Comentario Eleison CCXCI

Un lector me pregunta acerca de mi último proceso y condenación por causa de “Negación del holocausto” por la Corte Regional de Regensburg en el sur de Alemania el 16 de enero. Los lectores se acordarán que mi infracción original fue haberle dicho el 1º de Noviembre de 2008 a un periodista sueco para la televisión sueca en la privacidad de la sacristía del seminario alemán de la Fraternidad San Pío X, pero en suelo alemán, que yo no creía ni que “Seis Millones de Judíos” murieron bajo el gobierno de Hitler durante la Segunda Guerra Mundial, ni que un solo judío haya muerto en una “cámara de gas”.

Por haber expresado estas creencias en Alemania, donde la “negación del holocausto” es un crimen legal, yo fui juzgado y condenado por la Corte Regional de Regensburg en el 2010, y el castigo fue una multa de 10,000 euros. Yo apelé. La misma Corte me condenó de nuevo en el 2011, pero la multa fue reducida a 6,500 euros. Apelé de nuevo, de manera que el caso fue elevado a una instancia superior, la Corte Provincial en Nuremberg, la cual me dijeron está menos influenciada por presiones exteriores. Y los tres jueces desecharon el caso por razones de procedimiento, obligando al Estado Bávaro a pagar mis gastos legales, pero dejándole también la facultad de corregir estos errores de procedimiento y de empezar todo de nuevo.

Ahora bien, no solamente lo que se conoce como el “Holocausto” sirve de hecho como religión secular del Nuevo Orden Mundial (Auschwitz reemplaza el Calvario, las cámaras de gas reemplazan la Cruz de Nuestro Señor y los Seis Millones juegan el papel del Redentor), pero también me parece que a los alemanes, después de la Segunda Guerra Mundial, les cuesta respetarse a sí mismos si no es golpeándose el pecho por los pretendidos crímenes del Tercer Reich. Por eso pelean sin tregua contra la “negación del holocausto”, y el 16 de enero fui juzgado por tercera vez por una jueza de Regensburg.

Dos abogados alemanes lucharon denodadamente en mi defensa, pero en vano – nuevamente fui condenado. Sin embargo la jueza disminuyó la estigmatización que acompaña a la acusación y por compasión a mi estado de desempleado, rebajó de hecho la multa a 1,600 euros. No hay duda de que el Estado Bávaro estaría feliz de desembarazarse del caso, si yo solamente aceptara pagar la notablemente reducida multa. Un noble colega de la FSPX me rogó aceptar el privilegio de pagarlo todo él mismo. Pero lo que está en juego es mucho más que una cuestión de dinero. Una gran nación, la verdadera religión y el Orden Mundial de Dios, están todos involucrados.

“La Verdad es poderosa y ella prevalecerá”, decían los Latinos. Por eso toda nación, religión u Orden Mundial fundados sobre mentiras, son frágiles y acabarán por derrumbarse. Ahora bien, la verdad se encuentra en la conformidad de mi espíritu con la realidad y no con deseos de autoestima nacional, ni con anhelos de religión, ni con exigencias de cualquier Orden Mundial ateo. Y la verdad histórica está fundada sobre pruebas, entre las cuales las más dignas de confianza son los elementos materiales que quedan del pasado, porque ellos son en principio independientes de los sentimientos humanos. “Yo para esto nací y para esto vine al mundo, a fin de dar testimonio a la verdad” dice Nuestro Señor (Jn.XVIII,37). ¡Cuánta tranquilidad en las palabras divinas!

Amablemente he rechazado la oferta de mi colega. De hecho, apelé de nuevo. 

Kyrie eleison.

VIERTER PROZESS

Eleison kommentare CCXCI

Ein Leser fragte nach meiner jüngsten Gerichtsverhandlung und Verurteilung wegen „Holocaust-Leugnung“ vor dem Landgericht Regensburg im Süden Deutschlands. Die Leser werden sich an mein ursprüngliches Delikt erinnern: Am 1. November 2008 sagte ich in einem englischsprachigen Interview für das schwedische Fernsehen dem schwedischen Fernsehmoderator, in der Ungestörtheit der Sakristei des Seminars der Priesterbruderschaft St. Pius X. aber nahe Regensburg auf deutschem Boden, daß ich glaube, weder daß „Sechs Millionen Juden“ unter Hitlers Herrschaft im Zweiten Weltkrieg starben, noch daß ein einziger Jude in einer „Gaskammer“ umgekommen ist.

Für das Äußern dieser Überzeugung wurde ich dann im Jahre 2010 in Deutschland, wo „Holocaust-Leugnung“ ein Straftatbestand ist, vom Regensburger Landgericht angeklagt und zu einer Geldstrafe von 10.000 ⬠verurteilt. Dagegen legte ich Berufung ein, woraufhin dasselbe Gericht mich im Jahre 2011 wiederum verurteilte, diesmal jedoch die Geldstrafe auf 6.500 ⬠reduzierte. Erneut legte ich Berufung ein, wodurch der Fall eine Instanz höher an das Oberlandesgericht Nürnberg wanderte, welches, wie man mir sagte, für Druck von Außen weniger anfällig ist. Die drei Nürnberger Richter verwarfen das Regensburger Urteil aufgrund von Verfahrensmängeln, weswegen das Bundesland Bayern meine Prozeßkosten tragen mußte, ließen dem Landgericht jedoch offen, die Verfahrensmängel zu beseitigen und den Fall neu aufzurollen.

Nun ist ja der sogenannte „Holocaust“ nicht nur die Säkularreligion der Neuen Weltordnung (Auschwitz ersetzt den Kalvarienberg Golgotha, die Gaskammern ersetzen das Kreuz Christi und die Sechs Millionen spielen die Rolle des Erlösers). Sondern mir dünkt, daß die Nachkriegsdeutschen Schwierigkeiten mit ihrer Selbstachtung haben, wenn sie sich nicht stets auf die Brust schlagen wegen der angeblichen Verbrechen des Dritten Reiches. Daher verfolgen sie „Holocaust-Leugnung“ wie Verzweifelte, und so wurde ich am 16. Januar 2013 zum dritten Mal in Regensburg vor einem weiblichen Richter angeklagt.

Zwei deutsche Anwälte kämpften hart aber erfolglos zu meiner Verteidigung, und wieder wurde ich verurteilt. Immerhin verminderte die Richterin die mit dieser Anklage verbundene Stigmatisierung und reduzierte aus Mitleid mit meiner Erwerbslosigkeit die Geldstrafe auf 1.600 â¬. Zweifellos wäre der Freistaat Bayern froh, wenn er den Fall endlich loswerden und ich die stark reduzierte Strafe zahlen würde. Ein nobler Mitbruder aus der Priesterbruderschaft bat mich um das Privileg, die ganze Strafe anstelle von mir zahlen zu dürfen. Doch geht es um viel mehr als nur um Geld. Tatsächlich betroffen sind eine edle Nation, die wahre Religion und Gottes Weltordnung.

„Die Wahrheit ist gewaltig und wird obsiegen“, sagten die Lateiner. Deswegen ist jede Nation, Religion und Weltordnung, welche auf Unwahrheiten basiert, brüchig und wird am Ende zerbröckeln. Wahrheit bedeutet ja, daß wir unser Denken der Wirklichkeit anpassen, anstatt dem Verlangen nationaler Selbstachtung, den gefühlten Bedürfnissen einer Religion oder den Forderungen irgendeiner gottlosen Weltordnung. Und jede historische Wahrheit basiert auf Beweisen, wovon die zuverlässigsten aus den materiellen Überresten der Vergangenheit bestehen, weil sie prinzipiell von menschlichen Gefühlen unabhängig sind. „Ich bin dazu geboren und dazu in die Welt gekommen, daß ich Zeugnis gebe für die Wahrheit.“ (Johannes 18,37). Welche Ruhe diese göttlichen Worte doch ausstrahlen.

Somit lehnte ich also das Angebot meines Priesterbruders lieblich ab. Denn ich habe erneut Berufung eingelegt. 

Kyrie eleison.

QUARTO PROCESSO

Comentario Eleison CCXCI

Un lettore mi chiede del mio ultimo processo e della condanna per “negazione dell’Olocausto” emessa dal Tribunale Regionale di Ratisbona, nella Germania del Sud, il 16 gennaio. I lettori ricorderanno che la mia colpa originaria è stata quella di aver detto ad un intervistatore della televisione svedese, il 1 novembre del 2008, nell’intimità della sagrestia del seminario tedesco della Fraternità San Pio X, ma in territorio tedesco, che io credevo che né “sei milioni di Ebrei” fossero morti sotto il regime di Hitler nella seconda guerra mondiale, né che un solo Ebreo fosse morto in una “camera a gas”.

Per aver espresso queste convinzioni in Germania, dove la “negazione dell’Olocausto” è un reato penale, nel 2010 fui condannato dal Tribunale Regionale di Ratisbona, e la pena avrebbe dovuto essere di ⬠10.000 di multa. Io presentai appello. Lo stesso Tribunale mi condannò di nuovo nel 2011, ma la multa venne ridotta a ⬠6.500. Mi appellai ancora, così che il caso passò ad un organismo superiore, il Tribunale Provinciale di Norimberga, che, mi avevano detto, fosse meno soggetto alle pressioni esterne. Qui i tre giudici annullarono il processo per vizi procedurali, e imposero allo Stato bavarese il pagamento delle mie spese legali, ma lasciandolo libero di correggere gli errori procedurali e di ricominciare tutto daccapo.

Ora, non solo ciò che è noto come “Olocausto” serve come religione secolare del Nuovo Ordine Mondiale (Auschwitz che rimpiazza il Calvario, le camere a gas che rimpiazzano la Croce di Nostro Signore e i sei milioni che fanno la parte del Redentore), ma mi sembra che i Tedeschi del dopoguerra abbiano difficoltà a rispettare loro stessi se constantemente non si battono il petto per i presunti crimini del Terzo Reich. Così perseguono la “negazione dell’Olocausto” come una sorta di rivalsa dettata dalla disperazione, e il 16 gennaio sono stato processato per la terza volta davanti ad un giudice donna di Ratisbona.

Due avvocati tedeschi hanno lottato duramente per la mia difesa, ma invano - Sono stato condannato di nuovo. Tuttavia, la giudice ha ridimensionato l’aspetto morale dell’accusa e, avuta compassione per la mia condizione di disoccupato, ha ridotto la multa a ⬠1.600. Non c’è dubbio che lo Stato della Baviera sarebbe stato ben felice di sbarazzarsi del caso, se solo io avessi accettato di pagare la multa così tanto ridotta. Un nobile collega della FSSPX mi ha chiesto di concedergli il privilegio di pagare tutto lui. Ma qui è in giuoco molto più che il solo denaro. Qui sono coinvolti: una grande nazione, la vera religione e l’ordine mondiale di Dio.

“La verità è potente e prevarrà”, dicevano i Latini. Così, ogni nazione, religione o Ordine Mondiale che si fondi sulla menzogna, è fragile e alla fine crollerà. Ora, la verità poggia sulla corrispondenza della mia mente con la realtà e non con gli auspici di un nazionale rispetto di sé, né con i bisogni provati da una religione, né tampoco con le esigenze di un Ordine Mondiale senza Dio. E la verità storica scaturisce dalle prove, di cui le più affidabili sono i resti materiali del passato, perché sono in principio indipendenti dalle emozioni umane. “Per questo sono nato e per questo sono venuto al mondo; per rendere testimonianza alla verità”, dice Nostro Signore (Gv. XVIII, 37). Che tranquillità nelle parole divine!

Ho gentilmente rifiutato l’offerta del mio collega. Ho presentato di nuovo appello.

Kyrie eleison.

FOURTH TRIAL

Eleison Comments CCXCI

A reader asks about my latest trial and condemnation for “Holocaust denial” by the Regional Court of Regensburg in South Germany on January 16. Readers will remember that my original offence was on November 1, 2008, to have told a Swedish interviewer for Swedish TV in the privacy of the sacristy of the German Seminary of the Society of St Pius X, but on German soil, that I believed neither that “Six Million Jews” died under Hitler’s rule in the Second World War, nor that one single Jew died in a “gas-chamber”.

For expressing these beliefs in Germany, where “holocaust denial” is a statutory crime, I was tried and condemned by the Regensburg Regional Court in 2010, and the punishment was to be a fine of €10,000. I appealed. The same Court condemned me again in 2011, but the fine was reduced to €6,500. I appealed again, so the case went higher, to the Provincial Court in Nuremberg, which I was told is less subject to outside pressure. And the three judges dismissed the case on procedural grounds, obliging the Bavarian State to pay my legal expenses, but also leaving it free to correct its procedural errors and start all over again.

Now not only does what is known as the “Holocaust” serve as the secular religion of the New World Order (Auschwitz replaces Calvary, the gas-chambers replace the Cross of Our Lord, and the Six Million play the part of the Redeemer), but also it seems to me that the post-World War II Germans have difficulty in respecting themselves unless they are beating their breast for the alleged crimes of the Third Reich. So they pursue “Holocaust denial” with a vengeance, and on January 16 I was prosecuted for the third time in front of a lady judge of Regensburg.

Two German lawyers fought hard in my defence, but in vain - I was condemned again. However the lady judge did lessen the stigma attaching to the accusation, and out of compassion for my unemployed state she did reduce the fine to €1,600. No doubt the Bavarian State would be happy to be rid of the case, if only I would accept to pay the much reduced fine. A noble colleague in the SSPX begged for the privilege to pay it all by himself. But much more than just money is at stake. A great nation, the true religion and God’s World Order are all involved.

“Truth is mighty and will prevail”, said the Latins. So any nation, religion or World Order resting on untruths is fragile and will crumble in the end. Now truth lies in the matching of my mind to reality, and not to cravings for national self-respect, nor to felt needs of religion, nor to the demands of any godless World Order. And historical truth goes by evidence, the most reliable kind of which is the material relics of the past, because these are in principle quite independent of human emotions. “For this was I born, and for this I came into the world; that I should give testimony to the truth,” says Our Lord (Jn. XVIII, 37). What tranquillity in the divine words!

I kindly refused my colleague’s offer. I have appealed again.


Kyrie eleison.

 QUARTO JULGAMENTO

Comentários Eleison CCXCI

Um leitor pergunta sobre o meu mais recente julgamento e condenação de “negação do Holocausto” pelo Tribunal Regional de Regensburg na Alemanha do Sul, em 16 de janeiro. Os leitores vão se lembrar de que o meu delito original foi em 1 de novembro de 2008, quando eu teria dito a um entrevistador sueco, para a TV sueca, na privacidade da sacristia do Seminário alemão da Fraternidade São Pio X - mas em solo alemão -, que não acreditava nem que “seis milhões de judeus” morreram sob o regime de Hitler na Segunda Guerra Mundial, nem que um único judeu morreu em uma “câmara de gás”.

Por ter expressado essas crenças na Alemanha, onde a “negação do Holocausto” é um crime legal, e eu fui julgado e condenado pelo Tribunal Regional de Regensburg em 2010. A punição seria uma multa de € 10.000. Apelei. O mesmo tribunal condenou-me de novo em 2011, mas a multa foi reduzida para € 6.500. Apelei novamente, e então o caso foi elevado para o Tribunal Provincial em Nuremberg, que me foi dito ser menos sujeito à pressão externa. E os três juízes rejeitaram o caso por razões processuais, obrigando o Estado da Baviera a pagar as minhas despesas legais, mas também o deixando livre para corrigir seus erros processuais e começar tudo de novo.

Agora, não só o que é conhecido como o “Holocausto” serve à religião secular da Nova Ordem Mundial (Auschwitz substitui o Calvário, as câmaras de gás substituem a cruz de Nosso Senhor, e seis milhões desempenham o papel de Redentor), mas também me parece que os alemães pós-Segunda Guerra Mundial têm dificuldade de respeitar-se a si mesmos a menos que eles estejam batendo no peito pelos supostos crimes do Terceiro Reich. Então eles perseguem com ímpeto a “negação do Holocausto”, e em 16 de janeiro eu fui processado pela terceira vez na frente de uma senhora juíza de Regensburg.

Dois advogados alemães lutaram muito em minha defesa, mas em vão - eu fui condenado novamente. No entanto, a senhora juíza fez diminuir o estigma inerente à acusação, e por compaixão para com o meu estado de desempregado ela reduziu a multa para € 1.600. Sem dúvida, o Estado da Baviera ficaria feliz em se livrar do caso, se eu apenas aceitasse pagar a multa muito reduzida. Um nobre colega da FSSPX pediu para ter o privilégio de pagar tudo sozinho. Mas muito mais do que apenas dinheiro está em jogo. Uma grande nação, a verdadeira religião e a Ordem Mundial de Deus estão envolvidos.

“A verdade é poderosa e prevalecerá”, disseram os latinos. Assim, qualquer nação, religião ou Ordem Mundial repousando em inverdades é frágil e irá desmoronar no final. Ora, a verdade está na correspondência da minha mente com a realidade, e não com os desejos de autorrespeito nacional, nem as suscetibilidades religiosas, nem as exigências de qualquer Ordem Mundial sem Deus. E a verdade histórica passa pela evidência, da qual o tipo mais confiável é o das relíquias materiais do passado, porque estas são, em princípio, bastante independentes das emoções humanas. “Para isso nasci e para isto vim ao mundo; para dar testemunho da verdade”, diz o Senhor (Jo XVIII, 37). Que tranquilidade nas palavras divinas!
Eu gentilmente recusei a oferta do meu colega. Apelei novamente.

 
Kyrie eleison.

Tradução: Mosteiro da Santa Cruz

ČTVRTÉ SOUDNÍ ŘÍZENÍ

Komentář Eleison CCLXCI

 Jeden čtenář se ptá na mé poslední soudní řízení a odsouzení 16. ledna u oblastního soudu v Řezně na jihu Německa za „popírání holocaustu“. Čtenáři si vzpomenou, že mé původní přestoupení zákona bylo, že jsem 1. listopadu 2008 řekl švédskému novináři v rozhovoru pro švédskou televizi v soukromí v sakristii německého semináře Bratrstva sv. Pia X., ale na německé půdě, že nevěřím, že „šest milionů Židů“ zemřelo za Hitlerovy vlády za druhé světové války, ani že jediný Žid zemřel v „plynové komoře“.

Za to, že jsem vyjádřil tyto názory v Německu, kde je „popírání holocaustu“ ze zákona trestným činem, jsem byl souzen a odsouzen řezenským oblastním soudem v roce 2010 a trestem mělo být zaplacení pokuty 10 tisíc euro. Odvolal jsem se. Tentýž soud mě v roce 2011 odsoudil znovu, ale pokuta byla snížena na 6,5 tisíce euro. Znovu jsem se odvolal, takže případ putoval výše k provinčnímu soudu v Norimberku. Bylo mi řečeno, že ten bude méně předmětem vnějšího tlaku. A tři soudcové zamítli tento případ na procedurálním základě a uložili Státu Bavorsko zaplatit mé soudní výlohy, nechali mu však také svobodu napravit procedurální chyby a začít vše znovu.

Nejenže to, co je známo jako „holocaust“ slouží jako světské náboženství Nového světového pořádku (Osvětim nahrazuje Kalvárii, plynové komory nahrazují Kříž Našeho Pána a šest milionů hraje úlohu Vykupitele), ale také se mi zdá, že poválečné Německo má potíž s úctou k sobě samému, pokud se nebude bušit v prsa pro domnělé zločiny Třetí říše. Pronásleduje tedy mimořádně intenzívně „popírání holocaustu“ a 16. ledna jsem byl potřetí soudně stíhán před soudkyní z Řezna.

Dva němečtí právníci tvrdě bojovali na mou obranu, ale marně – opět jsem byl odsouzen. Soudkyně však umenšila cejch hanby spojený s obviněním a ze soucitu kvůli tomu, že jsem nezaměstnaný, snížila pokutu na 1 600 euro. Stát Bavorsko by byl nepochybně šťastný, kdyby se zbavil tohoto případu, kdybych jen přijal, že mám zaplatit o hodně sníženou pokutu. Šlechetný kolega z FSSPX mě snažně prosil o výsadu zaplatit pokutu celou sám. V sázce je však mnohem víc než peníze. Velký národ, pravé náboženství a Boží světový řád, to vše je zahrnuto.

„Pravda je mocná a zvítězí,“ říkali Latiníci. Takže jakýkoliv národ, náboženství nebo světový pořádek založený na nepravdách, je křehký a nakonec se zhroutí. Pravda spočívá ve shodě mého myšlení s realitou a nikoliv v touze po národní sebeúctě, ani v pociťovaných náboženských potřebách, ani na požadavcích nějakého bezbožného Nového pořádku. A dějinná pravda stojí na důkazech, jejichž nejspolehlivějším druhem jsou hmotné pozůstatky minulosti, protože toto jsou zásady zcela nezávislé na lidských emocích. „Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Jaký pokoj v těchto Božích slovech!

Zdvořile jsem odmítnul nabídku svého kolegy. Opět jsem se odvolal 

Kyrie eleison.

Zdroj:  HTTP://rexcz.blogspot.cz

 

 

¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres
¿Y esta publicidad? Puedes eliminarla si quieres