Blogia
prowilliamson

2009-09

...Et si jamais... / ... Y si en algún momento ... / ...Wenn jemals ... / ... E se... / ... A kdyby nekdy ... / ... И ВСЁ-ТАКИ ЕСЛИ...

...ET SI JAMAIS...

...Et si jamais les discussions à tenir entre Rome et la Fraternité St Pie X semblaient sur le point d’aboutir à un "accord pratique" non doctrinal entre les deux parties, alors tout Catholique désirant sauver son âme aurait à étudier de près cet accord, et en particulier les petits caractères, en vue de voir qui nommerait à l’avenir le chef ou les chefs et leurs successeurs dans la Fraternité désormais agréée par Rome.

On pourrait affubler ce chef de n’importe quelle appellation plaisant aux parties concernées, par exemple "Supérieur Général" ou "Prélat Personnel" ou "Aumônier Général des Galères" - n’entrons pas dans ces détails sémantiques. Le point crucial serait de savoir qui doit prendre les décisions, et qui nomme à leur poste ceux qui prennent les grandes décisions. Ce chef serait-il nommé par le Pape ou par la Congrégation du Clergé ou par n’importe quel officiel romain, ou serait-il nommé encore indépendamment de Rome, à partir de l’intérieur de la FSSPX, par exemple comme maintenant dans une élection tenue tous les 12 ans par le suffrage de 40 prêtres importants dans la FSSPX (élection prochaine en 2018) ? Pourtant que vaudrait à Rome un "accord" qui ne lui assureraitpas ce contrôle du gouvernement de la FSSPX ?

L’histoire de l’Eglise Catholique est parsemée d’exemples de cette lutte entre les amis et les ennemis de Dieu - en règle générale l’Eglise et l’Etat respectivement, mais plus aujourd’hui ! - pour le contrôle et la nomination des évêques catholiques. En effet, comme tout ami ou ennemi intelligent de l’Eglise le sait bien, les évêques sont la clef de l’avenir même de l’Eglise. (Mgr. Lefebvre le disait bien, au grand dam des sottises du démocratisme moderne, ce sont les évêques qui forment le peuple catholique, et non pas le peuple qui forme les évêques.)

Un exemple classique de cette lutte nous est fourni par le Concordat napoléonien de 1801, moyennant lequel la toute récente République maçonnique de France s’assura qu’elle acquerrait une influence capitale dans le choix des évêques de France. Tous les évêques qui étaient encore trop catholiques furent prestement limogés, et le cap de l’Eglise filait sur Vatican II. De même en 1905, alors que les francs-maçons détruisaient l’union de l’Eglise et de l’Etat en vue de mieux la persécuter, l’héroïque Pape Pie X profita de cette nouvelle et intempestive indépendance pour nommer et consacrer personnellement une poignée de neuf évêques dont pourtant le catholicisme viril effara tant les francs-maçons qu’ils se hâtèrent de revenir à la table de négociation, dès la mort de Pie X, pour élaborer une nouvelle collaboration de l’Eglise et de l’Etat dans le but essentiel de récupérer le contrôle maçonnique sur la nomination des évêques français - ainsi se retrouva le cap de Vatican II !

Le même phénomène se répéta en 1988 quand il n’y eut que la foi et le courage héroïques de Mgr Lefebvre pour sauver la FSSPX par le sacre des quatre évêques indépendamment du désaveu explicite de la Rome conciliaire comme de la République laïque. Les mêmes renards conciliaires pourraient maintenant offrir la lune pour reprendre le contrôle des quatre vilains petits canards et de leurs successeurs éventuels - aucun renard ne rechigne sur du canard laqué ! Dieu bénisse l’abbé Schmidberger et Mgr Fellay et tous leurs successeurs qui maintiendront cette sainte indépendance tant que Rome marchera à côté de ses sandales catholiques !

Kyrie eleison.

Londres, Angleterre

... Y SI EN ALGUN MOMENTO ...

... Y si en algún momento llegara a existir una discusión entre Roma y la Sociedad de San Pío X en donde pareciera que están llegando a un "acuerdo práctico" no-doctrinal entre ellos, entonces todos los Católicos que desean salvar sus almas se verían en la necesidad de estudiar detenidamente este "acuerdo" - especialmente las letras pequeñas - para poder ver quien quedará como responsable a futuro de nombrar a el líder o líderes, y a sus sucesores, en la FSSPX aprobada por Roma.

Podría otorgársele cualquier título que satisficiera a alguna de las dos partes "Superior General" o "Prelado Personal" o "Capellán General de las Galeras" (personaje de título y categoría de nobleza) - el nombre no tendría importancia. Lo crucial estaría en ¿quién sería responsable de tomar las decisiones? y ¿quién designaría a la persona responsable de hacer estas decisiones? ¿Sería este nombrado por el Papa o por la Congregación del Clero, o por cualquier dirigente Romano, o seguiría siendo nombrado independientemente de Roma desde dentro de la FSSPX como hasta ahora, a través de una elección sometida a unos 40 sacerdotes principales de la FSSPX por un período de 12 años (la próxima elección se llevará a cabo en el 2018)? Pero ¿que le habría dado este "acuerdo" a Roma si no les otorgara el control de nombrar al líder de la FSSPX?

La historia de la Iglesia Católica está plagada con ejemplos de la batalla entre los amigos y enemigos de Dios - normalmente La Iglesia y El Estado, respectivamente, pero ¡ya no! - que luchan por el control de designar a los obispos Católicos. Como cualquier inteligente amigo o enemigo de la Iglesia bien lo sabe, los obispos son la llave de su futuro. (Como el Arzobispo Lefebvre solía decir, desafiando las tonterías del democratismo actual, son los obispos los que forman a la gente Católica y no la gente la que forma a los obispos.)

Un ejemplo clásico de esta lucha es el Concordato Napoleónico de 1801 a través del cual el recientemente creado Estado Francés francmasónico se aseguró de adquirir un grado significativo de control sobre la elección de los obispos en la Iglesia en Francia. Rápidamente todos los obispos pre-revolucionarios, que aún eran demasiado Católicos, fueron hechos a un lado y la Iglesia firmemente se encaminaba al Vaticano II. De modo semejante, cuando en 1905 los Francmasones rompieron toda unión del Estado Francés con la Iglesia, siendo mejor el poder perseguirla, el heroico Papa Pío X se beneficiaba de su indeseada nueva independencia de ese Estado para designar, y él mismo consagrar, a un grupo de nueve obispos. Su viril Catolicismo de ellos asustó tanto a los Francmasones que tan pronto como Pío X murió, se apresuraron a volver y renegociar una cierta comunión entre el Estado y la Iglesia si solo pudieran recuperar el control del nombramiento de los obispos Franceses - y el Vaticano II estaba de nuevo en marcha.

El patrón se repitió en 1988 cuando la fe heroica y la valentía del Arzobispo Lefevbre por si solas salvaron a la FSSPX consagrando a cuatro obispos aún teniendo la desaprobación explícita de la Roma Conciliar. Los mismos zorros Conciliares pueden hoy en día "poner en oferta la tienda" para recobrar así el control de los cuatro "patitos feos" de la FSSPX y de sus sucesores potenciales - ¡los patitos son un exquisito bocado para zorros hambrientos! ¡Dios bendiga al Padre Schmidberger y al Obispo Fellay y a todos los sucesores que mantendrán esa independencia Católica durante todo el tiempo necesario mientras Roma se encuentre fuera de su sentido Católico!

Kyrie eleison.

Londres, Inglaterra

...Wenn jemals ...

Wenn jemals irgendwelche Diskussionen, die zwischen Rom und der Priesterbruderschaft St. Pius X. stattfinden sollten, den Anschein haben, in eine nicht lehrmäßige "praktische Übereinkunft" zwischen beiden zu führen, dann müssen alle Katholiken, die ihre Seele zu retten trachten, diese "Übereinkunft" genau studieren - besonders das Kleingedruckte -, um zu erkennen, wer in Zukunft den oder die Oberen und deren Nachfolger in der von Rom gebilligten FSSPX ernennen würde.

Dieser Obere mag einen beiden Seiten gefallenden beliebigen Titel erhalten: "Generaloberer", "Personal-Prälat" oder "Oberster Scharfrichter" ( "eine Persönlichkeit edlen Standes und Titels") - der Name ist ohne Bedeutung. Bei dieser Überlegung ausschlaggebend wäre, wer die Entscheidungen zu treffen hat und wer jenen beruft, der diese Entscheidungen trifft. Würde der Papst oder die Kongregation des Klerus oder irgendeine römische Amtsperson ihn ernennen, oder würde weiterhin das Generalkapitel der Bruderschaft ihn ernennen, unabhängig von Rom, wie bisher mittels einer 12-jährlichen Wahl durch ungefähr 40 führende Bruderschafts-Priester (nächste Wahl ist 2018) ? Doch welchen Vorteil würde die "Übereinkunft" Rom gebracht haben, wenn sie nicht die Kontrolle über die Ernennung der FSSPX-Führung erhalten würde?

Die Geschichte der katholischen Kirche ist voll mit Beispielen, daß zwischen den Freunden und Feindes Gottes darum gekämpft wird, die Benennung der Bischof zu kontrollieren - normalerweise geht der Kampf zwischen Kirche und Staat, doch nun nicht mehr. Denn wie jeder intelligente Freund oder Feind der Kirche gut weiß, sind die Bischöfe der Schlüssel zur Zukunft der Kirche. (Wie Erzbischof Lefebvre dem ganzen heutigen demokratischen Unsinn zum Trotz zu sagen pflegte: Nicht das katholische Volk formt den Bischof, sondern umgekehrt der katholische Bischof bildet das Volk.)

Ein klassisches Beispiel dieses Kampfes stellt das Napoleonische Konkordat von 1801 dar. Durch dieses Abkommen stellte der neue freimaurerische französische Staat sicher, die Kontrolle über die Wahl der Bischöfe in der Kirche Frankreichs in bedeutendem Ausmaß zu erlangen. Unverzüglich verloren alle vor-revolutionären Bischöfe, die noch zu katholisch waren, ihren Posten. So war die Kirche auf dem sicheren Weg zum Vatikanum II. Im Jahre 1905 brachen die Freimaurer die Verbindung zwischen dem französischen Staat und der Kirche ab, um sie stärker verfolgen zu können; in dieser Situation nützte der heroische Papst Pius X. diese ungewollte neue Unabhängigkeit vom Staat aus, indem er eine Handvoll Bischöfe (neun an der Zahl) ernannte und selber konsekrierte. Doch jagte die kraftvolle Katholizität dieser neu Konsekrierten den Freimaurern großen Schrecken ein. Deshalb sobald Pius X. gestorben war, gingen sie eilends daran, eine gewisse Wiedervereinigung von Kirche und Staat neu auszuhandeln; denn sie wollten wenigstens die Kontrolle über die Ernennung der französischen Bischöfe zurückgewinnen. Damit war die Bahn wieder frei für Vatikanum II.

Dieses Schema wurde im Jahre 1988 wiederholt, denn damals rettete der Erzbischof Lefebvre durch seinen heroischen Glauben und Mut allein die Bruderschaft mit seiner Weihe von vier Bischöfen, unabhängig von der ausdrücklichen Mißbilligung die vom konziliaren Rom herkam. Die gleichen "konziliaren Füchse" könnten jetzt "das Tafelsilber verkaufen", um die Kontrolle über die vier "häßlichen Entlein" der Bruderschaft, und deren möglicherweise unabhängige Nachfolger, zurückzuerlangen - junge Entlein sind bekanntlich hungrigen Füchsen ein Leckerbissen! Gott segne Pater Schmidberger und Bischof Fellay, und alle ihre Nachfolger, die diese katholische Unabhängigkeit solange aufrechterhalten werden, bis Rom das rechte katholische Denken wiedererlangt hat.

Kyrie eleison.

... E SE...

...E se quaisquer discussões a serem mantidas entre Roma e a Fraternidade São Pio X parecerem encaminhar a um "acordo prático" não-doutrinal entre os dois, então todos os católicos que desejam salvar suas almas teriam que estudar o "acordo" cuidadosamente - especialmente nas letras miúdas - para ver quem seria, no futuro, o líder ou líderes, e seus sucessores, da FSSPX aprovada por Roma.

Ele receberia qualquer título que agradasse a ambas as partes: "Superior Geral" ou "Prelado Pessoal" ou "Senhor Alto Executivo" (um personagem de nobre posto e título) - o nome não seria importante. Crucial seria quem tomasse as decisões; e quem apontaria quem tomaria essas decisões? Seria escolhido pelo Papa ou pela Congregação do Clero, ou por qualquer autoridade Romana, ou continuaria a ser escolhido independentemente de Roma no interior da FSSPX como é hoje, por uma eleição a cada doze anos por meio de 40 padres líderes da Fraternidade (sendo a próxima eleição em 2018)? E mais: que "acordo" aceitaria Roma se não lhe garantisse o controle sobre a eleição da liderança da FSSPX?

A História da Igreja Católica está entulhada de exemplos de lutas entre os amigos e os inimigos de Deus - Normalmente Igreja e Estado respectivamente, mas não mais! - pelo controle da escolha dos bispos Católicos. Pois como qualquer amigo ou inimigo inteligente da Igreja sabem, os bispos são a chave de seu futuro. (Como Monsenhor Lefebvre costumava dizer, em desafio de toda a bobajada democrática de hoje, são os bispos que formam o povo Católico e não o povo que forma os bispos.)

Um exemplo clássico desta luta é o Pacto Napoleônico de 1801 pelo qual o então recente Estado Maçônico Francês assegurou que adquiriria um grau significativo de poder sobre a escolha dos bispos da Igreja em França. Prontamente todos os bispos pre-Revolucionários que eram Católicos demais foram retirados, e a Igreja estava então seguramente em seu caminho rumo a Vaticano II. Similarmente, quando em 1905 os Maçons romperam a união do Estado Francês com a Igreja, para melhor persegui-la, o heróico Papa Pio X aproveitou-se de sua indesejada nova independência do Estado para escolher, e em pessoa consagrar, um simples punhado de nove bispos, mas seu Catolicismo viril assustou tanto os maçons que, tão logo morto Pio X, apressaram-se em renegociar uma certa reunião da Igreja com o Estado, se ao menos eles pudessem recuperar o controle da escolha dos bispos Franceses - e Vaticano II retornou aos trilhos.

O padrão foi repetido em 1988 quando a fé e coragem heróicas de Monsenhor Lefebvre sozinho salvaram a FSSPX consagrando quatro bispos independentemente da explícita desaprovação da Roma Conciliar. As mesmas raposas Conciliares podem agora "recuar" com o objetivo de reganhar o controle dos quatro "patinhos feios" da FSSPX, e seus potenciais sucessores independentes - patinhos dão um apetitoso bocado para raposas! Deus abençoe Pe. Schmidberger e Dom Fellay, e todos os seus sucessores que manterão independência Católica pelo tempo em que Roma estiver fora de seu juízo Católico!

Kyrie Eleison.

Londres, Inglaterra

A KDYBY NEKDY

... A kdyby se nekdy nejake rozhovory, ktere maji být vedeny mezi Rimem a Spolecnosti sv. Pia X. zdaly vest k nedoktrinalni "prakticke dohode" mezi nimi, pak by vsichni katolici, kteri chteji spasit sve duse, museli dukladne studovat "dohodu" -- zejmena to, co je malými pismeny -- aby videli, kdo v budoucnu bude jmenovat predstaveneho nebo predstavene a jejich nastupce v Rimem uznanem SSPX.

At uz by mel jakýkoliv titul, který by se libil obema stranam: Generalni predstavený, osobni prelat, nejvyssi mistr popravci (osobnost vznesene hodnosti a titulu), jmeno by nemelo zadnou dulezitost. Velmi dulezite by bylo, kdo by mel rozhodovat, a kdo jmenuje toho, kdo bude rozhodovat? Byl by jmenovan papezem nebo Kongregaci pro klerus, nebo nejakým rimským urednikem, nebo by pokracovalo jeho jmenovani nezavisle na Rimu zevnitr SSPX, jako je tomu ted, dvanactiletou volbou 40 vedoucich knezi SSPX (dalsi bude 2018)? Ale co by dala dohoda Rimu, kdyby nedostal zadný vliv na jmenovani vedeni SSPX?

Dejiny katolicke Cirkve jsou zaneradeny priklady boje mezi prateli a neprateli Boha -- obvykle vzajemne mezi statem a Cirkvi, nyni uz ne! - o kontrolu nad jmenovanim katolických biskupu. Protoze jak vsichni inteligentni pratele ci nepratele Cirkve dobre vedi, biskupove jsou klicem k jeji budoucnosti. Jak rikaval arcibiskup Lefebvre, navzdory vsemu dnesnimu demokratickemu nesmyslu, jsou to biskupove, kdo formuje katolický lid a nikoliv lid, kdo formuje biskupy.

Klasickým prikladem tohoto boje je napoleonský konkordat z roku 1801, kterým si nove zednarský francouzský stat zajistil, ze ziska významný stupen moci nad výberem biskupu ve francouzske Cirkvi. Okamzite byli vyhozeni vsichni predrevolucni biskupove, kteri byli stale prilis katolicti, a Cirkev byla bezpecne na ceste k Druhemu vatikanskemu koncilu. Podobne kdyz v roce 1905 zednari prerusili spojeni francouzskeho statu s Cirkvi, aby ji mohli pronasledovat, hrdinský papez Pius X. vytezil z teto nechtene nove nezavislosti na statu to, ze jmenoval a sam vysvetil pouhou hrsku deviti biskupu, jejichz silný katolicismus ale podesil zednare tak, ze jakmile Pius X. zemrel, spechali znovu vyjednat jiste opetne spojeni Cirkve a statu, jen aby mohli obnovit vliv na jmenovani francouzských biskupu -- a Druhý vatikanský koncil byl opet na ceste.

Tento vzor se opakoval v roce 1988, kdy pouze tataz heroický vira a odvaha arcibiskupa Lefebvra zachranila SSPX tim, ze vysvetil ctyri biskupy nezavisle na výslovnem nedovoleni koncilniho Rima. Tytez koncilni lisky se mozna ted vzdavaji, aby ziskali znovu moc nad ctyrmi "osklivými kacatky" ze SSPX a jejich moznými nezavislými nasledovniky - kacatka jsou lahodným pamlskem pro hladove lisky! Buh zehnej o. Schmidbergerovi a biskupu Fellayovi a vsem jejich naslednikum, kteri udrzi katolickou nezavislost na takovou dobu, nez Rim nabude katolicke mysli.

Kyrie eleison.

Londyn, Anglie

.. И ВСЁ-ТАКИ ЕСЛИ...

... И всё-таки если обсуждения, которые должны будут состояться между Римом и Обществом святого Пия X, завершаться каким-либо «практическим соглашением» между ними, не касающимся вероучения, то все католики, желающие спасти свои души, должны будут изучить такое «соглашение» особенно внимательно (в первую очередь то, что будет написано мелким шрифтом), чтобы увидеть, кто в будущем станет лидером или лидерами, а также их наследниками в признанном Римом Обществе.

Он может получить такой титул, который сочтут подходящим: «Верховный Смотритель», или «Персональный Прелат», или «Верховный Лорд-Исполнитель» (личность с благородный рангом и титулом), - наименование не будет иметь никакого значения. Существенным будет то, кто будет принимать решения, и кто будет назначать того, кто принимает решения. Будет ли он назначаться Папой или Конгрегацией духовенства, или кем-либо из римских сановников, или он по-прежнему будет избираться в кругу самого Общества, как сейчас, на 12-летний срок из числа 40 самых именитых духовных лиц Общества (следующие выборы в 2018 г.)? Для чего Риму может понадобиться «соглашение», если не для того, чтобы установить контроль, кто будет руководить Обществом?

История Католической Церкви полна примеров борьбы между друзьями и врагами Божиими (обычно, но не сейчас (!), между Церковью и государством соответственно) за то, кто будет назначать католических епископов. Как прекрасно знает любой образованный как друг, так и враг Церкви, епископы - путь к её будущему (как говорил архиепископ Лефевр, в отличие от всей сегодняшней демократической бессмыслицы, епископы - это те, кто образовывает католический народ, а не народ - те, кто образовывает епископов).

Классический пример такой борьбы - это наполеоновский конкордат 1801 г., благодаря которому молодое масонское французское государство получало уверенность, что оно обладает определяющей степенью контроля за выбором тех, кто станет епископами во Франции. Вскоре все дореволюционные епископы, которые были ещё слишком католиками, были уволены, и Церковь устойчиво встала на свой путь ко Второму Ватиканскому собору. Так, когда в 1905 г. масоны разорвали союз Французского Государства и Церкви, этим наилучшим образом воспользовался героический Папа Пий X, использовавший эту нежелательную независимость, чтобы независимо от государства назначить девять епископов, но подлинный католицизм этих епископов столь испугал масонов, что как только Папа Пий X скончался, они поспешили назад пересмотреть некоторые вопросы отношений Церкви и государства, лишь бы вернуть контроль за назначением французских епископов - и возобновить путь ко Второму Ватиканскому собору.

Этот пример был повторён в 1988 г., когда вера и вдохновение архиепископа Лефевра в одиночку спасли Общество, когда он единолично рукоположил четверых епископов, несмотря на неодобрение концилиаристского Рима. Также и теперь лисы концилиаризма готовы «открыть двери в сарай», чтобы вернуть под свой контроль «четырёх гадких утят» из Общества, а также их потенциально независимых преемников - утятина чрезвычайно привлекательна для голодных лис! Храни Господи отца Шмидбергера и епископа Феллэя и всех их преемников, которые будут хранить католическую независимость столь долго, сколь долго Рим будет пребывать вне католического рассудка!

Господи, помилуй!

Лондон, Англия

Des discussions difficiles - IIIème partie / Discusiones difíciles III / Schwierige Diskussionen III / Discussoes Difíceis III / Obtizne diskuse III / ТЯЖЁЛЫЕ ОБСУЖДЕНИЯ III

DES DISCUSSIONS DIFFICILES - IIIème PARTIE

Deux objections mettent en relief la nature, les buts et les limitations des discussions doctrinales qui doivent s’ouvrir bientôt entre les autorités romaines et la Fraternité Saint-Pie X. Selon la première objection, la Doctrine Catholique n’est pas discutable. Selon la seconde, aucun Catholique ne peut prétendre discuter sur un pied d’égalité avec les représentants du Pape. Dans des circonstances normales, ces deux objections sont valables, mais nous ne sommes pas dans un temps normal.

En ce qui concerne la première objection, bien évidemment la doctrine Catholique inchangée et inchangeable ne peut pas être discutée. Le problème à présent, c’est que Vatican II a entrepris de la changer. Par exemple, un état catholique peut-il ou doit-il tolérer la pratique publique de religions fausses ? La Tradition Catholique dit que c’est le « peut » qui vaut, mais uniquement pour éviter un plus grand mal ou pour atteindre un plus grand bien. Par contre Vatican II dit que c’est le « doit » qui vaut, et ce en toutes circonstances. Mais si Jésus-Christ est reconnaissable comme étant Dieu incarné, alors pas plus que le « peut » n’est vrai. En revanche, si le « doit » est vrai, alors Jésus-Christ n’est pas nécessairement reconnaissable comme étant Dieu. Le « peut » et le « doit » sont aussi loin l’un de l’autre que Jésus-Christ Dieu par nature divine est loin de Jésus-Christ Dieu par choix humain. C’est toute la distance entre Jésus-Christ étant, et n’étant pas, objectivement, Dieu !

Et cependant, les autorités romaines d’aujourd’hui prétendent que la doctrine de Vatican II n’est pas en rupture mais en continuité avec le dogme Catholique. A moins donc - à Dieu ne plaise ! - que la Fraternité ne trahisse elle aussi le dogme Catholique, ce n’est pas discuter si Jésus est Dieu ou pas que la Fraternité entend faire, ni soumettre la doctrine Catholique à la discussion. Elle espère plutôt persuader tout Romain capable encore de l’entendre que la doctrine de Vatican II contredit gravement la Doctrine Catholique. Et même si très peu de ces Romains sont capables de l’entendre, la Fraternité estimera néanmoins qu’il aura été de son devoir de rendre ce témoignage à la Vérité.

Mais les autorités Romaines pourraient répondre : « Nous représentons le Pape. Comment osez-vous prétendre discuter avec nous ? » C’est la seconde objection ; et pour toute personne qui pense que la Rome Conciliaire est dans la Vérité, cette objection apparaît valide. Mais, c’est la Vérité qui fait Rome et pas Rome qui fait la Vérité. Notre Seigneur Lui-même a déclaré de façon répétée dans l’Evangile de St. Jean que sa doctrine n’est pas de lui mais de son Père (par exemple dans St Jean VII, 16). Mais alors, s’il n’est pas dans le pouvoir de Jésus de changer la Doctrine Catholique, encore moins est-ce dans le pouvoir de son Vicaire le Pape ! Si donc un Pape, par l’usage du libre-arbitre que Dieu lui a imparti, choisit de s’éloigner dans une certaine mesure de la Doctrine Catholique, alors, tout en restant Pape, dans cette mesure-là il met de côté sa dignité de Pape, et dans la même mesure il se met avec ses représentants en dessous de quiconque reste fidèle à la Doctrine du Maître divin.

Autrement dit, cette dignité que le Pape met de côté pour autant qu’il se départit de la Vérité sera assumée par tout Catholique qui reste fidèle à la Vérité. Comme l’a dit Monseigneur Lefebvre dans une réplique fameuse aux autorités Romaines qui l’interrogeaient sur ses dissensions avec le Pape Paul VI : « C’est moi qui devrait vous interroger ! ». Faire valoir la Vérité de Dieu le Père est la fierté et l’humilité, la vocation et la gloire de la petite Fraternité de Monseigneur Lefebvre. Si jamais il y avait le moindre danger que ces discussions avec Rome fissent abandonner à la Fraternité cette vocation, c’est à ce moment-là qu’il ne faudrait absolument plus discuter !

Kyrie eleison.

Londres, Angleterre

DISCUSIONES DIFÍCILES III

Dos objeciones al principio mismo de que la Fraternidad de San Pio X ingrese en las discusiones doctrinales que probablemente se suscitarán pronto con las autoridades de la Iglesia en Roma, ayudarán a enmarcar la naturaleza, objetivo y limitaciones de dichas discusiones. La primera objeción dice que la Doctrina Católica no está sujeta a discusión. La segunda dice que ningún católico debe atreverse a discutir con representantes del Papa, como si estuviera con él en pie de igualdad. Ambas objeciones aplican en circunstancias normales, pero las circunstancias actuales no son normales.

En lo que se refiere a la primera objeción, es claro que la doctrina Católica que no se cambia y no se puede cambiar no está sujeta a discusión. El problema es que el Vaticano II emprendió exactamente el cambio de dicha doctrina. Por ejemplo ¿puede, o debe un Estado católico tolerar la práctica pública de religiones falsas? La Tradición Católica dice que "puede", pero únicamente para evitar un mal mayor o lograr un bien mayor. El Vaticano II dice "debe", bajo toda circunstancia. Pero si Jesucristo es evidentemente el Verbo encarnado, nada más que el "puede" es verdad. Por el contrario, si el "debe" es verdad, entonces Jesucristo no es más necesariamente reconocido como Dios. El "puede" y el "debe" están tan distantes de sí como Jesucristo siendo Dios por naturaleza divina o por elección humana, es decir, entre que Jesús sea, o no sea, objetivamente, ¡Dios!

Sin embargo las autoridades Romanas de hoy en día claman que la doctrina del Vaticano II no representa ruptura alguna con el dogma Católico, sino su evolución continua. A no ser que - ¡Dios no lo permita! - la FSSPX también esté abandonando el dogma Católico, no pretende discutir con estas autoridades si Jesús es Dios, tampoco someter a discusión la doctrina Católica, por el contrario, espera persuadir a cualquier Romano que quiera escuchar que la doctrina del Vaticano II se opone gravemente a la Doctrina Católica. Con respecto a esto, aún cuando el éxito de la FSSPX resulte mínimo, ésta consideraría aún que era su deber dar testimonio de la Verdad.

Pero los Romanos pueden responder diciendo "Nosotros representamos al Papa. ¿Cómo es que se atreven a discutir con nosotros?" Esta es la segunda objeción, y para todos aquellos que piensan que la Roma Conciliar está en la Verdad, esta objeción parece válida. Pero es la Verdad la que hace a Roma y no Roma la que hace la Verdad. Nuestro Señor en repetidas ocasiones declara en el Evangelio de San Juan que su doctrina no es de él, sino de su Padre (Juan VII, 16). Y si Jesús no tiene la facultad de cambiar la Doctrina Católica, mucho menos está en el poder de su Vicario el cambiarla, es decir ¡en la capacidad del Papa! Si entonces el Papa, por el libre albedrío que Dios le dio, decide apartarse de la Doctrina Católica, hasta ese punto ha abandonado su estatus Papal, y únicamente hasta ese punto -- sigue siendo Papa - él y/o sus representantes se colocan por debajo de quienquiera permanezca fiel a la Doctrina del divino Maestro.

Por lo tanto, cualquier católico que se adhiera a la Verdad adquiere el mismo estatus que el Papa habrá puesto de lado, en la medida en que se separe de la Verdad. Así como dijo el Arzobispo Lefebvre cuando estaba ante las autoridades Romanas que lo interrogaban por su desacuerdo con el papa Paulo VI, "¡Soy yo el que debería estar interrogándolos a ustedes!" El defender la Verdad de Dios Padre es el orgullo y la humildad, la vocación y la gloria de la pequeña FSSPX del Arzobispo. Si las discusiones con Roma significaran el más mínimo peligro de la FSSPX de ser infieles a esta vocación, es ahí cuando no deberían de haber discusiones.

Kyrie eleison.

Londres, Inglaterra

Schwierige Diskussionen III

Es gibt zwei Einwände gegen die bloße Möglichkeit, daß Diskussionen über Doktrin zwischen den kirchlichen Autoritäten und der Priesterbruderschaft Pius des Zehnten bald stattfinden werden. Diese Einwände dienen dazu, die Natur, den Zweck und die Grenzen von solchen Diskussionen aufzuzeigen. Der erste Einwand besagt, daß die katholische Lehre nicht zur Diskussion steht. Der zweite Einwand lautet, daß sich kein Katholik dazu erdreisten dürfe, mit einem Vertreter des Papstes zu diskutieren, gleich so als ob er mit diesem ebenbürtig sei. Beide Einwände gelten unter normalen Umständen - aber die heutigen Umstände sind nicht normal.

Zu dem ersten Einwand: Natürlich steht die sich nicht ändernde und unabänderliche katholische Lehre nicht frei zur Diskussion. Das Problem besteht aber darin, daß das Vaticanum II gerade diese Lehre ändern will. Zum Beispiel, darf oder muß ein katholischer Staat das öffentliche Praktizieren von falschen Religionen tolerieren? Die katholische Tradition antwortet darauf mit einem "darf" dies aber auch nur dann, um größeren Schaden abzuwenden oder, um einen größeren Nutzen daraus zu ziehen. Vaticanum II besteht dagegen auf einem "muß" - und dies unter allen Umständen. Wenn aber Jesus Christus erkennbar der menschgewordene Gott ist, dann kann nichts mehr als "darf" wahr sein. Wenn im Gegenteil "muß" wahr wäre, dann ist der Mensch Jesus Christus nicht mehr notwendig als Gott erkennbar. Das "darf" und das "muß" sind in diesem Fall so weit von einander entfernt wie Jesus Christus Gott kraft seiner göttlichen Natur von Jesus Christus Gott durch menschliche Wahl entfernt ist; anders gesagt, ebenso weit wie Jesus objektiv Gott von Jesus nicht objektiv Gott entfernt ist.!

Dennoch verkünden die römischen Autoritäten, daß die Lehre von Vaticanum II keinen Bruch mit der katholischen Lehre darstellt, sondern vielmehr deren kontinuierliche Weiterentwicklung. Also entweder will auch die Priesterbruderschaft - was Gott bewahren möge! - die katholische Lehre aufgeben; oder sie hat keineswegs vor, mit den Römern zu diskutieren ob Jesus Gott ist oder nicht, ebensowenig die katholische Lehre in Frage zu stellen. Vielmehr hofft sie darauf, einige Römer mit offenen Augen und Ohren davon zu überzeugen, daß Vaticanum II auf das Schärfste der katholischen Lehre widerspricht. In dieser Hinsicht, selbst wenn die Priesterbruderschaft so gut wie keinen Erfolg hätte, würde sie es immerhin als ihre Pflicht erachten, Zeugnis für die Wahrheit abgelegt zu haben.

Aber die Römer mögen vielleicht hierauf erwidern: "Wir repräsentieren den Papst. Wie könnt ihr es wagen euch anzumaßen mit uns zu diskutieren?" Dies ist der zweite Einwand und für all jene, die das Vaticanum II für wahr halten, erscheint dieser Einwand als gerechtfertigt. Aber es ist die Wahrheit, die Rom macht, und nicht Rom, welches die Wahrheit macht. Unser Herr erklärt wiederholt im Evangelium von Johannes, daß er nicht seine eigene Lehre weitergibt, sondern die seines Vaters (vgl. Joh. VII, 16). Wenn sich nun aber die katholische Lehre nicht einmal von Jesus ändern lässt, wie viel weniger ist diese Kraft zur Änderung bei einem Vikar, i.e. dem Papst, vorhanden! Wenn sich nun aber der Papst, kraft seines von Gott gegebenen freien Willens, dazu entscheidet, sich von der katholischen Lehre abzuwenden, dann hat er im selben Ausmaß - er bleibt doch Papst - seinen päpstlichen Status hingelegt - und im selben Ausmaß ordnet er sich selbst bzw. seine Stellvertreter gleich welchen Katholiken unter, die der Lehre des göttlichen Meisters treu bleiben.

Anders gesagt, derselbe Status in Diskussionen, den der Papst beiseite legt, insofern er sich von der Wahrheit entfernt, wird von jedem Katholik erworben, der treu gegenüber der Wahrheit ist. Wie es Erzbischof Lefebvre einst bedeutsam vor den römischen Autoritäten, welche ihn aufgrund seiner Stellungnahme Papst Paul VI entgegen verhörten, sagte: "Ich bin es eigentlich, der euch hier verhören sollte!" Für die Wahrheit von Gott dem Vater einzustehen ist der Stolz und die Demut, die Berufung und die Ehre der kleinen SSPX des Erzbischofs. Wenn Diskussionen mit Rom nur die geringste Gefahr bedeuteten, daß die Priesterbruderschaft dieser Berufung untreu würde, dann spätestens wäre der Punkt angekommen, wo keine weiteren Diskussionen stattfinden sollten.

Kyrie eleison.

DISCUSSÕES DIFÍCEIS III

Duas objeções ao próprio princípio da Fraternidade São Pio X possivelmente entrando em breve em discussões doutrinais com as autoridades da Igreja em Roma, ajudam a enquadrar a natureza, propósito e limitações de tais discussões. A primeira objeção diz que a Doutrina Católica não é para ser discutida. A segunda diz que nenhum Católico pode presumir discutir com representantes do Papa em pé de igualdade. Ambas as objeções aplicam-se em circunstâncias normais, mas as de hoje não são normais.

Quanto a primeira objeção, é claro que a imutável e imutada doutrina Católica não é discutível. O problema é que Vaticano II empreendeu mudá-la. Por exemplo, pode, ou deve um Estado Católico tolerar a prática pública de falsas religiões? A Tradição Católica diz "pode", mas apenas para evitar um mal maior ou alcançar um bem maior. Vaticano II diz "deve" em todas as circunstâncias. Mas se Jesus Cristo é reconhecivelmente o Deus encarnado, então não mais que "pode" é verdadeiro. Pelo contrário, se "deve" é verdadeiro, então Jesus Cristo não pode ser necessariamente reconhecível como Deus. O "pode" e o "deve" estão distantes como ser Jesus Cristo Deus por divina natureza ou por escolha humana; ou seja, entre Jesus ser, ou não ser, objetivamente, Deus!

Ainda que as autoridades Romanas afirmem que a Doutrina de Vaticano II não representa ruptura com o dogma Católico, mas sim seu desenvolvimento contínuo. A menos, então - que Deus proíba!-- que a FSSPX abandone também o dogma Católico, ela não discutirá com essas autoridades se Jesus é Deus, não se trata de por em discussão a doutrina Católica, mas sim esperar persuadir quaisquer Romanos com ouvidos abertos que a doutrina de Vaticano II é gravemente contraposta à doutrina Católica. A esse respeito, mesmo que o sucesso da FSSPX se mostrasse mínimo, ainda se consideraria que fora seu dever dar testemunho da Verdade.

Mas os Romanos podem replicar: "Nós representamos o Papa. Como ousam presumir uma discussão conosco?" É a segunda objeção e para todos aqueles que pensam que a Roma Conciliar está na Verdade, a objeção parece válida. Mas é a Verdade que faz Roma e não Roma que faz a Verdade. Nosso Senhor mesmo repetidamente declara no Evangelho de S. João que sua doutrina não é sua mas de seu Pai(ex. Jo. 7, 16). Mas se a Doutrina Católica não compete a Jesus mudar, quão menos competirá a seu Vigário mudar, i.e., o Papa! Se então o Papa, por seu livre-arbítrio dado por Deus, escolhe se apartar da Doutrina Católica, no tocante a essa medida ele depôs seu status de Papa e nesse tocante apenas -- ele continua o Papa -- ele se põe e/ou seus representantes abaixo de quem permanecer fiel à Doutrina do Divino Mestre.

Portanto o mesmo status na discussão com o Papa reside na medida em que ele se aparta da Verdade, qualquer Católico a assume, sendo fiel à Fé. Como de maneira célebre disse uma vez Monsenhor Lefebvre diante das Autoridades Romanas que o interrogavam por sua dissensão com o Papa Paulo VI, "Eu que devia estar interrogando vocês!" Defender a Verdade de Deus Pai é o orgulho e a humildade, a vocação e a glória pequena FSSPX do Arcebispo. Se as discussões com Roma significarem o menor perigo que seja de a FSSPX ser infiel à sua vocação, então não deveria haver discussões.

Kyrie Eleison.

Londres, Inglaterra

Obtizne diskuse III

Dve namitky proti samemu východisku mozneho brzkeho vstupu SSPX do naukových diskusi s cirkevnimi autoritami v Rime pomahaji vymezit podstatu, ucel a omezeni vsech takovýchto diskusi. Prvni namitka rika, ze o katolicke nauce se nediskutuje. Druha rika, ze zadný katolik si nemuze troufnout diskutovat s poverenci papeze, jako kdyby byl na stejne urovni. Obe namitky plati za normalnich okolnosti, ale dnesni okolnosti nejsou normalni.

K prvni namitce: samozrejme ze nemenna a nezmenitelna katolicka nauka neni predmetem k diskusi. Problem je, ze Druhý vatikanský koncil se pokusil zmenit onu nauku. Napriklad: smi, nebo musi katolický stat tolerovat verejne praktikovani nepraveho nabozenstvi? Katolicka tradice rika "muze", ale jen, aby se vyhnul vetsimu zlu nebo dosahl vetsiho dobra. Druhý vatikanský koncil rika "musi" za vsech okolnosti. Ale pokud je Jezis Kristus rozpoznatelne vtelený Buh, nic jineho nez "muze" neni pravdive. Naopak kdyby "musi" bylo pravdive, pak by Jezis Kristus nutne nemohl být rozpoznatelný jako Buh. "Muze" a "musi" jsou tak daleko od sebe, jako ze je Jezis Kristus Bohem bud bozskou podstatou, nebo lidskou volbou, tedy, mezi tim, ze Jezis je nebo neni objektivne Buh!

Lec autority soucasneho Rima prohlasuji, ze nauka Druheho vatikanskeho koncilu nepredstavuje prelom v katolickem dogmatu, ale spise jeho prubezný vývoj. Pokud tedy SSPX - nedej Boze - take neopusti katolicke dogma, nejde s temito autoritami o diskusi, zda je Jezis Buh, neni to diskuse o katolicke nauce, ale spise nadeje na presvedceni tech predstavitelu Rima, kteri maji usi k slyseni, o tom, ze nauka Druheho vatikanskeho koncilu je v zavaznem rozporu s katolickou naukou. V tomto ohledu, i kdyz by byl uspech SSPX to dokazat minimalni, stale je treba vzit do uvahy, ze to byla jeho povinnost svedcit o pravde.

Ale predstavitele Rima mohou odpovedet: "Reprezentujeme papeze. Jak se odvazujete troufnout si s nami diskutovat?" To je druha namitka a pro vsechny ty, kdo si mysli, ze konciliarni Rim je v Pravde, se tato namitka zda být platna. Ale je to Pravda, co tvori Rim, a ne Rim, co tvori pravdu. Nas Pan sam opakovane prohlasuje v Evangeliu sv. Jana, ze jeho nauka neni jeho ale Otcova (napr. Jan 7,16) Ale pokud zmenit katolickou nauku neni v Jezisových silach, o kolik mene je to v silach jeho Namestka, tj. v papezových? Pokud si tedy papez svou od Boha danou svobodnou vuli zvoli opustit katolickou nauku, v takovem rozsahu odlozil svuj papezský status, a jen v tom rozsahu - je stale papezem - klade sam sebe a/nebo sve zastupce pod kohokoliv, kdo zustava verný k Nauce bozskeho Pana.

Proto stejne postaveni v diskusi, který papez odlozil stranou v tem mire, v jake se vzdalil od Pravdy, jakýkoliv katolik ziskava tim, ze je Pravde veren. Jak arcibiskup Lefebvre jednou skvele rekl pred rimskými autoritami, ktere se ho tazaly na neshody s papezem Pavlem VI.: "Jsem to ja, kdo by se mel tazat vas!" Stat za Pravdou Boha Otce je hrdost a pokora, povolani a slava arcibiskupova maleho SSPX. Pokud by diskuse s Rimem znamenaly nejmensi nebezpeci, ze SSPX se zproneveri tomuto povolani, pak by se zadne diskuse nemely konat.

Kyrie eleison.

Londyn, Anglie

ТЯЖЁЛЫЕ ОБСУЖДЕНИЯ III

Два возражения на самое возможное участие Общества святого Пия X в обсуждениях с церковными властями Рима Католического вероучения помогут выявить природу, цель и пределы любых подобных обсуждений. Первое возражение говорит, что Католическое вероучение не может являться предметом обсуждения. Второе возражение утверждает, что никакой католик не может предположить дискуссии с представителями Папы на равных. Оба возражения применимы в нормальных обстоятельствах, но сегодня обстоятельства не нормальные.

Касательно первого возражения: безусловно, неизменное и не подлежащее изменению Католическое вероучение не предмет для обсуждения. Проблема в том, что Второй Ватиканский собор взялся изменить это вероучение. В частности, может или должно католическое государство терпеть практику ложных религий? Католическая традиция говорит «может», но только, чтобы избежать большего зла или достичь большего блага. Второй Ватиканский собор говорит, что «должно» при любых обстоятельствах. Но если Иисус Христос признаётся единосущным Богу Отцу, то ничто большее, нежели «может», не является истинным. Напротив, если «должно» - это истина, тогда Иисус Христос не может безусловно признаваться Богом. Выбор «может» или «должно» - это выбор между тем, является ли Иисус Христос Богом по Своей Божественной Природе, или ответ на этот вопрос зависит от человеческого выбора, т.е. выбор между тем, был ли Иисус Христос Богом или не был!

По-прежнему сегодня римские власти взывают к тому, что решения Второго Ватиканского собора не порывают с католической догмой, но лишь продолжают её развитие. Если же нет (что Бог запрещает!), Общество святого Пия X также нарушает католическую догму, оно не обсуждает с этими властями, является ли Иисус Богом, оно не выставляет Католическое вероучение для обсуждения, оно лишь надеется обратить внимание любых сторонников Рима, у которых уши остались открытыми, что учение Второго Ватиканского собора чудовищно противоречит Католическому вероучению. В этой связи, даже если успех Общества будет минимальным, оно по-прежнему будет считать своим долгом свидетельствовать об Истине.

Но сторонники Рима могут возразить: «Мы представляем Папу. Как вы можете спорить с нами?» Это второе возражение, и для всех, кто считает, что концилиаристский Рим - это Истина, возражение представляется весомым. Но Истина предопределяет Рим, а не Рим предопределяет Истину. Наш Господь Сам неоднократно провозглашает в Евангелии от Иоанна, что Его учение не Его, но Отца (например, Ин. 7: 16). Но если Католическое вероучение не может быть изменено даже властью Иисуса, насколько же меньше сил для этого у Его викария, т.е. у Папы! Если Папа, руководствуясь данной ему Богом свободной волей, решает отойти от Католического вероучения, то из этого следует, что насколько он покидает свой папский статус, настолько же он (по-прежнему оставаясь Папой) ставит себя и (или) своих представителей ниже, чем те, кто остаётся верен Божественной Доктрине Творца.

Поэтому такой статус в обсуждении, который Папа откладывает в сторону постольку, поскольку он отступает от Истины, любой католик приобретает, будучи преданным этой Истине. Как архиепископ Лефевр однажды ярко сказал римским властям, допрашивавшим его в связи с его несогласием с Папой Павлом VI: «Это я тот человек, который должен допрашивать вас!» Отстаивать Бога и Истину Бога-Отца - это гордость и смирение, призвание и слава маленького Общества, основанного архиепископом. Если обсуждения с Римом подразумевают малейшую угрозу, что Общество перестанет соответствовать этому призванию, тогда не должно быть никаких обсуждений.

Господи, помилуй!

Лондон, Англия

La Sonata « Hammerklavier» pour pianoforte / Sonata Hammerklavier / Hammerklavier Sonate / A Sonata

La Sonata « Hammerklavier» pour pianoforte

La musique, l’histoire et la théologie sont étroitement associées, car il n’y a qu’un seul Dieu, et tous les hommes ont été créés par Lui pour aller à Lui. L’histoire raconte leurs actions les unes après les autres selon que les hommes vont ou non vers Dieu, la musique, en revanche, exprime l’harmonie ou la dysharmonie dans leurs âmes selon que leur cheminement dans l’histoire va ou non vers Dieu. La musique de Beethoven (1770-1827), prise selon le classique découpage en trois périodes, illustre particulièrement bien cette vérité.

Sa Première Période comprend les pièces issues de son travail relativement tranquille d’apprentissage, déjà magistral, auprès de Mozart (1756-1791) et Haydn (1732-1809), et elle correspond aux dernières années de l’Europe prérévolutionnaire. La Seconde Période comprend la plus grande partie de ses œuvres glorieuses et héroïques, les plus connues et les plus aimées de son répertoire. Cette période correspond aux débordements de la Révolution française dont les guerres dévastèrent l’Europe et même au-delà. La Troisième Période comprend des chefs-d’œuvre d’une grande portée mais énigmatiques et moins connus, elle correspond à l’Europe du Congrès de Vienne (1814-1815) qui tenta alors de reconstruire un ordre prérévolutionnaire sur des fondations postrévolutionnaires, une tentative en fait tout autant énigmatique.

De même que la troisième symphonie de Beethoven, l’Héroïque (1804), est le pivot entre ses Première et Seconde Périodes créatrices par l’expression de l’humanisme héroïque d’un nouveau monde, de même la sonate 29 pour pianoforte (1818) est le pivot entre sa Seconde et sa Troisième Période. Cette sonate est longue, élevée, distante, admirable et pourtant étrangement inhumaine. Le premier mouvement s’ouvre par une fanfare retentissante suivie d’une profusion imaginative dans l’Exposition. Le Développement de la sonate voit une lutte croissante qui culmine en un climax. La Réexposition variée est suivie d’une Coda d’une tonalité à nouveau héroïque. Tous ces traits sont typiques de la Seconde Période de Beethoven, mais on se sent déjà dans un monde différent. Les harmonies sont plutôt froides, et la ligne mélodique est rarement chaude ou lyrique. Le bref second mouvement, n’est pas plus amical : un quasi-Scherzo qui pique, un quasi-Trio qui gronde. Le troisième mouvement, le plus long de tous les mouvements lents écrits par Beethoven, est une lamentation profonde presque sans espoir, dans lequel de très rares moments de consolation ne font que souligner le ton général de désespérance.

Une introduction réfléchie est nécessaire pour faire la transition vers le dernier mouvement de la sonate, habituellement rapide et allègre mais ici rapide et sinistre. Le thème du dernier mouvement est continuellement haché, successivement ralenti, inversé verticalement, inversé hortizontalement, dans une fugue rude à trois voix. Au chagrin sans bornes du mouvement lent répond ici l’énergie sans bornes d’une lutte musicale bien plus brutale qu’harmonieuse, à l’exception encore une fois d’un bref intermède mélodique. Comme dans son quatuor pour cordes « La Grande Fugue », Beethoven est ici un précurseur de la musique moderne. « C’est magnifique, mais ce n’est pas de la musique » aurait pu dire ce général français de la guerre de Crimée...

Dans les dix dernières années de sa vie, Beethoven lui-même redescendit de cet Everest des sonates pour piano et composa alors d’autres chefs-d’œuvre glorieux comme la Neuvième Symphonie, mais l’esprit en general n’y est plus le même. L’exultation sans limites du héro qui marque sa Seconde Période est désormais rare. C’est un peu comme si Beethoven s’était d’abord plongé dans l’automne pieux de l’Ancien Régime, puis avait marché à grands pas à la conquête de son indépendance humaine, pour, enfin, se demander : A quoi bon ? A quoi cela sert-il de se rendre indépendant de Dieu ? Les horreurs de la « musique » moderne en sont la réponse, déjà en filigranes dans la sonate « Hammerklavier ». Sans Dieu, et l’histoire et la musique se meurent.

Kyrie eleison.

Londres, Angleterre

Sonata Hammerklavier

La música, la historia y la teología están íntimamente relacionadas, debido a que existe un solo Dios y todos los hombres fueron creados por El para tender a Él. La historia relata las acciones de estos h

ombres entre sí de acuerdo a su tendencia hacia El o lejos de Él, mientras la música expresa la armonía o falta de ella en sus almas al hacer su historia hacia El, o no. La música de Beethoven (1770-1827), tomada como divisoria en tres periodos, es una clara ilustración.

Su primer periodo, que contenía las obras relativamente tranquilas de su magistral aprendizaje de Mozart (1756-1791) y Haydn (1732-1809), corresponde a los últimos años de la Europa pre-Revolucionaria. El segundo periodo contiene la mayoría de sus gloriosas y heroicas obras por las cuales Beethoven es mejor conocido y apreciado, y corresponde al periodo de levantamientos y guerras esparcidas de la Revolución Francesa a lo largo de toda Europa, y aun más allá. El tercer periodo, que contiene obras maestras profundas pero un tanto desconcertantes, corresponde al intento de Europa, después del Congreso de Viena (1814-1815), de reconstruir el antiguo orden pre-Revolucionario sobre bases post-Revolucionarias, intento ciertamente desconcertante.

La "Heroica" (1804), que es la Tercera Sinfonía de Beethoven, se considera la obra crucial entre el Primer y Segundo Periodo. Esta le otorgo primordialmente una expresión total a su humanismo heroico de un nuevo mundo. Semejante es su 29a Sonata para Piano, el "Hammerklavier" (1818), inquanto es la obra crucial entre el Segundo y Tercer Periodo. Es una pieza enorme, majestuosa, distante, admirable pero extrañamente inhumana ... El primer movimiento abre con una fanfarrea resonante seguida de una variedad de ideas en la Exposición, una lucha climactica en el Desarrollo, una Recapitulación variada y una Coda nuevamente heroica, tratos que son típicos del Segundo Periodo, sin embargo vivimos en un mundo diferente: las armonías son frescas, por no decir frías, mientras que la línea melódica raramente es cálida o melodiosa. El breve segundo movimiento difícilmente es más amigable: un apuñalante cuasi-Sherzo, un estruendoso cuasi-Trío. El tercer movimiento, el movimiento lento más largo de Beethoven, es un lamento profundo y casi absoluto, en donde los momentos de consolación apenas destacan el ambiente prevalente de desesperanza total.

Una introducción meditabunda es necesaria para hacer la transición al último movimiento de la Sonata, usualmente veloz y reconfortante, pero en este caso veloz y sombrío: un tema principal recortado se retoma, se hace más lento, se voltea de atrás hacia adelante y de arriba hacia abajo en una sucesion de episodios desangelados de una fuga de tres partes. A la pena sin limites del movimiento lento responde una energía sin limites en una lucha musical más brutal que armoniosa, nuevamente con la excepción de un breve interludio melódico. Justo como en el movimiento del cuarteto de cuerdas, la "Grosse Fuge" (Gran Fuga), Beethoven augura la música moderna. "Es magnífica", el General francés de le guerra de Crimea pudo haber dicho, "pero no es música".

El mismo Beethoven descendió de este Monte Everest de sonatas para piano para componer en sus últimos diez años algunas otras obras maestras, particularmente la Novena Sinfonía, pero todas ellas de alguna manera opacadas. La exaltación desinhibida del héroe del Segundo Periodo es generalmente cosa del pasado. Es como si Beethoven hubiera primeramente abrazado el orden devoto de antaño, para luego luchar para conquistar su independencia humana, para en tercer lugar acabar preguntándose: ¿Qué significado tiene todo esto? ¿Qué significa el hacerse independiente de Dios? Los horrores de la "música" moderna son la respuesta, augurada en el "Hammerklavier". Sin Dios, tanto la historia como la música mueren.

Kyrie eleison.

Londres, Inglaterra

Hammerklavier Sonate

Musik, Geschichte und Theologie sind auf das Engste miteinander verknüpft, denn es gibt nur einen Gott und alle Menschen wurden von Ihm geschaffen, um wieder zu Ihm zurückzukehren. Die Geschichte besteht aus den menschlichen Handlungen insofern diese zu Gott führen oder nicht - während die Musik eine Harmonie oder auch eine Disharmonie in den menschlichen Seelen darstellt, je nach dem ob diese ihre Geschichte nach Gott hin ausrichten oder nicht. Eine deutliche Veranschaulichung hiervon ist die, aus drei Perioden bestehend gesehene, Musik Beethovens (1770 - 1827).

Seine erste Periode beinhaltet die verhältnismäßig ruhigen Arbeiten seiner meisterlichen Lehrzeit bei Mozart (1756 - 1791) und Haydn (1732 - 1809) und ist in die letzten Jahre des vor-revolutionären Europas einzuordnen. Die zweite Periode enthält die meisten jener glorreichen und heroischen Stücke, für die Beethoven am Besten bekannt ist und verehrt wird. Diese Periode entspricht den Aufständen und Kriegen, die sich im Anschluß an die Französische Revolution in Europa und auch darüber hinaus ereigneten. Beethovens dritte Periode besteht aus tiefgründigen aber zugleich auch rätselhaften Meisterwerken und diese steht wiederum in Beziehung zu den europäischen Anstrengungen des Wiener Kongresses (beendet 1815), um die alte, vor-revolutionäre Ordnung auf nach-revolutionären Grundlagen wieder zu errichten - in der Tat ein Rätsel.

So wie Beethovens Dritte Symphonie "Eroica" (1804), dadurch, daß sie zum ersten Mal seinen heldenhaften Humanismus einer neuen Welt voll ausdrückte, die zentrale Arbeit zwischen den ersten und der zweiten Perioden war, genauso ist seine 29. Klaviersonate "Hammerklavier" (1818) das ausschlaggebende Werk zwischen der zweiten und dritten Perioden. Es ist ein gigantisches Stück - erhaben, unnahbar, bewundernswert und dabei seltsam unmenschlich... Der erste Satz beginnt mit einer gewaltigen Fanfare, die von einer Fülle an Ideen innerhalb der Darstellung gefolgt wird, darauf ein sich zuspitzender Kampf der Entwicklung, eine variierende Wiederholung und abermals eine heroische Coda - alles typische Elemente der zweiten Periode, aber dennoch befinden wir uns in einer anderen Welt: die Harmonieklänge sind kühl, um nicht zu sagen kalt, während die melodische Linie selten warm oder lyrisch klingt. Der kurze zweite Satz ist kaum freundlicher: ein stechendes Quasi-Scherzo, ein brüllendes Quasi-Trio. Der dritte Satz, der am Längsten andauernde langsame Satz Beethovens, ist ein tiefschürfendes und beinahe unvermindertes Klagelied, in dem nur vereinzelt herausstechender Trost das regierende Gefühl von überwaltigender Hoffnungslosigkeit durchbricht.

Eine nachdenkliche Einleitung ist nötig, um den Übergang zum letzten Satz der Sonate zu finden; normalerweise geschwind und freudenvoll, aber in diesem Fall geschwind und grimm: ein schroffes Hauptthema wird ausgearbeitet, verlangsamt, rückgängig gemacht, auf den Kopf gestellt in einer Reihe von unbeholfenen Episoden einer dreiteiligen Fuge. Auf die grenzlose Trauer des langsamen Satzes antwortet die grenzlose Kraft eines musikalischen Ringens, das eher brutal als musikalisch wirkt - mit der Ausnahme nochmals von einer kurzen melodischen Einspielung. Ebenso wie in der "Großen Fuge" ist hier bei Beethoven die Vorahnung moderner Musik erkennbar. "Es ist großartig", mag der französische General wohl gesagt haben, "aber es ist keine Musik."

Beethoven stieg von diesem Gipfel der Klaviersonaten herab, um in den letzten zehn Jahren einige weitere seiner wunderbaren Meisterstücke zu komponieren. Zu nennen ist vor allem die 9. Symphonie. Aber sie sind alle irgendwie trübe. Der ungezügelte Jubel des Helden, welcher die zweite Periode kennzeichnete, ist nun größtenteils vorbei. Es ist gleichsam so, als ob Beethoven sich zuerst in der alten, frommen Ordnung sonnte, sich darauf zweitens seine menschliche Unabhängigkeit errang, bevor er sich dann aber drittens die Frage stellen musste: Was hat es schließlich alles bedeutet? Was gilt es, sich von Gott unabhängig zu machen? Der Horror der modernen "Musik" ist die Antwort - vorausahnend dargestellt in der "Sonate für das Hammerklavier". Ohne Gott sterben beide - Geschichte und Musik.

Kyrie eleison

A Sonata "Hammerklavier"

Música, história e teologia são intimamente entrelaçadas porque existe apenas um Deus e todos os homens foram criados por Ele para irem a Ele. A História relata as ações deles uns com os outros de acordo com eles irem a Ele ou não, enquanto que a música expressa a harmonia ou a desarmonia em suas almas enquanto dirigem sua história rumo a Ele ou não. A música de Beethoven (1770 - 1827), separada em três períodos, é uma clara ilustração disso.

Seu primeiro período tendo os trabalhos relativamente tranqüilos de seu magistral aprendizado com Mozart(1756-1791) e Haydn (1732-1809), corresponde aos últimos dias da Europa pré-Revolucíonária. O Segundo Período, contendo a maioria dos trabalhos mais gloriosos e heróicos pelos quais Beethoven é melhor conhecido e amado, corresponde à Revolução Francesa disseminando levantes e guerras através da Europa e além. O Terceiro Período, contendo obras-primas profundas mas algo emaranhadas, corresponde à Tentativa da Europa, após o Congresso de Viena (concluído em 1815),de reconstruir a velha ordem pré-Revolucionária em fundamentos pós-Revolucionários -- um emaranhamento, de fato.

Assim como a Terceira Sinfonia de Beethoven, a "Eroica" (1804), em dando pela primeira vez plena expressão a seu humanismo heróico de um novo mundo, foi o trabalho pivô entre o Primeiro e Segundo Períodos; assim sua 29ª Sonata para piano, a "Hammerklavier" (1818), foi o trabalho pivô entre o Segundo e Terceiro Períodos. É uma peça imensa, nobre, distante, admirável, ainda que estranhamente inumana... O primeiro movimento abre com uma altissonante fanfarra que seria seguida por uma pletora de idéias na Exposição, um clímax feroz no Desenvolvimento, uma Recapitulação variada e uma novamente heróica Coda, tudo característico do Segundo Período, ainda que estivéssemos num mundo diferente: as harmonias são frias, para não dizer geladas, enquanto que a linha melódica raramente é morna ou lírica. O breve segundo movimento quase não é mais amigável: um semi-Scherzo esfaqueando, um semi-Trio troante. O terceiro movimento, o mais longo movimento lento de todo o Beethoven, é um lamento profundo e quase sem lenitivo, no qual os momentos de consolo apenas destacam o espírito predominantemente desesperado.

Uma introdução soturna é necessária para fazer a transição do último movimento da Sonata, em geral ligeiro e animador; mas neste caso rápida e bizarra: um tema principal áspero é castigado, desacelerado, virado de trás pra frente e de ponta cabeça em sucessivos e desajeitados episódios de uma fuga de três partes. À amargura crua do movimento lento responde a energia crua em uma luta musical mais brutal que propriamente musical, com a exceção novamente de um breve interlúdio musical. Como no movimento do quarteto de cordas "Grosse Fuge", Bethoven está aqui antecipando a música moderna. "É magnífico", o General Francês pode ter dito, "mas não é música".

O próprio Beethoven desceu de seu Monte Everest de sonatas para piano compor, em seus últimos dez anos, ainda mais algumas obras-primas, notadamente a Nona Sinfonia, mas elas todas estão de alguma forma obscurecidas. A exultação desinibida do herói no Segundo Período está quase toda no passado. Foi como se apesar de Beethoven ter primeiramente gozado da velha ordem divinal e depois marchado para conquistar sua independência humana, enfim fosse levado a perguntar-se: Que significou tudo isso? Que significa fazer-se independente de Deus? Os horrores da "música" moderna são a resposta, antecipados na "Hammerklavier". Sem Deus, tanto a História como a Música morrem.

Kyrie Eleison.

Londres, Inglaterra

Sonata pro kladivkovy klavir

Hudba, historie a teologie jsou uzce propleteny, protoze je jen jeden Buh a vsichni lide Jim byli stvoreni, aby prichazeli k Nemu. Historie uvadi jejich ciny do vzajemne souvislosti podle toho, zda jsou k Nemu ci ne, zatimco hudba vyjadruje harmonii ci disharmonii v jejich dusich, pokud jdou k Nemu ci ne. Beethovenova (1770-1827) hudba, rozdelime-li ji do tri obdobi, je jasnou ilustraci.

Prvni obdobi, obsahujici pomerne klidna dila mistrovskeho uceni u Mozarta (1756-1791)a Haydna (1732-1809) odpovida poslednim letum predrevolucni Evropy. Druhe obdobi, obsahujici vetsinu slavnych a heroickych del, pro ktera je Beethoven nejvice znam a milovan, odpovida sireni bouri a valek Francouzske revoluce po Evrope a mimo ni. Treti obdobi, obsahujici hluboke, ale ponekud zahadne mistrovske kusy, odpovida evropske snaze po Videnskem kongresu (skoncil 1815) obnovit stary predrevolucni poradek na porevolucnich zakladech: skutecna hadanka.

Jako Beethovenova Treti symfonie, "Eroica" (1804), ktera prvne dava plny vyraz jeho heroickemu humanismu noveho sveta, byla klicovou skladbou mezi prvnim a druhym obdobim, tak jeho 29. klavirni sonata, "Pro kladivkovy klavir" (1818) byla klicovou skladbou mezi druhym a tretim obdobim. Je to mohutny kus, velebny, povzneseny, obdivuhodny, lec podivne nelidsky. Prvni veta zacina dunici famfarou, ktera je nasledovana bohatstvim myslenek Expozice, priostrujici boj v Provedeni a promenliva Repriza a znovu hrdinska coda; zcela typicke jevy druheho obdobi, i kdyz v odlisnem svete: harmonie jsou chladne, ne li ledove, zatimco melodie je zridka hrejiva ci lyricka. Kratka druha veta je sotva pratelstejsi: bodave quasi-Scherzo, rachotive quasi-Trio. Treti veta, nejdelsi pomala Beethovenova veta vubec, je hlubokym a takrka bezutesnym narkem, ve kterem okamziky utechy jen zvyraznuji prevladajici naladu zdanlive beznadeje.

Zamysleny uvod je nutny k prechodu k posledni vete Sonaty, normalne rychle a povznasejici, ale v tomto pripade rychle a ponure: drsne hlavni tema je prepracovano, zpomaleno, obraceno naruby v naslednych neprijemnych epizodach tridilne fugy. Hruby narek pomale vety odpovida hrube energii v hudebnim zapase brutalnejsi nez hudebnejsi, s vyjimkou jedne kratke melodicke mezihry. Jako ve Velke fuze smyccoveho kvartetu zde Beethoven nastinuje moderni hudbu. Je to to skvele, mohl by rici francouzsky general, ale neni to hudba.

Beethoven sam sestoupil z tohoto Mount Everestu klavirnich sonat, aby slozil ve svych poslednich letech nektera jeste slavnejsi mistrovska dila, zejmena Devatou Symfonii, ale ty jsou vsechny jaksi zastineny. Hrdinuv jasot bez zabran druheho obdobi je veci minulosti. Je to jako kdyby se Beethoven zprvu slunil ve starem bozim radu, pote vykrocil, aby dobyl lidske nezavislosti, ale nakonec byl dohnan k otazce: Co to vse znamenalo? Co to znamena ucinit nekoho nezavislym na Bohu? Horory moderni "hudby", nastinene v Sonate pro kladivkovy klavir, jsou odpovedi. Bez Boha historie i hudba umiraji. Kyrie eleison.

Kyrie eleison.

Londyn, Anglie

Hammerklavier Sonata

Muzyka, historia i teologia sa ze soba blisko powiazane, poniewaz jest tylko jeden Bog i wszyscy ludzie zostali przez Niego stworzeni aby do Niego powrocic. Historia rozroznia swoje dzialania posrod ludzi w zaleznosci od tego czy ktos wraca do Niego czy nie wraca, podczas gdy muzyka wyraza harmonie lub dysharmonie w ich duszach zaleznie od tego czy kieruja swoja historie w strone Boga czy tez nie. Muzyka Beethovena (1770-1827) podzielona na trzy Okresy, jest tego doskonala ilustracja.

Jego Pierwszy Okres zawierajacy relatywnie spokojne dziela stworzone podczas jego mistrzowskiej praktyki pobieranej u Mozarta (1756-1791) i Haydna (1732-1809), koresponduje z ostatnim okresem przedrewolucyjnej Europy. Drugi Okres zawiera jego najbardziej podniosle i heroiczne dziela z ktorych Beethoveen jest najbardziej znany i za ktory jest najbardziej uwielbiany, a ktore odnosza sie do okresu Rewolucji Francuskiej powodujacej wstrzasy i wojny w calej Europie i poza nia. Trzeci okres zawiera glebokie lecz jednoczesnie jakby zagadkowe arcydziela, odnoszace sie do Europy ktora po Kongresie Wiedenskim (zakonczony w 1815) probowala odbudowac przedrewolucyjny porzadek na postrewolucyjnych fundamentach - co samo w sobie stanowilo zagadke.

Tak jak Trzecia Symfonia Beethovena, "Eroica" (1804), jako pierwsza daje pelen wyraz humanistycznego heroizmu nowego post-rewolucyjnego swiata i stanowila punkt zwrotny pomiedzy Pierwszym i Drugim Okresem, tak jego 29-ta Sonata Fortepianowa "Hammerklavier" (1818), byla tym samym pomiedzy Drugim i Trzecim Okresem. Jest to dzielo ogromne, wyniosle, jednoczesnie powsciagliwe i godne podziwu ale jakby zadziwiajaco nieludzkie. Pierwsza czesc zaczyna sie rozbrzmiewajacymi fanfarami za ktorymi podaza bogactwo idei w jej Ekspozycji, klimatyczna walka w Rozwinieciu, urozmaicona Rekapitulacja i ponownie heroiczna Coda (Epilog) zawierajaca to wszystko co charakterystyczne dla Drugiego Okresu, niemniej znajdujemy sie tutaj w "innym swiecie": harmonia jest chlodna, zeby nie powiedziec zimna, podczas gdy linia melodyczna rzadko bywa ciepla lub liryczna. Zwiezla druga czesc trudno nazwac przyjazna: przeszywajace quasi-Scherzo, dudniace quasi-Trio. Trzecia czesc-najdluzsza i najbardziej powolna czesc ze wszystkich, stanowi gleboki i prawie beznadziejny lament, w ktorym chwile pocieszenia nie sa w stanie rozjasnic przewazajacego i wlasciwego nastroju calkowitej beznadziei.

Melancholijny wstep jest potrzebny aby dokonac przejscia do trzeciej czesci Sonaty, zazwyczaj szybkiej i podnoszacej na duchu, ale w tym wypadku szybkiej i ponurej: postrzepiony watek glowny jest przesadzony, zwolniony, calkowicie zaczerniony w niezdarnie nastepujacych po sobie epizodach trzyczesciowej fugi. Czystemu smutkowi wolnej, trzeciej czesci odpowiada czysta energia w muzycznej walce - bardziej brutalna niz muzyczna, za wyjatkiem jednego, szybkiego, melodycznego interludium. W czesci "Grosse Fuge" dla kwartetu smyczkowego, Beethoven zwiastuje nam oblicze muzyki nowoczesnej. "To jest wspaniale", moglby powiedziec Francuski General, "ale to nie jest muzyka".

Sam Beethoven zszedl z Mount Everest fortepianowych sonat aby skomponowac w ostatnich dziesieciu latach swojego zycia bardziej wzniosle arcydziela, szczegolnie Dziewiata Symfonie, ale wszystkie one sa jakby przykryte chmurami. Nieskrepowany heroiczny triumfalizm Drugiego Okresu stanowi przeszlosc. Tak jak gdyby Beethoven najpierw rozkoszowal sie starym boskim porzadkiem, nastepnie ("w Drugim Okresie", przyp. Tlum) skierowal sie ku zdobyciu swojej ludzkiej niezaleznosci, aby ostatnim okresie byc zmuszonym do zadania sobie pytania : "Co to wszystko ma znaczyc? Co oznacza bycie niezaleznym od Boga?" Odpowiedzia jest horror muzyki wspolczesnej, zwiastowanej przez "Hammerklavier". Bez Boga, zarowno historia jak i muzyka umieraja.

Kyrie eleison.

Londyn, Anglia

СОНАТА «ХАММЕРКЛАВИР».

Музыка, история и теология тесно сплетены, потому что есть только один Бог, и все люди созданы Им и идут к Нему. История разносит их поступки друг от друга в зависимости от того, идут они к Нему или нет, тогда как музыка отражает гармонию или дисгармонию в их душах, как они вершат свою историю: по пути к Нему или нет. Музыка Бетховена (1770 - 1827), если её разделить на три периода, тому явная иллюстрация. Первый период его творчества содержит относительно безмятежные шедевры его мастерства, связанные с его ученичеством у Моцарта (1756 - 1791) и Гайдна (1732 - 1791), относящиеся к последним годам предреволюционной Европы. Второй период содержит наиболее славные и героические работы, за которые Бетховен особенно известен и любим. Эти произведения навеяны Французской революцией и распространением бунтов и войн по всей Европе и за её пределами. Третий период содержит сильные, но иногда загадочные шедевры, соответствующие попытке Европы после Венского конгресса (состоявшегося в 1815 г.) восстановить старый дореволюционный порядок в послереволюционных установлениях - по-настоящему задача. Как Третья симфония Бетховена «Героическая» (1804), сразу же дающая полное впечатление о героическом гуманизме нового мира, была основной работой между первым и вторым периодами, так его 29-ая соната для фортепиано «Хаммерклавир» (1818) стала основной работой между вторым и третьим периодами. Это огромная часть: высокая, потусторонняя, замечательная, но всё же странно жестокая... Первая часть сонаты открывается звучным ударом в фанфары, продолжается богатством идей в экспозиции, наивысшей борьбой в вариациях, различается в репризе и снова становится героической в коде, что демонстрирует все формы второго периода, показывающего, в каком разнообразном мире мы находимся: гармония прохладна, если не сказать холодна, тогда как мелодичная линия изредка тёплая или лирическая. Короткая вторая часть едва ли более дружелюбна: пронзительное квази-скерцо, громыхающее квази-трио. Третья часть у Бетховена самая длинная и медленная из всех, она является глубоким и невыносимым плачем, в котором моменты утешения лишь выдвигают на передний план преобладающее настроение полной безнадёжности. Задумчивое введение необходимо, чтобы перейти к последней части сонаты, которая обычно является быстрой и воодушевляющей, а в этом случае она стремительная и мрачная: неровная главная тема перерабатывается, замедляется, переворачивается в последовательно неловких частях трёхчастной фуги. Незавершённому горю в медленной части соответствует незавершённая энергия музыкальной борьбы, более зверская, чем собственно музыкальная, с очередным изъятием мелодичной интерлюдии. Как в части струнного квартета «Гроссе Фуга», Бетховен здесь предвещает современную музыку. «Это превосходно, - французский генерал мог бы сказать, - но только это не музыка». Бетховен сам спустился вниз с этого Эвереста сонат для фортепиано, чтобы сочинить в последние десять лет несколько более славных шедевров, как Девятая симфония, но они уже являются пасмурными. Свободное ликование героя из второго периода остаётся в прошлом. Сперва Бетховен грелся в лучах Божественного порядка, во втором периоде боролся за человеческую независимость, но в третьем оставалось спросить: «Что всё это значило?» Что это значит, сделаться независимым от Бога? Ужасы современной «музыки» являются ответом, предсказанным в «Хаммерклавире». Без Бога и история, и музыка умирают. Господи, помилуй!

Discussions Difficiles II / Discusiones Difíciles II / Discussões Difíceis II / Obtizne diskuse II / Смотрите, например, последнюю энциклику Папы «Милосердие в Правде»

Discussions Difficiles II

Que peut-on espérer au mieux, au pire que peut-on craindre, comme résultat des "discussions doctrinales" qui s’ouvrent en principe à Rome cet automne entre l’Eglise officielle et la Fraternité St. Pie X ? En pratique le gouffre doctrinal entre le Conciliarisme de Rome et le Catholicisme de la FSSPX est si profond - 2 et 2 peuvent-ils ou ne peuvent-ils pas en même temps faire 4 et 5 ? - qu’il est possible que ces "discussions" ne commencent même pas. Cependant, à supposer que des représentants de Rome et de la FSSPX s’asseoient des deux côtés d’une même table pour discuter, que peut-on espérer ?

A moins d’un miracle stupéfiant de Dieu, il n’y a absolument aucun espoir, humainement parlant, que les Romains renoncent à leur Vatican II, ce Concile dont la lettre mélange les deux religions de Dieu et de l’Homme tandis que l’esprit pousse fort vers la religion de l’Homme. Depuis plus de 40 ans les maîtres de l’Eglise à Rome sont possédés par la conviction que la religion de Dieu a besoin d’être adaptée à l’homme moderne, et rien n’indique qu’ils soient collectivement sur le point d’abandonner leur "combinazione". Voir par exemple la dernière Encyclique du Pape, "La Charité dans la Vérité".

Donc le plus que l’on puisse espérer du côté des Romains, c’est qu’à la Vérité Catholique exposée par la FSSPX, une poignée d’entre eux réagira positivement - qu’ils sauvent par là leurs âmes ! Du côté de la FSSPX, au mieux elle aura rendu témoignage à la Vérité au sommet de l’Eglise, là où elle est d’une importance suprême, et même si là-haut les Romains ne sembleront guère ou pas du tout en tirer profit, on pourra toujours espérer qu’un récit honnête des "discussions" présentéaprès coup à tous les Catholiques de bonne volonté leur permettra et de saisir plus fortement cette doctrine qui constitue les Catholiques comme tels dès qu’ils y croient, et de raffermir leur bon sens Catholique selon lequel, au niveau surnaturel comme naturel, 2 et 2 font 4 et rien d’autre.

Par contre ce que nous pouvons craindre, c’est que cette primauté de la doctrine se laisse estomper parmi les charmes de la Rome automnale. "Qui se couche avec les chiens romains se lève avec des puces en pourpre", dit le proverbe (inventé par un ami). Pour la FSSPX, surtout si Rome agite sous le nez de l’âne (souffrant trop d’être méprisé) non seulement la carotte de la reconnaissance officielle mais aussi le bâton d’une condamnation de plus, la tentation sera de survoler le gouffre doctrinal pour atterrir sur un "accord pratique" quelconque, moyennant lequel la FSSPX, qui se montre déjà bien gentille envers Benoît XVI, recevrait un statut juridique à l’intérieur de l’Eglise officielle en échange d’un engagement au moins tacite de sa part de ne plus attaquer la religion Conciliaire.

Mais n’importe quel engagement de ce genre signifierait le début de la fin, non pas de la défense de la Foi mais de sa défense par la FSSPX, parce que le Communisme vieux style savait bien que pour venir à bout des Catholiques il ne fallait pas les attaquer sur le terrain de la doctrine, où les Catholiques sont les plus forts. Sa stratégie était de proposer n’importe quel "accord pratique" - tiens! - qui permettrait aux Catholiques de passer à côté de la doctrine si seulement ils co-opéraient avec les Communistes sur le terrain de l’action. Comme les Communistes se rendaient bien compte, le reste suivrait...

Kyrie eleison.

Londres, Angleterre

Discusiones Difíciles II

¿Cuál es el resultado más favorable que uno puede esperar y la peor consecuencia que uno puede temer, de las "discusiones doctrinales" que en teoría están programadas para dar inicio en el otoño de este año en Roma entre la Iglesia oficial y la Sociedad de San Pio X? En práctica, el abismo doctrinal entre el Conciliarismo de Roma y el Catolicismo de la Sociedad es tan fundamental (¿puede o no puede 2 y 2 dar como resultado 4 y también 5?) que podría ser que las "discusiones" ni siquiera den inicio. Sin embargo, suponiendo que los representantes de Roma y de la Sociedad se sienten a dialogar, uno enfrente del otro, ¿qué se puede esperar?

A menos de que un estupendo milagro de Dios esté por ocurrir, humanamente hablando no existe esperanza de que los Romanos abandonen su devoción al Vaticano II, ese Concilio cuyas epístolas mezclan la religión de Dios y del hombre mientras que su espíritu es sin duda la religión del hombre. Por más de 40 años los sacerdotes que controlan Roma han estado poseídos por la convicción de que la religión de Dios necesita adaptarse al hombre moderno, y no hay nada que indique que estén colectivamente aproximándose a abandonar su letal "combinazione", sino por el contrario. Por ejemplo, revisen la última Encíclica del Papa, "Caridad en la Verdad".

Por lo tanto, lo más que podemos esperar de los Romanos es que muchos de ellos reaccionen positivamente, probablemente en privado, a la Verdad Católica que les sea presentada por la FSSPX - ¡ojalá puedan salvar sus almas! La FSSPX por lo menos será testigo de la Verdad en la cima de la Iglesia, en donde tiene más importancia, y aún cuando a esas alturas hiciere algún bien, por mínimo que parezca, aún se podría esperar que a partir de las "discusiones" haya una puerta abierta que se presente después a todos los Católicos de buen corazón, una cuenta ilimitada que los ayude a reafirmar su entendimiento de dicha doctrina por la cual los Católicos son Católicos, fortaleciendo su sentido común Católico, natural y sobrenaturalmente, de que 2 y 2 es igual a 4 y solamente 4.

Lo que podemos temer por el contrario es que esta primacía de la doctrina pueda ser poco clara en medio de los encantos del otoño Romano. "Aquel que se acuesta con perros Romanos termina por levantarse con pulgas moradas", dice un proverbio (inventado por un amigo). La tentación para la FSSPX, especialmente si Roma presenta tanto la vara de renovada condenación como la zanahoria de reconocimiento puesta enfrente de la nariz del aún despreciado burrito, será la de "planear" sobre este abismo doctrinal y conformarse con un "acuerdo práctico" por el cual la FSSPX, siendo muy benevolentes con Benedicto XVI, sería concedida un estatus jurídico dentro de la Iglesia oficial a cambio de, por lo menos, un entendimiento implícito de detener el ataque a su Conciliarismo.

Sin embargo, cualquier entendimiento de este tipo representaría el principio del fin, no de la defensa de la FE pero si de su defensa por parte de la FSSPX, porque como era bien sabido por el Comunismo tradicional, uno nunca debe luchar contra los Católicos en asuntos de doctrina, en donde ciertamente los Católicos son más fuertes. Más bien, su estrategia se centraba en proponer cualquier tipo de consenso práctico por medio del cual los Católicos pasarían por alto la doctrina y simplemente cooperarían activamente con los Comunistas. Como era bien sabido por los Comunistas, el resto se daría por sí solo ....

Kyrie eleison.

Londres, Inglaterra

Discussões Difíceis II

Qual o melhor resultado que se pode esperar, e qual o pior que se deve temer, das "discussões doutrinais" que em teoria começarão entre a Igreja majoritária a Fraternidade São Pio X este outono em Roma? Na prática a separação doutrinal entre o Conciliarismo e o Catolicismo da Fraternidade é tão fundamental (podem ou não podem 2 mais 2 darem 4 e também 5?) que as "discussões" podem nem mesmo começar. Entretanto, supondo que os representantes sentem-se dos dois lados da mesma mesa, o que se pode esperar?

Salvo por um estupendo milagre de Deus, não há, humanamente falando, esperança de forma nenhuma de que os Romanos abandonem sua devoção a Vaticano II, de que o Concílio cuja letra mistura a religião de Deus e a do homem enquanto que seu espírito é definitivamente a religião do homem. Por mais de 40 anos o clero controlando a Igreja foi possuído pela convicção de que a Religião de Deus precisa ser adaptada ao homem moderno, e nada indica que eles estejam prestes a abandonar coletivamente sua "combinazione" mortal, muito pelo contrário. Vejam, por exemplo, a última Encíclica do Papa, "Caridade na Verdade".

Portanto o máximo que se pode esperar da parte dos Romanos é que um punhado dentre eles reagirá positivamente à Verdade Católica posta diante deles pela FSSPX, provavelmente de forma privada -- possam eles salvar suas almas! Da parte da FSSPX, na melhor das hipóteses, ela terá dado testemunho da Verdade na instância mais alta da Igreja onde isso mais importa, e mesmo que isto nesse alto foro faça pouco ou nenhum bem aparente, ainda assim pode-se esperar que um relato franco das discussões apresentado posteriormente a todos os Católicos de boa-vontade pode reforçar o apego à doutrina através da qual Católicos são Católicos, e fortalecer seu senso comum Católico de que, naturalmente e sobrenaturalmente, 2 mais 2 são 4 e nada mais.

O que se poderia temer, por outro lado, é que a primazia da doutrina seja borrada pelos feitiços do outono Romano. "Quem se deita com cachorros romanos levanta com pulgas púrpuras", diz um provérbio (inventado por um amigo). A tentação para a FSSPX, especialmente se Roma acenar tanto o açoite de outra condenação como a cenoura de reconhecimento diante do nariz de um jumento ainda açoitado, será planar sobre o abismo doutrinal e assentar-se sobre algum tipo de "acordo prático"; através do qual a FSSPX, desde já muito grata a Bento XVI, receberia status jurídico dentro da Igreja burocrática em troca da concordância (ainda que tácita) de parar de atacar seu Conciliarismo.

Entretanto, tal entendimento seria o começo do fim. O fim não da defesa da Fé, mas do fim da defesa da Fé feita pela FSSPX; pois como sabia o comunismo à moda antiga sabia, nunca se deve enfrentar Católicos em doutrina, onde os Católicos são mais fortes. Ao invés, sua estratégia era propor algum tipo de acordo prático pelo qual os Católicos passariam por sobre a doutrina e apenas cooperariam em ação com os comunistas. Como o Comunismo sempre soube, o resto viria depois...

Kyrie Eleison.

Londres, Inglaterra

Obtizne diskuse II

Jaky je nejlepsi mozny vysledek, ve ktery lze doufat, a jaky je nejhorsi mozny vysledek, ktereho se lze obavat, v "naukovych diskusich", ktere maji zacit snad tento podzim v Rime mezi Cirkvi hlavniho proudu a Spolecnosti sv. Pia X.? V praxi je naukova propast mezi konciliarismem Rima a katolictvim Spolecnosti tak zasadni (muze nebo nemuze se dva a dva rovnat ctyri a pet zaroven?), ze "rozhovory" mozna vubec nezacnou. Nicmene za predpokladu, ze predstavitele Rima a Spolecnosti zasednou k jednomu stolu, v co lze doufat?

Bez ohromujiciho zazraku od Boha, lidsky receno, neni vubec zadna nadeje, ze Rimane opusti svou oddanost Druhemu Vatikanskemu koncilu, tomu Koncilu, jehoz litera misi nabozenstvi Boha a cloveka, zatimco jeho duchem je rozhodne nabozenstvi cloveka. Po ctyricet let uz jsou duchovni, kteri ovladaji Rim, oddani presvedceni, ze nabozenstvi Boha potrebuje prizpusobeni modernimu cloveku, a nic nenaznacuje, ze se hromadne chystaji opustit svou smrtici "combinazione", spise naopak. Viz napr. posledni papezovu encyklika, Laska v pravde.

Proto to nejlepsi, v co lze doufat na strane Rima je to, ze hrstka z nich bude pozitivne, pravdepodobne soukrome, reagovat na katolickou Pravdu, kterou jim predlozi SSPX - mohou tak zachranit sve duse! Na strane SSPX lze v nejlepsim ocekavat, ze vyda svedectvi o Pravde na nejvyssi urovni Cirkve, kde je to nejdulezitejsi, a i kdyz to v techto vysinach vykona malo nebo vubec zadne zjevne dobro, stale lze doufat, ze otevreny zaznam "diskusi", ktery bude pote prezentovan vsem katolikum dobre vule, muze posilit jejich pochopeni nauky, skrze kterou se katolici stavaji katoliky, posilit jejich zdravy katolicky rozum v tom, ze -- prirozene i nadprirozene -- dva a dva jsou ctyri a nic jineho.

Ceho se naopak muzeme obavat je, ze prvenstvi nauky bude zastreno mezi krasami rimskeho podzimu. "Kdo liha s rimskymi psy se budi s purpurovymi blechami," rika prislovi (ktere vymyslel jeden pritel.) Pokuseni pro SSPX, zlvaste kdyz Rim mava zaroven klackem dalsiho zavrhovani a mrkvi uznani pred nosem stale opovrhovaneho osla, bude preplachtit naukovou propast a spokojit se s nejakou "praktickou dohodou", cimz SSPX, uz tak dosti mile k Benediktovi XVI., napriklad dostane pravni status v Cirkvi hlavniho proudu vymenou za prinejmensim tiche porozumeni, aby prestala utocit na jeji konciliarismus.

Nicmene jakekoliv takove porozumeni bude zacatkem konce, ne obrany Pravdy, ale jeji obrany od SSPX, protoze - jak staromodni komunismus vedel - s katoliky se nikdy nema bojovat v nauce, kde jsou katolici nejsilnejsi. Jeho strategie byla radeji nabidnout nejakou praktickou dohodu, pri ktere katolici pominou nauku a budou spolupracovat v cinnosti s komunisty. Jak komunismus vedel, zbytek bude nasledovat...

Kyrie eleison. p> Londyn, Anglie

Trudne Rozmowy II.

Jaka jest najlepsza rzecz na ktora mozna liczyc, i najgorsza ktorej mozna sie obawiac, a ktore moga wyniknac z "rozmow doktrynalnych" majacych zaczac sie jesienia pomiedzy mainstream’owym Rzymem a Bractwem Sw. Piusa X? W praktyce, doktrynalna otchlan dzielaca Rzymski Kolegializm i Katolicyzm Bractwa jest tak fundamentalna (czy 2 i 2 moze rownac sie jednoczesnie 4 oraz 5 , czy nie moze) ta dyskusja moze nawet sie nie zaczac. Jakkolwiek, zakladajac, ze reprezentanci Rzymu i Bractwa zasiada razem po przeciwnych stronach tego samego stolu, na co mozna liczyc?

O ile nie wydarzy sie jakis zdumiewajacy Boski cud, to mowiac po ludzku, nie ma jakejkolwiek nadziei na to, ze Rzymianie porzuca swoje oddanie Kolegializmowi Vaticanum II, ktorego litera miesza religie Boga i czlowieka podczas gdy Duch jest definitywnie religia czlowieka. Przez ponad 40 lat kler kontrolujacy Rzym byl owladniety przekonaniem, ze religia Boga potrzebuje byc dopasowana do nowoczesnego czlowieka, i nic nie wskazuje na to, ze kolektywnie odrzuca to ich zabojcze "combinazione", wrecz przeciwnie. Dowodem jest ostatnia Encyklika Papieska Milosierdzie w Prawdzie"

Zatem najwiecej czego mozna oczekiwac po stronie Rzymian to to, ze Prawda Katolicka wylozona przez Bractwo Sw. Piusa X sprawi, ze garsc z nich zareaguje pozytywnie, najprawdopodobniej w kuluarach - niechaj zbawia swoje dusze! Ze strony Bractwa mozna oczekiwac, ze bedzie swiadczylo o Prawdzie na szczytach Kosciola gdzie to ma najwieksze znaczenie, i nawet jesli na tych szczytach niewiele to przyniesie, to na konto owej "dyskusji" zaprezentowanej nastepnie wszystkim Katolikom, bedzie mozna zapisac wzmocnienie pojecia doktryny przez ktora Katolicy sa Katolikami, oraz wzmocnienie Katolickiego zdrowego rozsadku ktory, w sposob naturalny i nadprzyrodzony sprawia, ze 2 oraz 2 daje 4 i nic poza tym.

Czego mozemy sie obawiac to, ze wyzszosc doktryny moze zostac rozmyta posrod urokow Rzymskiej jesieni. "Ten ktory zadaje sie z Rzymskimi psami, moze nabawic sie czerwonych pchel" jak glosi przyslowie (wymyslone przez przyjaciela). Pokusa dla Bractwa, zwlaszcza jesli Rzym bedzie wymachiwal kijem dalszego potepienia i marchewka zrozumienia przed nosem wciaz opornego osla, bedzie aby przefrunac ponad doktrynalna odchlania i ustalic "praktyczne porozumienie" gdzie Bractwo, bedace juz bardzo mile Benedyktowi XVI, mogloby, na przyklad miec zagwarantowany status prawny w mainstream’owym Kosciele, w zamian za przynajmniej milczace zrozumienie Kolegializmu i zaprzestanie na niego atakow.

Jakiekolwiek zrozumienie byloby poczatkiem konca, jesli nie obrony Wiary, to obrony tej Wiary przez Bractwo, poniewaz staromodni Komunisci wiedzieli, ze nigdy nie nalezy atakowac Katolikow przez ich doktryne, gdzie sa najsilniejsi. Nalezy raczej stosowac strategie proponowania jakiegokolwiek praktycznego porozumienia gdzie Katolicy przystepujac do kooperatywnego dzialania z Komunistami, pomineliby swoja doktryne sami. I jak to Komunisci zawsze wiedzieli, reszta przyjdzie sama....

Kyrie eleison.

Londyn, Anglia

ТЯЖЁЛЫЕ ОБСУЖДЕНИЯ II

Лондон, Англия

Каков лучший из исходов, на который можно рассчитывать, и каков худший из результатов, которого можно опасаться, от «обсуждений доктрины», которые в теории должны начаться этой осенью в Риме между главенствующим направлением Церкви и Обществом святого Пия X? В действительности, пропасть между концилиаризмом Рима и католицизмом Общества столь принципиальна (может или не может дважды два быть одновременно равно и 4, и 5?), что «обсуждения» можно было даже не начинать. Однако, если представители Рима и Общества садятся по разные стороны одного и того же стола, на что всё же можно надеяться?

За исключение громадного Божия чуда, остаётся только человеческий разговор, не оставляющий никаких надежд, что сторонники Рима отрекутся от своей преданности Второму Ватиканскому Собору, тому Собору, решения которого смешивают веру в Бога и веру в человека, а дух которого однозначно от веры в человека. На протяжении 40 лет клерикалы, управляющие Римом, находятся под влиянием заблуждения, что вера в Бога нуждается в том, чтобы быть адаптированной для современного человека, и ничто не указывает на то, что они все вместе готовы отказаться от своего губительного «комбинирования», скорее, наоборот. Смотрите, например, последнюю энциклику Папы «Милосердие в Правде».

Таким образом, самое большое, на что мы можем рассчитывать, заключается в том, что среди сторонников Рима найдутся те, кто будет реагировать положительно на Католическую Правду, которую будут доносить им представители Общества святого Пия X, конечно, преимущественно в частном порядке, но хотя бы так они смогут спасти свои души! В пользу Общества святого Пия X может быть и то, что о Правде будет заявлено на высшем церковном уровне, и хотя в верхах это не приведёт ни к какой ощутимой пользе, тем не менее будет открыт счёт «обсуждениям», которые затем могут быть представлены всем католикам доброй воли и заронить зерно доктрины, что католики - это католики, и усилить их католический здравый смысл в понимании, что, естественно и сверхъестественно, дважды два равно четыре и никак иначе.

Чего мы, напротив, можем опасаться - это того, что первенство доктрины будет стёрто среди очарования римской осени. «Кто ложится с римскими собаками, просыпается с фиолетовыми блохами», - говорит пословица (изобретенная другом). Искушение для Общества святого Пия X, особенно, если Рим достанет как палку дальнейшего осуждения, так и морковку признания перед носом осла, будет состоять в том, чтобы, скользя по краю пропасти, согласиться на некое «практическое соглашение», по которому Общество святого Пия X, уже очень благорасположенное к Бенедикту XVI, получило бы какой-либо юридический статус в рамках господствующей Церкви в замен на молчаливый отказ от осуждения её концилиаризма.

Конечно, любое подобное соглашение будет началом конца: нет, не защиты Веры, но защиты Веры Обществом святого Пия X, потому что ещё старомодный коммунизм знал, что бессмысленно бороться с католичеством в рамках доктрины, где католичество сильно. Скорее, его тактика состояла в том, чтобы предложить католикам соглашение, которое они могли бы принять сверх доктрины, согласившись сотрудничать с коммунистами действием. Если коммунизм это знал, то и другие могут последовать...

Господи, помилуй!